Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky S. L., zastoupené JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 8 Tdo 1182/2025-860, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2025 č. j. 9 To 297/2025-813 a rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 29. července 2025 č. j. 46 T 33/2025-792, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. b) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2025 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Trestný čin měla spáchat (stručně řečeno) tím, že na pobočce České pošty, s.p., legalizovala podpis poškozené, u které se projevovala smíšená demence těžkého stupně, v jejímž důsledku nebyla schopna rozhodovat o svém majetku a byla zvýšeně ovlivnitelná, a přiměla poškozenou k podpisu darovací smlouvy, na základě které došlo k převodu vlastnických práv k bytové jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu na stěžovatelku, čímž měla poškozené způsobit škodu ve výši 5 200 000 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč. V řízení před obvodním soudem stěžovatelka postupem podle § 206c trestního řádu prohlásila vinu a samosoudkyně toto prohlášení přijala, neboť bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci v rámci přípravného řízení. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a to v neprospěch stěžovatelky do výroku o trestu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč. Ke zpřísnění trestu městský soud přistoupil s přihlédnutím k závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky, jeho promyšlenosti a mimořádné zranitelnosti poškozené. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, přičemž zdůraznil, že dovolatel může napadat rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka proti soudu prvního stupně nepodala odvolání, odvolal se pouze státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud proto prvostupňový rozsudek přezkoumával pouze ve výroku o trestu. Jelikož stěžovatelka uplatnila v dovolání námitky výlučně proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přestože odvolací soud tento výrok věcně nepřezkoumával, označil Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné. K námitkám stěžovatelky ve vztahu k jí učiněnému prohlášení viny se Nejvyšší soud přesto vyjádřil, a to s odkazem na nutnost ochrany práva na spravedlivý proces v případě závažných vad řízení souvisejících s nedodržením procesních podmínek rozhodnutí o přijetí prohlášení viny. Žádné závažné pochybení na straně soudu při postupu podle § 206c trestního řádu však neshledal. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka má za to, že její trestní stíhání nebylo vůbec přípustné, neboť poškozená nedala souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka je praneteř poškozené, která pečovala o poškozenou a udržovala s ní pravidelný osobní kontakt již od útlého věku. Poškozená je proto osobou spadající pod § 100 odst. 2 trestního řádu. O nutnosti udělit souhlas nebyla poškozená řádně poučena, ačkoliv nebyla omezena ve svéprávnosti. 6. Stěžovatelka namítá vadné využití institutu prohlášení viny před soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že celé poučení o významu a důsledcích institutu prohlášení viny, včetně samotného prohlášení, trvalo pouhých 95 vteřin. Soud nepostupoval systematicky, když stěžovatelce nejprve umožnil učinit prohlášení viny a teprve následně změnil popis skutku. Výsledkem bylo, že stěžovatelka prohlásila vinu ke skutku v odlišném znění, než které bylo později vtěleno do výroku rozsudku. Soud se stěžovatelce nepokusil nabídnout sjednání dohody o vině a trestu, neproběhl žádný dialog mezi soudem a stěžovatelkou, jak to vyžaduje § 314q odst. 3 trestního řádu a judikatura Ústavního soudu. Stěžovatelce nebylo ani sděleno, jaký trest jí může reálně hrozit v celém zákonném rozpětí. Nalézací soud navíc navodil dojem, že institut prohlášení viny představuje automatický prostředek ke zmírnění trestu oproti návrhu a dokonce i spodní sazby trestu. Trest však nikterak podstatně nesnížil, naopak odvolací soud zvýšil zkušební dobu na maximální možnou délku. Stěžovatelka přitom již neměla reálnou možnost proti takovému postupu brojit, neboť se v důsledku dřívějšího prohlášení viny vzdala možnosti argumentovat skutkově a právně proti závěrům obžaloby. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 8. Stěžovatelka předně spatřuje porušení svých základních práv v tom, že byla trestně odsouzena, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozené s jejím trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. K této námitce se již vyjádřil Nejvyšší soud, jenž konstatoval, že souhlas poškozené nemusel být vyžadován nejméně z důvodu uvedeného v § 163a odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jak Ústavní soud ověřil, tento závěr má oporu v trestním spise (č. l. 769 až 773), z nějž vyplývá, že poškozená byla rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti, byť k tomu došlo až v průběhu trestního řízení. Námitka stěžovatelky tedy zjevně nemá své opodstatnění. 9. Stěžovatelka dále tvrdí nedostatky v poučení o významu a následcích prohlášení viny a namítá vadné užití tohoto institutu soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se také touto námitkou podrobně zabýval, nepřehlédl limity aplikace tohoto institutu vyplývající z judikatury Ústavního soudu a dostatečně vysvětlil, proč v postupu soudu prvního stupně neshledal vady, v jejichž důsledku by bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu. 10. K problematice ústavních mezí aplikace institutu prohlášení viny se Ústavní soud vyjádřil v nedávných nálezech ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1873/23 a ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 2138/23, kde zdůraznil nutnost řádného poučení obviněného před přijetím prohlášení viny. V druhém z citovaných nálezů Ústavní soud zdůraznil, že pro posouzení zásahu do práva na soudní ochranu je třeba především zvažovat, zda obviněný mohl rozumně předpokládat důsledky učiněného prohlášení viny (bod 50 nálezu). V tomto smyslu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle které vzdání se práva ze strany obviněného může být v souladu s požadavky čl. 6 Úmluvy, když je prokázáno, že obviněný mohl rozumně předvídat důsledky svého jednání (srov. rozsudky velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006 č. 18114/02, bod 74; a ve věci Sejdovic proti Itálii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, bod 87). Touto optikou dospěl Ústavní soud v citovaném nálezu k závěru, že i navzdory nedostatečnému poučení ve vztahu k prohlášení viny, nedošlo takovým poučení k porušení práv stěžovatelů, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti věci bylo zřejmé, že si stěžovatelé byli vědomi hrozícího nepodmíněného trestu. Jakkoliv podle citovaného nálezu tedy poučovací povinnost u prohlášení viny nelze přenášet na obhájce (viz také usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 986/22), je pro posouzení toho, zda došlo k porušení práva na soudní ochranu, nutno zvažovat konkrétní okolnosti mající vliv na to, zda si obviněný mohl být vědom důsledků prohlášení viny i bez takového poučení před samotným přijetím tohoto prohlášení. 11. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud připustil (a vyplývá to i ze zvukového záznamu hlavního líčení), že se stěžovatelce před přijetím prohlášení viny nedostalo výslovného poučení o rozsahu trestní sazby, možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jakož i poučení o možnosti uložení trestu v celém rozsahu trestní sazby. Nejvyšší soud však správně poukázal na to, že stěžovatelka byla obeznámena s návrhem trestu v obžalobě (státní zástupce v obžalobě navrhoval trest odnětí svobody ve výši 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 roků a k tomu peněžitý trest ve výši 250 000 Kč). Stěžovatelka si byla s ohledem na obžalobu, se kterou byla seznámena, vědoma, jaký trest jí hrozí. Byla po celou dobu trestního řízení zastoupena obhájcem. Tím Ústavní soud nepřenáší poučovací povinnost na obhájce, avšak s ohledem na zákonné povinnosti každého obhájce v trestním řízení z toho usuzuje, že obhájce stěžovatelku obeznámil s okolnostmi jejího trestního řízení, možnostmi obrany a předestřel procesní strategie v její věci, včetně různých variant a následků zvolené procesní strategie, tedy že jí poskytnul dostatečné informace pro orientaci v trestním řízení, které proti ní bylo vedeno. Zároveň z trestního spisu neplyne, že by se v hlavním líčení neorientovala a nemohla předvídat důsledky prohlášení viny. Přestože se vyjadřovala k odvolání státní zástupkyně podané v její neprospěch, k otázce nedostatečnosti poučení a z toho plynoucí neakceptovatelnost prohlášení viny se nijak nevyjadřovala. Naopak, akcentovala své prohlášení viny a opírala se o ně jako o jeden z důvodů, který byl řádně reflektován při uložení správně a přiměřeně vyměřeného trestu soudem prvního stupně. Zároveň proti výroku o trestu nepodala řádný ani mimořádný opravný prostředek. 12. V těchto skutečnostech lze spatřovat zásadní skutkovou odlišnost oproti nálezu sp. zn. II. ÚS 1873/23, v němž Ústavní soud shledal porušení ústavních práv stěžovatele v důsledku nedostatečného poučení před přijetím prohlášení viny. V citovaném nálezu stěžovatel čelil nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jeho prohlášení viny bylo vedeno snahou tomuto trestu se vyhnout, v nalézacím řízení nebyl právně zastoupen a podle skutkových zjištění vyplývajících z obsahu trestního spisu měl sníženou schopnost orientace v hlavním líčení. Naopak, pokud jde o představu o hrozícím trestu a důsledcích prohlášení viny, lze spatřovat skutkovou podobnost s věcí projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. II ÚS 2138/23. V této věci Ústavní soud sice konstatoval, že pokud jde o poučení stěžovatelů ve vztahu k jejich prohlášení viny, obecné soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem, ale s ohledem na to, že stěžovatelé si byli vědomi hrozícího trestu a mohli předpokládat důsledky prohlášení viny, neshledal v absenci poučení porušení základních práv stěžovatelů. Přihlédl přitom rovněž k tomu, že stěžovatelé byli zastoupeni advokátem. Ani v nynější věci Ústavní soud nespatřuje okolnosti, které by vedly k závěru o tom, že stěžovatelka nemohla rozumně předvídat důsledky prohlášení viny a že by v důsledku toho nedostatečné poučení soudu při prohlášení viny vedlo k porušení jejích základních práv. V postupu nalézacího soudu při použití institutu prohlášení viny pak Ústavní soud neshledal ani jiné vady, které by měly být důvodem jeho kasačního zásahu. Závěry Nejvyššího soudu lze z pohledu judikatury Ústavního soudu akceptovat. 13. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu