Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Veselé, MBA, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Eliščino nábřeží 280/23, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 33 Cdo 2073/2025-337, spojené s návrhem na zrušení § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve slovech "a § 107a", za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. X, a 2. Střední škola Y, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Vedlejší účastnice 1 (žalobkyně) se domáhala zaplacení částky 76 163,48 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že zaplatila tuto částku převodem na bankovní účet vedlejší účastnice 2 (žalované), která však na úhradu částky "neměla nárok". Šlo o úhradu za dluh stěžovatelky na školném za její dceru, která navštěvovala školské zařízení vedlejší účastnice 2 a úroku z prodlení. Ve skutečnosti však žádný takový dluh neexistoval, neboť stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí 2 dohodu o slevě na školném a dohodu o způsobu hrazení školného formou sponzorského daru. Pohledávku z bezdůvodného obohacení v žalované výši 76 163,48 Kč vedlejší účastnice 1 (žalobkyně) nabyla od stěžovatelky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2023, kterou měla stěžovatelka za vedlejší účastnicí 2 (žalovanou). 2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 10. 2024 č. j. 20 C 60/2023-240 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 36 100,48 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Ve zbývající části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 40 063 Kč s příslušenstvím, pak žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 č. j. 21 Co 72/2025-306 rozsudek okresního soudu v části výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 11 752,48 Kč s příslušenstvím, potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že žalobu co do 24 348 Kč s příslušenstvím zamítl; ve výroku II pak rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 4. Rozhodnutí krajského soudu napadla vedlejší účastnice 1 dovoláním, v němž především namítala nedostatky v hodnocení důkazů, které podle ní bylo svévolné, resp. skutková zjištění učiněná krajským soudem měla být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V průběhu dovolacího řízení Nejvyššímu soudu navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila stěžovatelka, jíž svou pohledávku za vedlejší účastnicí 2 postoupila. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky byly zaměřeny výhradně na skutkové otázky a hodnocení provedených důkazů, což není způsobilý dovolací důvod. Napadené rozhodnutí neshledal ani nepřezkoumatelným. Stejně tak neshledal, že by proces hodnocení důkazů byl svévolný, resp. že by skutková zjištění učiněná krajským soudem byla extrémně rozporná s provedenými důkazy. Konečně také konstatoval, že o návrhu vedlejší účastnice 1 (žalobkyně - dovolatelky), aby na její místo vstoupila stěžovatelka, nerozhodoval, neboť § 107a občanského soudního řádu se v dovolacím řízení neuplatní (§ 243b, část věty za středníkem občanského soudního řádu). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo podle jejího tvrzení dojít k porušení jejích základních práv na přístup k soudu a spravedlivý proces, ochranu vlastnictví, vzdělání a principu ochrany slabší strany a legitimního očekávání podle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Jádro její stížnosti představuje námitka, že jí Nejvyšší soud svým postupem, jímž jí neumožnil vstoupit namísto vedlejší účastnice 1 (žalobkyně - dovolatelky) do řízení, zamezil v přístupu k dovolacímu přezkumu (soudu). Nejvyšší soud měl dále podle mínění stěžovatelky pochybit, když aproboval postup krajského soudu při hodnocení důkazů, neboť tento byl přepjatě formalistický a jím učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud měl porušit její právo na spravedlivý proces, neboť rezignoval na svou povinnost chránit základní práva a aproboval zásah do její majetkové sféry. 6. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala i návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení části § 243b občanského soudního řádu ve slovech "a 107a", jelikož právě toto ustanovení je příčinou "protiústavní výluky procesního nástupnictví v dovolacím řízení", v jejímž důsledku byla zbavena postavení účastnice řízení před Nejvyšším soudem, ačkoli byla nositelkou hmotného práva, o které v řízení šlo. Napadené ustanovení odporuje také principu rovnosti, neboť v odvolacím řízení je změna účastníka po postoupení pohledávky přípustná a běžně realizovaná, v dovolacím řízení je bez legitimního důvodu zakázána. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Okruh účastníků, kteří jsou oprávněni podat ústavní stížnost, výslovně a taxativně stanoví zákon o Ústavním soudu opírající se o čl. 88 odst. 1 Ústavy. V souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému rozhodnutí je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, z něhož toto rozhodnutí omezující základní práva fyzické či právnické osoby vzešlo (viz např. usnesení ze dne 22. 10. 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 597/15). 8. Současně, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v řízení o ústavní stížnosti je procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití § 107a občanského soudního řádu vyloučeno (srov. např. nález ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03). 9. Osobu, která neměla v řízení před obecnými soudy postavení účastníka řízení, lze výjimečně považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti za předpokladu, že napadeným pravomocným rozhodnutím bylo rozhodnuto o jejích právech a povinnostech a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva. Takovéto rozhodnutí pak vůči dotčené osobě představuje tzv. jiný zásah veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. nálezy ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 či usnesení ze dne 12. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 287/24, bod 11). 10. V nyní projednávané věci stěžovatelka nebyla účastnicí řízení před obecnými soudy. Naopak, byla to vedlejší účastnice 1, která proti vedlejší účastnici 2 podala žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a z pozice účastnice řízení vystupovala v průběhu celého řízení před obecnými soudy a v řízení tedy bylo rozhodováno o jejích právech a povinnostech. Práva stěžovatelky tak mohla být napadeným rozhodnutím dotčena pouze v jednom aspektu, a to tím, že Nejvyšší soud neumožnil stěžovatelce, aby vstoupila do dovolacího řízení namísto vedlejší účastnice 1 po tom, co na ni v průběhu dovolacího řízení postoupila pohledávku, o níž v řízení šlo. Podle § 243b občanského soudního řádu je totiž pro dovolací řízení vyloučeno zabývat se procesním nástupnictvím při tzv. singulární sukcesi (§ 107a občanského soudního řádu), tedy okolností, zda po zahájení dovolacího řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 3015/2009). 11. Podle názoru Ústavního soudu je možné nyní projednávanou věc podřadit pod výše uvedenou výjimku. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by byla účastnicí dovolacího řízení. Ústavní soud však ve světle výše rekapitulované judikatury dospěl k závěru, že stěžovatelka byla napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu omezena na svém právu na přístup k (dovolacímu) soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce představuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka je tedy oprávněna v rozsahu, v němž byla dotčena její základní práva (tj. v rozsahu omezení jejího práva na přístup k soudu), proti němu brojit ústavní stížností. Tomuto závěru svědčí i materiální posouzení stížnostní argumentace stěžovatelky, která ve své podstatě brojí proti tzv. jinému zásahu spočívajícímu v tom, že Nejvyšší soud nepřipustil, aby vstoupila do dovolacího řízení namísto vedlejší účastnice 1. Odlišný postup spočívající v odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu absence aktivní legitimace stěžovatelky, protože nebyla účastnicí řízení o dovolání, by byl přepjatě formalistický a připravil by stěžovatelku o soudní ochranu před tvrzeným porušením práva na přístup k soudu. 12. Na základě uvedeného tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou a splňuje i další procesní předpoklady řízení: byla podána včas, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nedisponuje jinými zákonnými procesními prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na přístup k soudu, avšak pouze za podmínek stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny). Ústavní pořádek přitom (mimo trestní věci) negarantuje právo na řádné ani mimořádné opravné prostředky. V civilních věcech tedy obecně stačí, je-li zajištěn přístup alespoň k jednomu stupni soudní soustavy. Pokud však zákon možnost podat opravný prostředek přiznává, dopadají i na rozhodování o něm garance plynoucí z práva na spravedlivý proces (viz např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Právo na přístup k soudu není absolutní a je možné jej na základě zákona omezit. Omezení práva na přístup k soudu však musí sledovat legitimní cíl a být přiměřená. Současně je třeba podotknout, že zákonodárce je v případě regulace dovolání nadán širokým prostorem pro uvážení, neboť jeho účelem není poskytovat jednotlivci, jehož věc již přezkoumaly dva stupně soudní soustavy, další přezkumnou instanci, nýbrž umožnit Nejvyššímu soudu plnit jeho roli při sjednocování judikatury. Tomu odpovídá i možnost stanovit přísnější podmínky dovolacího řízení, jež mají umožnit, aby se Nejvyšší soud mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. Jen efektivně fungující Nejvyšší soud může skrze sjednocování judikatury přispívat k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudů (srov. např. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 14. Jádro stížnostní argumentace představuje námitka, že Nejvyšší soud měl stěžovatelce svým postupem, tj. tím, že jí neumožnil vstoupit namísto vedlejší účastnice 1 (žalobkyně - dovolatelky) do řízení, zamezit v přístupu k soudu, byť byla nositelkou hmotných práv, o nichž se v řízení jednalo (vedlejší účastnice 1 na ni po zahájení dovolacího řízení postoupila svou pohledávku za vedlejší účastnicí 2). 15. Stěžovatelkou rozporovaný postup Nejvyššího soudu vychází z § 243b občanského soudního řádu, které stanoví že "[p]ro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí." Toto ustanovení tedy určuje, že v dovolacím řízení se přiměřeně postupuje podle ustanovení upravujících řízení před soudem prvního stupně, není-li v právní úpravě dovolacího řízení uvedena samostatná úprava, není-li zde užití těchto ustanovení výslovně vyloučeno a není-li užití těchto ustanovení vyloučeno povahou věci. Ustanovení § 243b občanského soudního řádu, věta za středníkem, pak uvádí výčet ustanovení, jejichž aplikace je v dovolacím řízení výslovně vyloučena, a to včetně stěžovatelkou napadených slov "a 107a". Ta vylučují, aby se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval procesním nástupnictvím při tzv. singulární sukcesi. Nejvyšší soud neměl v řízení o dovolání možnost postupovat jinak a nemohl návrhu vedlejší účastnice 1, aby její místo v řízení zaujala stěžovatelka, za žádných okolností vyhovět. 16. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů (viz např. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/18, bod 34). Napadené ustanovení občanského soudního řádu vylučující pro řízení o dovolání procesní nástupnictví při singulární sukcesi tvoří součást tohoto zákonem stanoveného postupu a podmínku omezující přístup k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud tak musel posoudit otázku ústavnosti napadeného ustanovení občanského soudního řádu. 17. Dovolání v občanském soudním řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který je vybudován na přezkumu pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů. Slouží primárně k nápravě právních vad těchto rozhodnutí a nikoli otázek skutkových (viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18, bod 40). Právní úprava obsažená v občanském soudním řádu tedy logicky "fixuje" skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu, které je následně předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Právě vyloučení aplikace § 107a občanského soudního řádu o změně účastníků z důvodu singulární sukcese, jež je určeno pro nalézací (a případně odvolací) řízení, zaručuje, že okruh účastníků dovolacího řízení zůstane (s nezbytnou výjimkou v případě tzv. univerzální sukcese) oproti stavu založenému rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn. 18. Opačný závěr by naboural výše popsanou koncepci dovolacího řízení, neboť by otevřel prostor pro skutkové novoty a nutil by tak dovolací soud provádět dokazování ve vztahu k tomu, zda k převodu práva skutečně došlo či nikoli, a také přijímat navazující procesní rozhodnutí o tom, zda má či nemá dojít ke změně dosavadního okruhu účastníků (§ 107a odst. 2 občanského soudního řádu). Napadené ustanovení přispívá mj. k řádnému a efektivnímu fungování (procesní ekonomii) dovolacího řízení. Napadené ustanovení sice omezuje právo na přístup k (dovolacímu) soudu, avšak současně tvoří strukturální součást právní úpravy civilního dovolání, která významně napomáhá naplňovat zákonné a ústavní účely tohoto institutu. Omezení práva na přístup k soudu, jež z něj nutně plyne, je však vyváženo závažností výše popsaných cílů (účelů) a je tedy ospravedlnitelné (přiměřené). 19. Z obdobných důvodů nemohl Ústavní soud dát za pravdu ani námitce stěžovatelky, že § 243b občanského soudního řádu porušuje vyloučením aplikace § 107a v dovolacím řízení princip rovnosti, neboť v odvolacím řízení je změna účastníků řízení po postoupení pohledávky přípustná, zatímco v dovolacím řízení je bez legitimního důvodu zakázána. Tato námitka přehlíží základní konstrukční rozdíly mezi řádnými (odvolání) a mimořádnými (dovolání) opravnými prostředky v civilním soudním řízení a ve své podstatě tedy srovnává nesrovnatelné instituty. Podstatou napadeného ustanovení je právě vyloučení ustanovení, která jsou běžně aplikována v prvostupňovém řízení, případně též v řízení odvolacím (tj. před pravomocným skončením řízení), avšak svou povahou se nehodí do řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání. 20. Napadené ustanovení neumožnilo Nejvyššímu soudu návrhu vedlejší účastnice 1 vyhovět a změnu účastníků dovolacího řízení připustit. Pokud tedy leitmotiv ústavní stížnosti spočíval v námitce, že stěžovatelka byla postupem Nejvyššího soudu protiústavně zbavena práva na přístup k soudu, Ústavní soud uzavírá, že tomu tak nebylo a omezení jejího práva bylo provedeno v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka si ostatně mohla být vědoma jak právní úpravy, tak procesní fáze řízení, než souhlasila s postoupením pohledávky. 21. Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí i akcesorický návrh na zrušení § 243b občanského soudního řádu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu