Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PBS ENERGO, a.s., sídlem Vlkovská 279, Velká Bíteš, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026 č. j. 20 Cdo 677/2025-2276 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2024 č. j. 20 Co 49/2024-2158, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BESTER GENERACION UK LIMITED, sídlem Lansdowne Row 2, Mayfair, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a obchodní společnosti BESTER GENERACIÓN SOCIEDAD LIMITADA, sídlem Calle Boabdil 4, Camas, Sevilla, Španělské království, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou návrh na odepření uznání rozsudku britského soudu The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court ze dne 7. 2. 2020 sp. zn. HT-2017-000330 a příkazu téhož soudu vydaného na základě tohoto rozsudku pod toutéž spisovou značkou ze dne 27. 2. 2020, podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť uznání mělo být ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Ve sporu před britským soudem vystupovala stěžovatelka jako žalobkyně proti první vedlejší účastnici (která proti stěžovatelce uplatnila vzájemný návrh), druhá vedlejší účastnice je mateřskou společností první vedlejší účastnice a řízení se účastnila na straně první vedlejší účastnice, a to z titulu ručení za závazky první vedlejší účastnice. Britské soudní řízení bylo výsledkem neshod ohledně výstavby elektrárny na biomasu v britském městě Wrexham. Investorem a budoucím vlastníkem elektrárny měla být třetí osoba, se kterou první vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o dodávce elektrárny. Stěžovatelka (subdodavatel) následně uzavřela smlouvu s první vedlejší účastnicí (generální dodavatel), jejímž předmětem bylo dodání elektrárny na klíč. Stěžovatelka a první vedlejší účastnice měly rozdělené role - stěžovatelka měla realizovat výstavbu elektrárny a první vedlejší účastnice měla obstarat související náležitosti. Po uzavření smlouvy vyšlo najevo, že stavební pozemek je nevyhovující a vznikl spor, který vygradoval tím, že jak stěžovatelka, tak i první vedlejší účastnice odstoupily od uvedených smluv, načež došlo k zahájení soudního řízení ve Spojeném království. Na konci tohoto řízení britský soud rozhodl ve prospěch vedlejších účastnic a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku, která v přepočtu činí téměř 600 mil. Kč. Britský odvolací soud následně (během řízení před českými soudy v této věci) shledal odvolání stěžovatelky nepřípustným a věcně neprojednatelným. 2. Věc měla před okresním soudem relativně spletitý průběh, neboť okresní soud původně návrhu stěžovatelky vyhověl a Krajský soud v Brně jeho rozsudek potvrdil. K dovolání vedlejších účastnic však Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu, že krajský soud nenařídil jednání. Okresní soud poté znovu vyhověl, krajský soud rozsudek potvrdil, nicméně Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu opět zrušil. Krajský soud poté zrušil rozsudek okresního soudu. 3. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 4. 10. 2023 č. j. 7 C 74/2020-1996 zamítl návrh na vyslovení, že se britská rozhodnutí neuznávají, a že se jejich výkon odepírá (výroky I a II) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení (výrok III). Okresní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva a spor z ní vzniklý následně řešil britský soud. Britský soud zamítl nárok stěžovatelky a naopak vyhověl nároku první vedlejší účastnice. Jelikož vyhověl jejímu nároku, neposuzoval blíže kompenzační námitku stěžovatelky. Britský soud poté příkazem uložil stěžovatelce povinnosti zaplatit první vedlejší účastnici přisouzenou částku a oběma vedlejším účastnicím též náhradu nákladů řízení. Britský soud v rozsudku poměrně podrobně rozebíral jednotlivé výpovědi, věrohodnost, posouzení odstoupení od smlouvy a dle britských předpisů (i s odůvodněním) výši přiznaného nároku. Výhrada veřejného pořádku neumožňuje českému soudu věcně posuzovat samotné zahraniční právo, pouze účinky jeho aplikace na konkrétní právní poměr, zda jsou či nejsou v rozporu se základními principy. Je-li výhrada veřejného pořádku spojována s procesními pochybeními, zohlednit lze jen zcela principiální procesní vady. Až na výjimky není rozhodnutí možné přezkoumávat po věcné stránce. Britské řízení z procesního hlediska proběhla férově a stěžovatelka mohla uplatnit procesní práva. Účinkem je exekuce, což je účinek standardní. 4. Během řízení před českými soudy britský odvolací soud nepřipustil odvolání stěžovatelky. To není vadou, neboť zásada dvojinstančnosti řízení není obecnou zásadou civilního řízení. Ústavněprávní požadavky zde byly naplněny. Britský soud řádně odůvodnil výši přiznaného nároku, šlo o velmi složitou problematiku a vyšel ze znaleckých posudků, což i odůvodnil. Na výši nároku se shodli znalci. Přisouzená částka neobsahuje tzv. punitive damages a vadou není ani neprojednání kompenzační námitky stěžovatelky. Námitku o přiznání vyššího plnění než stanoví uzavřená smlouva, se nemůže okresní soud zabývat, protože by přezkoumával britský rozsudek po věcné stránce, což nemůže. Britský soud neporušil ani právo stěžovatelky na nestranného soudce, britská soudkyně své kroky vysvětlila, z ničeho neplyne, že by ve sporu nestranná nebyla. Žaloba na odepření uznání a výkonu britských rozhodnutí není důvodná. 5. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I a II (výrok I). Nákladový výrok III změnil tak, že se vedlejším účastnicím náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a rozhodl, že se vedlejším účastnicím nepřiznává náhrada nákladů ani v odvolacím řízení (výrok III). Nařízení Brusel I bis je založeno na vzájemné důvěře mezi členskými státy a odepření uznání a výkonu tak musí být výjimečným institutem, neboť jinak by tento systém nemohl fungovat. Rozpor s veřejným pořádkem musí být v podstatě kategorií ústavněprávní, což v tomto případě není. Okresní soud věc posoudil správně, porušení zásady dvojinstančnosti řízení rozpor založit nemůže. Ve věci nebyly užity punitive damages, výsledek věci závisel na posouzení znalců a ne na represivní složce plnění, byť jde o vysokou částku. Britský soud založil přisouzenou částku na závěrech znalců, které pro svou složitost britská soudkyně převzala. Britské soudy mají jinou míru požadovaného odůvodnění rozhodnutí než soudy české. Právní případ stěžovatelky byl projednán nezávislým soudem, stěžovatelka byla zastoupena, nebyla zkrácena na procesních právech. Neprojednání návrhu či protinávrhu není vzhledem ke skutkové situaci vadou řízení, lze jej projednat i samostatně. Krajský soud nemůže věcně přezkoumávat britská rozhodnutí a nejsou dány důvody pro odepření uznání či výkonu. Předložená stanoviska právních expertů jsou sice kvalitní, pro tuto věc ale nemají (kromě argumentační roviny) relevanci. Vzhledem ke složitosti a povaze věci není vhodné přiznávat vedlejším účastnicím náklady. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Britský soud po projednání věci rozhodl, že smlouvu o dílo po právu vypověděla první vedlejší účastnice. Dovolací námitky stěžovatelky směřují k výkladu veřejného pořádku a přezkumu cizího podkladového rozhodnutí, na jehož základě má být nařízen výkon rozhodnutí. Výhrada veřejného pořádku je výjimečným institutem a musí být vykládána restriktivně, dle judikatury Soudního dvora Evropské unie nesmí soud dožádaného členského státu přezkoumávat správnost právních a skutkových závěrů. Případné vady rozhodnutí mají být napraveny již v původním řízení. Rozdíl v právních pravidlech či institutech sám o sobě nemůže být důvodem pro rozpor s veřejným pořádkem. Stěžovatelkou citovaná judikatura je nepřiléhavá a týkala se svobody projevu. Britské rozhodnutí přiznává mimořádně vysokou částku, což je ale řádně odůvodněno na základě znaleckých posudků. Svým způsobem tak britská soudkyně hodnotila relevantní důkaz k rozsahu náhrady škody a nelze dovodit, že by v tomto ohledu došlo k pochybením. Tyto závěry teď nelze přezkoumávat, nejde o tzv. punitive damages. Nedošlo ani k odepření dvojinstančnosti řízení, protože britský odvolací soud odůvodnil, proč není odvolání stěžovatelky přípustné. Výše přiznaného plnění nemá význam z hlediska veřejného pořádku. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Argumentuje, že nastal rozpor britských rozhodnutí s českým veřejným pořádkem, a to hmotným i procesním. Důvodem je řetězení vad, které způsobily britské soudy a které porušují právo stěžovatelky na spravedlivý proces, v důsledku čehož též došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek. To ve svém souhrnu představuje nejen rozpor s veřejným pořádkem, ale i s ústavním pořádkem, neboť rozhodnutí britských soudů zcela odporují judikatuře Ústavního soudu. 8. Zjevný rozpor s veřejným pořádkem zakládá to, že britské soudy řádně neposoudily výši protinároku uplatněného první vedlejší účastnicí. Posoudily jen jeho základ, byť šlo o výši výjimečnou. Britská soudkyně vůbec nehodnotila znalecké závěry a slepě je převzala, aniž by své závěry právně odůvodnila. Tato chyba je extrémně závažná, protože znalci se na výši škody shodli jen aritmeticky ("figures as figures"), vyjádřili pouze celkovou sumu, kterou první vedlejší účastnice uplatňovala. Tuto částku stanovili, aniž by posuzovali jakékoli skutkové otázky a důvodnost celkového nároku i jeho částí závisela na posouzení důvodnosti dílčích částí tohoto nároku. Britská soudkyně rezignovala na právní hodnocení těchto závěrů a první vedlejší účastnice tak neprokázala výši žalovaného nároku. Jde o procesní exces a svévoli zasahující do ústavních práv stěžovatelky. Přiznaná výše odškodnění je výsledkem nahodilosti bez vazby na ekonomickou kauzu a skutečnou škodu, je na ni třeba klást kritéria, která jsou kladena na uznávání zahraničních rozsudků, které obsahují sankční náhradu škody (punitive damages). Nápravu těchto vad zmařil britský odvolací soud (byť je stěžovatelka namítala) a nešlo je proto napravit již v britském řízení. Civilní soudy pochybily, že se těmito vadami nezabývaly, protože zákaz přezkumu ve věci samé podle nařízení Brusel I bis nelze vykládat tak aby fakticky vyprázdnil ochrannou normu. 9. Krajský soud se tak dopustil řady pochybení. Zaprvé, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Bez zřetelného rozlišení a uvedení konkrétních argumentů a závěrů vedle sebe vrství skutkové, procesní a právní úvahy, aniž by odpovídal na odvolací argumenty. Stěžovatelka předložila tři expertní stanoviska týkající se důvodů rozporu s veřejným pořádkem a vadami v britském řízení, která krajský soud vůbec nevypořádal, ačkoli tvořily část její argumentace. Krajský soud část své argumentace založil na skutečnostech, kterými nelze odůvodnit soudní rozhodnutí (stáž předsedy senátu v Londýně) a nepřezkoumatelnost jeho argumentace je dána i beletristickým stylem právního psaní a zvolenými slovy a výrazy. 10. Zadruhé, krajský soud se nevypořádal s odvolací argumentací a nevymezil pojem veřejného pořádku, v důsledku čehož neujasnil skutkově relevantní okolnosti pro řádnou subsumpci pod hypotézu této normy. Bylo nutné vymezit obsah českého veřejného pořádku jako neurčitého pojmu ústavněprávní povahy. Jen na základě tohoto vymezení šlo určit, které skutkové okolnosti britského řízení jsou důležité pro subsumpci a pro které je pak třeba vést dokazování. Pro konkretizaci obsahu českého veřejného pořádku je klíčové, jaký obsah tomuto pojmu dává lidskoprávní judikatura. Cizozemské rozhodnutí, které by s ní bylo v rozporu, nelze uznat. Britský rozsudek je v rozporu s právem na zákonného soudce, právem na řádné odůvodnění, zákazem svévole a zákazem tzv. znalecké justice. V britském řízení chybělo posouzení důvodnosti a opodstatněnosti výše přiznaného protinároku první vedlejší účastnice. Došlo k extrémnímu rozporu mezi závěry britského soudu a obsahem důkazů, což je dle judikatury vztahující se k punitive damages neústavní a neproporcionální. 11. Zatřetí, krajský soud se nevypořádal s argumentací ohledně výkladu čl. 52 nařízení Brusel I bis a není zřejmé, jak tuto normu interpretoval a aplikoval. Tento článek nebrání tomu, aby soud dožádaného státu učinil zjištění o okolnostech původního cizozemského řízení a jeho předmětu, která jsou nezbytná pro posouzení toho, zda nedošlo k rozporu s veřejným pořádkem. Krajský soud rozhodl v rozporu s judikaturou SDEU a v rozporu s ústavním právem. Krajský soud měl dle judikatury Ústavního soudu zkontrolovat postup britských soudů při procesu zjišťování jejich závěrů, což ale neučinil. 12. Začtvrté, krajský soud zcela opominul odvolací důvod týkající se zjišťování obsahu cizího práva a též dva důkazní návrhy stěžovatelky. Řízení před civilními soudy je zatíženo vadou v podobě zjišťování obsahu cizího práva a při hodnocení důkazů, což krajský soud ignoroval. Civilní soudy vyšly z chybných expertních stanovisek osob, které nejsou nestranné (zastupovaly vedlejší účastnice). Tato stanoviska proto nejsou relevantní důkaz. Stěžovatelka též navrhovala provedení klíčových důkazů, tj. dohody mezi společnostmi a informací od britského finančního úřadu, což krajský soud nevypořádal a neústavně opomněl tyto důkazy. 13. Řady neústavních pochybení se dopustil i Nejvyšší soud a jeho pochybení se z velké části překrývají s pochybeními krajského soudu. Nesprávně a vnitřně rozporně aproboval chyby nižších soudů a posuzoval otázky, jejichž posouzení mu nenáleží. Nezohlednil své vlastní předcházející rozhodnutí ve věci. Dal nižším soudům příkaz, aby doplnily dokazování, což neučinily v požadované míře. K těmto výsledkům ale nepřihlédl a vycházel jen z obecných tezí, přičemž tento postup nevysvětlil. Rovněž opominul část dovolací argumentace týkající se opomenutých důkazů a pochybení při zjišťování obsahu cizího práva a expertních posudků. Usnesení Nejvyššího soudu je založené jen na obecných tezích a nezohledňuje konkrétní okolnosti této věci. Zároveň také dezinterpretuje dovolací argumentaci stěžovatelky. Nejvyšší soud se stejně jako krajský soud vůbec nevypořádal s výkladem pojmu veřejný pořádek a neprovedl subsumpci konkrétních okolností případu pod tento pojem. Tím zatížil své usnesení nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelné je i proto, že se vypořádává s argumentací, kterou stěžovatelka vůbec nevznášela, jako je samotná výše škody. Stěžovatelka nepožadovala po českých soudech obecný přezkum přiznané náhrady škody. 14. V neposlední řadě Nejvyšší soud porušil práva stěžovatelky tím, že nepodal předběžnou otázku k SDEU, ačkoli k tomu byl povinen, a na tyto argumenty nereagoval. Stěžovatelka též navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že vymáhaná částka, kterou stěžovatelka složila soudnímu exekutorovi, bude poslána do zahraničí. Peněžní prostředky by se dostaly mimo moc českých orgánů a rušící zásah by proto pozbyl významu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. To platí i v řízení o odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu podle nařízení Brusel I bis, ve kterém je Ústavní soud oprávněn pouze zkoumat rozpor s veřejným pořádkem v ústavněprávní rovině. Takový rozpor by nastal v případech, ve kterých by v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení. Rozpor s veřejným pořádkem totiž musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu, jako je trvání na ochraně základních práv. Uznání rozhodnutí, které by neobstálo z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a též i ústavním pořádkem České republiky (srov. nález ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 709/05, část IV). K žádnému takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo. 17. V prvé řadě třeba uvést, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém (nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). V této věci civilní soudy takový ucelený argumentační systém vyložily, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč nenastal žádný z důvodů pro odepření uznání rozhodnutí podle nařízení Brusel I bis. 18. Napadená rozhodnutí proto nejsou nepřezkoumatelná. Na tom nemůže nic změnit ani svébytný styl právního psaní či skutečnosti, které civilní soudy uvedly toliko nad rámec odůvodnění (například úvahy krajského soudu o podobě odůvodnění britských soudů, což je skutečnost známá předsedovi senátu krajského soudu z jeho studijní stáže v Londýně). Nejvyšší soud i krajský soud srozumitelně uvedly své úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutím, tyto úvahy vyvracejí argumentaci stěžovatelky. 19. Není pravda, že by civilní soudy nevymezily obsah pojmu veřejný pořádek či hranice požadavku na zákaz přezkumu podkladového rozhodnutí. Civilní soudy velmi detailně vymezily pojem veřejného pořádku jako kategorii ústavněprávní, přičemž cizozemské rozhodnutí by bylo v rozporu s veřejným pořádkem tehdy, pokud by odporovalo základním principům ústavního a právního řádu. Dále s odkazy na judikaturu Ústavního soudu i SDEU vyložily, že se lze výhrady veřejného pořádku dovolávat jen ve výjimečných případech a je třeba ji vykládat restriktivně. Vady podkladového rozhodnutí lze obecně podřadit pod vícero ustanovení nařízení Brusel I bis a je třeba rozlišovat, o jaký druh porušení procesních práv jde a též je třeba posuzovat účinky cizího práva ve státě jeho výkonu. Soudy dožádaného státu přitom nesmí věcně přezkoumávat správnost podkladových rozhodnutí, mohou ale samozřejmě podkladová rozhodnutí přezkoumávat v tom rozsahu, aby učinily zjištění, zda nedošlo k porušení veřejného pořádku. Na tom není nic vnitřně rozporného, naopak je to důsledkem principu vzájemné důvěry mezi členskými státy, bez níž by vzájemné uznávání rozhodnutí nefungovalo. Civilní soudy též vysvětlily, že stěžovatelkou citovaná judikatura se týká specifických situací, jako je oblast svobody projevu a tisku, a že z této judikatury nelze dovozovat obecné právo na věcný přezkum (srov. body 51 až 59 usnesení Nejvyššího soudu a body 26 až 28 rozsudku krajského soudu). Argument, že civilní soudy nepřezkoumaly britská rozhodnutí a britské řízení podle kritérií pro neuznání rozhodnutí stanovených nařízením Brusel I bis, se tak míjí s průběhem řízení. 20. Civilní soudy po vymezení hypotézy právní normy následně v souladu s ústavními požadavky zkoumaly, zda došlo k jejímu naplnění a dospěly k závěru, že nikoli. V britském řízení totiž nedošlo k pochybením, která by založila rozpor s veřejným pořádkem či která by bránila uznání rozhodnutí. Civilní soudy zjistily, že britská soudkyně v rozsudku odůvodnila, kdo je odpovědný za škodu, a že se znalci dokázali shodnout na částce vyjadřující škodu, a na základě jakých čísel k ní došli. Britská soudkyně následně z této částky vyšla, čímž svým způsobem hodnotila relevantní důkaz k rozsahu náhrady škody. Z podkladových materiálů nelze ani tvrdit, že by britská soudkyně snad měla být podjatá či že by vedla řízení nějak nestandardně. Stěžovatelka mohla tvrzené vady uplatnit v britském odvolacím řízení, což i učinila. Procesní práva stěžovatelky tak zůstala zachována a britská rozhodnutí nejsou v rozporu s právem na zákonného soudce a na řádné odůvodnění či zákazem svévole a tzv. znalecké justice. 21. O punitive damages nešlo a na věc nelze ani přiměřeně užít judikaturu týkající se punitive damages. Přiznané odškodnění je sice vskutku vysoké, to je nicméně dáno předmětem britského řízení, přičemž odškodnění zjevně neobsahuje sankční prvek, neboť výsledek soudního řízení závisel na vyřešení odborných otázek soudními znalci. Nelze proto ani tvrdit, že by tento výsledek měl být v extrémním rozporu s obsahem důkazů (srov. body 60 až 69 usnesení Nejvyššího soudu a body 24 až 32 rozsudku krajského soudu). 22. Civilní soudy též v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že vadou není ani neprojednání stěžovatelčina protinávrhu, neboť britský soud vyšel z toho, že za ukončení smlouvy je odpovědná stěžovatelka. Tento nárok je nadto možné případně projednat v samostatném řízení (srov. bod 67 usnesení Nejvyššího soudu a bod 30 rozsudku krajského soudu). Na tom nic nemohou změnit ani případné nepřiléhavé úvahy civilních soudů o započtení. Nelze přisvědčit ani argumentu, že by civilní soudy nezjišťovaly obsah cizího práva, neboť je z průběhu řízení zřejmé, že ho zjišťovaly v tom rozsahu, ve kterém jej bylo nutné zjistit pro posouzení, zda nenastal důvod pro odepření uznání rozhodnutí podle nařízení Brusel I bis. 23. Civilní soudy ani neopomněly vypořádat expertní stanoviska předložená stěžovatelkou. Tato stanoviska činila část stěžovatelčiny argumentace a překrývala se s ní, této argumentaci přitom civilní soudy nepřisvědčily. Civilní soudy tak tímto způsobem v souladu s ústavními požadavky implicitně vypořádaly i expertní stanoviska, přičemž dodaly, že jsou sice kvalitně zpracovaná, nemohou ale mít charakter důkazu, ze kterého by měl soud automaticky vycházet (srov. bod 31 rozsudku krajského soudu). 24. Není ani pravda, že by civilní soudy pochybily při dokazování či opominuly nějaké důkazy (dohoda mezi společnostmi a informace od britského finančního úřadu). Civilní soudy totiž vysvětlily, že není prostor k novému projednání věci, předkládání nových skutkových tvrzení a k tvorbě nových, právní názor stěžovatelky podporujících závěrů, neboť by tím civilní soudy věcně přezkoumaly rozhodnutí, tj. konkrétně přehodnotily skutkové a právní závěry, což ale čl. 52 nařízení Brusel I bis zakazuje (srov. bod 60 usnesení Nejvyššího soudu a body 28 až 31 rozsudku krajského soudu). 25. Nic neústavního není ani na tom, že Nejvyšší soud dal ve svém předcházejícím rušícím rozhodnutí pokyn, aby krajský soud doplnil dokazování, načež z těchto dalších zjištěných skutečnosti nedovodil nic relevantního. Namítá-li stěžovatelka, že civilní soudy vyšly z expertních stanovisek osob, které byly podjaté ve prospěch vedlejších účastnic, opomíjí, že civilní soudy k těmto relativně obecným stanoviskům nepřihlédly a namísto toho si na základě ostatních důkazů učinily vlastní závěry o této věci (srov. bod 70 usnesení Nejvyššího soudu a body 24 až 32 rozsudku krajského soudu). 26. Civilní soudy se nedopustily neústavního pochybení ani tím, že nepoložily SDEU předběžnou otázku. Povinnost předložit předběžnou otázku nevzniká v těch případech, kdy v daném řízení taková otázka vůbec není relevantní, již byla vyřešena (acte eclair) či je dotčené ustanovení unijního práva jasné (acte clair), takže výkladu SDEU není třeba (nález ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19, body 36 až 45). V této věci Nejvyšší soud s odkazy na judikaturu SDEU vysvětlil, že je výklad daných ustanovení nařízení Brusel I bis v kontextu této věci již vyřešen, což představuje jednu z výjimek z povinnosti předložení předběžné otázky (srov. body 52 až 68 usnesení Nejvyššího soudu). 27. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu