Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Pechy, zastoupeného JUDr. Davidem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2025 č. j. 28 Co 207/2025-554 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. května 2025 č. j. 46 C 199/2024-303, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Lenky Háskové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nebyl respektován nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a bylo zasaženo do práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala stanovení výživného pro (v době podání návrhu) nerozvedenou manželku ve smyslu § 697 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost přispívat vedlejší účastnici na výživné částkou 7 000 Kč měsíčně počínaje 1. 9. 2024 (výrok I) a zaplatit na dlužném výživném za období od 1. 9. 2024 do 30. 4. 2025 částku 56 000 Kč (výrok II). V části, jíž se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatel přispíval na výživné částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně od 31. 5. 2024 do 31. 8. 2024 a částkou 13 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2025, žalobu zamítl (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV, V a VI). 4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil ve výroku III tak, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici na výživném od 31. 5. 2024 do 30. 6. 2024 částku 7 000 Kč a od 1. 4. 2025 nadále dalších 13 000 Kč měsíčně (tedy celkem 20 000 Kč měsíčně); ve výroku II změnil rozsudek okresního soudu tak, že dlužné výživné v celkové výši 111 226 Kč je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici v měsíčních splátkách po 15 000 Kč počínaje 1. 1. 2026 (výrok I). Ve výroku I a zbývající části výroku III rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Výroky III, IV a V rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel z posouzení hmotné a kulturní úrovně obou manželů, která by měla být v zásadě stejná. Zohlednil skutečnost, že stěžovatel bydlí v rodinném domě v jeho výlučném vlastnictví a dosahuje daleko vyšších příjmů než vedlejší účastnice, která v době rozhodování soudu bydlela v nájmu. Přihlédl také k tomu, že v době společného soužití měli účastníci rozdělené role v manželství, přičemž vedlejší účastnice upřednostnila péči o 4 nezletilé děti před budováním kariéry. Na druhou stranu nepřehlédl, že je to stěžovatel, který se v současnosti o nezletilé děti převážně stará. Zdůraznil nicméně, že vyživovací povinnosti jsou souřadné, rozdělení disponibilního příjmu vychází z celkových možností stěžovatele, nelze upřednostnit jednu vyživovací povinnost na úkor druhé a vynakládání finančních prostředků na zajištění potřeb nezletilých dětí neodůvodňuje omezení či vyloučení vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Poukazuje na paralelně vedené řízení u okresního soudu o péči k nezletilým dětem, v němž mu byla stanovena vyživovací povinnost na dobu do rozvodu ve výši 42 000 Kč a po rozvodu 45 000 Kč měsíčně, a to za 15 dnů v měsíci, kdy o děti pečuje vedlejší účastnice, které ale žádná vyživovací povinnost vůči dětem nebyla uložena. Namítá, že krajský soud vystavěl skutkový stav zejména ohledně majetkových a výdělkových poměrů na odlišném hodnocení důkazů, které ale nezopakoval [§ 213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] a nepoučil stěžovatele o odlišném právním posouzení, proto je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. Krajský soud nevěnoval pozornost tomu, že si vedlejší účastnice zvýšila pracovní kvalifikaci, ale odpovídající práci patřičně ohodnocenou nevykonává. Krajský soud se nezabýval potencionalitou příjmů vedlejší účastnice (na rozdíl od stěžovatele) a nezohlednil finanční výpomoc, resp. dary od příbuzných vedlejší účastnice. Krajský soud postupoval nevyváženě, nerovnoměrně a nespravedlivě. Odkaz obecných soudů na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2691/24 považuje za nepřiléhavý kvůli odlišným skutkovým okolnostem. Hrazení výživného vedlejší účastnici je s ohledem na její chování nemravné. Výživné by i podle judikatury Ústavního soudu mělo reflektovat příjmy, jakož i právo na důstojný život. Ve spojení s výživným na nezletilé děti stanoveným v souběžně probíhajícím řízení o úpravu péče a výživy se stala napadená rozhodnutí pro stěžovatele likvidačními. V této souvislosti namítá i zásah do rodinného života, neboť uloženou povinností ztrácí reálně možnost adekvátně vychovávat nezletilé děti a zajistit jejich základní potřeby. Současně došlo k zásadnímu propadu životní úrovně stěžovatele. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Krajský soud mohl a měl postupovat podle § 150 o. s. ř. a nikoliv podle zásady úspěchu ve věci. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Ústavní soud nejprve v obecné rovině poukazuje na zákonný požadavek zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně života manželů zakotvený v § 697 obč. zák., který je projevem ústavního principu rovnosti mezi manžely (čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. obecnějšího principu rovnosti mezi mužem a ženou (čl. 3 odst. 1 Listiny). Civilní soudy musí tento princip důsledně dbát a promítnout jej do rozhodování o výživném mezi manžely (srov. výše zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2691/24). 8. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 9. V posuzované věci Ústavní soud důvod pro zásah do rozhodování obecných soudů neshledal. Úkolem obecných soudů bylo zjistit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného pro vedlejší účastnici (§ 697 obč. zák.). Posouzení, zda je přiznání výživného jednomu z manželů v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, náleží především do kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší je v této úloze nahrazovat. Při ukončení společného soužití a rozpadu manželství je běžné, že se ve vzájemných vztazích objevují neshody doprovázené často emotivními výroky. Rozpor s dobrými mravy tak musí být doložen okolnostmi mimořádné povahy (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 758/23 nebo ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1822/24). 10. K stěžovatelově námitce rozporu s dobrými mravy se vyslovil okresní soud (bod 50 rozsudku) i krajský soud (bod 62 rozsudku). V opuštění domácnosti vedlejší účastnicí krajský soud rozpor s dobrými mravy neshledal, resp. důvody, které ji k tomu vedly, považoval za relevantní (body 53 a 54 rozsudku krajského soudu), neboť bylo vyvoláno zejména dlouhodobě vyhrocenou krizovou situací ve vztahu se stěžovatelem. Vedlejší účastnice navíc nerezignovala na péči o děti. Navázání mimomanželského vztahu vedlejší účastnice nebylo prokázáno. 11. Tvrzení stěžovatele o možném vyšším příjmu vedlejší účastnice nemají z ústavněprávního hlediska význam. Krajský soud se těmto námitkám poměrně podrobně věnoval (bod 52 napadeného rozsudku), přičemž dovodil, že vedlejší účastnice byla limitovaná v rozvíjení pracovní kariéry, neboť dlouhou dobu (9 let) strávila na rodičovské dovolené. V současnosti má pravidelný příjem ze zaměstnání a povaha vykonávané činnosti (profesní zařazení) nemůže mít vliv na rozhodnutí o výživném. Krajský soud se zabýval i celkovými majetkovými poměry stěžovatele i vedlejší účastnice, jakož i srovnáním jejich hmotné a kulturní úrovně (bod 53 napadeného rozsudku). Zde vzal zejména v úvahu, že stěžovatel má zajištěno bydlení v rodinném domě v jeho vlastnictví a vedlejší účastnice je nucena řešit bydlení formou nájmu. Vedle toho je stěžovatel vlastníkem řady dalších nemovitých věcí [rodinných domů nebo zemědělských a lesních pozemků (bod 41 rozsudku krajského soudu a bod 24 rozsudku okresního soudu)]. Vyjádřil se i k tomu, jaké důvody vedly vedlejší účastnici ke změně místa bydlení, které je vzdálené od dosavadního bydliště a proč nevyužila možností nabízených stěžovatelem (bod 53 napadeného rozsudku). Ústavní soud na těchto úvahách ani závěrech z nich učiněných neshledává nic protiústavního a nemá, co by jim v tomto ohledu vytknul. 12. Argumentuje-li stěžovatel, že mu v souběžně probíhajícím opatrovnickém řízení byla stanovena povinnost platit výživné na 4 nezletilé děti, což by mělo být zohledněno při rozhodování o výživném vedlejší účastnice, pak přehlíží, že toto výživné je z povahy věci určeno na uspokojování životních potřeb nezletilých dětí, nikoli pro hrazení potřeb jeho manželky. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelovou snahou zohlednit nebo snad započíst tuto částku jako jeden z příjmů vedlejší účastnice. Na druhou stranu je samozřejmě nešťastné, a v tom je třeba dát zapravdu stěžovateli, že krajský soud při rozhodování o výživném pro vedlejší účastnici zřejmě nepostřehl rozhodnutí téhož soudu o výživném pro nezletilé děti (rozsudek ze dne 2. 12. 2025 č. j. 101 Co 244/2025-708), které předcházelo touto ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu o 2 dny a kterým bylo rozhodnuto o střídavé péči o nezletilé děti (do uvedeného rozsudku byly v péči stěžovatele) a stěžovateli stanoveno měsíčně výživné celkem na 42 000 Kč (na dobu před rozvodem), resp. 45 000 Kč (na dobu po rozvodu), což se muselo projevit v jeho majetkových poměrech. Ve svém souhrnu je celková vyživovací povinnost (vůči dětem i vedlejší účastnici) stěžovatele poměrně vysoká (v součtu činí přes 60 000 Kč, k čemuž je třeba připočítat ještě splátky dlužného výživného). Krajský soud ovšem vysvětlil, že čisté měsíční příjmy stěžovatele, jako fyzické osoby, odpovídají částce 120 000 Kč měsíčně (za období leden až září 2025). Vedle toho může stěžovatel využívat další příjmy plynoucí např. z jeho majetkových účastí v právnických osobách (z nichž jedna například pobírá odměnu za výkon funkce asistenta senátora či poslankyně), nebo z výkonu funkce jednatele či příjmy z jím vlastněných nemovitostí. V takové situaci nelze považovat krajským soudem stanovené výživné pro vedlejší účastnici za vybočující z ústavních mezí. Stěžovatel má navíc vždy možnost domáhat se změny rozhodnutí (rebus sic stantibus), a to jak v řízení o výživném pro vedlejší účastnici, tak eventuálně i v řízení o výživném pro nezletilé děti. 13. Stěžovatel rovněž namítl, že soudy měly při stanovení výživného zohlednit finanční výpomoc, resp. dary, které vedlejší účastnice obdržela od svých příbuzných. I v tomto případě platí, jak přiléhavě poznamenal krajský soud (bod 55 napadeného rozsudku), že (nepravidelná) výpomoc příbuzných nenahrazuje vyživovací povinnost manžela. Skutečnost, že vedlejší účastnice musí být "dotována" příbuznými, svědčí podle Ústavního soudu naopak spíše o tom, že její finanční situace není příznivá. 14. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýkal, že nezopakoval důkazy provedené okresním soudem ohledně majetkových a výdělkových poměrů obou účastníků a nepoučil stěžovatele o změně právního náhledu na věc. Ústavní soud tuto výtku nesdílí. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, která navíc doplnil o další důkazy týkající se výdělkových poměrů obou účastníků a okolností, za kterých vedlejší účastnice opustila společnou domácnost (body 15 až 39 rozsudku). Rovněž vysvětlil, proč nebylo třeba provádět další dokazování (bod 40 rozsudku), popř. důkazy opakovat. Co se týče namítané absence poučení, platí, že poučovací povinnost se primárně vztahuje ke skutkovým tvrzením, a nikoliv k právnímu posouzení věci. Ostatně o tom, že věc mohla být posouzena jinak, svědčí už jen odvolací argumentace vedlejší účastnice. 15. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzované věci zohlednily nejen výši příjmů obou účastníků včetně schopností stěžovatele dosahovat nadstandardních příjmů, ale také jejich osobní, rodinné a majetkové poměry, jejich konkrétní potřeby, které plynou z povahy práce, způsobu života, zdravotního stavu a jiných závažných okolností. Při rozhodování vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí o návrhu na zvýšení výživného vedlejší účastnice dostatečně odůvodnily, přičemž komplexně posoudily hmotnou a kulturní úroveň obou manželů, a to v jejich vzájemné souvislosti. K neústavnímu postupu v posuzované věci nedošlo. 16. Stěžovatel rovněž namítal, že při rozhodování o nákladech řízení měly soudy aplikovat § 150 o. s. ř. K tomu Ústavní soud podotýká, že ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci a aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečná, dospěje-li soud k závěru, že v projednávané věci existují důvody zvláštního zřetele hodné. Posouzení toho je v kompetenci obecných soudů, přičemž platí, že Ústavní soud se k rozhodnutím o nákladech řízení staví zdrženlivě a k jejich přezkumu přistupuje výjimečně. 17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu