Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 3293/2025-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2025 č. j. 72 Co 167/2025-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2025 č. j. 45 C 281/2023-53, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici původně domáhala zaplacení částky 866 895 Kč s příslušenstvím, která sestávala z částky 565 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou měla stěžovatelka utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 3 T 12/2016 a v jehož závěru byla stěžovatelka pravomocně zproštěna obžaloby, dále z částky 168 333 Kč, na kterou stěžovatelka vyčíslila náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou trestního řízení, a z částky 133 562 Kč odpovídající nákladům, které v trestním řízení vynaložila na svoji obhajobu. Po částečném zpětvzetí žaloby ohledně náhrady nákladů obhajoby byl její žalobní požadavek představován zbývající částkou ve výši 733 333 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem řízení co do částky 133 562 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), ve vztahu ke zbývající částce 733 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy byl uplatněn po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Stěžovatelka se dozvěděla o tom, že jí vznikla nemajetková újma, vyhlášením zprošťujícího trestního rozsudku za přítomnosti její obhájkyně dne 10. 10. 2022, který nabyl právní moci téhož dne. Následujícího dne začala běžet šestiměsíční lhůta pro uplatnění návrhu na předběžné projednání nároku u vedlejší účastnice, která skončila dne 12. 4. 2023. Uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok u vedlejší účastnice až dne 16. 5. 2023, učinila tak opožděně. Současně nedošlo ke stavení promlčecí doby pro uplatnění nároku u soudu. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Závěr městského soudu, podle něhož počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty připadá u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním na den následující po dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku krajského soudu v přítomnosti stěžovatelčiny obhájkyně, byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V tento den zprošťující rozsudek nabyl právní moci, pročež je pro stanovení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty již nerozhodné, kdy byl tento rozsudek stěžovatelce též doručen. Pouze za zcela výjimečných okolností (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 778/24) může promlčecí lhůta v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním začít běžet až ode dne doručení zprošťujícího rozsudku, a to v případě, nebyl-li zprošťující rozsudek v rozporu s trestním řádem při jeho vyhlášení vůbec odůvodněn. Taková okolnost se však ze skutkového stavu nepodává, a ani stěžovatelka sama v průběhu řízení žádnou takovou okolností neargumentovala. V souladu s ustálenou judikaturou byl i závěr městského soudu, že s okamžikem nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku počíná běh šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty též u nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou stěžovatelka odvozovala z nepřiměřené délky trestního řízení. V případě nepřiměřené délky řízení je totiž stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem pravomocného skončení řízení. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka, že vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je namístě shledat v situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplyne určitá mimořádná či zvláštního zřetele hodná skutečnost, z níž bude možné tento rozpor dovodit. Žádnou takovou okolnost nebylo možno ze skutkových zjištění dovodit, a to nejen ze stěžovatelčina tvrzení, že v okamžiku pravomocného skončení jejího trestního stíhání zbývalo dořešit souběžně vedené řízení o zajištění její věci, ale ani s ohledem na okamžik doručení zprošťujícího rozsudku, který (byť byl rozsudek vyhlášen již dne 10. 10. 2022) připadl až na den 27. 1. 2023. K tomuto datu stěžovatelce zbývaly do konce promlčecí lhůty bezmála tři měsíce, tedy necelá její polovina, v níž jí nic nebránilo své nároky u vedlejší účastnice uplatnit. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se stanovením počátku běhu promlčecí lhůty. Svůj názor opírá o výše zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 778/24, jehož závěry obecné soudy nerespektovaly. Podle stěžovatelky nelze spojit počátek běhu promlčecí lhůty s vyhlášením zprošťujícího rozsudku, není-li známo jeho odůvodnění. V posuzované věci neexistuje skutkové zjištění, že při veřejném zasedání, na němž byl vyhlášen zprošťující rozsudek, byla obhájkyni stěžovatelky sdělena podstatná část důvodů zproštění a dalších okolností relevantních pro uplatnění nároku vůči státu. Městský soud vyšel pouze z přítomnosti obhájkyně při vyhlášení rozsudku a doložky právní moci. Podle stěžovatelky ten, kdo se dovolává promlčení, je odpovědný za to, zda jsou splněny předpoklady jeho úspěšného uplatnění. Nejsou-li předpoklady promlčení tvrzeny nebo prokázány, nemůže jít tato skutečnost k tíži toho, kdo se promlčení nedovolává. Výklad, podle něhož je pro počátek běhu promlčecí lhůty rozhodné vyhlášení, resp. právní moc rozhodnutí, a jeho doručení představuje bezvýznamnou skutečnost, považuje za výklad, který zakládá nerovné postavení mezi škůdcem (státem) a poškozeným (stěžovatelkou). Stěžovatelka dále uvádí, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí byla v rozporu s dobrými mravy, neboť byla výrazem zneužití práva. Poukazuje na délku trestního stíhání, které trvalo více než 9 let, přičemž tuto skutečnost dává do kontextu s tím, že svůj nárok musela uplatnit v extrémně krátké promlčecí lhůtě, která se navíc odvíjela od okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku, a nikoliv od data jeho doručení. Dále namítá, že nejprve musela svůj nárok uplatnit u vedlejší účastnice a teprve posléze u soudu, čímž je nucena činit dvě paralelní podání. Stěžovatelka konečně namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť obecné soudy nevypořádaly všechny její argumenty. Nejvyššímu soudu vytýká rovněž přepjatý formalismus. Pro případ, že by Ústavní soud neshledal možnost ústavně konformního výkladu, navrhla zrušení části § 32 odst. 3 věty první zákona o odpovědnosti státu za škodu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že počátek běhu promlčecí lhůty neměl být odvozen od dne vyhlášení zprošťujícího rozsudku, neboť nebylo známo jeho odůvodnění, což se příčí závěrům vyplývajícím z nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24, nýbrž se měl počítat až od okamžiku jeho doručení. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal protokol a zvukový záznam z veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 22. 10. 2022, na němž byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Z písemného protokolu se sice toliko obecně podává, že po vyhlášení rozsudku předsedkyně senátu uvedla podstatné důvody spolu s poučením o opravných prostředcích včetně dovolání, nicméně z pořízeného zvukového záznamu je zřejmé, že po výrokové části se předsedkyně trestního senátu věnovala stručnému odůvodnění jednotlivých výroků, včetně zprošťujícího výroku týkajícího se stěžovatelky. V této souvislosti předsedkyně senátu uvedla, že stěžovatelka byla zproštěna obžaloby u přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže [§ 248 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku], neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Po změně hranice výše škody stanovené zákonem č. 333/2020 Sb. [kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] již nedosahovala výše prospěchu (újmy nebo neoprávněné výhody) částky 100 000 Kč. Nadto nebylo prokázáno, že by vůbec k nějakému prospěchu došlo. Takové, byť stručně pojaté odůvodnění, je dostačující k tomu, aby si stěžovatelka, resp. její obhájkyně, učinila obrázek, proč ke zproštění obžaloby došlo a z jakých důvodů může být uplatněn nárok z odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu. Třeba dodat, že obhájkyně byla na veřejném zasedání přítomna a současně podala za stěžovatelku žalobu na náhradu nemajetkové újmy. Za daného stavu nejsou závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 778/24 v nyní posuzované věci použitelné. Podle tohoto nálezu by totiž musely být dány zcela výjimečné důvody (úplná absence odůvodnění), aby došlo k posunutí počátku běhu promlčecí lhůty. K uvedenému je třeba ještě dodat, že byť je šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy poměrně krátká, Ústavní soud ji nepovažuje za protiústavní [srov. nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713)]. 9. Ke stěžovatelčině námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, kterou vznesla vedlejší účastnice, se vyjádřil jak městský soud (bod 17 napadeného rozsudku), tak i Nejvyšší soud (bod 10 napadeného usnesení). Tuto námitku lze uplatnit pouze ve výjimečných případech, kdy dochází ke zneužití práva. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice svým chováním k promlčení nároku nikterak nepřispěla a stěžovatelka netvrdila žádné judikaturně vymezené mimořádné okolnosti či skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by vytvořily závažnou překážku, jež by jí zabránily včasnému uplatnění nároku a pro které by závěr o promlčení uplatněného nároku byl nepřiměřeně tvrdý, nelze mít proti úvaze obecných soudů žádné výhrady. 10. Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Jakkoliv je součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)], neznamená to, že odůvodnění se musí výslovně vypořádávat s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jeho součástí musí být jakákoliv dílčí úvaha, kterou soud učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Obecné soudy těmto povinnostem v posuzované věci dostály, neboť na všechny podstatné stěžovatelčiny námitky reagovaly. 11. Lze proto uzavřít, že se obecné soudy se všemi stěžovatelkou tvrzenými aspekty věci náležitě vypořádaly. Jejich úvahy nedoprovází žádný ústavněprávně významný deficit. Napadená rozhodnutí proto lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. 12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení části v záhlaví uvedeného ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)], proto jej Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu