Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem, sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. února 2026 č. j. 31 To 19/2026-1677 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. prosince 2025 č. j. 7 T 96/2016-1660, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl v roce 2021 shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Okresní soud v Liberci v roce 2023 zkušební dobu podmíněného odsouzení prodloužil o dalších dvacet měsíců, neboť shledal, že stěžovatel řádně neplnil odsuzujícím rozsudkem uloženou povinnost hradit podle svých sil způsobenou škodu. Okresní soud poté v roce 2025 napadeným usnesením rozhodl tak, že vyslovil, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody a určil způsob výkonu trestu. Stěžovatel během zkušební doby neporušil požadavek na vedení řádného života, ale neplnil svou povinnost hradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši přiměřené jeho majetkovým a finančním poměrům. Další prodloužení zkušební doby není možné. Stěžovatel byl již při prodloužení zkušební doby v roce 2023 varován, že musí změnit svůj přístup k náhradě škody, k tomu ale nedošlo. Stěžovatel měl fakticky příjmy mnohem vyšší, než formálně tvrdil v podkladech zaměstnavatelů a než sám uváděl při svých výpovědích u veřejného zasedání. Vyplácením příjmů (v celkové výši přes 1 500 000 Kč) na účet třetí osoby (svého syna) se tak úmyslně vyhnul jejich postižení v exekučním řízení. 2. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování a postupoval správně. Stěžovatel vedl řádný život, ale nevyhověl stanoveným podmínkám, zaviněně neplnil povinnost hradit způsobenou škodu, jeho příjmy byly mnohem vyšší, než sám uváděl. Poškozené uhradil jen zlomek svých čistých příjmů, tj. 74 028 Kč, což je pouhých 4,9 % z jeho čistých příjmů (které přesáhly částku 1 500 000 Kč). K části úhrad nadto došlo až po zkušební době. Přeměna trestu není v rozporu s účelem trestu, protože maximální délka zkušební doby je pět let. Zákonodárce tedy připouští, aby i po delším časovém odstupu došlo k přeměně trestu, celková doba trestního řízení již byla zohledněna při úvahách o trestu. V odsuzujícím rozsudku bylo hrazení vzniklé škody stanoveno jako jedna z podmínek pro osvědčení ve zkušební době, na což trestní soudy stěžovatele upozornily i při prodloužení zkušební doby. V moderní trestní politice se klade důraz na práva poškozených a požadavek na náhradu škody je významný. Své povinnosti hradit způsobenou škodu se stěžovatel úmyslně vyhýbal, ač k jejímu plnění měl dostatek možností a prostředků, proto se neosvědčil. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že trestní soudy nebraly v potaz účel trestu a jejich postup je nepřiměřeně přísný, trest přijde nepřiměřeně pozdě. Trestní soudy kladly na stěžovatele s hrazením škody vyšší nároky, než které vyplývají z exekučních předpisů. Stěžovatel na úvahy trestních soudů neměl možnost reagovat, krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání a vytkl stěžovateli, že se měl vyjádřit již před okresním soudem. Trestní soudy založily svá rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly předmětem řízení, jejich závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů. Ignorovaly důkazy, načež založily svá rozhodnutí na úplně jiných skutečnostech spočívajících v tom, že měl stěžovatel více hradit škodu. Trestní soudy nesprávně vypočítaly příjmy a též do nich započetly i to, co tam nepatří, jako jsou náhrady a stravné řidiče kamionu, pracovní platby a peníze syna na účtu. Úhrady stěžovatele nečiní 4,9 % z jeho čistých příjmů, ale 16,50 %. Stěžovatel dobrovolně hradil škodu nad rámec exekučních povinností, a pokud by platil více, mohl by znevýhodnit ostatní věřitele. Trestní soudy stěžovatele potrestaly za stejný skutek dvakrát. Jediným důvodem přeměny trestu bylo dostatečné nehrazení škody, což je neústavní. Stěžovatel je trestán za to, že pracuje a na úkor své životní úrovně hradí škodu. Stěžovatel též žádá o odložení vykonatelnosti napadených usnesení, neboť mu hrozí újma. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je doménou trestních soudů. Zásah Ústavního soudu je namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií. Takové vybočení by nastalo zejména tehdy, když by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační svévole, nebylo odůvodněno nebo by odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (nález ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 2932/24, bod 25). K takové situaci nicméně v této věci nedošlo. 6. V prvé řadě nelze souhlasit se stěžovatelem, že by přeměna trestu byla v rozporu s účelem trestu a moderní trestní politikou či že by trest přišel nepřiměřeně pozdě. Trestní soudy srozumitelně a v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že délku trestního řízení zohlednily již při uložení trestu a na úvahy o přeměně trestu (vykonávací řízení) nemůže mít vliv. Trest nepřichází nepřiměřeně pozdě, zkušební doba může být až pětiletá a v souvislosti s ní mohou trestní soudy rozhodnout o přeměně trestu. Takový postup nemůže být v rozporu s účelem trestu. Na základě stěžovatelovy argumentace by se stala zákonná úprava podmíněného trestu odnětí svobody obsoletní, neboť by nikdy nemohlo dojít k přeměně delšího podmíněného trestu na trest nepodmíněný. To stejné platí i ohledně stěžovatelovy argumentace o dvojím potrestání za stejný skutek, neboť přeměna podmíněného trestu na trest nepodmíněný není dalším trestem (srov. body 14 až 18 usnesení krajského soudu a body 24 až 26 usnesení okresního soudu). 7. K neústavním pochybením nedošlo ani tím, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání na místo ve veřejném zasedání. Veřejné zasedání a dokazování provedl okresní soud, stěžovatel tam mohl na vše reagovat, přičemž jej okresní soud i detailně vyslechl (srov. body 3 až 21 usnesení okresního soudu). Okresní soud poté rozhodl o přeměně trestu a na jeho závěry o přeměně trestu následně mohl stěžovatel reagovat ve stížnosti, což i učinil. Krajský soud neměl povinnost ve stížnostním řízení znovu nařizovat veřejné zasedání a znovu opakovat dokazování (srov. opět nález III. ÚS 2932/24, body 18 a 21 až 23). 8. Trestní soudy v souladu s ústavními požadavky též vysvětlily, proč se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a jejich závěry nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatel měl vyšší příjmy, než jaké uváděl a odkláněl je z exekučního řízení vedeného pro pohledávku poškozené. Na účet stěžovatelova syna, který syn neužívá a k němuž má stěžovatel dispoziční právo, přišlo od právní moci odsuzujícího rozsudku více než 1 500 000 Kč. Do této částky lze nepochybně započíst i cestovní náhrady a většinu údajných pracovních plateb, které ale dle výsledku dokazování ve většině případů pracovními platbami nebyly. V této částce též nejsou zahrnuty stěžovatelem uváděné sporné položky, jako nevyčerpané úvěry či přijaté částky, jejichž důvod stěžovatel vysvětlil. Stěžovatel tak odklonil své příjmy z exekučního řízení, v důsledku čehož úmyslně nehradil škodu tak, jak ji hradit měl. Stěžovatel tak nahradil škodu pouze ve výši 74 028 Kč (učinil tak navíc zčásti až po uplynutí zkušební doby), což je jen 4,9 % z jeho čistých příjmů (srov. body 9 až 18 usnesení krajského soudu a body 21 až 26 usnesení okresního soudu). 9. Stěžovatelova argumentace se proto míjí s důvody, na kterých trestní soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel úmyslně neplnil podmínky pro osvědčení stanovené (a připomínané) trestními soudy, načež nastal zákonem předvídaný důsledek jeho jednání. Na tom není nic neústavního. I stěžovatelem citovaná judikatura ostatně připouští přeměnu podmíněného trestu na trest nepodmíněný z toho důvodu, že odsouzený neplní podle svých sil povinnost nahradit způsobenou škodu, protože se snaží vyvést své příjmy z postihované sféry za účelem krácení poškozených (srov. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 2858/23, bod 23). 10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu