Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 sp. zn. 4 Tdo 30/2026 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. října 2025 sp. zn. 31 To 269/2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se stěžovatel podle okresního soudu dopustil zjednodušeně řečeno následujícím způsobem. Prostřednictvím svého advokáta dal stěžovatel podnět k trestnímu stíhání. Nepravdivě tvrdil, že dne 16. 3. 2020 na pobočce banky vložil částku 218 000 Kč na účet první poškozené jako zápůjčku, a že dvě zaměstnankyně banky (další poškozené) po dohodě s manželem první poškozené zmanipulovaly bankovní doklad tak, aby na něm jako vkladatelka byla uvedena první poškozená, tedy aby stěžovatel neměl žádný doklad o poskytnuté zápůjčce. 2. Podle okresního soudu bankovní doklady a záznamy a výpovědi všech svědků potvrzují, že stěžovatel daný den na pobočce banky uvedenou částku na účet první poškozené nevložil. Stěžovatel získal neznámým způsobem bankovní doklad, na kterém je jako vkladatelka uvedena první poškozená, a poté, co byl na tento doklad doplněn jeho podpis, ho předložil v trestním řízení. Chtěl přivodit trestní stíhání čtyř poškozených, které z jím uváděných údajů bylo možné jednoznačně identifikovat. Na jeho trestní odpovědnosti nic nemění, že podal trestní oznámení prostřednictvím advokáta, neboť ten o nepravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele nevěděl, pouze dle jeho pokynů oznámení sepsal a podal. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem o vině stěžovatele. Zrušil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku o trestu a náhradě újmy první poškozené. Uložil stěžovateli peněžitý trest v celkové výši 120 000 Kč a povinnost nahradit první poškozené škodu ve výši 11 173,73 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Vyložil, že úřední záznam o vysvětlení, které bylo stěžovatelem podáno v návaznosti na trestní oznámení, proti němu v tomto řízení mohl být použit jako listinný důkaz. Poukázal na to, že o stěžovatelově vině svědčí i řada dalších důkazů a že mezi těmito důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není dán extrémní rozpor. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na presumpci neviny podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl též, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 6. Právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění, protože v trestním oznámení popisoval svou důvodnou obavu a neoznačil žádné konkrétní osoby. I při následném podání vysvětlení hovořil o neznámém pachateli. Navíc trestní oznámení sepsal a podal advokát, kterého si k tomu najal. Obecné soudy nevysvětlily, proč je trestní odpovědnost dovozována u stěžovatele, a ne u jeho advokáta. 7. V případě bankovního dokladu, který byl proveden jako důkaz, nebylo prokázáno, že ho podepsal stěžovatel. V době, kdy podával trestní oznámení, navíc takovým dokladem nemohl disponovat. Smyslem podání trestního oznámení totiž bylo právě to, aby získal doklad potvrzující, že peníze na bankovní účet vložil on. Úřední záznam o jím podaném vysvětlení byl podle stěžovatele chybně proveden jako důkaz. Navíc v rozporu s judikaturou sloužil jako jediný důkaz k jeho odsouzení. Dále stěžovatel popisuje výpovědi čtyř svědků, uvádí, že část z nich podle něj nebyla použitelná jako důkaz, dále že neprokazují jeho vinu a že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s rozpory mezi nimi. 8. Závěry trestních soudů jsou navíc v rozporu se závěry z civilního řízení, konkrétně s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 1. 2026 č. j. 32 C 231/2022-212, podle kterého stěžovatel zapůjčil manželovi první poškozené částku 109 000 Kč a který označil za nevěrohodné tvrzení manžela první poškozené, že šlo o vrácení peněz, které si předtím stěžovatel svévolně vzal. Podle stěžovatele trestní soudy neprokázaly jeho vinu mimo rozumnou pochybnost. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal. 10. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ani právními závěry není dán extrémní rozpor, jak namítá stěžovatel. Stěžovatel v trestním oznámení tvrdil, že to byl on, kdo dne 16. 3. 2020 složil na pobočce banky částku 218 000 Kč, která byla následně odeslána na účet jedné z poškozených. Závěr obecných soudů, že šlo o tvrzení nepravdivé, má dostatečnou oporu v provedených důkazech. Stěžovatelovo tvrzení je totiž v rozporu s výpověďmi všech vyslechnutých svědků, jakož i s bankovními doklady a záznamy. Pokud by stěžovatel skutečně vkládal částku na účet třetí osoby (poškozené), měl by bankovní doklad jinou podobu a k platbě by byl zaúčtován poplatek 100 Kč (body 18-20 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelem předložený bankovní doklad je ve skutečnosti dokladem vypovídajícím o tom, že poškozená vložila na svůj účet částku 218 000 Kč, na který byl dodatečně doplněn stěžovatelův podpis. Zda tento podpis doplnil stěžovatel a kdy se tak stalo, nebylo pro rozhodnutí obecných soudů podstatné, protože to nic nemění na klíčovém závěru, že stěžovatel tvrzenou částku 218 000 Kč v daný den na pobočce banky nesložil. 11. Obstojí i závěr, že stěžovatel měl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozených. Některé z nich jmenoval výslovně již v textu oznámení, především však z jím uváděných okolností je možné dovodit, o jaké osoby se jedná, a proti komu tedy trestní oznámení směřuje (body 23-24 a 28 rozsudku okresního soudu a bod 18 rozsudku krajského soudu). 12. Obecné soudy nepochybily ani tím, že jako důkaz provedly záznam o podání vysvětlení. Stěžovatel toto vysvětlení podal v návaznosti na své trestní oznámení, tedy v jiném trestním řízení. Ústavní soud opakovaně neshledal nic neústavního na tom, byl-li takový záznam použit jako důkaz v trestním řízení vedeném pro trestný čin křivého obvinění, a nemá důvod tento závěr měnit (usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1846/22, bod 13; usnesení ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 2502/23, bod 14; obdobně ve vztahu k trestnímu oznámení viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. Tpjn 300/2019, bod 24). Že by úřední záznam byl nepravdivý či nepřesný a zkresloval to, co stěžovatel skutečně řekl, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenamítá. 13. Není zde ani rozpor mezi závěry trestních soudů a závěry stěžovatelem odkazovaného rozsudku v civilní věci (bod 8 výše). Okresní soud v něm dospěl k závěru, že stěžovatel dne 15. 5. 2019 zapůjčil manželovi první poškozené částku 109 000 Kč - jednalo se tedy o zapůjčení jiné částky v jiný den, než tomu bylo v případě stěžovatelova trestního oznámení. Odkazovaný rozsudek tudíž nesouvisí s posuzovanou věcí. 14. Ve zbytku jsou námitky stěžovatele pouhou polemikou s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Úlohou Ústavního soudu ovšem není přehodnocovat důkazy. Jak již bylo uvedeno, mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není extrémní rozpor, který by byl důvodem pro zásah Ústavního soudu (nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Provedené důkazy pak umožnily učinit závěr o vině stěžovatele mimo rozumnou pochybnost, tedy v souladu s tím, co plyne z presumpce neviny (nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 25 a tam citovaná judikatura). 15. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv tedy nedošlo. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu