Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Romana Růžičky a Mgr. Evy Růžičkové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Denemarkem, advokátem, sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 25 Cdo 2172/2025-383, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 4 Co 113/2024-237, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2024 č. j. 21 Co 119/2024-280 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 21 Co 119/2024-229, a s ní spojeném návrhu na zrušení zákona č. 185/2020 Sb. o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Blue Style a.s., sídlem Jindřišská 873/27, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé jsou manželé a mají spolu dvě děti, vedlejší účastnice je cestovní kancelář. V září 2020 se stěžovatelé žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 po vedlejší účastnici domáhali vydání částky 93 970 Kč s příslušenstvím z titulu odstoupení od smlouvy o zájezdu z února 2020, který se nekonal kvůli pandemii onemocnění COVID-19. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 15. 11. 2021 č. j. 23 C 169/2020-11 řízení zastavil co do výše 93 970 Kč (výrok I), neboť vedlejší účastnice zaplatila v průběhu řízení jistinu, ohledně příslušenství pak žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III). Proti výrokům II a III tohoto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2022 odmítl pro nepřípustnost, neboť šlo o bagatelní věc do 10 000 Kč. Proti tomuto usnesení stěžovatelé podali žalobu pro zmatečnost, které městský soud usnesením ze dne 24. 1. 2023 č. j. 21 Co 182/2022-166 vyhověl a zrušil usnesení, kterým odmítl odvolání stěžovatelů. Předmětem řízení v době vydání prvostupňového rozhodnutí bylo plnění vysoce přesahující částku 10 000 Kč, byť stěžovatelé technicky vzato zřejmě napadli jen výrok o příslušenství. Dle judikatury je přípustnost odvolání třeba posuzovat s ohledem na výši předmětu řízení v době vyhlášení rozsudku, který zahrnoval i jistinu, byť ve vztahu k ní obvodní soud řízení rozsudkem zastavil. Městský soud poté usnesením ze dne 26. 4. 2023 č. j. 21 Co 182/2022-178 potvrdil výrok I rozsudku obvodního soudu (stěžovatelé na jednání specifikovali, že ve skutečnosti napadají i tento výrok) o částečném zastavení řízení a ve výrocích II a III rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrok I rozsudku obvodního soudu je správný, protože vedlejší účastnice zaplatila jistinu a stěžovatelé vzali žalobu v tomto rozsahu zpět, odůvodnění výroku II je ale nepřezkoumatelné. 2. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 3. 1. 2024 č. j. 23 C 169/2020-209 zamítl žalobu na zaplacení příslušenství ve výši 8 704,45 Kč a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Na tuto věc se uplatní zákon č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu (tzv. Lex voucher). Tento zákon stanovuje ochrannou dobu, po kterou se odkládá vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd z důvodu pandemie. Vedlejší účastnice vrátila plnění (jistinu, o kterou se původně vedlo řízení) v ochranné době (povinnost vrátit částku měla nastat až dne 14. 9. 2021, vedlejší účastnice tak nicméně učinila již dne 27. 8. 2021), stěžovatelé proto nemají nárok na příslušenství. Na stěžovatele nedopadají výjimky obsažené v § 3 odst. 3 tohoto zákona. Zájezd byl sice určen pro stěžovatele a jejich děti a stěžovatelka v té době byla na rodičovské dovolené (což tvoří jednu z výjimek, na kterou ochranná doba umožňující odklad vrácení plnění nedopadá), objednatelem zájezdu byl ale stěžovatel, na kterého se žádná taková výjimka nevztahuje. Postoupení smlouvy o zájezdu ze stěžovatele na stěžovatelku je účelové a v rozporu s dobrými mravy, aktivní legitimace nesvědčí oběma manželům. Ke dni podání žaloby nenastala díky ochranné době splatnost žalované částky a žaloba proto byla předčasná. 3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které městský soud svým prvním napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Pro závěr o nepřípustnosti odvolání je rozhodující požadovaná výše plnění v době vyhlášení rozsudku (předmět řízení) poté, co dojde k částečnému zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby. Po částečném zastavení řízení výše předmětu řízení nepřesahuje 10 000 Kč, jde jen o částku 8 704,45 Kč. Obvodní soud sice nesprávně poučil o možnosti podat odvolání, to ale nic nemůže změnit na závěru o nepřípustnosti odvolání. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé žalobu pro zmatečnost, kterou městský soud druhým napadeným usnesením zamítl. Po částečném zrušení rozsudku rozhodoval obvodní soud již jen o příslušenství jistiny a předmět řízení tak ke dni rozhodnutí nepřesahoval 10 000 Kč, odvolání tak nebylo přípustné. Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení o možnosti podat odvolání, se kterým se odvolací soud vypořádal v souladu s judikaturou. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze toto usnesení svým napadeným usnesením potvrdil. Stěžovatelé podali dovolání, které napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. Ztotožnil se se závěry vrchního soudu a městského soudu, šlo o bagatelní spor do 10 000 Kč, ve kterém je odvolání nepřípustné. 4. Stěžovatelé tvrdí, že byla porušena celá řada jejich ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti argumentují rozporem Lex voucher (jehož zrušení současně navrhují) a též rozporem napadených rozhodnutí s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Soudní dvůr Evropské unie takovou úpravu opakovaně označil za rozpornou s unijním právem, tato úprava a postup soudů narušil ochranu cestujících. Vedlejší účastnice po období více než roku neústavně odepřela vrátit cenu zájezdu a stěžovatelé ji tak byli v podstatě nuceni poskytnout bezúročnou půjčku, hodnota plnění se časem znehodnotila. Došlo k porušení ústavního požadavku na eurokonformní výklad práva a ochranu spotřebitele. Lex voucher jde proti samé podstatě směrnice a z pohledu unijního práva nemůže obstát. Tímto způsobem může dopadat až na 55 tis. smluv ve výši až 830 mil. Kč. Obvodní soud byl též povinen (případně tak měl učinit městský soud) položit SDEU předběžnou otázku, což bez vysvětlení a v rozporu s judikaturou neučinil. Tím porušil právo stěžovatelů na zákonného soudce. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Stěžovatelé sice formálně vzato napadají jen soudní rozhodnutí týkající se odmítnutí odvolání a zmatečnosti, vzhledem k poměrně spletitému a chaotickému procesnímu vývoji věci nicméně Ústavní soud považuje za vhodné se vyjádřit i k argumentaci mířící do věcného posouzení, neboť toto posouzení je od napadených rozhodnutí v podstatě neoddělitelné. 7. Ústavní soud se v prvé řadě ztotožňuje s civilními soudy v tom, že šlo o věc bagatelní. Posuzovaná věc je bagatelní, neboť se týká toliko částky ve výši 8 704,45 Kč. Na první pohled může sice působit kuriózně, že proti prvnímu rozsudku obvodního soudu odvolání podat šlo, to ale bylo dáno tím, že v tomto okamžiku byla předmětem řízení i jistina, vůči níž následně bylo řízení zastaveno. Předmětem dalšího řízení již byla pouze zbývající částka. Předmětem řízení v době dalšího rozhodnutí tak bylo plnění nepřevyšující 10 000 Kč a odvolání již přípustné nebylo (srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), soudní poplatek byl zároveň v souladu s ústavními požadavky vyměřen jen z této bagatelní částky (srov. nález ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. I.ÚS 1368/20, body 4 až 8). Na objektivní nepřípustnosti odvolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení obvodního soudu o možnosti podat odvolání (srov. nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2096/14, bod 12). 8. Ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o tzv. bagatelní částku, jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti, které věc činí ústavněprávně významnou (srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25). Zároveň platí, že i nesprávná aplikace unijního práva může založit neústavnost, Ústavní soud ale nekontroluje dodržování unijního práva v každé jednotlivé věci (nález ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19, bod 26). 9. Žádné takové mimořádné okolnosti či extrémní pochybení Ústavní soud v této věci neshledal. Rozsudky obvodního soudu mají daleko k dokonalosti, obvodní soud nicméně v druhém rozsudku v rámci mezí srozumitelně vysvětlil, že smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, existence společného jmění manželů nemá na posouzení věci vliv, postoupení smlouvy na stěžovatelku je v rozporu s dobrými mravy, a že ochranná doba podle Lex voucher umožňující odklad vrácení ceny zájezdu byla uplatněna oprávněně. Vedlejší účastnice vrátila cenu zájezdu před koncem této doby a stěžovatelé proto žalobu podali předčasně, nemají tak nárok na příslušenství (srov. s. 8 až 11 rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 1. 2024). 10. Civilní soudy se nedopustily neústavního pochybení ani tím, že nepoložily Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Povinnost předložit předběžnou otázku nevzniká v těch případech, kdy taková otázka vůbec není relevantní, již byla vyřešena či je dotčené ustanovení unijního práva jasné, takže výkladu SDEU není třeba (opět nález sp. zn. II. ÚS 2522/19, body 36 až 45). V této věci se civilní soudy s návrhem na položení předběžné otázky dostatečně vypořádaly. Dle nich otázka vznesená stěžovateli nemohla být vzhledem ke znění Lex voucher pro posouzení věci relevantní, což je jedna z výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku. Civilní soudy nepochybily ani tím, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nevypořádaly argumentaci stěžovatelů k tvrzenému rozporu s unijním právem, neboť se k tomu vzhledem k povaze řízení o zmatečnosti nemohly vyjadřovat. 11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení Lex voucher sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu