Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Rathouského a Ivany Švábkové, obou zastoupených Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2025 č. j. 22 Cdo 2495/2025-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025 č. j. 28 Co 121/2025-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. ledna 2025 č. j. 12 C 30/2024-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Karla Vondráčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že jsou spoluvlastníky podílu na pozemku, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví vedlejšího účastníka. Vycházeli z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, který uznal restituční nárok jejich otce a určil, že je vlastníkem pozemku. Nároky z tohoto rozsudku přešly v dědickém řízení rovným dílem na oba stěžovatele. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl. Přestože byl zmiňovaným rozsudkem právní předchůdce stěžovatelů určen vlastníkem pozemku, tento výrok byl podle § 159a odst. 1 občanského soudního řádu závazný jen pro účastníky daného řízení, tedy pro tehdejší povinný subjekt (Zemědělské družstvo Kolovraty), nikoli pro současné vlastníky zapsané v katastru nemovitostí. Není-li možné nemovitost vydat, náleží oprávněné osobě právo na náhradu, které je však třeba uplatnit vůči povinným osobám podle restitučních předpisů. I pokud by vedlejší účastník byl pouze držitelem podílu na pozemku, jeho držba by byla řádná a poctivá. Stěžovatelé v dědickém řízení po svém právním předchůdci nenabyli vlastnické právo k pozemku, ale jen případné nároky a náhrady vyplývající z příslušného rozsudku. 3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Stěžovatelům nesvědčilo vlastnické právo, neboť pozemek nebyl předmětem pozůstalosti - právní předchůdce stěžovatelů se totiž na základě dřívějšího rozhodnutí nedomohl zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Požadované určení navíc nebylo způsobilé pro zápis do katastru nemovitostí, neboť podíl na pozemku je neoddělitelně spjat s bytovou jednotkou vedlejšího účastníka. Za této situace nebylo možné žalobě na určení vyhovět. Není přípustné touto formou řešit neuspokojený restituční nárok, ten je možné posuzovat jen podle restitučních předpisů. Soud se proto dále nezabýval námitkou, zda převod pozemku na další osoby v době po uplatnění restitučního nároku byl po právu. Námitku, že vedlejší účastník nemohl být v dobré víře, neshledal důvodnou. 4. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovoláním se věcně nezabýval, neboť stěžovatelé nenapadli všechny právní otázky, na nichž spočívalo napadené rozhodnutí. Stěžovatelé brojili jen proti závěru týkajícímu se dobré víry vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců, městský soud však nedůvodnost žaloby odůvodnil především tím, že stěžovatelé nenabyli v pozůstalostním řízení vlastnické právo k pozemku, a že neuspokojené restituční nároky lze uplatnit jen podle restitučních předpisů. Zpochybnění dobré víry vedlejšího účastníka, tedy pouze jednoho z více právních závěrů, na nichž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, se tak nemohlo nijak projevit v právním postavení stěžovatelů. Nejvyšší soud se nezabýval ani otázkou neplatnosti převodu po uplatnění restitučního nároku, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí městského soudu nezáviselo. 5. Stěžovatelé namítají, že civilní soudy fakticky odepřely vydání věci oprávněné osobě, ačkoli její vlastnické právo v předchozím řízení uznaly; současně chrání držbu vedlejšího účastníka, který nabyl nemovitost od nevlastníka až po uplatnění restitučního nároku. Přestože právní předchůdce uplatnil restituční nárok řádně a včas, přešla v mezidobí nemovitost v rozporu s restitučními předpisy na další osoby a byla rozdělena na bytové jednotky a podíly k pozemku. Neplatností těchto převodů se civilní soudy dostatečně nezabývaly. Stěžovatelé se tak ocitli v bludném kruhu, kdy existuje deklaratorní rozhodnutí ve prospěch restituenta, avšak není jim poskytnuta účinná ochrana vlastnictví. Civilní soudy rozhodly formalisticky. Otec stěžovatelů nabyl rozsudkem postavení vlastníka pozemku (byť vůči třetím osobám toto právo nebylo vymahatelné) a stěžovatelé mohli důvodně očekávat, že budou moci na takto deklarované právo navázat. Soudy přitom měly v duchu zásady in favorem restitutionis zvolit co nejvstřícnější výklad, který by stěžovatelům umožnil domoci se jejich práva. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nadále polemizují s některými závěry civilních soudů, avšak zcela pomíjí podstatu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten se jejich argumentací v napadeném usnesení věcně nezabýval, neboť dovoláním nenapadli všechny nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud přitom v nedávném nálezu potvrdil obecné závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení vícero právních otázek, z nichž každá samostatně vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Za této situace nemůže věcný přezkum ostatních právních otázek ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je proto jako celek nepřípustné (srov. nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3023/24, ROTO Plzeň, bod 24). Stěžovatelé sice obecně namítají přepjatý formalismus rozhodnutí civilních soudů, ale závěr, že dovoláním relevantně nezpochybnili všechny nosné důvody rozsudku odvolacího soudu, nijak konkrétně nevyvrací. 8. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby byla především skutečnost, že stěžovatelé děděním nenabyli přímo vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na pozemku, a že restitučního nároku se nelze domáhat žalobou na určení vlastnického práva (body 15 až 19 rozsudku městského soudu). Tento závěr přitom navazuje na argumentaci obvodního soudu (body 29 a 32 jeho rozsudku). Ústavní soud současně z obsahu dovolání ověřil, že ve vztahu k této nosné části odůvodnění stěžovatelé nevymezili žádnou relevantní právní otázku. Jejich dovolací námitky - obdobně jako v ústavní stížnosti - směřovaly ke zpochybnění platnosti převodů a závěru civilních soudů o dobré víře současných vlastníků. Tyto otázky však nebyly pro rozhodnutí civilních soudů určující; dobrou vírou současného vlastníka se zabývaly jen podpůrně a právní úpravu (včetně související judikatury) dopadající na neplatnost převodů po uplatnění restitučního nároku vůbec neposuzovaly. 9. Ústavní soud tak neshledal na závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nic neústavního. V návaznosti na argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném usnesení se proto již věcně nezabýval konkrétními námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti, neboť tyto námitky stěžovatelé účinně neuplatnili před Nejvyšším soudem. Namítají-li, že se ocitli v "bludném kruhu", neboť jim nebyla poskytnuta účinná ochrana vlastnictví, přehlíží, že bylo na nich, aby v dovolání náležitě vymezili a rozvinuli právní argumentaci k závěru, že zvolený procesní prostředek (žaloba na určení vlastnictví) může vést k ochraně jejich tvrzeného vlastnického práva. Neučinili-li tak, nelze tento deficit napravovat až v řízení před Ústavním soudem. 10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu