Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 21 Cdo 2408/2025-467 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2025 č. j. 19 Co 304/2024-444, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodních společností X a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal po první vedlejší účastnici (dále též "zaměstnavatel") náhrady újmy vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem (pádem paletové klece na stěžovatele), který se stal dne 6. 10. 2017. Stěžovatel požadoval jak náhradu majetkové škody spočívající ve ztrátě na výdělku za období pracovní neschopnosti a nákladech vynaložených na léčení (léky a cestovné k lékaři), tak i náhrady nemajetkové újmy v podobě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Druhá vedlejší účastnice vystupovala v řízení před obecnými soudy v pozici vedlejší účastnice na straně zaměstnavatele. 3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") výrokem I rozsudku ze dne 4. 9. 2024 č. j. 30 C 229/2020-383 uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 32 279 Kč s příslušenstvím (ztráta na výdělku za část první pracovní neschopnosti v trvání od 1. 1. 2018 do 24. 4. 2018) a 9 679 Kč s příslušenstvím (náklady související s léčením) a výrokem III uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku 2 500 Kč s příslušenstvím (dosud neuhrazené bolestné). Výrokem II žalobu zamítl co do částky 93 510 Kč (ztráta na výdělku za druhou pracovní neschopnost za období od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021) a co do částky 30 742,20 Kč (náklady související s léčením za druhou pracovní neschopnost). Výrokem IV zamítl žalobu co do částky 331 250 Kč s příslušenstvím (další část bolestného a náhrada za ztížení společenského uplatnění). Výroky V a VI rozhodl o nákladech řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku a části nákladů spojených s léčením byla za druhou pracovní neschopnost absence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou a důvodem zamítnutí žaloby za náhradu nemajetkové újmy (s výjimkou části bolestného) bylo, že pracovní úraz na zdraví stěžovatele nezanechal žádné trvalé následky. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v napadených zamítavých výrocích II a IV, jakož i v nákladových výrocích V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že se pracovní úraz stal, ale sporné bylo, zda druhá pracovní neschopnost stěžovatele trvající od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021, resp. dlouhodobý pokles pracovních schopností stěžovatele, jakož i poškození zdraví a nároky s tím související, byly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Krajský soud měl kromě znaleckých posudků předložených stěžovatelem (posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA a doc. MUDr. Milana Handla, Ph.D.) i vedlejšími účastnicemi (posudek MUDr. Oldřicha Reiniše) k dispozici revizní posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "posudek IPVZ") a oponentní znalecký posudek předložený stěžovatelem zpracovaný Úrazovou nemocnicí v Brně (dále jen "posudek ÚN"). Dva posledně uvedené znalecké posudky doplnil vzájemným konfrontačním výslechem soudních znalců, resp. zástupců znaleckých ústavů. Podle posudku IPVZ, který byl podle krajského soudu jednoznačný, přesvědčivý a logický, byl pracovní úraz lehký, nezanechal trvalé následky a nebyl podstatnou příčinou snížení pracovních schopností stěžovatele v období druhé pracovní neschopnosti. Invalidita stěžovatele vyplývá z degenerativního onemocnění ramenního kloubu, které s pracovním úrazem nemělo žádnou spojitost. Krajský soud rovněž vysvětlil, že závěry posudku ÚN ohledně poškození pravého ramene jsou nejasné a spekulativní, nedržely se lékařských zpráv a podkladů, a proto nebylo třeba zadávat vypracování superrevizního znaleckého posudku. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I), jelikož nebylo přípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III). Uvedl, že závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a újmou na zdraví byl řádně odůvodněn a opřen o výsledky dokazování (zejména znalecký posudek IPVZ). K tomu doplnil, že při řešení příčinné souvislosti nejde v zásadě o otázku právní, nýbrž skutkovou. Správnost skutkového stavu (zde zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik újmy nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky, že krajský soud při hodnocení znaleckých posudků vybočil z mezí plynoucích z ustálené rozhodovací praxe a že bylo povinností krajského soudu vyhovět důkaznímu návrhu stěžovatele a ustanovit v řízení dalšího znalce. Závěry, které krajský soud v tomto směru učinil, a jeho postup totiž byly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dalšími námitkami stěžovatel napadal hodnocení důkazů nebo tvrdil tzv. jiné vady řízení (absenci poučení). Co se týče překvapivosti rozhodnutí, Nejvyšší soud uvedl, že právní předpisy neukládají soudu, aby sdělil účastníkům svůj názor nebo aby s nimi svůj názor konzultoval. Rozhodnutí by mohlo být překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby krajský soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před okresním soudem nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení, což ale nebyl tento případ. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že zaměstnavatel profitoval z důkazní nouze, do níž se stěžovatel dostal a která byla zapříčiněna porušením povinností zaměstnavatele v oblasti zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle stěžovatele zaměstnavatel nesplnil řádně povinnosti související s objasněním příčiny a okolnostmi vzniku pracovního úrazu, což se odrazilo ve znaleckých posudcích, které nebyly schopny řádně posoudit úrazový mechanismus. Panuje-li nejistota ohledně skutečného průběhu úrazu, nelze takový stav přičítat stěžovateli. Nedostál-li zaměstnavatel své povinnosti dostatečně zaznamenat úraz, jeho příčiny a okolnosti vzniku, nemůže být za takové porušení povinnosti sankcionován zaměstnanec, který není schopen unést důkazní břemeno ve vztahu k pracovnímu úrazu. Obecné soudy měly zohlednit asymetrii v postavení stran sporu a zabránit tomu, aby zaměstnavatel těžil z porušení svých povinností. Tím mělo dojít k zásahu do práva stěžovatele na uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny. Základním znakem pracovněprávních vztahů je odpovědnost zaměstnavatele za újmu vzniklou zaměstnanci v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností. 7. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že námitky stěžovatele nepřípustně hodnotil jako skutkové námitky, což následně vedlo k odmítnutí dovolání a odmítnutí přístupu stěžovatele k dovolacímu přezkumu. Stěžovatel ovšem nezpochybňoval hodnocení důkazů, nýbrž jaké právní důsledky byly přisouzeny skutkové nejistotě. Rovněž poukazuje na rozpornost posudku IPVZ a posudku ÚN ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem druhou pracovní neschopností. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud předesílá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a následky souvisejícími s druhou pracovní neschopností stěžovatele, resp. s jeho dlouhodobým nebo trvalým poškozením zdraví. Stěžovatel, přestože poukazuje na porušení svých ústavně zaručených práv, se pouze domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Jak bylo naznačeno výše, řádně odůvodněné závěry Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat a nahrazovat úvahy, jakož i skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním posouzením. 10. Stěžovatel poukazuje na to, že z důvodu nedostatečně vedené evidence pracovních úrazů (nejasně a opožděně zaznamenané příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu) zaměstnavatelem nemohl být řádně posouzen úrazový mechanismus a žaloba neměla být zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. K tomu je třeba poznamenat, že v situaci, kdy zaměstnavatel zcela uznal odpovědnost za pracovní úraz a stěžovatel byl za něj odškodněn, byť jen částečně (za první pracovní neschopnost, přičemž obdržel i část bolestného), nelze přisvědčit stěžovateli, že by neunesl důkazní břemeno ve vztahu k samotnému pracovnímu úrazu; o tom, že se stal, neměly soudy žádné pochybnosti. Samotná skutečnost, že nebyl zcela objasněn úrazový mechanismus, se nemůže projevit v obrácení důkazního břemene. V této souvislosti nemá význam námitka stěžovatele, že zaměstnavatel by neměl profitovat z porušení svých povinností při vedení evidence pracovních úrazů, a tak, že nárok stěžovatele je zamítnut pro neunesení důkazního břemene. Nad rámec uvedeného lze ještě podotknout, že stěžovatel se na tom, že okolnosti pracovního úrazu nemohly být zcela zjištěny, sám podílel. Jak totiž vyplynulo z výpovědí zaměstnavatele (bod 5 rozsudku okresního soudu) a nepřímo i stěžovatele (bod 9 rozsudku okresního soudu), popř. dalších svědků, pracovní úraz stěžovatel bezodkladně nenahlásil [srov. § 106 odst. 4 písm. h) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů], záznam o něm byl sepsán dodatečně a stěžovatel dokonce pokračoval v den, kdy se stal pracovní úraz a následně i v dalších dnech v práci (byť mu byla přidělována lehčí práce). Praktického lékaře navštívil až dne 25. 10. 2017, tj. po 19 dnech od úrazu. 11. Stěžejní pro posouzení věci každopádně bylo, zda mezi pracovním úrazem a dlouhodobým poškozením zdraví stěžovatele a druhou pracovní neschopností, která nastala více než 2 roky po úrazu, existuje příčinná souvislost. Tuto otázku zodpověděly obecné soudy především na základě posudku IPVZ, na němž se podílel kolektiv odborníků z oblasti posudkového lékařství, z oboru traumatologie, ortopedie, neurologie a radiologie a který se vyjádřil (mnohdy i kriticky) i k ostatním během soudního řízení zpracovaným znaleckým posudkům. Za rozhodující příčinu druhé pracovní neschopnosti považovaly zhoršující se degenerativní postižení pravého ramenního kloubu, které bylo přítomno již před pracovním úrazem a nemělo s ním přímou souvislost. Co se týče poškození zdraví, konstatovaly, že šlo o lehký úraz, který nezanechal trvalé následky. Podstatné pro danou věc je, že se obecné soudy, zejména krajský soud, který při prováděném výslechu konfrontoval zástupce znaleckých ústavů (IPVZ a ÚN), vypořádaly i s rozdíly mezi jednotlivými posudky a vysvětlily, proč považují za významné právě závěry vyplývající z posudku IPVZ. Stěžovatelovy námitky zpochybňující tento posudek po formální stránce nepovažoval krajský soud za relevantní (body 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku). 12. K tomu Ústavní soud dodává, že znalecký posudek je nepochybně významným důkazním prostředkem, což však soud nezbavuje povinnosti jeho kritického hodnocení. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a nepožívá a priori větší důkazní síly [srov. nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263), usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19]. Je na obecných soudech, jakým způsobem budou znalecký posudek hodnotit, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. V této činnosti mohou soudu napomoci též účastníci řízení prostřednictvím svých vyjádření ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností soudu v potřebné míře na takové vyjádření reagovat v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v závislosti na povaze, kvalitě a relevanci výhrad proti posudku v takových vyjádřeních. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20). Všem výše zmiňovaným povinnostem obecné soudy, jak se podává z výše uvedeného, v posuzované věci dostály. 13. Stěžovatel se v průběhu řízení rovněž domáhal, aby soud nechal vypracovat superrevizní znalecký posudek, neboť předložené znalecké posudky se k míře poškození zdraví stěžovatele vyjadřovaly rozdílně. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že soudy nemají povinnost bez dalšího vyhovět návrhům účastníků na vypracování revizního, popř. superrevizního znaleckého posudku. Ve svém rozhodnutí ale musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), bod 19]. Krajský soud sice poukázal na rozpory ve znaleckých posudcích IPVZ a ÚN, ale větší přesvědčivost, jednoznačnost a logičnost přiznal posudku IPVZ (srov. body 21 až 23 napadeného rozsudku). Tím současně odůvodnil neprovedení superrevizního posudku (srov. bod 24 napadeného rozsudku). 14. Uvedené závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývajícími. Ústavní soud je přesvědčen, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, a jaké právní předpisy ve věci aplikovaly. 15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22). 16. V rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat žádné pochybení. Proti jeho závěru, že při polemice s otázkou příčinné souvislosti nejde (až na judikaturně vymezené výjimky) o řešení právní otázky, nýbrž skutkové, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelem v dovolání uváděný dovolací důvod, jímž brojil proti podle jeho názoru nesprávnému závěru krajského soudu, že příčinou újmy je degenerativní onemocnění vzniklé před úrazem, nebo který spočíval v tom, že o přesném průběhu úrazového děje panovala nejistota, skutečně nepředstavují námitky právního charakteru. 17. Ústavní soud uzavírá, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za újmu vzniklou stěžovateli řádně a dostatečně podrobně zabývaly. 18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu