Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti části výroku I a výrokům II až IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2025 č. j. 100 Co 63/2025-534, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. H. a nezletilých S. M. a L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva na ochranu rodinného života a péči o děti a spravedlivý proces. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2025 č. j. 42 Nc 170/2024-147 svěřil nezletilé do symetrické střídavé péče a upřesnil, že střídání proběhne v místě bydliště toho z rodičů, jehož péče končí (výrok I). Rodičům uložil povinnost předat děti do péče druhého rodiče v určenou dobu s jejich potřebnými věcmi a na střídavou péči je řádně připravit (výrok II). Okresní soud dále rozhodl o běžném výživném (výrok III) i dlužném výživném (výrok IV) ve vztahu ke stěžovateli i běžném výživném ve vztahu k matce (výrok V). Návrh na úpravu styku nezletilých s ohledem na jejich svěření do střídavé péče zamítl (výrok VI). 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že nezletilé ponechal v rovnoměrné střídavé péči s týdenním intervalem střídání s tím, že změnil časy předávání i místo předávání (bydliště matky) a dále stanovil zvláštní režim péče o letních a vánočních prázdninách (výrok I). Krajský soud současně změnil rozhodnutí okresního soudu rovněž ve výrocích týkajících se běžného výživného s tím, že stěžovateli i matce výživné zvýšil (výroky II a IV), což se odrazilo rovněž ve zvýšeném dlužném výživném stěžovatele (výrok III). Ve výroku okresního soudu o zamítnutí návrhu na úpravu styku krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok V). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, a to v části výroku I týkající se určení místa předávání nezletilých, jakož i ve výrocích II a IV týkajících se běžného výživného obou rodičů a výroku III o stěžovatelově dlužném výživném. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v průběhu odvolacího řízení stranil matce a dopustil se stereotypního hodnocení rolí matky a otce, což dokládá mj. doplněním zvukového záznamu z jednání krajského soudu ze dne 25. 6. 2025 a 22. 10. 2025. Nesouhlasí s určením místa předávání toliko v bydlišti matky. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, z níž se podává, že náklady spojené se stykem (péčí) nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů. Stěžovatel dále rozporuje stanovenou výši výživného, jež u sebe považuje za nepřiměřeně vysoké, u matky naopak za nepřiměřeně nízké. I v případě výživného namítá, že krajský soud postupoval zaujatě a rozdílně, což se odrazilo ve výsledném nízkém výživném matky. Stěžovatel dále napadá postup krajského soudu v procesu dokazování, přičemž mu vytýká hromadné zamítnutí jeho důkazních návrhů i omezení jeho práva vyjádřit se před rozhodnutím ve věci k provedeným důkazům. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 6. Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Řečeno stručně, není úkolem Ústavního soudu, aby na základě vlastního úsudku určoval např. konkrétní podobu výchovného režimu nezletilého, nebo aby stanovil konkrétní částku výživného. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími příslušnými osobami, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry ke skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jeho postup hodnotit jako protiústavní. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele nezasahuje. Toto rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení a jsou v něm vyloženy skutkové i právní závěry, jež Ústavní soud neshledal svévolnými či excesivními. Pro Ústavní soud je podstatné, že krajský soud řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se odchýlil od závěrů okresního soudu, a tedy proč přistoupil ke zvýšení výživného u obou rodičů a proč coby místo předávání nezletilých určil pouze bydliště matky. 8. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu lze určit, jakými úvahami se tento soud ve svém rozhodování řídil. Krajský soud vysvětlil, proč za místo předávání nezletilých určil pouze bydliště matky. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že Ústavní soud preferuje rovnoměrné vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, a tedy obecně vyžaduje, aby oba rodiče museli při rozvržení povinností spjatých se stykem vynaložit nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti rovnoměrně vynaložit svoji energii a čas (srov. nález ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1279/21, bod 17). Současně však Ústavní soud uznává, že z objektivních důvodů a vzhledem k mimořádným okolnostem konkrétního případu nemusí být tento preferovaný model aplikován vždy a bezvýjimečně (tamtéž). Krajský soud přitom vysvětlil, v čem spatřuje právě tyto mimořádné okolnosti, jež v nyní posuzovaném případě odůvodňují vyloučení jinak obecně upřednostňovaného modelu (tj. lepší finanční poměry stěžovatele a jeho dřívější vyjádření v předchozím řízení akceptující v budoucnu přestěhování se do K. za dětmi - srov. rozsudek krajského soudu, bod 49). 9. V tomto závěru Ústavní soud nespatřuje nepřípustně nerovné zacházení. Ostatně nelze přehlédnout, že stěžovatelovu opakovanou námitku stranění matce vyvrací již jen úvahy krajského soudu týkající se svěření nezletilých do střídavé péče. Krajský soud uvedl, (bod 46) že "byť jsou nezletilí stále ještě útlého věku a doposud se na jejich péči více podílela matka, jsou již připraveni na to, aby o ně pečovali oba rodiče rovnou měrou." Současně odmítl protiargument matky, že režim střídavé péče vylučují zdravotní problémy nezletilých či vzdálenost bydlišť rodičů (tamtéž, bod 47). 10. Krajský soud odůvodnil rovněž zvýšení vyživovací povinnosti. Obsáhle se zabýval stěžovatelovými majetkovými poměry a odůvodnil, proč považuje pokles jeho příjmů ve společnosti, jejímž je společníkem a jednatelem, za účelový. Krajský soud vycházel z fakticity stěžovatelových výdajů, z nichž následně vypočetl částku výživného. V případě matky takto nepostupoval, výživné vyměřil z dosahovaných příjmů, a to jednoduše proto, že v řízení nevyšla najevo disproporce mezi jejími výdaji a příjmy. Výše stěžovatelových příjmů odůvodnila rovněž odlišné stanovení lhůty splatnosti dlužného výživného (rozsudek krajského soudu, bod 69). Závěry týkající se výživného (srov. tamtéž, body 50 až 69) považuje Ústavní soud za ústavně akceptovatelné. 11. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v procesním postupu odvolacího soudu. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že zamítnul jeho důkazní návrhy, přehlíží, že rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o nich rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, popř. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (srov. např. nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18). Tomuto požadavku krajský soud vyhověl, neboť jasně vysvětlil důvody, pro které předložené důkazy neprovedl (srov. rozsudek krajského soudu, bod 39). Soudy nejsou povinny provádět navrhované důkazy, jestliže mají skutkový stav bezpečně zjištěn již provedenými důkazy, což bylo ve stěžovatelově věci splněno. S ohledem na tvrzené nerovné zacházení s účastníky Ústavní soud považuje za vhodné zmínit, že krajský soud zamítl rovněž důkazní návrhy předkládané matkou (srov. tamtéž). 12. Ústavní soud nepřisvědčil ani namítanému porušení kontradiktornosti řízení. Ústavní soud má za to, že stěžovatel měl prostor pro přednesení svých argumentů a reakci na argumenty protistrany, resp. měl rovněž prostor vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Krajský soud nařídil ve věci dvě jednání, na nichž provedl a doplnil dokazování a umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k provedeným důkazům a tvrzením druhé strany. O překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu proto nejde. Svědčí o tom mj. též stěžovatelem přiložený protokol o jednání krajského soudu ze dne 22. 10. 2025, v němž soud vyzval účastníky k doplnění důkazů, čehož stěžovatel využil (doplněním listin o výši příjmu za rok 2024 a fotografií dětí, jimiž stěžovatel vyvracel matčino tvrzení, že děti vnímají delší pobyt u otce úkorně). 13. Ústavní soud v napadeném rozhodnutích neshledal ústavněprávní deficit, resp. nepovažuje jej za excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 14. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud neporušil základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu