Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., sídlem Masarykova 750/316, Ústí nad Labem, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti DE IURE s.r.o., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. KSUL 43 INS 4486/2017, 43 ICm 3518/2018, 29 ICdo 205/2023-274, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti QINN INVEST s. r. o., sídlem Mánesova 4757, Chomutov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se jako insolvenční správce dlužnice žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal vůči vedlejší účastnici a obchodní společnosti Tesco Stores ČR a. s. určení neúčinnosti právního jednání spočívajícího v platbě provedené Tesco Stores na pohledávku vedlejší účastnice ve výši 10 620 489,99 Kč a dále také vydání této částky spolu s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2022 krajský soud (mimo jiné) zamítl žalobu stěžovatele vůči Tesco Stores. Rozsudek krajského soudu v této části potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2023. Vrchní soud naopak zrušil výrok týkající se vedlejší účastnice a dal krajskému soudu pokyn, aby spojil řízení o určení neúčinnosti právního jednání a řízení o vydání dané částky do majetkové podstaty. 2. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2023 žalobu na určení neúčinnosti právního jednání zamítl. Uvedl, že dlužnice uzavřela v roce 2006 s Tesco Stores smlouvu o dílo na výstavbu obchodního centra a část odměny se měla vyplatit ve formě zádržného ve výši 11 551 378,99 Kč. Dne 3. 3. 2017 došlo k zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice a dne 1. 12. 2017 zjistil krajský soud úpadek dlužnice a ustanovil stěžovatele insolvenčním správcem. Stěžovatel objevil, že dlužnice eviduje pohledávku ze zádržného a vyzval Tesco Stores k úhradě této pohledávky do majetkové podstaty. Tesco Stores stěžovateli sdělila, že část pohledávky ve výši 10 620 489,99 Kč již uhradila na bankovní účet vedlejší účastnice, neboť od dlužnice obdržela oznámení o zřízení zástavního práva ze dne 24. 8. 2016 k pohledávce dlužnice ze zádržného ve prospěch vedlejší účastnice, načež byla krátce po zahájení insolvenčního řízení (ale před zjištěním úpadku dlužnice) vyzvána dlužnicí k zaplacení této pohledávky na účet vedlejší účastnice (zbytek pohledávky Tesco Stores uhradila na základě exekučního příkazu). Stěžovatel nemůže se svou žalobou uspět, protože dotčené právní jednání není právní jednání dlužnice, ale právní jednání třetí osoby, jehož neúčinnosti se nemůže dovolat. Šlo totiž o právní jednání, kterým vedlejší účastnice přijala platbu od třetí osoby (Tesco Stores) a na žádné straně právního vztahu dlužnice nefiguruje. 3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 8. 2023 potvrdil rozsudek krajského soudu. Insolvenční správce může odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona napadnout pouze právní jednání dlužníka. V průběhu řízení nedošlo k objasnění okolností vztahující se k existenci a platnosti zástavní smlouvy, tato skutečnost ale nebrání závěru, že tak jako tak nemůže jít o právní jednání dlužnice ve smyslu insolvenčního zákona. Platba totiž nemohla být právním jednáním dlužnice, byť by v případě existence platné zástavní smlouvy jejím současným důsledkem byl zánik příslušné pohledávky v rozsahu, ve kterém by se s pohledávkou kryla, neboť nejde o realizaci na účet dlužníka pomocí jiných osob. Stejný důsledek by nastal i kdyby taková smlouva neexistovala. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. V této věci stěžovatel zpochybnil platbu realizovanou mezi třetími osobami (Tesco Stores a vedlejší účastnicí) a obecně nelze odpůrčí žalobou napadnout právní jednání třetí osoby (nikoli dlužníka), což plyne i z judikatury. Takový závěr je pak důvodem k zamítnutí žaloby. Judikatura ale současně dovodila, že existují situace, ve kterých může být i jednání třetích osob přičitatelné dlužníku, má-li původ v pokynu dlužníka. Jde například o poukázání vlastního daňového přeplatku k doplacení daňového nedoplatku dlužníkova věřitele či převod finančních prostředků na úhradu dluhu insolvenčního dlužníka, fakticky realizovaný bankou prostřednictvím inkasa. Zda tyto závěry dopadají na posuzovanou věc ovšem není podstatné, neboť Nejvyšší soud nesdílí závěry odvolacího soudu ohledně zproštění se závazku Tesco Stores vůči dlužnici. K zahájení insolvenčního řízení došlo 3. 3. 2017 a k prohlášení konkurzu došlo dne 3. 4. 2018. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka. Osobou oprávněnou přijmout plnění od Tesco Stores (jako poddlužnice) tak byla oprávněna toliko dlužnice, nikoli zástavní věřitelka (vedlejší účastnice), která přijetím plnění získala bezdůvodné obohacení na úkor Tesco Stores, které se zároveň nezprostilo svého závazku vůči dlužnici. Závěr odvolacího soudu je ale co do výsledku správný, neboť se vedlejší účastnici nedostalo plnění, které by měla povinnost vydat do majetkového podstaty. 5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil řadu jeho ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti argumentuje, že vedlejší účastnice byla zvýhodněna, protože její pohledávka byla zaplacena po zahájení insolvenčního řízení. Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, protože určil, že vznikají dva samostatné právní vztahy, jeden mezi dlužnicí a subjektem, který realizoval platbu a druhý mezi subjektem realizujícím platbu a příjemcem platby, na jehož dluh vůči dlužnici mělo být plněno. Není legitimní důvod chránit práva subjektu, který ze situace těžil. Tento přístup též vyvolává nejednotnost v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se odpůrčí žaloby, protože novější judikatura je v rozporu s tou starší, část též vychází ze starší právní úpravy (která obsahovala jiná pravidla účinků zahájení příslušného řízení) a je v současné době již nepoužitelná, Nejvyšší soud ani nevysvětlil, proč ji aplikoval. Judikatura citovaná Nejvyšším soudem je taktéž nepřiléhavá. Zástavní právo zástavního věřitele je stále účinné, pouze on sám se nemůže aktivně domáhat úhrady zastavené pohledávky žalobou. Oznámení o zřízení zástavního práva je sui generis pokynem poddlužníkovi, který může zaniknout až prohlášením konkurzu na majetek dlužníka. Nejvyšší soud vyložil extenzivně pojem "uplatnit" v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, aniž by to odůvodnil. Tento výklad nedává smysl, protože přijetí plnění by bylo přísnější u zajištěných pohledávek. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v této věci nejde. 8. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že již v rozsudku ze dne 26. 12. 2012 sp. zn. 29 Cdo 3963/2011 formuloval závěr, že po zahájení insolvenčního řízení nemá zástavní věřitel právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky (tj. nikoli pouze právo podat žalobu, jak tvrdí stěžovatel) vůči poddlužníku, a to bez ohledu na to, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku zahájení insolvenčního řízení totiž právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky přechází zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na insolvenčního správce dlužníka. Z judikatury Nejvyššího soudu též vyplývá, že dluh zanikne plněním jen tehdy, plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele. K tomu však nedošlo, neboť v době zaplacení pohledávky (mezi zahájením insolvenčního řízení a prohlášením konkurzu) byla oprávněná přijmout plnění od Tesco Stores toliko dlužnice, nikoli vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice tak přijala plnění v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. 9. Argument, že byla vedlejší účastnice zvýhodněna tím, že byla její pohledávka přednostně uspokojena, se tak míjí s podstatou věci. Vedlejší účastnici se na úkor Tesco Stores dostalo bezdůvodného obohacení, nešlo o plnění její pohledávky zástavního věřitele za dlužnicí. Zároveň se společnost Tesco Stores svého závazku vůči dlužníci nezprostila. Závěry Nejvyššího soudu jsou v souladu i s navazující judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2018 sen. zn. 29 NSČR 193/2016, bod 35 či rozsudek ze dne 27. 9. 2018 sen. zn. 29 ICdo 108/2016, body 57 až 58) a není na nich nic neústavního. 10. Nelze ani souhlasit s tím, že zpochybněné závěry Nejvyššího soudu jsou projevem přepjatého formalismu. Insolvenční řízení je specifickým a formalizovaným typem řízení, s jehož zahájením a průběhem se pojí specifické právní účinky, bez kterých by nemohlo dojít k naplnění jeho cíle (srov. zejména § 109 insolvenčního zákona). 11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu