Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Filipa Veselého, Pavly Kotolové a Soni Veselé, všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 28 Cdo 2518/2025-361, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. 26 Co 5/2024-339, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Předmětem řízení před civilními soudy byla žaloba na nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu státních pozemků na stěžovatele. Mělo jít o náhradu za pozemky, které byly předchůdcům stěžovatelů v minulosti vyvlastněny bez odpovídajícího protiplnění za účelem výstavby průmyslového areálu Teplárny Malešice. Protože původní pozemky již nebylo možné vydat z důvodu jejich zastavění, označili stěžovatelé v petitu žaloby jiné lesní pozemky, které v souladu s § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), požadovali jako náhradní plnění. 2. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 7. 2023 shledal, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě, a vzhledem k liknavému a svévolnému postupu druhého vedlejšího účastníka při vedení veřejných nabídek byli oprávněni domáhat se uspokojení nároku i výběrem pozemků nezařazených do veřejné nabídky (srov. § 11a odst. 1 zákona o půdě a rozsudek NS ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Žalobě na bezúplatný převod označených pozemků však okresní soud z převážné části nevyhověl. Vyšel přitom z § 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), podle něhož státní lesy nelze zcizit a jako náhradní pozemky lze převádět pouze odloučené lesní pozemky do výměry 10 ha, nacházející se v dostatečné vzdálenosti od komplexu státních lesů (tj. souvislých pozemků určených k plnění funkcí lesa o výměře větší než 10 ha). Tyto podmínky však většina pozemků, které stěžovatelé požadovali, nesplňovala; některé nebyly dostatečně vzdáleny od komplexu státního lesa, jiné tvořily souvislé lesní území o výměře přesahující 13 ha, a představovaly tak tzv. komplex státního lesa. Okresní soud uvedl, že smyslem právní úpravy v § 4 lesního zákona je, aby při vypořádání restitučních nároků formou náhradních lesních pozemků nebyla narušena ucelená vlastnická držba státu. Nepřisvědčil výkladu stěžovatelů, podle něhož bylo možné požadované pozemky převést z důvodu, že tvoří jeden "odloučený komplex lesa", jehož převodem by nedošlo k dělení lesního území. Žalobě vyhověl pouze u jediného pozemku, který považoval za odloučený, a ve zbytku ji zamítl. 3. Krajský soud v Praze rozhodoval ve věci dvakrát, neboť jeho první rozsudek Nejvyšší soud zrušil pro nepřezkoumatelnost a nesprávné posouzení pasivní legitimace vedlejších účastníků. Mezitím rozsudek okresního soudu nabyl právní moci v části, v níž bylo rozhodnuto o převodu jednoho lesního pozemku do spoluvlastnictví stěžovatelů, a řízení se tak dále vedlo jen o zbývající části žaloby, v níž byl zamítnut návrh na převod dalších lesních pozemků. V tomto rozsahu krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že nárokované pozemky nesplňují zákonná kritéria odloučeného lesního pozemku. Současně připomněl, že řízení podle § 11a zákona o půdě má podle judikatury povahu řízení o určitém způsobu vypořádání podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu, takže soud není vázán žalobním návrhem a má usilovat o uspokojení nároku i prostřednictvím jiných vhodných pozemků, pokud s tím oprávněné osoby souhlasí. Stěžovatele proto dále vyzval k označení jiných pozemků. Z vyjádření stěžovatelů však krajský soud dovodil, že trvají na pozemcích vymezených v petitu žaloby a o jiné nemají zájem. Krajský soud neprovedl další důkazy navržené ve vyjádření, jimiž se stěžovatelé snažili prokázat vhodnost převodu žalobou označených pozemků. Tyto důkazy se vztahovaly ke skutečnostem, které již byly v řízení před okresním soudem dostatečně zjištěny, a krajský soud se jimi v odvolacím řízení již nemohl zabývat. 4. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Část námitek neshledal přípustnými, včetně výhrad k postupu soudu při výzvě k označení náhradních pozemků. Z vyjádření stěžovatelů dovodil, že sami neměli zájem o jiné než žalobou vymezené pozemky, resp. o pozemky mimo lokalitu mezi Nymburkem a Sadskou. Účelem řízení o nahrazení projevu vůle přitom není vyhledávání náhradních pozemků podle subjektivních preferencí oprávněných osob, krajský soud proto nepochybil, pokud sám z úřední povinnosti nevyhledával jiné vhodné pozemky. Přípustnost dovolání nezaložily ani námitky týkající se účinků koncentrace řízení, principu neúplné apelace či rozsahu dokazování. Nejvyšší soud však považoval dovolání za přípustné pro řešení výkladu § 4 lesního zákona. Uvedl, že toto ustanovení obsahuje výjimky ze zákazu zcizení státních lesů: odstavec 2 upravuje obecně vydávání majetku podle restitučních předpisů, zatímco odstavec 3 představuje speciální úpravu převodu náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Na vztahu speciality nic nemění ani skutečnost, že současné znění odstavce 2 bylo do zákona vloženo později. Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem speciální úpravy v § 4 odst. 3 není umožnit převod jiných než odloučených lesních pozemků. Toto omezení vychází z veřejného zájmu na ochraně lesa jako národního přírodního bohatství a nenahraditelné složky životního prostředí (§ 1 lesního zákona). Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou požadované pozemky (s výjimkou jednoho) nesplňují zákonná kritéria odloučeného lesního pozemku. Opačný výklad by podle něj odporoval smyslu právní úpravy. Námitky stěžovatelů v dovolání nepovažoval za důvodné, označil je pouze za právně politické úvahy, které mohou mít relevanci nanejvýš v rovině de lege ferenda. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé uvádí, že jejich rodině byl v minulosti odňat majetek značné hodnoty, za nějž dosud neobdrželi odpovídající náhradu. Stát podle nich dlouhodobě brání reálnému vypořádání nároků, ačkoli požadované pozemky jen nepatrně přesahují desetihektarový limit a navazují na rodinné pozemky. Nesouhlasí s výkladem § 4 lesního zákona, z něhož soudy dovodily, že k uspokojení restitučních nároků lze vydávat jen odloučené lesní pozemky, nikoli funkční lesní celek. Obvyklé interpretační metody připouští převod komplexu lesa, pokud restituční nárok převyšuje jeho hodnotu. Případné výkladové pochybnosti by měly být vyloženy ve prospěch restituentů (in favorem restitutionis). Stěžovatelé zdůrazňují, že účelem omezení převodů lesních pozemků je zabránit štěpení souvislých komplexů státních lesů. V této věci ale o žádné štěpení nejde, předmětem převodu je lesní celek jako takový. Nejvyšší soud pod záminkou ochrany "národního bohatství" fakticky upřednostnil státní vlastnictví lesa, ačkoli lesní zákon ani jiný právní předpis nic takového nestanoví. Označení lesa za národní přírodní bohatství v § 1 lesního zákona neznamená, že vlastníkem lesa musí být výlučně stát. 6. Závěr civilních soudů o tom, že není možné restituční nárok uspokojit převodem komplexu lesa, nemá podle stěžovatelů oporu v platné právní úpravě. Ustanovení § 4 odst. 2 sice zakazuje zcizení státních lesů, současně však připouští výjimku pro vydání majetku podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud přesto dovodil nepřevoditelnost státních lesů na základě svérázného výkladu vztahu § 4 odst. 2 a § 4 odst. 3 lesního zákona. Stěžovatelé nezpochybňují princip, že pozdější obecná úprava neruší dřívější speciální normu, jsou však přesvědčeni, že novela § 4 odst. 2 rozšířila možnosti uspokojení restitučních nároků podle zákona o půdě. Výklad Nejvyššího soudu podle nich bezdůvodně znevýhodňuje konkrétní druh restitučního nároku podle zákona o půdě. Stěžovatelé navíc upozorňují na nerovný přístup státu k restituentům, neboť z téhož lesního celku byly v minulosti vydány lesní pozemky k uspokojení restitučních nároků. 7. Stěžovatelé nesouhlasí ani s postupem krajského soudu při výzvě k označení jiných náhradních pozemků. V krátké lhůtě, kterou jim krajský soud poskytl, nemohli objektivně požadované pozemky identifikovat. Proto uvedli, že musí setrvat na okruhu pozemků vymezených v petitu žaloby. Soudy z toho však dovodily, že stěžovatelé jiné pozemky neoznačili a nadále trvali na původním návrhu. Podle stěžovatelů však jejich procesní stanovisko zkreslily. Stěžovatelé se vyjádřili způsobem, že se jim jiné pozemky nepodařilo najít, nikoli, že je odmítají. Zároveň upozorňovali, že informace o vhodných pozemcích mohou mít především vedlejší účastníci spravující státní majetek, a bylo proto namístě zajistit jejich součinnost. To však krajský soud neučinil a nedostatek informací přičetl k tíži stěžovatelů, čímž podle nich porušil princip rovnosti zbraní. Ačkoli soudy tvrdily, že nejde o ryze dispoziční spor a nejsou vázány petitem, vedení řízení fakticky zúžily na formalistické označení pozemků, aniž reálně usilovaly o nalezení alternativního řešení. 8. Stěžovatelé brojí také proti tomu, že krajský soud odmítl doplnit dokazování k otázce převoditelnosti pozemků a jejich vztahu ke komplexu státních lesů. Při posouzení charakteru parcel přitom vyšel z omezeného skutkového obrazu a kategorických závěrů. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatelé předkládají extenzivní výklad § 4 lesního zákona, z něhož dovozují možnost převodu i souvislých komplexů státních lesů za účelem uspokojení restitučních nároků. Takový výklad však podle Ústavního soudu z ústavněprávního pohledu neobstojí, neboť neodpovídá jazykovému znění zákona, ani jeho systematice a účelu. 10. Při výkladu § 4 lesního zákona je třeba rozlišovat mezi naturální restitucí a převodem náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, kde jde o kvalitativně odlišnou situaci. U naturální restituce stát vydává oprávněné osobě původní majetek, který jí byl historicky odňat, a proto § 4 odst. 2 lesního zákona připouští prolomení obecného zákazu zcizení státních lesů. Naproti tomu u převodu náhradních pozemků stát poskytuje jiný majetek ze svého vlastnictví jako náhradní plnění za majetek, který již vydat nelze. Poskytování takového náhradního plnění v § 4 odst. 3 lesního zákona zákonodárce omezil pouze na odloučené lesní pozemky, jejichž parametry obsahuje § 4 odst. 4 téhož zákona. Z jazykového ani systematického výkladu nelze dovozovat povinnost státu převádět v rámci náhradního plnění i souvislé komplexy státních lesů. Výklad stěžovatelů, podle něhož § 4 odst. 2 jen rozšířil možnosti uspokojení všech restitučních nároků (včetně náhradního plnění), by vedl k faktickému vyprázdnění speciální úpravy obsažené v § 4 odst. 3 lesního zákona. 11. Argumentace stěžovatelů navíc neobstojí ani z hlediska účelu právní úpravy, a to s ohledem na zvláštní veřejný zájem na ochraně státního lesního fondu, který z celé koncepce lesního zákona zřetelně vyplývá. Lesní zákon v § 1 označuje les za národní přírodní bohatství představující nenahraditelnou složku životního prostředí. Les má nejen hospodářský význam, ale plní také významné ekologické, vodohospodářské a krajinotvorné funkce, jakož i funkce rekreační [§ 2 písm. b) a § 8 odst. 2 lesního zákona]. Celá právní úprava přitom vychází z pojetí lesa jako veřejného statku, což se odráží mimo jiné v principu obecné nezcizitelnosti státních lesů zakotveném v § 4 odst. 2 lesního zákona a v omezení jejich převodů pouze na zákonem přesně vymezené výjimečné případy. Smyslem tohoto principu je mimo jiné zajistit dlouhodobou a koncepční péči o lesy, předcházet fragmentaci lesních celků a zachovat schopnost lesa plnit své ekologické i celospolečenské funkce. Na to navazuje také omezení převodu státních lesů podle § 4 odst. 3 lesního zákona, jehož význam nelze zužovat pouze na zabránění "štěpení" státních celků lesa z hlediska jejich hospodářské funkčnosti, jak namítají stěžovatelé, nýbrž je třeba jej chápat v širším kontextu ochrany státního lesního fondu jako celku. Z tohoto pohledu se omezení podle § 4 odst. 3 lesního zákona, spočívající v poskytování jen odloučených lesních pozemků, uplatní bez ohledu na to, zda hodnota restitučního nároku přesahuje celkovou výměru požadovaného lesního komplexu či nikoli. 12. Ani stěžovateli akcentované principy jako in favorem restitutionis či in dubio mitius, dle nichž má soud v pochybnostech preferovat výklad vstřícnější k oprávněným osobám, nemohou vést k překročení jednoznačných zákonných limitů převoditelnosti státních lesů stanovených v § 4 odst. 3 lesního zákona. Jednoduše řečeno, při výkladu lesního zákona žádné relevantní pochybnosti nevyvstaly. 13. Ústavní soud proto neshledal na výkladu § 4 lesního zákona provedeném civilními soudy nic neústavního. Jak uvedl již Nejvyšší soud, argumentace stěžovatelů se pohybuje spíše v rovině právně politického hodnocení účinné právní úpravy, aniž by zároveň namítali její neústavnost. 14. Jde-li o postup civilních soudů po vydání výzvy k označení jiných pozemků a námitku stěžovatelů, že soudy v tomto směru zkreslily jejich procesní stanovisko, Ústavní soud ze spisu ověřil, že stěžovatelé, vedeni snahou o obnovu rodinného majetku, ve svém vyjádření (č. l. 292) projevili zájem pouze o pozemky nacházející se v omezené lokalitě, konkrétně v okolí Nymburka. Současně uvedli, že se jim v soudem poskytnuté měsíční lhůtě nepodařilo identifikovat jiné vhodné pozemky ve vlastnictví státu nacházející se v této lokalitě, a proto setrvali na pozemcích označených v žalobním petitu. Je sice pravda, že krajský soud nevyzval vedlejší účastníky k aktivní součinnosti při vyhledávání dalších potenciálně vhodných pozemků a sám z úřední povinnosti další pozemky neidentifikoval, tato skutečnost však za okolností projednávané věci sama o sobě nevede k závěru o porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu. Judikatura Ústavního soudu (nálezy ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1152/20 a ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3094/23) zdůrazňuje povinnost obecných soudů vytvořit oprávněné osobě procesní prostor k označení jiných vhodných pozemků a zabránit přepjatě formalistickému zamítnutí žaloby. Z uvedené judikatury však nelze dovozovat povinnost soudů aktivně vyhledávat pozemky odpovídající individuálním představám oprávněné osoby, zejména jsou-li tyto představy vymezeny velmi úzce z hlediska konkrétní lokality. Ostatně na to stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud. 15. Obecné soudy v nyní posuzované věci stěžovatelům možnost označit jiné vhodné pozemky poskytly. Jestliže však stěžovatelé k výzvě krajského soudu setrvali na požadavku vydání pozemků pouze v úzce vymezené oblasti a jiné pozemky mimo tuto lokalitu podle jejich vlastního stanoviska fakticky nepřipadaly v úvahu, nelze soudům vytýkat, že dále nepokračovaly ve vyhledávání dalších alternativ. Za těchto okolností proto Ústavní soud neshledal, že by civilní soudy zkreslily procesní stanovisko stěžovatelů či postupovaly přepjatě formalisticky nebo v rozporu s principem rovnosti zbraní. 16. Stěžovatelé dále namítají, že civilní soudy bez přesvědčivého důvodu odmítly provést navržené důkazy k posouzení vhodnosti převodu pozemků označených v žalobě. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nespecifikují, které důkazní návrhy měly být opomenuty. Ústavní soud však z obsahu spisu zjistil, že navrhovali zejména vyžádání zprávy od Ministerstva zemědělství, jíž chtěli doložit okrajový hospodářský přínos pozemků pro stát; současně požadovali vyžádání zprávy a rozhodnutí od druhého vedlejšího účastníka, jimiž se snažili prokázat, že v minulosti byly v k. ú. Nymburk k uspokojení restitučních nároků převáděny i pozemky tvořící komplex státního lesa (viz č. l. 292). Ústavní soud připomíná, že není další přezkumnou instancí a nepřísluší mu přehodnocovat zjištěný skutkový stav ani posuzovat důvodnost jednotlivých důkazních návrhů uplatněných v civilním řízení. Proto jen stručně odkazuje na závěry civilních soudů, podle nichž navržené důkazy nebyly pro rozhodnutí věci relevantní (bod 23 rozsudku Nejvyššího soudu). S tím lze souhlasit, neboť samotný hospodářský přínos pozemků pro stát není rozhodným kritériem pro jejich převod podle zákona o lesích (podstatná byla zákonem stanovená kritéria odloučeného lesního pozemku). Stejně tak skutečnost, že v minulosti mohlo dojít k převodu některých pozemků z dotčeného lesního celku, sama o sobě nezakládá nárok na další převody v rozporu se zákonnými podmínkami. 17. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal namítané ústavněprávní vady. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu