Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejčího, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Na Dědinách 733/22, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2025 č. j. 21 Cdo 2588/2025-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 17 Co 481/2024-220 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. března 2024 č. j. 6 C 10/2023-147, ve znění opravného usnesení ze dne 9. července 2024 č. j. 6 C 10/2023-154, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Národní rozvojová banka, a.s., sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3 - Žižkov, 2. Jaroslava Horáčka a 3. Karla Landy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. U Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") probíhá na základě pravomocného usnesení, jímž byl podle § 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nařízen soudní prodej zástavy (nemovitých věcí), řízení o výkon tohoto rozhodnutí prodejem zástavy. Stěžovatel (zástavní dlužník) je spoluvlastníkem nemovitých věcí a ve vykonávacím (exekučním) řízení vedeném na návrh první vedlejší účastnice (oprávněné) má spolu s druhým a třetím vedlejším účastníkem postavení povinného. Návrh stěžovatele (i ostatních povinných) na zastavení exekuce, jakož i žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutím o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce byly zamítnuty. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce, byla odmítnuta usnesením ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1215/23 a ústavní stížnost proti rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutím o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 1231/25. Nyní podanou žalobou se stěžovatel podle § 267 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") domáhá vyloučení nemovitých věcí z exekuce. 3. Obvodní soud výrokem I napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení vylučovací žalobu zamítl. Výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný, přestože se neztotožnil s jeho závěrem o aktivní věcné legitimaci stěžovatele k podání vylučovací žaloby. Konstatoval, že stěžovatel není aktivně legitimován, neboť je v exekučním řízení prodejem zástavy jedním z povinných a aktivní věcná legitimace k podání vylučovací (excindační) žaloby podle § 267 o. s. ř. svědčí toliko osobě rozdílné od oprávněného a povinného. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v řešení otázky, zda zástavnímu dlužníku svědčí aktivní věcná legitimace k podání vylučovací žaloby a na ni navazujících otázek, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod (stěžovatel jej ani netvrdil), aby uvedená otázka byla řešena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že vylučovací žaloba podle § 267 o. s. ř. poskytuje ochranu třetím osobám (tedy osobám rozdílným od oprávněného a povinného) v případě, bylo-li výkonem rozhodnutí (exekucí) nepřípustně zasaženo do jejich práv (nařízením exekuce byla postižena jejich věc nebo právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští). Proto byl závěr městského soudu, že stěžovateli, jako osobě povinné, nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání vylučovací žaloby v souladu s ustálenou judikaturou. Stěžovatel je oprávněn chránit svá práva ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v exekučním řízení prodejem zástavy, a to prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce. V řízení o zastavení exekuce se pak otevírá prostor k tvrzení skutečností, pro které má být exekuce zastavena, a předkládání důkazních prostředků k prokázání těchto tvrzení. Stěžovatel této cesty využil, ale nebyl úspěšný. Na ostatních stěžovatelem předložených otázkách rozhodnutí městského soudu nezáviselo, popř. šlo o námitky, které představovaly jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud nemohl přihlédnout. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že závěr obecných soudů o absenci aktivní věcné legitimace stěžovatele, jako zástavního dlužníka, k podání vylučovací žaloby ve smyslu § 267 o. s. ř. představuje porušení práva na přístup k soudu. Zástavní dlužník se totiž neúčastní žádného nalézacího řízení, ve kterém by se mohl domáhat ochrany svých práv a rozsah jeho možností ohledně dokazování sporných skutečností je oproti obligačnímu dlužníkovi omezený. Obecné soudy nerespektovaly rozdíly mezi řízením o vylučovací žalobě, které je řízením nalézacím, a řízením o soudním prodeji zástavy. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že zástavní dlužník, jako osoba odlišná od obligačního dlužníka, nemůže být považován za povinného a nemůže být vyloučen z podání vylučovací žaloby. První fáze řízení o soudním prodeji zástavy podle § 353a a násl. z. ř. s. totiž není klasickým nalézacím řízením, ve kterém by se zkoumaly veškeré hmotněprávní vztahy účastníků související se zástavou zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele. Ve druhé fázi (výkon rozhodnutí o soudním prodeji zástavy) je možnost obrany zástavního dlužníka ve srovnání s obligačním dlužníkem omezená, neboť soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy), takže námitky směřující proti němu nejsou přípustné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že návrh na zastavení exekuce je univerzální a účinný prostředek, jak se domoci nepřípustnosti exekuce, a to právě proto, že v této fázi řízení již nelze přezkoumávat exekuční titul. Neuspěl-li stěžovatel s návrhem na zastavení exekuce, nelze mu upírat právo na podání vylučovací žaloby. 7. V další části ústavní stížnosti podrobně rozebírá, proč je smlouva o poskytnutí úvěru, který byl zajištěn zástavním právem, absolutně neplatná (z důvodu podvodného jednání a zneužití práva oprávněné banky a obligačních dlužníků), jaké důkazy nebyly provedeny, ačkoliv byly stěžovatelem navrženy nebo jakými vadami bylo postiženo řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí. Rovněž podrobuje kritickému hodnocení jednotlivé závěry, na nichž byla postavena rozhodnutí obecných soudů. Zejména namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ohledně závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace. Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal, zda Nejvyšší soud přípustnost dovolání řádně posoudil. Pakliže se Nejvyšší soud nezabýval všemi stěžovatelem předestřenými otázkami, na nichž bylo založeno rozhodnutí městského soudu, nepostupoval ústavně konformně. Závěrem stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatel podal poměrně obsáhlou ústavní stížnost, v níž podrobně rozebírá, v čem spatřuje nesprávnost posouzení věci obecnými soudy. Stěžejní otázkou, na které byla napadená soudní rozhodnutí postavena, je, zda byl stěžovatel, jako zástavní dlužník, aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby či nikoliv. 10. Podstatné pro hodnocení stávající věci je, že obdobnými námitkami ohledně neplatnosti úvěrové i zástavní smlouvy, promlčení hlavní pohledávky, uzavření zástavní smlouvy v omylu, okolnostmi čerpání úvěru atd., se obecné soudy zabývaly jak v řízení o prodeji zástavy vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 5/2017 (k tomu blíže body 10 a 11 napadeného rozsudku obvodního soudu), tak i v řízení o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 35 EXE 2090/2018 (ústavní stížnost proti zamítavým usnesením obecných soudů byla odmítnuta výše zmiňovaným usnesením sp. zn. IV. ÚS 1215/23). V řízení o návrhu na zastavení exekuce obecné soudy konstatovaly (pozn. Ústavní soud má s ohledem na předchozí ústavní stížnosti stěžovatele k dispozici rozhodnutí obecných soudů), že bylo na zástavních dlužnících (tedy i na stěžovateli), aby věnovali náležitou péči závazkovým vztahům, do nichž vstupují. Zástavní smlouvu uzavřeli dobrovolně, bez nátlaku, k dané záležitosti přistoupili mimořádně lehkomyslně, přičemž první vedlejší účastnici, coby oprávněné, nelze klást za vinu, že se povinní (včetně stěžovatele) nezajímali o předmět úvěrové smlouvy a reálná rizika vyplývající z případného nesplácení úvěru. Okolnosti čerpání úvěru nemají na platnost úvěrové smlouvy vliv, neboť nastaly až po jejím uzavření. Obecné soudy se neztotožnily ani s námitkou stěžovatele o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nedostatečné identifikace zajištěné pohledávky. Nedošlo ani k promlčení pohledávky, neboť první vedlejší účastnice využila možnosti uspokojit svou pohledávku prodejem zástavy včas, a to podáním řádného návrhu, o němž také bylo rozhodnuto. 11. Pakliže byly tyto námitky zodpovězeny v předchozích řízeních, není důvod, aby byly v podstatě shodné námitky opětovně přezkoumávány v řízení o vylučovací žalobě. Nelze rovněž přehlédnout, že kromě výše uvedených neúspěšně uplatněných prostředků k ochraně stěžovatelových práv (návrh na zastavení exekuce, žaloba pro zmatečnost) byla zamítnuta taktéž žaloba na určení neexistence zástavního práva (viz rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 9. 2019 č. j. 2 C 265/2018-192 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2020 č. j. 8 Co 1703/2019-218 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2.2021 č. j. 21 Cdo 3739/2020-298, proti nimž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. I. ÚS 1059/21). 12. Ústavní soud nemá výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl. Tvrzená nesprávnost rozhodnutí obecných soudů o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání vylučovací žaloby podle § 267 o. s. ř. stála na stěžovatelově vlastní interpretaci dotčeného ustanovení. Nejvyššímu soudu tak nebyly předloženy otázky, které by založily přípustnost dovolání. Obecné soudy nepřijaly argument, že bylo stěžovateli odepřeno právo na procesní obranu, jelikož měl možnost uplatnit své námitky přinejmenším v návrhu na zastavení exekuce, což také učinil. Odůvodnění napadených usnesení jsou srozumitelná, logická a zjevně v souladu se zněním i smyslem dotčených zákonných ustanovení. Ústavní soud nemá napadeným rozhodnutím z hlediska ústavního pořádku co vytknout. 13. Další stěžovatelovy námitky týkající se platnosti či neplatnosti úvěrové a zástavní smlouvy, prověřování účelovosti úvěru a porušení povinností oprávněné, které již uplatňoval v průběhu celého řízení, jsou v situaci, kdy stěžovatel není aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby bezvýznamné. Stěžovatel je mohl uplatnit v řízení o návrhu na zastavení exekuce, což i učinil, ale nebyl s nimi úspěšný. Stěžovatel tak pouze tvrdošíjně setrvává na svém přesvědčení o podvodném jednání oprávněné a obligačních dlužníků a nereflektuje, že tyto otázky nemohou být v řízení o vylučovací žalobě s ohledem na jeho postavení přezkoumávány. Omezuje-li se stěžovatel pouze na výše uvedená tvrzení (v různých podobách mnohokrát opakované), nepředkládá Ústavnímu soudu nic, co by mohlo věc přenést do ústavněprávní roviny. Cestou podání vylučovací žaloby se pouze snaží obejít již v minulosti vyřešenou věc. 14. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15. Vzhledem k tomu, že bylo bez zásadního odkladu rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu