Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vratislava Hášy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2025 č. j. 4 Co 43/2024-171 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 25 Co 278/2021-MOP-111, 25 Co 279/2021-MOP, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., sídlem Křižíkova 270/17, Čelákovice a Václava Melena, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se vedlejší účastník (v pozici vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy) domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 6. 2021 č. j. 8 C 192/2008-436 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022 č. j. 25 Co 278/2021-496 (výrok I.), zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se vedlejší účastník domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 11. 2021 č. j. 8 C 192/2008-470 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022 č. j. 25 Co 279/2021-491 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Usnesením krajského soudu označeným ve výroku I. bylo potvrzeno usnesení okresního soudu označené ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na obnovu řízení. Stěžovatel (v pozici žalobce před obecnými soudy) totiž souhlasil s žalobou na obnovu řízení až po uplynutí objektivní tříleté lhůty. Usnesením krajského soudu uvedeným ve výroku II. bylo potvrzeno usnesení okresního soudu uvedené ve výroku II., jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele (žalobce) proti usnesení okresního soudu č. j. 8 C 192/2008-436, z důvodu jeho opožděnosti. 3. Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu o žalobách pro zmatečnost podaných vedlejším účastníkem tak, že se odvolání odmítá, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvádí, že odvolání podal i vedlejší účastník. Ten však ani na výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek a odvolací řízení bylo zastaveno. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se místy pohybuje na hranici srozumitelnosti a přehlednosti, rekapituluje průběh všech předchozích řízení, rozhodnutí v nich vydaná i námitky v těchto řízeních uplatněné. 5. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu namítá především odepření spravedlnosti, a to zejména v souvislosti s pojetím účastenství v řízení a podle jeho názoru chaotickým postupem při vyměření soudního poplatku za podané odvolání. Uvádí, že soudní poplatek za odvolání byl uhrazen, a odvolání proto mělo být Vrchním soudem věcně projednáno, přičemž není podstatné, která osoba konkrétně vyměřený poplatek zaplatila. Stěžovatel dále tvrdí, že se Vrchní soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a pouze konstatoval, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, aniž by tento závěr náležitě odůvodnil. Současně namítá, že pokud si Vrchní soud prejudiciální otázku položil až v odvolacím řízení, měl s ní účastníky řízení seznámit a umožnit jim se k ní vyjádřit. Neučiní-li tak, opomene-li při řešení prejudiciální otázky aplikovat relevantní normu hmotného práva a posoudí-li věc nesprávně, dopouští se podle stěžovatele excesu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení vrchního soudu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 7. K podání návrhu na zrušení usnesení krajského soudu stěžovateli brání nedostatek aktivní procesní legitimace. V této části jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou (k tomu viz dále). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně reprodukuje námitky uplatněné již v řízeních před obecnými soudy, aniž by je konkrétně vztáhl k tvrzeným zásahům do ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost tak z podstatné části představuje toliko shrnutí dosavadního procesního vývoje a opakování dříve uplatněné argumentace, aniž by stěžovatel formuloval konkrétní ústavněprávní výhrady vůči napadeným rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu. 10. Namítá-li ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu nedostatečné vypořádání otázky účastenství v řízení, nijak tuto námitku dále nerozvádí ani nepředkládá konkrétní argumentaci, z níž by bylo možné dovodit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že soudní poplatek za odvolání uhradil (zřejmě) namísto vedlejšího účastníka, není zřejmé, k čemu touto námitkou směřuje. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů odvolací řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zastavil. Ústavnímu soudu pak není jasná ani námitka týkající se posouzení předběžné otázky a nesprávné aplikace hmotného práva v této souvislosti, neboť stěžovatel tento argument opět nijak blíže nerozvádí. 11. Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem vyhledávat za stěžovatele možné argumenty svědčící o protiústavnosti napadeného rozhodnutí a závěry obsažené v rozhodnutí vrchního soudu neshledal protiústavními. 12. Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Usnesením krajského soudu k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele s ohledem na výše uvedené nedošlo a není tedy naplněn zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti. V této části jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. 13. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu