Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem, sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 3 Tdo 1094/2025-593, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2025 č. j. 10 To 203/2025-538 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. dubna 2025 č. j. 6 T 131/2024-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Tohoto zločinu se stěžovatelka dopustila tím, že nejméně od poloviny roku 2020 do 16. 5. 2023 fyzicky i psychicky týrala své nezletilé dcery, mj. na ně i za drobné prohřešky křičela, nadávala jim, ponižovala je (např. jim říkala, že se neměly narodit, protože vznikly ze sexu před svatbou). Odmítala dcery posílat do školy, vzdělávala je doma, čímž je izolovala proti jejich vůli od vrstevníků. Jednu z dcer trestala i fyzicky (např. fackami, lžící, páskem). Jedna z dcer zvažovala spáchání sebevraždy, druhá se o ni dokonce pokusila. 2. Stěžovatelčino odvolání Krajský soud v Praze zamítl, dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelčiny argumenty se z většiny míjely s uplatněným dovolacím důvodem, místy byly nekonkrétní až nejasné, navíc jen opakující obhajobu, se kterou se okresní a krajský soud vypořádaly dostatečně a správně. Vadou opomenutých důkazů nejsou řízení zatížena, soudy zdůvodnily, proč neprovedly navrhované výslechy svědků. Ohledně některých výslechů stěžovatelka ani nevysvětluje, co by měly přinést, jeden z údajně opomenutých výslechů dokonce ani nenavrhla před soudem provést. Každopádně by tyto výslechy byly nadbytečné, neboť směřují jen ke spekulaci o cíleném komplotu několika osob. Trestní soudy přesvědčivě vysvětlily, proč o stěžovatelčině vině nepanují důvodné pochybnosti. Vadou není ani to, že krajský soud v principu odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, stěžovatelka v odvolání totiž jen opakovala argumentaci vznesenou před okresním soudem. Stěžovatelka nepodporuje žádným konkrétním argumentem tvrzení, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech. Stěžovatelka své jednání bagatelizuje a snaží se ho degradovat na běžné rodinné problémy. Konečně, domácí výuka samozřejmě sama o sobě není týráním, stěžovatelka nicméně prostřednictvím domácí výuky své dcery dlouhodobě psychicky týrala, mj. tím, že je dlouhodobě omezovala v kontaktu s vrstevníky a dalšími osobami. Není tak vadou, že okresní soud do popisu skutku ve výroku zahrnul i domácí výuku. 3. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí všech tří soudů. Zaprvé tvrdí, že je tu extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry. Výpověď jedné dcery je rozporná, druhá dcera si nemyslí, že by jednání stěžovatelky bylo tak závažné, její pokus o sebevraždu nebyl spojen s údajným týráním. Jeden z bývalých manželů stěžovatelky vypověděl, že dcery nebyly týrány. Zadruhé soudy opomněly důkazy, konkrétně výslech pracovníka Modré linky a výslech stěžovatelčiny neteře (která údajně s dalšími osobami vykonstruovala proti stěžovatelce komplot a křivě ji obvinila). Zatřetí soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Panují pochybnosti o rozsahu a intenzitě jednání stěžovatelky, významu domácího vzdělávání a relevanci důkazů ve prospěch stěžovatelky. Začtvrté je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, je obecné a v podstatě jen odkazuje na rozhodnutí soudu okresního. Zapáté Nejvyšší soud pominul ústavní rozměr dovolání. Zašesté trestní soudy přecenily význam znaleckého posudku. Vinu nelze vyvozovat jen z toho, že stěžovatelka je podle znaleckého posudku dominantní, manipulativní a agresivní. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Stěžovatelčina argumentace se soustředí převážně na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To je však doménou soudů trestních, do které Ústavní soud zasahuje jen ve výjimečných případech. Není úkolem Ústavního soudu, aby jako čtvrtý soud v řadě přezkoumával skutkové otázky. Navíc stěžovatelka jen opakuje argumentaci, se kterou se trestní soudy již přisvědčivě vypořádaly. Ústavní soud nevidí v napadených rozhodnutích žádnou vadu, natož vadu nabývající ústavní relevance. 6. Pochybnosti o skutkovém stavu, které by vedly k aplikaci zásady in dubio pro reo, ve věci nepanují, obsah důkazních prostředků ani není v rozporu se skutkovými zjištěními. Jednání stěžovatelky vůči dcerám je zjištěno nejen z výpovědí dcer, ale i dalších osob, jako je babička dcer, která popsala konkrétní incidenty svědčící o stěžovatelčině chování vůči dcerám (včetně toho, jak dcery tyto incidenty prožívaly), a to i vůči dceři, která podle stěžovatelky nevnímala jednání stěžovatelky tak úkorně (viz bod 28 na s. 18 rozsudku okresního soudu). Okresní soud se dostatečně zabýval věrohodností výpovědí obou dcer a rovněž i tím, proč navzdory tvrzení jednoho z bývalých manželů stěžovatelky k týrání docházelo (viz bod 29 tamtéž). Stěžovatelčina vina byla shledána na základě konkrétního jednání vůči dcerám, nikoli na základě závěrů znaleckého posudku k osobnosti stěžovatelky. Závěry posudku sloužily pro zjištění důvěryhodnosti stěžovatelčiných tvrzení a dokreslení, proč stěžovatelka daným způsobem jednala a jak na své jednání nahlíží (viz bod 30 tamtéž). 7. S důvody, proč není řízení zatíženo vadou opomenutých důkazů, se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud (viz body 23 až 27 jeho usnesení). 8. Odůvodnění usnesení krajského soudu je sice co do rozsahu stručné, to je nicméně odrazem stěžovatelčiny odvolací argumentace, která nepřinesla nic nového a dostatečně se s ní vypořádal již rozsudek soudu okresního. Usnesení krajského soudu je přezkoumatelné a ústavním požadavkům na odůvodnění zcela vyhovuje. 9. Neústavností netrpí ani odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Pakliže má stěžovatelka za to, že se Nejvyšší soud nevěnoval některým námitkám dostatečně, třeba upozornit, že stěžovatelka, byť povinně zastoupena advokátem, formulovala argumenty mimoběžně s uplatněným dovolacím důvodem, jak Nejvyšší soud podrobně vysvětlil zejména v bodech 16 až 18 usnesení. Přesto se Nejvyšší soud všemi námitkami zabýval, včetně jejich ústavněprávní roviny. 10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu