Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 24 Cdo 2735/2025-479, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2025 č. j. 26 Co 301/2024-375 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. září 2024 č. j. 0 Nc 1606/2023-320, 4 P a Nc 159/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a G. Š. a nezletilých K. Š. a C. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na rodinný život a spravedlivý proces. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o návrhu stěžovatele, jímž se domáhal úpravy výchovných poměrů k nezletilým. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením (v pořadí již třetím) řízení zastavil. Okresní soud předně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že bydliště dětí se v době zahájení řízení (dne 9. 5. 2023) nacházelo ve Spojených arabských emirátech (dále jen "SAE"). K pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu poté okresní soud s ohledem na bydliště dětí v době zahájení řízení ve SAE uzavřel, že z důvodu neexistence dvojstranné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a SAE, jakož i vzhledem k tomu, že SAE nejsou smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 1996, je třeba aplikovat čl. 14 Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (nařízení Brusel II ter) a vycházet z § 56 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který umožňuje založit pravomoc českých soudů z titulu českého občanství dětí. 3. Okresní soud současně zohlednil další mezinárodní prvek, tj. okolnost, že matka dne 5. 5. 2023 zahájila svým návrhem opatrovnické řízení v téže věci a se stejnými účastníky také u Ljublinského obvodního soudu v Moskvě. Uvedl, že vzhledem k dvojímu státnímu občanství dětí je dle čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále jen "Smlouva"), jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány, založena pravomoc na straně českého i ruského soudu. Okresní soud přihlédl k tomu, že ruský soud již posoudil svou pravomoc sám, věcí se zabýval a také ji meritorně rozhodl dne 6. 5. 2024. Za těchto okolností okresní soud dovodil, že nebylo-li bydliště dětí v době zahájení řízení na území České republiky ani Ruské federace, je vyloučena aplikace čl. 30 Smlouvy, a jestliže děti žily v době zahájení řízení v Dubaji, je v otázce litispendence třeba vycházet z čl. 18 Smlouvy. Vzhledem k tomu, že okresní soud zahájil řízení až dne 9. 5. 2023 oproti Ljublinskému obvodnímu soudu v Moskvě, který zahájil řízení již dne 5. 5. 2023, je pro okresní soud dána překážka litispendence, a proto je nezbytné řízení zastavit. 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem o bydlišti dětí ke dni zahájení řízení v Dubaji ve SAE, a to bez ohledu na následný přesun matky s dětmi do Ruské federace, neboť "pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů věc projednat a rozhodnout je rozhodné posouzení otázky bydliště nezletilých dětí ke dni zahájení řízení". Krajský soud potvrdil, že vzhledem k tomu, že nezletilé děti jsou občany České republiky i Ruské federace a u soudu Ruské federace bylo již dříve zahájeno k návrhu matky řízení, v němž již bylo vydáno meritorní rozhodnutí, není splněna podmínka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů a podle čl. 18 Smlouvy je na místě řízení zastavit. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Konstatoval, že proti rozhodnutí krajského soudu není objektivně nepřípustné, jak stěžovatele nesprávně poučil odvolací soud. Dovolání přesto odmítl, a to s odůvodněním, že stěžovatelem předložené dovolací otázky se týkaly hodnocení skutkového stavu, a tedy míjí přípustný dovolací důvod, resp. s odůvodněním, z nějž vyplývá, že předkládá-li stěžovatel Nejvyššímu soudu k posouzení právní otázky (např. přednostní aplikaci čl. 30 Smlouvy), nedostatečně vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel rozporuje zejména skutkový závěr soudů, že v okamžiku zahájení řízení měly děti bydliště v Dubaji. Nadále má za to, že děti měly bydliště v České republice. Setrvává rovněž na názoru, že soudy měly v daném případě aplikovat čl. 30 Smlouvy, jež má aplikační přednost před obecným ustanovením čl. 18 Smlouvy. Soudům vytýká, že udržují protiprávní stav, nastolený odnětím dětí mimo faktickou sféru stěžovatelova vlivu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl především proto, že jím stěžovatel rozporoval skutková zjištění soudů týkající se určení bydliště nezletilých v okamžiku zahájení řízení. K odmítnutí dovolání tedy došlo především pro nedostatečné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Řádné vymezení dovolacího důvodu je ovšem podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jednou z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. má dovolatel uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Posouzení správnosti skutkových zjištění soudů ovšem není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), a proto ani přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, v nichž jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 9. K tomu však v daném případě nedošlo. Závěr soudů o určení bydliště nezletilých v okamžiku zahájení řízení je dostatečně důkazně podložený, resp. je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (srov. usnesení krajského soudu, bod 12). Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatele primárně pro nedostatečné vymezení dovolacího důvodu, postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 větě první o. s. ř. Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, a jeho rozhodnutí proto nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto nemá proti postupu Nejvyššího soudu ze své pozice ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) výhrad. Lze doplnit, že závěr týkající se určení bydliště a přesunu nezletilých do Dubaje současně vyvrací stěžovatelovu námitku týkající se tvrzeného nesouhlasného odnětí dětí, resp. námitku poukazující na možnost souběžné existence dvou bydlišť. 10. Ústavní soud přisvědčil i závěrům týkajícím se právního hodnocení nyní posuzovaného případu. Soudy svá rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily a Ústavní soud v nich neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla teprve způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí se dostatečně jasně podávají důvody, z nichž soudy dovodily založení pravomoci českých i ruských soudů (čl. 1 Smlouvy), vyloučení použití čl. 30 Smlouvy (v době zahájení řízení neměly děti bydliště na území ani jedné smluvní strany) a následné použití čl. 18 Smlouvy (dřívější zahájení řízení v téže věci u ruského soudu). Lze doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá toliko repetitivní argumentaci, s níž se však opakovaně vypořádaly obecné soudy. Jeho ústavní stížnost tak již jen z tohoto důvodu postrádá ústavní rozměr. 11. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým Nejvyšší soud vypořádal stěžovatelovu námitku poukazující na aktuální mezinárodně politickou situaci, povahu současného ruského režimu a tvrzené nedodržování Smlouvy ze strany Ruské federace. Nejvyšší soud se těmto otázkám věnoval (srov. usnesení, bod 17) a vysvětlil, že ani tyto okolnosti, které stěžovatel akcentoval již ve svém dovolání, nemohou odůvodnit nerespektování mezinárodněprávních závazků, které České republice plynou z mezinárodní smlouvy. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, neboť - zjednodušeně řečeno - dění na mezinárodní scéně není samo o sobě důvodem, který by zakládal zánik mezinárodní smlouvy, případně přerušení jejího provádění. Namítá-li stěžovatel, že Ruská federace shora uvedenou bilaterální smlouvu o právní pomoci nedodržuje, předně nelze přehlédnout, že se omezuje toliko na obecné konstatování, které ničím nedokládá. Pro Ústavní soud je však především podstatné, že i kdyby snad byl v konkrétním případě této smlouvy dán důvod pro její zánik [srov. čl. 60 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (dále jen "VÚSP"); vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb.], tato okolnost by vyvolávala mezinárodněprávní účinky až při dodržení postupu podle čl. 65 VÚSP (notifikace požadavku druhé smluvní straně). K ničemu takovému ovšem nedošlo. Nejvyššímu soudu je proto nutné dát zapravdu, že postupovaly-li soudy ve stěžovatelově věci na základě Smlouvy (čl. 18), jednaly v souladu s platným mezinárodním závazkem, k čemuž jsou ostatně povinovány čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. 12. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu