Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marie Pavlíkové, zastoupené Mgr. Markem Klauzem, advokátem, sídlem U Koupaliště 249, Rapotín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2025 č. j. 29 ICdo 161/2024-856, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024 č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 231/2024-800 (MSPH 59 INS 2024/2011) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 59 ICm 1147/2012-736, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Evy Hepperové, sídlem Komárovská 2438/13, Opava, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti TRAVEL MARKET, s.r.o., sídlem Na Groši 1165/6, Praha 10 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Kupní smlouvou ze dne 4. 5. 2010 převedla dlužnice obchodní společnost TRAVEL MARKET, s.r.o. (jejímž jednatelem byl tehdejší manžel stěžovatelky), na stěžovatelku bytovou jednotku v k. ú. Hostivař, včetně podílu na společných částech domu a přilehlých pozemcích. Kupní cena bytu ve výši 7 813 550 Kč byla uhrazena formou započtení pohledávky stěžovatelky z titulu zápůjčky, kterou měla v minulosti společnosti poskytnout. Účinky smlouvy nastaly ke dni 17. 5. 2010 vkladem do katastru nemovitostí. O devět měsíců později bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek prohlášen konkurs. 2. Insolvenční správkyně dlužnice (vedlejší účastnice) podala dne 20. 4. 2012 odpůrčí žalobu, kterou se domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy vůči věřitelům dlužnice. Tvrdila, že jde o zkracující právní úkon ve smyslu § 235 a § 240 insolvenčního zákona, neboť byl uzavřen bez přiměřeného protiplnění (pohledávka ze zápůjčky nebyla prokázána) a mezi osobami blízkými v době úpadku dlužnice. Dlužnice totiž v době uzavření smlouvy již déle než tři měsíce neplnila své splatné závazky, a uplatnila se tak domněnka její platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka naopak namítala, že dlužnice měla další majetek, z něhož bylo možné věřitele uspokojit. 3. Podstatou soudního řízení se pak stala především otázka, zda byla dlužnice v době uzavření kupní smlouvy v úpadku. Soudy uzavřely, že její další majetek byl zatížen zástavními právy a nebyl reálně využitelný k uspokojení věřitelů. Stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit závěr o úpadku. Kupní smlouvu proto prohlásily vůči věřitelům za neúčinnou. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelky zrušil rozsudek odvolacího soudu z procesních důvodů (rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 sen. zn. 29 ICdo 112/2016). Věc se poté opakovaně mezi nižšími soudy vracela k doplnění dokazování. 4. Městský soud v Praze v nyní napadeném rozsudku již potřetí určil neúčinnost kupní smlouvy. I po dalším dokazování setrval na závěru, že dlužnice byla v úpadku a stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně existence dalšího majetku. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a změnil jej pouze ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku. Po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem, že dlužnice byla v rozhodné době v úpadku. Její další majetek byl obtížně zpeněžitelný a nebylo reálně možné z něj uspokojit věřitele do zahájení insolvenčního řízení. Vrchní soud se zabýval i hodnotou movitého majetku, na který poukazovala stěžovatelka. Dále uvedl, že protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona musí mít reálnou majetkovou povahu využitelnou k uspokojení věřitelů. Započtení pohledávek to samo o sobě nesplňuje; neúčinnost právního jednání proto obstojí bez ohledu na existenci tvrzené zápůjčky. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Právní posouzení odpovídalo ustálené judikatuře a námitky směřující proti skutkovým závěrům či hodnocení důkazů nepředstavovaly způsobilý dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly závazný pokyn Nejvyššího soudu z předchozího rušícího rozsudku, který považoval za relevantní její tvrzení o existenci dalšího majetku dlužnice postačujícího k uspokojení věřitelů. Ačkoli vrchní soud formálně uvedl, že tuto otázku posuzoval, fakticky se omezil na závěr, že již ujednání o zápočtu bylo samo o sobě neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Takový postup vykazuje znaky libovůle. Soudy neprovedly navržené důkazy, zejména výslech tehdejšího jednatele dlužnice a dalších svědků. To přesvědčivě neodůvodnily a předjímaly nevěrohodnost svědků. Napadená rozhodnutí nepřiměřeně zasáhla do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka jednala v dobré víře a chtěla prokázat, že o ekonomické situaci dlužnice nevěděla a kupní smlouvu uzavřela jako standardní soukromoprávní transakci. Soudy vycházely především z jejího vztahu k tehdejšímu jednateli dlužnice a konkrétní okolnosti svědčící o dobré víře pominuly. Výsledek řízení je pro ni likvidační, neboť bez náhrady přichází o majetek v hodnotě přibližně osmi milionů korun. 7. Stěžovatelka dále poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, která přesáhla třináct let. S ohledem na povahu věci ji považuje za zvlášť závažnou: po celou dobu setrvávala v právní nejistotě ohledně vlastního bydlení a byla nucena vést rozsáhlý spor, jehož výsledkem je nejen ztráta nemovitosti, ale i prostředků vynaložených na náklady řízení. Průběh řízení byl navíc provázen opakovanými změnami skutkových i právních závěrů a procesního rámce, aniž jí byl poskytnut přiměřený prostor na ně reagovat. Současně stěžovatelka podala také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části rozhodnutí městského soudu, které vrchní soud změnil; Ústavní soud není příslušný k přezkumu rozhodnutí, která zčásti změnil již obecný soud. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo provedeno rozsáhlé dokazování zaměřené na majetkovou situaci dlužnice k okamžiku uzavření sporné kupní smlouvy. Napadená rozhodnutí jsou vystavěna na podrobných, vnitřně konzistentních a logicky provázaných skutkových zjištěních, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. 10. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy postupovaly v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu v rozsudku 29 ICdo 112/2016, a nezabývaly se její argumentací ohledně existence dalšího majetku dlužnice. Obecné soudy zjišťovaly hodnotu tohoto majetku i reálnou schopnost dlužnice využít jej k úhradě svých závazků, což je nepochybně relevantní kritérium při posuzování platební neschopnosti (srov. bod 21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka akcentuje pouze dílčí závěr obsažený v bodě 47 rozsudku vrchního soudu, v němž se soud zabýval výkladem pojmu protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona (srov. také bod 17 usnesení Nejvyššího soudu) a v této souvislosti považoval za nadbytečné dále zkoumat existenci tvrzené zápůjčky. Tento závěr se však vztahoval jen k jednomu z aspektů neúčinnosti, zatímco otázka existence dalšího majetku dlužnice byla řešena v rámci posouzení úpadku dlužnice, které v této věci bylo klíčové pro určení neúčinnosti kupní smlouvy. 11. Jde-li o odmítnutí důkazu výslechem konkrétních svědků, Ústavní soud na postupu obecných soudů neshledal nic neústavního. Obecné soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, a to ani tehdy, směřují-li k prokázání právně relevantních skutečností. Jejich povinností však je přesvědčivě a přezkoumatelně vyložit, z jakých důvodů důkaz neprovedly. Této povinnosti obecné soudy dostály, svá rozhodnutí opřely o racionální úvahy vycházející jednak z nadbytečnosti výpovědí a jejich omezené věrohodnosti, neboť se týkaly skutečností, od nichž uplynulo téměř 14 let (body 44 a 45 rozsudku městského soudu), jednak z jejich neúčelnosti, jelikož návrhy na výslech svědků nemohou nahrazovat absentující skutková tvrzení (bod 42 rozsudku vrchního soudu). Za této situace nelze neprovedení výslechů považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud nemůže přehodnocovat význam jednotlivých důkazních prostředků. 12. Smyslem úpravy neúčinnosti právních jednání dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby dlužník svým jednáním nezkracoval (některé) věřitele. K tomu směřuje i úprava v § 240 insolvenčního zákona. Jde-li, jako v této věci, o zkrácení věřitelů jednáním bez přiměřeného protiplnění, je stěžejní, zda byl dlužník v úpadku či takové jednání vede k úpadku dlužníka. Dobrá víra osoby jednající s dlužníkem je irelevantní. Jednala-li s dlužníkem osoba jemu blízká, předpokládá se úpadek dlužníka a je na osobě blízké, aby tento předpoklad vyvrátila, aby prokázala, že dlužník v úpadku nebyl ani se do úpadku nedostal v důsledku napadeného jednání. To klade na osoby blízké při právním jednání s dlužníkem povinnost přesvědčit se, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní jednání (nepřijímala podle něj plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že takové jednání bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněno (rozsudky ze dne 30. 9. 2015 sen. zn. 29 ICdo 17/2013, či ze dne 23. 10. 2018 sen. zn. 29 ICdo 106/2016). Argumentace stěžovatelky proto nemůže obstát. Skutková zjištění obecných soudů navíc dobrou víru stěžovatelky nepotvrzují, jelikož doklady předložené k prokázání tvrzené zápůjčky vykazovaly rozpory a městský soud je vyhodnotil jako fiktivní (viz body 71, 73 až 76 rozsudku městského soudu). Ústavní soud proto s ohledem na povahu věci i zjištěné skutkové okolnosti neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky v ústavně nepřiměřené míře. Nutno podotknout, že insolvenční zákon v § 240 odst. 4 obsahuje korektivy definice neúčinného právního jednání; stěžovatelka však jejich aplikaci nenamítala, natož aby prokázala, že u ní k okamžiku uzavření smlouvy takové skutečnosti nastaly (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3815/2014). 13. Jde-li o nepřiměřenou délku řízení, Ústavní soud konstatuje, že řízení trvající přes třináct let sice dosahuje značné délky, avšak to samo o sobě není důvodem pro kasaci rozhodnutí, k němuž obecné soudy v tomto řízení nakonec dospěly. Tvrzení o nedostatečném prostoru k reakci na změny skutkového a právního rámce ponechává stěžovatelka pouze v obecné rovině. 14. Ačkoli stěžovatelka formálně napadá rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, její argumentace se týká výlučně procesního postupu obecných soudů a výroku ve věci samé; Ústavní soud se proto dále nezabýval otázkou nákladů řízení a soudního poplatku. 15. Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu