Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 3212/2025-773, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025 č. j. 13 Co 69/2025-731 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2024 č. j. 20 C 176/2021-660 v částech, jimiž byl zamítnut nárok na přiznání veřejné omluvy za nezákonné trestní stíhání, peněžité náhrady nemajetkové újmy (v částce 950 000 Kč), obhajného (v částce 871 570 Kč) a požadavku na zaplacení nákladů způsobených nezákonným rozhodnutím policejního orgánu o zajištěním majetku (v částce 119 700 Kč), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nároky stěžovatele vyplývaly ze dvou trestních stíhání zahájených pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Obě usnesení policejního orgánu, jimiž byla trestní stíhání zahájena, byla následně zrušena usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22. 10. 2018 (první trestní stíhání) a ze dne 1. 12. 2020 (druhé trestní stíhání). Obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částky 48 953 Kč (náklady obhajoby), 2 727,70 Kč (cestovní výdaje), 119 700 Kč (náklady konzervace rodinného domu dotčeného zajištěním majetku), 950 000 Kč (ušlý výdělek) a 50 000 Kč (zadostiučinění za druhé trestní stíhání). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Dále zamítl nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za první trestní stíhání ve výši 2 560 000 Kč z důvodu promlčení. Nárok na náhradu nákladů psychologické pomoci synovi stěžovatele a náhradu ušlého zisku manželky stěžovatele zamítl pro absenci aktivní věcné legitimace s odkazem na § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Nároky na náhradu škod vzniklých zajištěním majetku soud stěžovateli nepřiznal, neboť odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění věci není bez dalšího založena jen tím, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění věci vydáno, neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Důvod pro uložení povinnosti omluvy neshledal obvodní soud důvodným s tím, že trestní stíhání stěžovatele bylo medializováno jen zčásti a trestní řízení nebylo vedeno nikterak excesivně. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé. Žalobu zamítl co do částky 501 060,50 Kč (tvořené zejména částkou 119 700 Kč jako náhradou za konzervaci rodinného domu a částkou 380 000 Kč jako náhradou za ušlý výdělek), jinak (co do částky 670 320,20 Kč) tento výrok potvrdil. Dále rozsudek obvodního soudu potvrdil také v zamítavých výrocích. V odůvodnění městský soud zdůraznil, že obě trestní stíhání je pro účely odškodnění třeba posuzovat jako samostatná řízení, nikoli tedy jako jeden celek. Nárok na zadostiučinění za první trestní stíhání proto hodnotil jako promlčený, neboť šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula dne 26. 4. 2019, přičemž nárok byl uplatněn až 21. 4. 2021. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas. Ani podle městského soudu usnesení o zajištění majetku nelze kvalifikovat jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť byla zrušena pro pominutí důvodů jejich vydání, nikoli pro jejich nezákonnost. V otázce ušlého výdělku u společnosti Poličské strojírny a. s. městský soud potvrdil příčinnou souvislost s nezákonným trestním stíháním, avšak upravil výši náhrady z 950 000 Kč na 570 000 Kč, neboť stěžovatel by do práce patrně nenastoupil k 1. 7. 2020, ale teprve v září 2020, takže ušlý výdělek odpovídá třem měsícům. Peněžité zadostiučinění za druhé trestní stíhání ve výši 50 000 Kč městský soud shledal přiměřeným. Požadavek na veřejnou omluvu zamítl jako nepřiměřený s tím, že druhé trestní stíhání nebylo medializováno. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti, zčásti pro nepřípustnost. U otázek týkajících se výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž je stanovení formy a výše zadostiučinění primárně úkolem soudů nižších stupňů a dovolací soud posuzuje výslednou částku teprve tehdy, je-li zjevně nepřiměřená, což v souzené věci neshledal. K otázce počátku promlčecí doby odkázal na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že opakovaně zahájená trestní stíhání pro tentýž skutek nelze pro účely odškodnění považovat za jedno řízení. K náhradě nákladů obhajoby zopakoval, že se řídí advokátním tarifem, a nikoli sjednanou smluvní odměnou, přičemž paušální navýšení odměny obhájce není možné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že peněžité zadostiučinění za druhé trestní stíhání přiznané ve výši 50 000 Kč je ryze symbolické a je v přímém rozporu se závažností zásahu do jeho osobnostní sféry, dobré pověsti a rodinného života ve vysoce medializované kauze. Přiměřenou výši odškodnění shledává v částce 1 000 000 Kč, která by odpovídala náhradám přiznávaným státem ve skutkově obdobných věcech. Stěžovatel dále namítá, že počátek běhu promlčecí doby u nároku z prvního trestního stíhání měl být posuzován až od okamžiku úplného ukončení trestního stíhání, nikoli od zrušení jeho první fáze, neboť opačný výklad je v rozporu se zásadou materiální odpovědnosti státu za škodu. Vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí stěžovatel považuje za nemravné. V oblasti náhrady nákladů obhajoby stěžovatel argumentuje, že paušalizace podle advokátního tarifu je v případě mimořádně rozsáhlé a časově náročné obhajoby disproporční. Stěžovatel dále tvrdí, že usnesení policejního orgánu o zajištění jeho majetku byla vydána v přímé souvislosti s nezákonným trestním stíháním a po jeho zrušení musí být považována za odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti požaduje náhradu ve výši 119 700 Kč za konzervaci rodinného domu. V neposlední řadě stěžovatel trvá na přiznání veřejné omluvy, kterou považuje za nezbytnou formu satisfakce, a to vzhledem k dopadům, které trestní stíhání na jeho osobu mělo. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 7. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že vzdor jeho přesvědčení byla v řízení zohledněna veškerá relevantní skutková zjištění, přičemž soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily v intencích judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje a doplňuje následující. 8. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že přiznanou částku ve výši 50 000 Kč jakožto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu za druhé trestní stíhání nelze klasifikovat jako ryze symbolickou. Při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním obvodní soud postupoval metodou srovnání s již pravomocně rozhodnutými a typově podobnými případy. Soud konkrétně porovnal zejména délku a intenzitu řízení (jak dlouho stíhání trvalo, zda skončilo ve fázi přípravného řízení nebo až před obecnými soudy). Dále i v nyní posuzované věci zhodnotil závažnost obvinění podle toho, jak vysoký trest stěžovateli reálně hrozil. Zkoumal prokázané osobní dopady a porovnával konkrétní zásahy do rodinného, profesního, sociálního či psychického života konkrétních poškozených. Neopomenul posoudit ani veřejný dopad případu - zohlednil míru medializace a skutečnost, zda byla stíhaná osoba (stěžovatel) veřejně činná. Teprve na základě těchto zjištění obvodní soud přistoupil ke stanovení výsledné částky ve srovnání s jinými posuzovanými případy. Soudy též dostatečně zdůvodnily, proč za adekvátní formu odškodnění nepovažovaly omluvu. Stěžovatel není veřejně známou osobností, jeho druhé trestní stíhání nebylo medializováno a jeho průběh nebyl excesivní. V uvedeném postupu neshledává Ústavní soud ústavně relevantní pochybení. Zároveň připomíná, že není další instancí, a tudíž skutkové a právní závěry obecných soudů v zásadě nepřezkoumává. 9. K námitce stěžovatele, že celé trestní stíhání mělo být vnímáno jako jeden souvislý celek, odkazuje Ústavní soud na ustálenou judikaturu, podle níž každé trestní stíhání způsobuje samostatně odškodnitelnou újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2586/2016). Pokud soudy vyšly z toho, že obě trestní stíhání se musí pro účely odškodnění posuzovat jako samostatná řízení, nikoliv jako dílčí fáze jednoho celku, nelze jim z ústavního pohledu nic vytknout. Promlčecí doba u nároku z prvního stíhání počala běžet dnem následujícím po dni, v němž zrušující usnesení nabylo právní moci (srov. též usnesení ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 2232/23). Šestiměsíční lhůta uplynula v dubnu 2019, nárok byl uplatněn v dubnu 2021, tudíž závěr o promlčení nelze zpochybnit. Ani proti závěru, že vznesení námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy, nelze ústavně nic namítat. Soudy zdůvodnily, že vedlejší účastnice nevytvářela podmínky, v důsledku nichž by stěžovatel nemohl svůj nárok uplatnit včas. 10. Ke stěžovatelem požadovanému rozsahu náhrady nákladů obhajoby soudy dostatečně vysvětlily, že právní úprava nevychází z náhrady smluvní odměny, nýbrž jejím účelem je náhrada nákladů, které jsou primárně stanoveny podle mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu. Případné mimořádné zvýšení odměny nelze aplikovat paušálně na celou věc, ale výhradně ve vztahu k jednotlivým, mimořádně náročným úkonům právní služby, které však stěžovatel v řízení dostatečně netvrdil. Ani v těchto závěrech neshledává Ústavní soud ústavně relevantní pochybení. 11. Konečně nelze stěžovateli přisvědčit ani v argumentaci týkající se nepřiznání odškodnění za zajištění majetku. Proti závěru obecných soudů, že usnesení o zajištění majetku nelze bez dalšího kvalifikovat jako nezákonná, neboť nebyla zrušena pro nezákonnost, ale pro pominutí důvodů jejich vydání, nelze z ústavního pohledu nic namítat. Stejně tak soudy ústavně konformně zdůvodnily zamítnutí části nároků (týkajících se syna a manželky stěžovatele) pro absenci aktivní legitimace. 12. Napadená rozhodnutí obstojí i v kontextu stěžovatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu. Soudy při stanovení výše zadostiučinění nepostupovaly mechanicky (což zapovídá např. nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12), nýbrž provedly pečlivé individuální zhodnocení případu ve smyslu obecných zásad spravedlnosti, jak vyžaduje nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Soudy tedy řádně zohlednily všechny specifické okolnosti konkrétní věci v souladu s požadavky na individualizaci (srov. nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20). Zohlednily povahu a závažnost hrozícího trestu, konkrétní dopady do osobní sféry stěžovatele i poměrně krátkou délku trestního stíhání, na základě čehož dospěly k satisfakci ve výši 50 000 Kč. Její výše se s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci nejeví být ani zjevně excesivní, aby umožnila Ústavnímu soudu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. 13. Soudy se též dostatečně vypořádaly s otázkou vícero trestních řízení a odlišily případy vícero souběžných stíhání (srov. rozsudek ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2586/2016) od situace stěžovatele, v níž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a následně došlo k novému zahájení stíhání pro tentýž skutek. Proti závěru, že každé trestní stíhání způsobuje zásadně samostatně odškodnitelnou újmu, nelze z ústavního pohledu nic namítat. 14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu