Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Kobelky, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2026 č. j. 28 Cdo 1693/2025-718, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025 č. j. 54 Co 441/2024-694 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 38 C 133/2013-649, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky přes 2 mil. Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení v důsledku bezesmluvního užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatele, které jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Obvodní soud (v této věci v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 č. j. 38 C 133/2013-237 žalobu zamítl. Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, ovšem co do částky 138 421, 50 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. K části pozemků obvodní soud nezjistil skutková zjištění potřebná pro posouzení věci, ve zbytku věc posoudil správně. Stěžovatel proti potvrzení části rozsudku obvodního soudu brojil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 28 Cdo 1928/2021-408, načež ústavní stížnost proti všem třem uvedeným rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2875/21 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 2. V této věci jde o zbývající část stěžovatelova nároku, tj. o částku 138 421,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud napadeným rozsudkem v této části žalobu opět zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Soud zjistil, že komunikace na pozemcích stěžovatele existovaly již před 1. 1. 1990 a na pozemku parc. č. X1 jde o dvě místní komunikace třetí třídy. Stěžovatelův souhlas se stavbou z roku 2007 na tomto pozemku nepředstavuje počátek existence jedné z těchto místních komunikací. Na pozemku parc. č. X2 jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci vzniklou před 1. 1. 1990. Obvodní soud proto při posuzování věci vyšel ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Právní předchůdkyně stěžovatele byla oprávněna ve stanovených lhůtách žádat o vydání pozemků, což neučinila. Proto se stěžovatel jako její právní nástupce nemůže domáhat ochrany vlastnického práva a z toho plynoucích nároků, nemá aktivní legitimaci. Stěžovatel nemohl pozemky ani vydržet. Co se týče pozemku parc. č. X2 s účelovou komunikací, vedlejší účastník dokonce není ani pasivně legitimován, protože k vydání bezdůvodného obohacení je v tomto případně pasivně legitimována příslušná městská část. 3. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Městský soud se ztotožnil se zjištěnými skutkovými závěry, neztotožnil se ale se závěrem o nedostatku aktivní a pasivní věcné legitimace. Obvodní soud kvůli závěru o nedostatku legitimace z provedených důkazů neučinil relevantní skutková zjištění a městský soud proto zopakoval dokazování. Poté dospěl k závěru, že aktivní i pasivní legitimace je dána a předestřel účastníkům, že se bude zabývat otázkou uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel nabyl pozemky na základě kupních smluv s vědomím, že jeho vlastnické právo bude významně omezeno. Jeho nárok je proto spekulativní a v přepočtu na jeden rok převyšuje cenu dotčených pozemků minimálně desetinásobně. Uplatnění nároku je proto stejně jako v druhé (již rozhodnuté) větvi případu v rozporu s dobrými mravy. Městský soud poté vysvětlil, že stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 na věc nelze užít. Jeho závěry nelze brát absolutně, je třeba ho interpretovat v kontextu případu. Tato věc má jiné skutkové okolnosti. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Rozsudek městského soudu není překvapivý, městský soud stěžovatele řádně poučil o svém odlišném právním názoru. Městský soud se neodchýlil od nálezu III. ÚS 2049/21. V této věci jsou klíčové odlišnosti od situace nastalé v citovaném nálezu, vedlejšímu účastníkovi v této věci nelze vyčítat jakékoli pochybení či nedostatečnou opatrnost, liší se též jeho přístup ve věci, případy se liší i v existenci spekulativnosti. Rozsudek městského soudu je též v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelem předložené jiné skutkové závěry nemůže Nejvyšší soud hodnotit, neboť je vázán zjištěným skutkovým stavem, tento stav není v extrémním rozporu s obsahem důkazů. 5. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že civilní soudy nerespektovaly precedenční účinky nálezu III. ÚS 2049/21. Civilní soudy uvedly, že se tento nález na posuzovanou věc pro skutkové odlišnosti neuplatní, to je ale mylný výklad. Skutkové odlišnosti jsou drobné, jde jen o to, že ve věci dřívější řešené nálezem byly pozemky nakoupeny v dražbě a v této věci byly získány kupní smlouvou, a že se žalovaná osoba chovala v obou případech jinak. Tato argumentace ve světle precedenční závaznosti nálezů neobstojí, neboť touto logikou by jakýkoli nález nikdy nemohl být závazný. Civilní soudy postupovaly svévolně. Šlo o rozhodování v podobné věci a civilní soudy měly vyjít z nálezu, na který navazují až stovky dalších rozhodnutí. Porušily tak princip rovnosti, právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodování a právo na spravedlivý proces. Skutková zjištění civilních soudů jsou též v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel neměl spekulativní úmysl, takovou znalost by mohl nabýt až dlouho po uzavření příslušné kupní smlouvy k velkému souboru pozemků. K vypovězení nájemní smlouvy z důvodu odmítnutí prodeje jiného pozemku nikdy nedošlo, stěžovatel též nikdy nekupoval pozemky kvůli jakékoli konfrontaci státu. Vedlejší účastník mohl sám usilovat o koupi pozemků, nic mu v tom nebránilo. Důsledkem napadených rozhodnutí je aprobace práva silnějšího a již osmnáct let trvající omezení vlastnického práva. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci v této věci nejde. 8. Civilní soudy se v souladu s ústavními požadavky vypořádaly s otázkou uplatnitelnosti nálezu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 na tuto věc. Vysvětlily, že názor vyjádřený v tomto nálezu nelze interpretovat tak, že by zakazoval při hodnocení rozporu s dobrými mravy zohlednit způsob nabytí pozemku, jakožto jednu z okolností, která může svědčit o spekulativnosti koupě. Uvedly, že se nález liší i skutkovými okolnostmi. V nálezu šlo o otázku, zda může vzniknout rozpor s dobrými mravy v situaci, ve které žalobce pozemky nabyl transparentně ve veřejné dražbě či v situaci, nejednal-li žalovaný v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání. V nynější věci jde o nabytí pozemků na základě kupních smluv, přičemž vedlejšímu účastníkovi také nelze vyčítat jakékoli pochybení či nedostatečnou opatrnost. Věci se liší i přístupem vedlejšího účastníka, neboť v této věci v minulosti hradil nájemné (v citovaném nálezu naopak žalovaný neplatil nic) a nájemní smlouvu později vypověděl mj. kvůli odmítnutí stěžovatele odprodat pozemky. Rozdíl byl i v požadované výši bezdůvodného obohacení (srov. body 13 až 17 usnesení Nejvyššího soudu a bod 36 rozsudku městského soudu). 9. Z citovaného nálezu vyplývá, že korektiv dobrých mravů je výjimečný institut a úvaha soudu při jeho použití musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Takovou okolností přitom nemůže být transparentní nabytí pozemků ve veřejné dražbě. Je zároveň třeba zdůraznit, že v nálezu bylo rušícím důvodem to, že civilní soudy řádně neposoudily okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky a naopak zveličovaly okolnosti svědčící ve prospěch žalovaného vedlejšího účastníka (srov. nález III. ÚS 2049/21, body 33 až 36 a 38 až 57). V nynější věci naopak civilní soudy komplexně vyhodnotily všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch jak stěžovatele, tak i vedlejšího účastníka, načež ze způsobu nabytí pozemků a průběhu jednání s vedlejším účastníkem dospěly k závěru, že stěžovatel nabyl pozemky čistě spekulativně (srov. body 11 až 19 usnesení Nejvyššího soudu a body 24 až 36 rozsudku městského soudu). Ústavní soud proto nemá důvod se odchylovat od závěrů, ke kterým dospěl v prvé větvi této věci (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2875/21). 10. V posuzované věci nenastal ani extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem důkazů. Civilní soudy srozumitelně vysvětlily, že stěžovatel musel vědět, jaké pozemky kupuje, protože v té době již byly původní parcely přečíslovány a z geometrických plánů bylo zjevné, kde se nacházejí a do čeho zasahují. Též vyhodnotily, že stěžovatel měl spekulativní úmysl, čemuž nasvědčují okolnosti vyjednávání s vedlejším účastníkem a požadované částky. Vedlejší účastník se nemohl ucházet o nabytí pozemku, neboť jej stěžovatel nabyl na základě kupní smlouvy, což nemohl vedlejší účastník nijak ovlivnit a v tomto ohledu nijak nepochybil. Vedlejší účastník o odkup pozemků usiloval v roce 2008, což stěžovatel odmítl, načež vedlejší účastník z tohoto důvodu vypověděl nájem (srov. body 24 až 36 rozsudku městského soudu a body 28 až 53 rozsudku obvodního soudu). 11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu