Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petra Mráčka, zastoupeného Mgr. Karlem Kotrbou, advokátem, sídlem Bechyňská 3218, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2025 č. j. 28 Cdo 2099/2025-522, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 25 Co 305/2024-442 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. února 2024 č. j. 43 C 260/2020-400, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 442 200 Kč se zákonnými úroky z prodlení, ve zbývající části (co do 248 855 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Předmětem řízení byla žaloba na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za užívání pozemku se stavbou za specifikované období. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že tato nemovitost přešla do vlastnictví státu kupní smlouvou ze dne 19. 9. 1973 (uzavřenou právními předchůdci stěžovatele) a posléze podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešla do vlastnictví vedlejšího účastníka. Stěžovatel ani jeho právní předchůdci nebyli v restitučním řízení ve vydání nemovitosti úspěšní. Obvodní soud dovodil, že ani právním předchůdcům stěžovatele nesvědčil k užívání daného majetku žádný titul, naopak jeho dřívějším pravomocným rozsudkem ze dne 22. 3. 1982 sp. zn. 10 C 262/81 jim byla uložena povinnost daný majetek vyklidit. Kupní smlouvu právní předchůdci stěžovatele uzavřeli nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, obdrželi za uvedený majetek jednak kupní cenu, jednak parcelu s právem osobního užívání za účelem výstavby rodinného domu. Zároveň členům rodiny byly přiděleny byty. Výši bezdůvodného obohacení obvodní soud stanovil na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu. 2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení III a IV potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že obvodní soud postupoval procesně korektně, dokazování provedl v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkové závěry řádně podložil obsahem spisu i předchozími pravomocnými rozhodnutími, jež jsou pro soud závazná. Proto se znovu nezabýval například tvrzenou neplatností kupní smlouvy z roku 1973. K zohlednění nákladů investovaných na údržbu věci uvedl, že běžná údržba náleží uživateli nemovité věci. Pokud jde o znalecký posudek, poukázal na to, že soudu nepřísluší přezkoumávat odborné závěry znalce jako takové, nýbrž pouze jejich procesní a logickou správnost, přičemž samotná nespokojenost stěžovatele s výší ceny nebo použitými srovnávacími vzorky neznamená důvod k zadání nového posudku. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena jako ekvivalent obvyklého nájemného v daném místě a čase. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné. Uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovateli prokazatelně nesvědčí věcněprávní titul (kupní smlouva ze dne 19. 9. 1973 byla uzavřena platně, restituční nároky byly pravomocně zamítnuty, vlastnictví vedlejší účastník nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb.), ani titul obligační. Argumentaci stěžovatele opírající se o vyvratitelnou domněnku poctivosti a dobré víry podle § 7 občanského zákoníku Nejvyšší soud odmítl jako vyvrácenou s ohledem na předchozí pravomocná soudní rozhodnutí o vyklizení a poskytnutí bytové i pozemkové náhrady. Polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy mechanicky aplikovaly podústavní právo a nedostály povinnosti náležitě se vypořádat s jeho námitkou opírající se o existenci dohody ze dne 10. 3. 1975 jako právního titulu k užívání nemovitosti; v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 27. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25, podle něhož právu na řádné odůvodnění odpovídá povinnost soudu seznámit účastníky s jeho klíčovými úvahami. Dále poukazuje na judikaturu zakazující přepjatý formalismus (nálezy ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 267/06 a ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24). Částka přesahující 440 000 Kč představuje s ohledem na jeho věk a sociální situaci zásah do materiálního jádra vlastnického práva srovnatelný s konfiskací. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 2541/25, z něhož dovozuje, že stát je povinen respektovat materiální jádro vlastnického práva a zasahovat do něj pouze v nezbytně přiměřené míře. Vynucování úhrady takové částky bez zajištění adekvátního náhradního bydlení představuje zvláště u starší osoby nepřípustný zásah do lidské důstojnosti a ochrany soukromí (srov. nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 309/16), přičemž ochranu soukromí nelze oddělit od ochrany důstojnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že obecné soudy při svém rozhodování opomněly princip proporcionality, pokud má jejich rozhodnutí vést ke ztrátě domova (srov. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1937/11 a ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1018/11). Poukazuje na pochybení soudů při dokazování s odkazem na nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 a zdůrazňuje nutnost ochrany jednotlivce před mechanickým vymáháním pohledávek (srov. nálezy ze dne 7. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 272/96 a ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 25/15). Obecné soudy namísto vyvážení ekonomického zájmu obce a práva jednotlivce na důstojný život zvolily cestu formalismu, která může vést k hospodářské likvidaci stěžovatele. Závěrem žádá o náhradu nákladů spojených s řízením o ústavní stížnosti. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje pouze dojde-li při jejich rozhodovací činnosti k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 6. V nyní posouvané věci obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Vzaly v úvahu historický kontext věci, včetně pravomocného rozsudku na vyklizení z roku 1982 a dalších rozhodnutí soudu týkajících se stěžovatele či jeho právních předchůdců a dotčené nemovitosti, mezi jinými rovněž neúspěšné restituční spory vedené rodinou stěžovatele. Skutkové i právní závěry obecných soudů jsou v dané věci logické, srozumitelné a ústavně konformní. 7. Námitka, že se soudy nevypořádaly s argumentací ohledně dohody z roku 1975, je nepřípadná. Obecné soudy se stěžovatelovou argumentací zabývaly a vysvětlily, že při rozhodování jsou vázány rovněž předchozími pravomocnými rozhodnutími, v kontextu dohody z roku 1975 mimo jiné pravomocným rozsudkem na vyklizení sp. zn. 10 C 262/1981. Proto dovodily, že stěžovateli žádný platný titul k užívání nemovitosti nesvědčí. Nejde tak o opomenutí navrhovaného důkazu či vznášeného argumentu, ale o situaci, kdy soudy východiskům stěžovatele nepřiznaly jím požadovanou relevanci, což řádně zdůvodnily. 8. K odkazům stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu je třeba konstatovat, že ačkoliv stěžovatel apeluje na obecně platné a důležité ústavní principy, činí tak prostřednictvím rozhodnutí, která na nyní projednávanou věc nedopadají. Stěžovatel například argumentuje ochranou domova a principem proporcionality za pomoci usnesení sp. zn. IV. ÚS 1937/11 a sp. zn. IV. ÚS 1018/11. Tato rozhodnutí se ale týkají problematiky trestního řízení, konkrétně ústavních limitů domovních prohlídek, prohlídek komerčních prostor a přítomnosti obhájce u těchto úkonů. Tyto garance chránící jednotlivce před zásahem orgánů činných v trestním řízení nelze mechanicky přenášet do soukromoprávního sporu o vydání bezdůvodného obohacení za protiprávní užívání cizí nemovitosti. 9. Obdobně nepřiléhavé jsou i další stěžovatelovy odkazy. Nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 řeší vysoce specifickou otázku přípustnosti tajně pořízené nahrávky z neveřejné porady senátu k prokázání podjatosti soudce. Nález sp. zn. I. ÚS 272/96 se primárně věnuje procesním dopadům vadného doručování na běh odvolací lhůty. Ani nález sp. zn. Pl. ÚS 25/15, který se týká mezí vlastnického práva obce při udělování souhlasu s připojením na místní komunikaci v režimu veřejného práva, nelze na stěžovatelovu situaci uplatnit. Jakkoliv tedy tato rozhodnutí obsahují důležité ústavněprávní teze, jejich ratio decidendi se poněkud míjí s podstatou stěžovatelovy věci. 10. Ústavní soud na závěr podotýká, že jakkoliv vnímá věk stěžovatele a případné dopady napadených rozhodnutí do jeho sociální sféry, tyto okolnosti samy o sobě nemohou založit právo na bezplatné užívání cizího majetku. Částka bezdůvodného obohacení byla stanovena objektivně a nepředstavuje sankční zásah, nýbrž pouhou kompenzaci stavu, kdy stěžovatel na úkor vlastníka dlouhodobě ušetřil náklady na zajištění svých potřeb. 11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu