Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti Bc. Michala Gelačáka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2025 č. j. 19 Co 160/2025-538, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2025 č. j. 19 C 462/2021-477 tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplatit 754 879,47 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok II.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 341 304 Kč (výrok III.). Výrokem IV. a V. rozhodl o nákladech řízení státu. 3. Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok III. rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že městský soud měl ve věci aplikovat § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že proti výroku ve věci samé rozsudku městského soudu podal dovolání. Ústavní soud si v databázi infoSoud ověřil, že k podání dovolání skutečně došlo. 4. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. 5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná. Zásada subsidiarity se projevuje i v tom, že podá-li účastník řízení souběžně s ústavní stížností proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, považuje ji Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18, ze dne 31. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 3028/25). 6. Podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. Nejvyšší soud by v případě zrušení napadených rozhodnutí otevřel prostor k tomu, aby se soudy opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle § 243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§ 243c o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.). 7. Pokud tedy stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků. Nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, ale také by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19, ze dne 13. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 722/24, ze dne 26. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1060/24, ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1920/24, ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1980/24 a další). K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další). 8. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody. 9. Ústavní soud proto rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Josef Baxa v. r. soudce zpravodaj