Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. a stěžovatelky obchodní společnosti X, obou zastoupených Mgr. Pavlem Vízdalem, advokátem, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2026 č. j. 25 Cdo 2970/2025-272, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2025 č. j. 8 Co 52/2024-241 a proti zásahu Okresního soudu v Karviné v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 78/2014 a zásahu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Co 52/2024 spočívajících v průtazích v řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a D. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Na počátku nynější věci byla autonehoda způsobená stěžovatelem. V únoru 2012 stěžovatel nacouval vozidlem (jehož provozovatelem byla stěžovatelka) do přední pravé části zaparkovaného vozidla vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník se proto po stěžovatelích domáhal žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karviné náhrady škody ve výši lehce přesahující 76 tisíc Kč, kterou vynaložil na opravu vozidla. Okresní soud žalobu v červenci 2021 zamítl, protože nebyl prokázán vznik škody a její výše; žádný důkaz totiž nestaví najisto technický stav vozidla vedlejšího účastníka před nehodou. 2. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě zopakoval a částečně doplnil dokazování a napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi požadovanou náhradu škody. Podle krajského soudu je rozsah poškození vozidla zjištěn ze svědeckých výpovědí, dokumentace pojišťovny a proplacené faktury za opravu vozidla. Před nehodou bylo vozidlo pojízdné, po ní nikoliv. Znalecký posudek vypracovaný v souvisejícím trestním řízení nezjistil intenzitu nárazu, ale nevyloučil, že poškození byla způsobena vlivem nárazu vozidla řízeného stěžovatelem. 3. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka, zda škoda na vozidle vznikla v důsledku dopravní nehody způsobené stěžovatelem. Jde totiž o otázku skutkovou, nikoli právní. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Ve zbytku dovolání stěžovatelé pouze zpochybňují zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů; čímž nenaplňují žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud v řízení neshledal navíc žádné extrémní rozpory mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy ani projevy libovůle při hodnocení důkazů. Vznesené skutkové otázky tak nenaplňují dovolací důvod ani v podobě případného zásahu do ústavně zaručených práv. 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud jednak prohlásil, že v řízení před okresním a krajským soudem došlo k neústavnímu zásahu spočívajícímu v průtazích (řízení trvala přes 11 let), jednak zrušil rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu. Kromě již zmíněné délky řízení spočívá neústavnost napadených rozhodnutí v narušení rovnosti účastníků řízení, neboť okresní soud v průběhu let neustále toleroval, že vedlejší účastník neunáší břemeno tvrzení a důkazní, místo aby přistoupil ke koncentraci řízení. Dále je rozsudek krajského soudu překvapivý, protože v odvolacím řízení nebyli stěžovatelé poučeni o změně právního názoru. Kromě toho byla chybně posouzena otázka příčinné souvislosti, předně zda byl náraz vozidel tak silný, aby škodu způsobil. O příčinné souvislosti chybí jakýkoli důkaz. Znalecký posudek je vnitřně rozporný, účastnická výpověď vedlejšího účastníka je nedůvěryhodná a stejně tak jsou nedůvěryhodné i výpovědi svědků, kteří se s vedlejším účastníkem znají, navíc navzdory dlouhé době uplynuté od událostí vypovídají paradoxně jistěji a přesněji než ve výpovědích dřívějších. Konečně nebylo ani prokázáno, v jakém technickém stavu bylo vozidlo vedlejšího účastníka před nehodou. 5. K části ústavní stížnosti směřující proti zásahům okresního a krajského soudu spočívajícím v průtazích v řízení lze uvést, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná. Projevem zásady subsidiarity ústavní stížnosti je, že Ústavní soud není nyní oprávněn vyjadřovat se k namítaným průtahům, protože by tím zasahoval do pravomoci jiných orgánů. U průtahů v již skončeném soudním řízení je prostředkem k ochraně práv stěžovatelů uplatnění nároku na náhradu újmy u příslušného orgánu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 812/16, bod 11). 6. Při posouzení druhé části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu je nutné nejprve vymezit, jakými námitkami se může Ústavní soud vůbec zabývat. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti plyne nejen to, že musí stěžovatel formálně vyčerpat prostředky nápravy, ale musí v nich před obecnými soudy rovněž vznést všechny námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Těmito dříve řádně a včas neuplatněnými námitkami se Ústavní soud nemůže zabývat. V opačném případě by Ústavní soud obcházel pravomoc obecných soudů, jejichž rolí je taktéž chránit ústavně zaručená práva (viz nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3190/20, bod 48). Stěžovatelé se v dovolání omezili pouze na řešení otázky údajně neprokázané, resp. chybně posouzené příčinné souvislosti, jmenovitě tím, zda byl náraz vozidel při autonehodě natolik intenzivní, aby způsobil škodu tvrzenou vedlejším účastníkem Ostatní, převážně procesní námitky, které později vznesli v ústavní stížnosti, před Nejvyšším soudem neuplatnili, byť rovněž Nejvyšší soud je povinen chránit ústavně zaručená práva a přípustnost dovolání může být založena i otázkami procesními. 7. Ústavní soud se tak může zabývat pouze otázkou příčinné souvislosti, která, jak už vysvětlil Nejvyšší soud, je v podobě vymezené stěžovateli otázkou skutkovou. Posuzování skutkových otázek obecnými soudy doprovází ústavně relevantní vada jen výjimečně (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost obecných soudů a přehodnocovat provedené dokazování (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Žádnou takovou výjimečnou vadu v nynější věci Ústavní soud neshledal. Stav vozidla před nehodou i po ní nevyplývá jen ze znaleckého posudku, ale i z výpovědí svědků a spisové dokumentace pojišťovny. 8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh nepřípustný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu