Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Věznici Jiřice, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2025 č. j. 14 To 576/2025-112, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel byl v roce 2018 odsouzen za trestný čin vraždy k trestu odnětí svobody v délce 10 let. Konec výkonu trestu připadá na 16. 11. 2028. 2. V září 2025 požádal stěžovatel u Okresního soudu v Nymburce o předčasné propuštění. Odůvodnil to tím, že již absolvoval zákonem požadované dvě třetiny trestu a z valné části uhradil škodu způsobenou jeho činem. Poukázal na dobré rodinné zázemí, zajištění zaměstnání a podporu řady přátel. Připustil, že ve věznici obdržel několik kázeňských trestů, to ale neznamená, že by se nepolepšil. K návrhu přiložil dva znalecké posudky potvrzující vysokou pravděpodobnost úspěšné resocializace. Dále se vyjádřil k okolnostem, které podle něj zapříčinily tak ojedinělé vybočení z vedení řádného života a pro něj nepochopitelné spáchání hrůzného zločinu. 3. Okresní soud návrh zamítl. Ač stěžovatel splnil časovou podmínku podmínečného propuštění, neprokázal naplnění podmínky polepšení se. Dříve sice získal kázeňské odměny, ale od roku 2021 byl třikrát kázeňsky potrestán za pití alkoholu nebo odmítnutí zkoušky na přítomnost omamných látek. Stěžovatel dále nebyl podle okresního soudu schopen nahlédnout motiv svého jednání a dostatečně uznat vlastní vinu za spáchání trestného činu. Vzhledem k nesplnění druhé podmínky nepovažoval okresní soud za nutné věnovat se třetí podmínce podmíněného propuštění, spočívající v hodnocení budoucího vedení řádného života. 4. Proti rozhodnutí se stěžovatel bránil stížností ke Krajskému soudu v Praze, nicméně ani ten mu nevyhověl. Kázeňské tresty související s konzumací alkoholu označil za závažné, zvláště když při spáchání vraždy hrál alkohol v chování stěžovatele významnou roli. Přiléhavě a pečlivě posoudil okresní soud též náhled stěžovatele na svou trestnou činnost. Stěžovatel má právo setrvávat na jakékoliv skutkové verzi a hájit se podle uvážení, zároveň ovšem musí unést důkazní břemeno pro účely podmíněného propuštění. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 1469/25, podmínkou propuštění není formální doznání viny. Pochopení problematičnosti vlastního jednání a doložení práce na jeho odstranění jsou však předpokladem k minimalizaci rizika opakování takového jednání v budoucnu. Stěžovatel se příliš spoléhal na předložené znalecké posudky. Jejich odborné závěry není důvod zpochybňovat, tvoří však pouze jednu ze složek pro rozhodnutí a nelze jimi nahrazovat mnohem komplexnější hodnocení soudů. Stěžovatel nedoložil jím tvrzené docházení k psychologovi a psychiatrovi a jeho výsledky. Panují pochybnosti, zda se dokázal s odpovědností za spáchaný zločin plně vypořádat. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Ústavní stížností však napadá toliko usnesení krajského soudu, který podle něj argumentačně předchozí rozhodnutí okresního soudu kompletně nahradil a tím pádem zneplatnil. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu tak přitom učinil bez toho, aby se seznámil s příslušnými důkazy v autentické podobě, minimálně ve formě výslechu stěžovatele. 6. Věcně stěžovatel nejprve "ne zcela souhlasí" se závěry krajského soudu stran důkazního břemene tížícího žadatele o podmíněné propuštění. Podle judikatury Ústavního soudu by neměly obecné soudy rozhodovat na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Není zároveň přípustné, aby krajský soud žádal ve svém rozhodnutí po stěžovateli prokázání určitých skutečností, aniž by mu dal předtím příležitost je doložit. 7. Stěžovateli nelze vyčítat, že průběh událostí před i během zločinu vnímal subjektivně jinak, než je popsáno v odsuzujícím rozsudku. Úvahy krajského soudu zpochybňující jeho vnitřní vnímání odpovědnosti považuje stěžovatel za nepatřičnou polemiku. Za obdobně nepřípadný a pro něj bolestný označuje odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1469/25, který se týkal se situací stěžovatele nesrovnatelného trestného činu nakládání s dětskou pornografií a pohlavním zneužíváním. 8. Ve vztahu ke kázeňským trestům souvisejícím s užitím alkoholu sice lze připustit, že alkohol byl spolučinitelem spáchaného zločinu, ještě zásadnějším činitelem ale bylo užití střelné zbraně. Není přitom pochyb o tom, že by se k jejímu držení stěžovatel někdy v budoucnu dostal. Zároveň platí, že požívání alkoholu směřuje spíše do budoucna a nespadá tak pod naplnění podmínky (ne)polepšení se. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 619/25 není možné posuzovat podmínky polepšení se mechanicky. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku. Jedná se o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti (za všechny srov. nedávný nález ze dne 4. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 255/26). 11. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušných obecných soudů. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. 12. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě k těmto pochybením nedošlo. 13. Trestní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2025) v § 88 odst. 1 stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, a objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal stanovenou část trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat, že se v důsledku výkonu trestu odnětí svobody polepšil (druhá podmínka). Třetí podmínka je konstruována jako alternativní, když soud buď musí dospět k závěru, že lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života v budoucnu, anebo přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. 14. V přezkoumávané věci nebylo stěžovatelovu návrhu vyhověno kvůli nesplnění druhé podmínky - podle náhledu obecných soudů se nepolepšil. Byť se argumentace v ústavní stížnosti částečně dotýká i podmínky třetí, k posouzení jejího naplnění napadené usnesení krajského soudu z pochopitelných důvodu nepřistoupilo a dále tak nečiní ani Ústavní soud. 15. Stěžovateli předně nelze přisvědčit, že by krajský soud argumentaci okresního soudu nějak nahrazoval nebo ji dokonce "zneplatnil". Takřka celé napadené usnesení totiž sestává z podrobného přezkumu rozhodnutí okresního soudu. Rozhodujícím důvodem pro závěr o nepolepšení se stěžovatele byla jeho kázeňská potrestání související s užitím alkoholu. Stěžovatel správně cituje nález sp. zn. IV. ÚS 619/25, podle kterého nemají soudy při posuzování podmínky polepšení se vycházet jen z mechanického počítání kázeňských pochval a trestů. Přehlédl však, že krajský soud na nosné závěry tohoto nálezu výslovně odkázal, a právě s nimi postup okresního soudu konfrontoval. Okresní soud neaplikoval mechanický přístup, naopak se podrobně věnoval příčině a povaze kázeňských trestů. Krajský soud souhlasil s tezí, že porušení zákazu pití alkoholu je v případě stěžovatele obzvlášť závažným prohřeškem, neboť pod jeho vlivem usmrtil jinou osobu. Na této úvaze neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Stěžovatel by měl pracovat na odstranění všech příčin, které přispěly ke způsobení tak závažného trestného činu, nikoliv že si vybere jen některé z nich (vlastnictví střelné zbraně) a zbylé bagatelizuje. 16. Obdobně ani posouzení vztahu stěžovatele k jeho protiprávnímu jednání nevykazuje znaky excesu. Hledá-li stěžovatel důvody spáchání trestného činu v "souhře náhod" nebo "nepochopitelných duševních pochodech", je legitimní se ptát, do jaké míry je schopen přijmout odpovědnost a pracovat na odstranění příčin, které k tragédii vedly. Rozbor vnitřního rozpoložení stěžovatele v tomto ohledu není nepatřičnou polemikou. Zároveň je nutné odmítnout tvrzení stěžovatele, že by krajský soud jakkoliv porovnával jeho situaci s pachatelem trestných činů souvisejících s dětskou pornografií. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 1469/25 citoval soud pouze právní názor Ústavního soudu žádající po pachateli převzetí odpovědnosti za vlastní chování. Tento závěr je jistě uplatnitelný v obecné rovině, nikoliv jen ve vztahu ke konkrétnímu druhu trestného činu, kterého se původní nález týkal. 17. Krajský soud se s okresním soudem skutečně v jedné věci neztotožnil, učinil tak ovšem ve prospěch stěžovatele. U doporučení pro další výkon trestu předestřel, že byť by se stěžovateli nepodařilo dosáhnout okresním soudem očekávaného vymazání všech kázeňských trestů a přechodu do nejméně přísné skupiny výkonu trestu, nemusí se jednat o překážku podmíněného propuštění. Za zásadní označil materiální prokázání polepšení se, zejména ve vztahu k přiznání si odpovědnosti a snahu o minimalizaci příčin původního protiprávního jednání, a to včetně omezení rizikového vlivu alkoholu. Oproti tvrzení stěžovatele po něm v tomto ohledu krajský soud nežádal doložení nových skutečností, ani na něj nekladl přehnané důkazní břemeno. Stěžovatel totiž už v prvotním návrhu sám zmiňoval docházení k psychiatrovi, psychologovi či spolupráci s organizací Laxus, bohužel o obsahu těchto aktivit ani jejich výsledcích nedoložil žádné podrobnosti. Je primárně povinností stěžovatele, navíc právně zastoupeného, aby předložil co nejpřesvědčivější a nejúplnější důkazy osvědčující naplnění podmínek podmíněného propuštění. 18. Ústavní soud proto porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu