Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 11 Tdo 725/2025-2890, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2025 č. j. 11 To 5/2025-2753 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 73 T 10/2024-2664, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl nalézacím a následně i odvolacím soudem uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a z přečinu nedovoleného ozbrojování. Uvedeného se ve stručnosti dopustil tím, že si pořídil velkokapacitní varnu na pervitin a velké množství chemických látek k jeho přípravě, pervitin i několika osobám poskytl či prodal. Zároveň u sebe přechovával celou řadu střelných zbraní a střeliva, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu. Za toto jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výši 10 let, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nedůvodnost. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Jeho základní námitka směřuje proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Zákonná sazba za daný trestný čin činila v době odsouzení 8 až 12 let. Od 1. 1. 2026 nicméně nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, která zákonnou sazbu rozšířila na 5 až 12 let. Stěžovatel se domnívá, že ve světle této změny reflektující zmírňující přístup zákonodárce k drogovým deliktům by i jeho trest měl být nižší. Konkrétně se domnívá, že při zachování logiky uložení trestu v polovině zákonné sazby by za současné právní úpravy obdržel trest ve výši 8,5 roku. Trest stěžovatel považuje za vysoký i bez novely trestního zákoníku. K výrobě pervitinu se doznal, odmítá však, že by zamýšlel vyrábět jej ve velkém rozsahu, šlo o ojedinělý pokus. Soudy k němu předpojatě přistupovaly jako k celoživotnímu distributorovi drog. Nepřihlédly k tomu, že jeho jednání bylo reakcí na bezvýchodnou situaci, ve které se ocitl po smrti (předávkováním) osoby, ke které byl citově vázán. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 5. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutích je završujících, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě k těmto pochybením nedošlo. 6. Argumentace stěžovatele do značné míry opakuje jeho obhajobu v trestním řízení, zejména pak obsah dovolání. Stěžovatel nepopírá danou trestnou činnost a v podstatě dokonce u většiny namítaných skutečností uznává, že obecné soudy takto postupovat mohly. Domnívá se ale, že v rámci svého uvážení obecné soudy jednostranně volily postup či řešení mu přitěžující. Z ústavní stížnosti není nicméně patrné, v čem přesně a jakým způsobem takový stav - i pokud by snad přesvědčení stěžovatele bylo opodstatněné - měl zakládat porušení jeho základních práv. Co se týče výměry trestu, lze odkázat na podrobné odůvodnění jeho výše v rozsudku odvolacího soudu (body 89 až 93). Nejvyšší soud jej nepovažoval za nepřiměřeně přísný nebo nespravedlivý, šlo ostatně o úhrnný trest za dva trestné činy (body 52 až 53 napadeného usnesení). 7. Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, tj. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13). O takové situace však v posuzovaném případě zjevně nejde. 8. Novinkou v ústavní stížnosti je propojení nepřiměřenosti trestu s novelou trestního zákoníku. Stěžovatel však přehlíží, že výměra jeho trestu i po 1. 1. 2026 zůstává v rozsahu zákonné sazby. Teze, že by za této situace měli mít odsouzení bez dalšího právo na snížení již uloženého pravomocného trestu po zásahu Ústavního soudu, se neopírá o žádné pravidlo ani princip na zákonné nebo ústavní úrovni. Spekulativní úvahy stěžovatele, že by za účinnosti nynější úpravy obdržel trest ve výši 8,5 roku, proto postrádají ve vztahu k přiměřenosti již uloženého trestu relevanci. 9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, které vedly k odsouzení stěžovatele, resp. k uložení stěžovatelem zpochybňovaného trestu, žádné ústavněprávní výhrady. 10. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu