Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2025 č. j. 30 Cdo 1845/2025-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025 č. j. 13 Co 26/2025-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 46 C 137/2024-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 96 619 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem. Tato újma mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o niž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí. Řízení trvalo 548 dnů. Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí ("žalovaná") stěžovateli poskytla zadostiučinění včetně úroku z prodlení za 344 dnů ve výši 3 661,49 Kč. 2. Napadeným rozsudkem obvodní soud konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů (výrok I.). Žalobu na zaplacení částky 94 69 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III.). Konstatoval, že řízení sice trvalo nepřiměřeně dlouho, ale mělo pro stěžovatele nepatrný význam, proto je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva stěžovatele. Stěžovatel podal odvolání. Napadeným rozsudkem městský soud rozsudek obvodního soudu, po doplnění dokazování, potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily význam řízení a postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Obrátily důkazní břemeno a stěžovatel byl sankcionován za to, že neprokázal, že řízení pro něj mělo zvýšený význam. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, že žalovaná stěžovateli zadostiučinění v určité výši přiznala. Nepřezkoumaly vyčíslení částky za den, ani skutečnost, že žalovaná pracovala jen s 344 dny, a ne s celkovou délkou řízení. Rezignovaly na vlastní úvahu při stanovení náhrady újmy a nevzaly v potaz relevantní kritéria v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Mezi délkou řízení a přiznaným odškodněním je extrémní nepoměr. 4. Obecné soudy nezohlednily význam ústavně zaručeného práva na informace. Smyslem krátkých lhůt v řízení o žádosti o informace je ochrana časové dimenze práva na informace. Průtahy v informačním řízení představují zásah do této časové dimenze. Pouhé konstatování porušení práva nestačí, pokud veřejný zájem na transparentnosti převažuje nad omezeními. Kombinace extrémní délky řízení, ztráty aktuálnosti požadovaných informací a velmi nízké částky přiznané za den průtahů neodpovídá vnitrostátním ani evropským standardům. Přiznané zadostiučinění není přiměřené a nejde o účinný prostředek nápravy. Nejvyšší soud nadto pochybil při posouzení přípustnosti dovolání. Nevypořádal se s právními otázkami předloženými stěžovatelem a nevysvětlil, proč je nepovažuje za hodné dovolacího přezkumu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 6. Při posuzování věcí týkajících se přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu, kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže (nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10). 7. V případech týkajících se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení Ústavní soud opakovaně uvedl, že k přiznání zadostiučinění nikoli v peněžní formě, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva má docházet výjimečně, např. pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný (srov. nálezy ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11; ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, bod 29; ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20, bod 10). Stejně tak judikatura Evropského soudu pro lidská práva považuje při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za prioritu peněžitou satisfakci, avšak zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, bod 93, rozsudek ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, bod 72, či rozsudek ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33079/96, bod 122). 8. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že řízení související se žádostí stěžovatele bylo nepřiměřeně dlouhé a že tato skutečnost zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Spornou zůstala otázka formy a výše přiměřeného zadostiučinění. V tomto ohledu bylo přitom stěžejní posouzení významu řízení pro stěžovatele. V systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je přitom význam předmětu řízení pro poškozeného klíčový (nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10). 9. Stěžovatel byl městským soudem poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil žalobní tvrzení a vysvětlil, k uplatnění jakých svých konkrétních práv potřeboval naléhavě a nutně požadované informace a k takto doplněným tvrzením označil důkazy s tím, že pokud uvedené "nedotvrdí" či neprokáže, neunese v této otázce břemeno tvrzení, resp. důkazní, a městský soud tak vyjde z toho, že pro něj požadované informace měly marginální (zanedbatelný) význam. Stěžovatel však zastává právní názor, že tak činit nemusí. Právní názor stěžovatele však neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. V situaci, kdy z provedeného dokazování vyplývá, že žadatel žádnou vazbu k vyžadovaným informacím nemá, je na něm, aby tvrdil a prokázal, že i přesto pro něj požadovaná informace konkrétní význam měla a z jakého důvodu, neboť se jedná o okolnosti v jeho prospěch (srov. body 5 a 6 napadeného usnesení). 10. Ústavní soud konstatuje, že podobnou argumentací stěžovatele k významu řízení už se opakovaně v nedávné době zabýval v usneseních ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3555/25 a ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3470/25). V obou usneseních přitom Ústavní soud aproboval posouzení významu informačního řízení pro stěžovatele jako nepatrného. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3470/25 konstatoval, že nejsou-li uvedena konkrétní tvrzení o tom, jaké subjektivní právo bylo v důsledku opožděného poskytnutí informace dotčeno či ohroženo, nelze považovat závěr o nepatrném významu řízení za ústavně nekonformní. 11. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly jednotlivými kritérii pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, s touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud, který rovněž konstatoval, že nejdůležitějším kritériem je význam řízení, přičemž podrobnější posouzení ostatních kritérií (pokud jde o stanovení přiměřeného zadostiučinění) je důvodné zejména při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť s ohledem na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele bylo jako přiměřená forma zadostiučinění určeno konstatování porušení práva. 12. Se skutečností, že žalovaná stěžovateli určité odškodnění přiznala, se obecné soudy rovněž vypořádaly. Obvodní soud v bodě 20 napadeného rozsudku uvedl, že není na místě stěžovateli poskytnout peněžitou formu zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení a poskytnutí zadostiučinění v penězích. Jde o otázku právního posouzení a soud není závěry žalované vázán. Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud dospěl k závěru, že stěžovateli nepřísluší zadostiučinění v penězích, bylo by nadbytečné, aby jakkoliv hodnotil, jakou částku stěžovateli přiznala žalovaná. 13. Nadto nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že přiznání (či dobrovolné poskytnutí) peněžité částky v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva, obecné soudy však přesto toto zadostiučinění přiznaly a konstatovaly, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Šlo o dílčí pochybení v neprospěch žalované, které Nejvyšší soud však nemohl nijak napravit. 14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy závěr o formě zadostiučinění dostatečně odůvodnily, přičemž jak judikatura Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva připouští poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, pokud mělo řízení pro stěžovatele nepatrný význam. Závěr o nepatrném významu řízení pro stěžovatele vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, není s ním v rozporu a je ústavně konformní. 15. V postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud rovněž neshledal ústavněprávně relevantní pochybení. Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatele pro vady, ale "kvazimeritorně" jej posoudil. K právním otázkám, které stěžovatel vymezil, se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil a vypořádal se i s judikaturou tohoto soudu i Ústavního soudu, na kterou odkazoval stěžovatel. Nejvyšší soud v napadeném usnesení identifikoval tato rozhodnutí, a vysvětlil, i s poukazem na další rozhodnutí, proč se od nich obecné soudy při posuzování této věci neodchýlily. 16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu