Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje), Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Beitla, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. Vol 40/2025-24, spojené s návrhem na zrušení § 51 odst. 5 a § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle, 2. Ing. Mgr. Pavla Karpíška a 3. Ing. Jana Svitáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných 3. a 4. října 2025 kandidoval v Libereckém kraji na kandidátní listině koalice SPOLU (Občanská demokratická strana, Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, TOP 09) s pořadovým číslem 1. Stěžovatel poslancem zvolen nebyl, neboť jediný mandát, který koalice SPOLU získala v Libereckém kraji, připadl v důsledku preferenčních hlasů jiné kandidátce koalice SPOLU s pořadovým číslem 5. 2. Stěžovatel podal 17. 10. 2025 Nejvyššímu správnímu soudu návrh na neplatnost volby kandidáta (dále "volební stížnost"), jímž se domáhal vyslovení neplatnosti volby druhého vedlejšího účastníka (kandidáta s pořadovým číslem 6 na kandidátní listině SPOLU v Plzeňském kraji) a třetího vedlejšího účastníka (kandidáta s pořadovým číslem 1 na kandidátní listině STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ v Libereckém kraji). Zároveň navrhnul, aby byl vyhlášen jako zvolený kandidát on sám, resp. aby Nejvyšší správní soud vyhlásil za zvoleného poslance toho, "kterému by mandát připadl při dodržení požadavků Ústavního soudu". Stěžovatel vycházel z tvrzení, že Liberecký kraj měl získat osm mandátů namísto šesti, proto nemohl označit v daném kraji kandidáta, který neměl být zvolen. Z procesní opatrnosti však uvedl jednoho kandidáta za Liberecký kraj (třetího vedlejšího účastníka), který neměl být zvolen, čímž naplní podmínku aktivní legitimace podle § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky (dále jen "volební zákon"). Tvrdil, že považuje za opodstatněnou i aktivní legitimaci k části návrhu, jíž navrhuje vyslovit neplatnost kandidáta v Plzeňském kraji (druhého vedlejšího účastníka). Ačkoli stěžovatel nebyl zapsán do stálého seznamu voličů, kde byl daný poslanec volen, odvozuje aktivní legitimaci z důvodu "přesouvání" mandátů mezi jednotlivými volebními kraji v rámci druhého skrutinia podle § 51 volebního zákona. 3. Nejvyšší správní soud návrh na neplatnost volby druhého vedlejšího účastníka odmítl, protože k němu není stěžovatel aktivně legitimován (výrok I). Volební zákon přiznává právo podat návrh na neplatnost volby kandidáta každému občanovi zapsanému do stálého seznamu "ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen", a každé politické straně nebo koalici, jejíž kandidátní listina "ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována". Občan proto může návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji tam, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo. Z povahy věci je tak nezbytné, aby argumentace směřovala proti konkrétním protizákonnostem souvisejícím s uplatněním jeho subjektivního volebního práva. Logicky lze výsledek volby zpochybnit jen tam, kde je občan zapsán ve stálém seznamu, anebo kde skutečně své právo uplatnil. Stěžovatel byl zapsán v seznamu voličů ve volebním okrsku v Libereckém kraji, proto nemohl napadat zvolení poslance za Plzeňský kraj. 4. Návrh na neplatnost volby třetího vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud meritorně projednal a zamítl (výrok II). Stěžovatelem uvedené důvody neplatnosti volby se netýkají pouze průběhu voleb ve volebním kraji, kde byl stěžovatel zapsán do stálého seznamu, ale voleb v celostátním měřítku. Závěr o nesprávně nastaveném volebním systému by nutně ovlivnil celostátní výsledek voleb, tedy zejména vzájemné poměry mandátů pro jednotlivé kandidující strany. Námitkám stěžovatele tak soud nemůže vyhovět výrokem o neplatnosti volby konkrétního kandidáta. Pouze v případě návrhu politické strany, hnutí nebo koalice, které kandidovaly ve všech volebních krajích, kde byli zvoleni kandidáti těchto subjektů, by soud mohl v konečném důsledku zpochybnit volbu zvolených kandidátů napříč jednotlivými volebními kraji. Nejvyšší správní soud dodal, že na úpravě volebního zákona, která efektivní přezkum voleb v rámci republiky jako celku prakticky svěřuje především do rukou kandidujících politických stran a politických hnutí, v minulosti neshledal nic protiústavního. Zavedení jiných metod přepočtu hlasů na mandáty, a především druhého skrutinia, na věci nic nezměnilo. Nepředstavuje podstatnou změnu v postavení samotného voliče, neboť jeho hlas měl konkrétní celostátní důsledky i před novelou volebního zákona provedenou zákonem č. 189/2021 Sb., zejména měl tradičně vliv na to, zda kandidující subjekt překročí (celostátní) uzavírací klauzuli podle § 49 volebního zákona. 5. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že při naplňování ústavního požadavku rovného volebního práva a poměrného zastoupení má zákonodárce relativně široké pole působnosti. Pokud vede výklad volebního zákona k jednoznačnému výsledku, pak není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby svým výkladem nahrazoval zákonodárce a místo něj hledal volební systém, který by bylo možné považovat za "poměrnější". Pouhé srovnání různého počtu hlasů, které strany potřebovaly k zisku mandátu, a to i napříč jednotlivými volebními kraji, neznamená, že byly narušeny principy poměrného zastoupení a rovnosti volby. Volební systémy nelze hodnotit podle výsledků voleb, nýbrž podle jejich východisek. Ta však navrhovatel úspěšně nezpochybnil, respektive soud nedospěl k vnitřnímu přesvědčení o protiústavnosti zákonných ustanovení, která tato východiska obsahují. Soudu navíc ani nepřísluší, aby hodnotil vhodnost zákonné úpravy, či dokonce sám vytvářel nová pravidla pro volby, která nejsou v zákonech obsažena. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, práva na rovné volební právo podle čl. 18 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny, práva podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny a práva na rovný přístup k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny. 7. Stěžovatel nebyl zvolen poslancem i přesto, že podle svého názoru zvolený být měl. Nejvyšší správní soud přistoupil k příliš restriktivnímu výkladu právních předpisů, jakož i vlastních předchozích usnesení, na něž stěžovatel odkazoval. Volební systém tak, jak jej zákonodárce přijal v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 44/17, sice vyřešil nerovnost ve váze hlasů voličů jednotlivých stran, ale vyvolal jiné nerovnosti, což stěžovatel dokládá odlišným počtem hlasů pro zisk jednoho mandátu v Libereckém kraji a Plzeňském kraji. 8. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že mu Nejvyšší správní soud odepřel soudní ochranu odmítnutím části jeho návrhu výrokem I. Přitom zvolení kandidáta v Plzeňském kraji (druhého vedlejšího účastníka) je zásadní z pohledu argumentu, že mandát poslance, který měl podle přesvědčení stěžovatele připadnout Libereckému kraji, resp. přímo stěžovateli, připadl právě Plzeňskému kraji, resp. druhému vedlejšímu účastníkovi. 9. Stěžovatel si je vědom omezení aktivní legitimace podle § 87 odst. 1 volebního zákona, má však za to, že právní úprava druhého skrutinia mu umožňuje napadat i zvolené kandidáty v jiných krajích. Nejvyšší správní soud sám v minulosti dovodil extenzivnější výklad aktivní legitimace, když došel k závěru, že je oprávněn rozhodnout i o neplatnosti volby jiného kandidáta než toho, jehož volba byla výslovně navrhovatelem napadena (Vol. 58/2017-187). Stěžovatel nepožadoval "přepsání" celostátních poměrů a výsledků, nýbrž ochranu rovnosti hlasu a rovného přístupu k mandátu s uvedením konkrétního dopadu na Liberecký kraj. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem směřuje k tomu, že stěžovatel fakticky nemá žádný účinný procesní prostředek, aby se domáhal soudního přezkumu dopadu celostátní fáze přidělování mandátů na rovnost jeho volebního práva. Nejvyšší správní soud měl v projednávané věci přijmout ústavně konformní výklad § 87 odst. 1 volebního zákona reflektující celostátní povahu druhého skrutinia, nebo věc předložit Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. 10. Pokud Ústavní soud napadené usnesení zruší, stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v navazujícím řízení jednak věcně posoudil stěžovatelovy námitky směřující k mandátu přikázanému ve druhém skrutiniu, a to včetně námitek, které se projevily volbou kandidáta mimo kraj stěžovatele, a jednak se vypořádal s tím související argumentací stěžovatele týkající se tvrzené nerovnosti volebního práva. 11. K porušení rovnosti volebního práva stěžovatel uvádí, že zásah způsobený rozdělením mandátů podle § 48, 50 a 51 volebního zákona se jej týká zaprvé jakožto kandidáta, který na základě tohoto přepočtu nezískal mandát poslance, a zadruhé jakožto voliče v Libereckém kraji, jehož hlas má menší hodnotu než hlasy voličů v jiných krajích. Pokud platí závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17, nemůže obstát právní úprava ani závěry Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel poskytl Nejvyššímu správnímu soudu dostatek podkladů, z nichž je patrné, že váha hlasu voliče v Libereckém kraji je nižší než v Plzeňském kraji, resp. v jiných krajích. 12. Pokud jsou mandáty rozděleny mezi kraje podle § 48 odst. 2 a 3 volebního zákona ("určení počtu poslanců volených ve volebních krajích"), je ústavně problematické, aby podle § 51 volebního zákona ("druhé skrutinium") byl nakonec některým krajům přidělen nižší počet mandátů. 13. Stěžovatel považuje za nejvhodnější přijetí ústavně konformního výkladu jak § 51 volebního zákona (přerozdělování mandátů způsobem respektujícím rovné volební právo a rovný přístup k voleným funkcím), tak § 87 odst. 1 volebního zákona (rozšíření aktivní legitimace v reakci na zavedení druhého skrutinia). V případě, že by takový výklad nebyl možný, navrhuje stěžovatel § 51 a § 87 odst. 1 volebního zákona zrušit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud nejprve posoudil, zda procesní prostředek podaný stěžovatelem bude posuzovat jako opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (dále jen "opravný prostředek ve věcech voleb"), nebo ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. 15. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 44/25 uvedl, že se rozhodl nepokračovat v judikaturní linii založené usnesením ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 41/21. Tato linie vycházela z toho, že opravný prostředek ve věcech voleb podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy je výlučným způsobem, jak se u Ústavního soudu domáhat přezkumu voleb do Parlamentu s tím, že podání ústavní stížnosti je při přezkumu voleb do Parlamentu vyloučeno. Ústavní soud usnesením sp. zn. Pl. ÚS 44/25 navázal na právní názor vyjádřený v usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 26/14, podle něhož je možno výsledek voleb do Parlamentu v případě, kdy § 85 zákona o Ústavním soudu nestanoví aktivní legitimaci pro podání opravného prostředku, napadat obecnou ústavní stížností. 16. Ústavní soud tak navazuje na závěr, že není jeho rolí suplovat zákonodárce v situaci, kdy je v § 85 zákona o Ústavním soudu jasně vymezeno, kdo a za jakých podmínek je oprávněn návrh na zahájení řízení o opravném prostředku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy podat. 17. Podle ustanovení § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je opravný prostředek ve věcech voleb oprávněn podat buď poslanec, senátor, případně volební strana, za niž poslanec nebo senátor kandidoval (proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen) nebo ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno (proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora). Stěžovatel do žádné z těchto zákonem vymezených kategorií nespadá, neboť jeho volební stížnosti nebylo Nejvyšším správním soudem vyhověno. Jeho návrh tak bude posuzován jako ústavní stížnost. 18. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 19. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. g) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 339/2025 Sb. Podle něj si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím správního soudu ve věci samé o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách (§ 90 soudního řádu správního). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nerozhoduje o opravném prostředku ve věcech voleb, ale o ústavní stížnosti, odpovídá tomu jak referenční rámec přezkumu, tak výrokové možnosti Ústavního soudu. Ústavní soud není v tomto řízení další instancí volebního soudnictví, nepřezkoumává věcnou správnost napadeného rozhodnutí a nemůže ani s konečnou platností rozhodnout o zvolení či nezvolení konkrétní osoby. Posuzuje pouze to, zda Nejvyšší správní soud neporušil ústavní subjektivní práva stěžovatele s možností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. IV. 1. K porušení práva na přístup k soudu 21. První námitka stěžovatele se týká porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že Nejvyšší správní soud jeho návrh zčásti odmítl a částí stížnostní argumentace se proto nezabýval. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje stěžovateli domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup je vymezen mimo jiné v § 87 odst. 1 volebního zákona. Podle něj "podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu navrhovatel, jímž je každý občan zapsaný do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen [...]". Stěžovatel nezpochybňuje, že Nejvyšší správní soud postupoval podle citovaného ustanovení, tvrdí však, že dané ustanovení je protiústavní. Zavedení druhého skrutinia mělo podle stěžovatele vést též k rozšíření aktivní legitimace navrhovatelů a umožnit napadat zvolení kandidátů i mimo volební obvod, v němž byl navrhovatel zapsán na seznamu voličů. 22. Ústavní soud se touto otázkou zabýval v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/25 a dospěl k závěru, že i po zavedení druhého skrutinia zůstává § 87 odst. 1 ústavně konformní. Navrhovatel tedy může i po zavedení druhého skrutinia v rámci volebního soudnictví napadat volbu pouze těch kandidátů, kteří byli zvoleni v jeho volebním kraji. Na tom nic nemění ani zisk mandátu ve druhém skrutiniu, které z takových kandidátů nečiní "celostátní kandidáty", jejichž volbu by mohl napadat jakýkoliv volič bez ohledu na to, v jakém volebního obvodu, resp. okrsku byl do seznamu voličů zapsán. Ústavní soud opakuje, že pojem a smysl skrutinií je odlišný od pojmu a smyslu volebních obvodů. Druhé skrutinium je sice relevantní z hlediska volební matematiky (jde o fázi rozdělování mandátů), avšak nemá vliv na to, v jakém volebním obvodu kandidáti kandidovali, potažmo za jaký obvod byli zvoleni (srov. bod 41 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/25). 23. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat a argumentaci stěžovatele směřující vůči výroku I rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, potažmo vůči § 87 odst. 1 volebního zákona, shledává zjevně neopodstatněnou. IV. 2. K porušení rovnosti volebního práva a práva na rovný přístup k veřejným funkcím 24. Další část námitek se týká porušení rovnosti volebního práva, resp. práva na rovný přístup k veřejným funkcím. Stěžovatel dovozuje porušení rovnosti volebního práva porovnáním statistických údajů týkajících se počtu potřebných hlasů k získání mandátu v různých krajích. Rovnost je porušena tím, že váha hlasu voliče v Libereckém kraji je nižší než v jiných krajích. Právní úprava přepočtu hlasů na mandáty podle § 48, 50 a 51 volebního zákona nerespektuje požadavky rovnosti volebního práva a poměrnosti volebního systému vymezené nálezem sp. zn. Pl. ÚS 44/17. 25. Touto námitkou se mohl Nejvyšší správní soud zabývat pouze v rozsahu aktivní legitimace stěžovatele, tedy při posuzování návrhu na vyslovení neplatnosti volby třetího vedlejšího účastníka. Vůči jeho zvolení však stěžovatel nevznáší žádné konkrétní věcné námitky, resp. neuvádí, že by v souvislosti s napadeným zvolením třetího vedlejšího účastníka bylo porušeno jakékoli pravidlo stanovené volebním zákonem. Jeho námitky směřují přímo a pouze vůči těmto zákonným pravidlům. 26. Nejvyšší správní soud neporušil ústavní práva stěžovatele, když jeho návrh v této části zamítl. Stěžovatel se domáhal, aby soud vyhlásil za zvoleného poslance toho, "kterému by mandát připadl při dodržení požadavků Ústavního soudu". Jinak řečeno, stěžovatel ve své podstatě požadoval po Nejvyšším správním soudu, aby nerespektoval znění zákona, sám si vytvořil pravidla přepočtu hlasů na mandáty (mj. volební formuli) a poté (podle takto soudem vytvořených pravidel) rozhodl o zvolení stěžovatele a nezvolení třetího vedlejšího účastníka. Taková role však soudní moci nepřísluší. Podle čl. 20 Ústavy podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon. Je nutno souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že pokud vede výklad volebního zákona k jednoznačnému výsledku, pak není úkolem soudu, aby svým výkladem nahrazoval zákonodárce a místo něj hledal volební systém, který by bylo možné považovat za "poměrnější". 27. Stěžovatel uznává, že po změně volebního zákona po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17 "se narovnal počet hlasů, které jsou potřebné k zisku jednoho mandátu jednotlivých volebních stran. Současně však vznikla (popř. přetrvala) nerovnost obdobného rozsahu v počtu hlasů, které jsou potřebné k zisku mandátů v jednotlivých volebních krajích". Stěžovatel tím upozorňuje na aspekt různě velkých volebních krajů (volebních obvodů), který může vést k určitému znevýhodnění malých krajů. Tímto aspektem se již Ústavní soud zabýval v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17. Zde dospěl k závěru, že stávající členění volebního území České republiky na různě velké volební kraje není samo o sobě neústavní. K závěru o neústavnosti volebního systému vedla až kombinace různě velkých volebních obvodů s dalšími prvky volebního systému, konkrétně se způsobem přerozdělování všech mandátů pouze na úrovni krajů. Ústavní soud uvedl, že za těchto okolností je dosažení poměrnosti pouze v rovině volebního kraje v rozporu s čl. 18 odst. 1 ve spojení s čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 21 odst. 3 a 4 Listiny, přičemž neústavnost je dána mj. zapojením dalších většinotvorných faktorů (omezení výpočtu volebního výsledku na jediné skrutinium, použití D'Hondtovy formule) (bod 132). 28. Nová právní úprava, kterou stěžovatel zpochybňuje, resp. navrhuje její ústavně konformní výklad (v rozporu s textem zákona), však reagovala právě na uvedené výhrady Ústavního soudu. Nově zavedená možnost přidělovat část mandátů na celorepublikové úrovni v podobě druhého skrutinia měla za cíl kompenzovat kritizovanou disproporci plynoucí z různě velkých volebních krajů kombinovaných s přepočtem hlasů na mandáty právě jen uvnitř takto vytvořených volebních krajů. Podstatou nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17, jehož se stěžovatel dovolává, je mj. snaha posuzovat naplnění zásad poměrného zastoupení (čl. 18 Ústavy) optikou celého voleného zastupitelského sboru, nikoli jen jednotlivých krajů. Ústavní soud opakuje, že v systému poměrného zastoupení je volební výsledek "zjišťován a zajišťován" nikoli pouze ve volebním obvodu, nýbrž v podobě přepočtu hlasů pro kandidující volební strany na mandáty v měřítku voleného orgánu, tedy Poslanecké sněmovny (srov. bod 94 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17). Naopak samotné měřítko volebních krajů není pro posouzení poměrnosti volebního výsledku rozhodné (srov. bod 133). Voliči ve volebním kraji nerozhodují jen o společném reprezentantovi volebního kraje (obvodu), nýbrž o reprezentantech určité názorové skupiny (politické strany či koalice) v Poslanecké sněmovně. 29. Stěžovatel se volební stížností domáhal, aby sám získal mandát v Libereckém kraji za koalici SPOLU na úkor mandátu kandidáta zvoleného za Plzeňský kraj (druhého vedlejšího účastníka), zvoleného však též za koalici SPOLU. Stěžovatel sám uvádí, že mandát kandidáta za Liberecký kraj (třetího vedlejšího účastníka) zpochybňuje jen "z procesní opatrnosti" (z důvodu založení aktivní legitimace). Pokud by však byl stěžovatel se svým návrhem směřujícím vůči druhému vedlejšímu účastníkovi úspěšný, poměr sil mezi zvolenými politickými subjekty v Poslanecké sněmovně by se nijak nezměnil. Výsledek voleb z pohledu zásady poměrného zastoupení uplatňované na volený orgán jako celek (čl. 18 Ústavy) by zůstal stejný. 30. Stěžovatelem tvrzená neústavnost § 51 odst. 5 volebního zákona je založena na izolovaném čtení jednotlivých ustanovení volebního zákona. Stěžovatel dovozuje, že po "určení počtu poslanců volených ve volebních krajích" podle § 48 odst. 2 a 3 volebního zákona již nelze počet takto určených mandátů měnit. Právní úpravu je však nutno vykládat systematicky. Určení počtu poslanců podle § 48 odst. 2 a 3 je při zavedení druhého skrutinia jen dílčím matematickým výpočtem, na nějž navazují výpočty další obsažené v § 50 (první skrutinium) a § 51 (druhé skrutinium). Je-li podle § 51 v některém volebním kraji v konečném důsledku rozdělován nižší (či vyšší) počet mandátů, než plyne z prvotního přidělení mandátů krajům podle § 48, nejde o rozpor v zákoně. 31. Argumentuje-li stěžovatel různým počtem hlasů připadajících průměrně na jeden mandát v jednotlivých krajích v právě proběhnuvších volbách, je nutno připomenout, že argumentace samotnými volebními výsledky (zde navíc v jedněch volbách), nemůže při hodnocení ústavnosti volebních zákonů sama o sobě obstát a stát se východiskem hodnocení, resp. "nelze proto argumentovat následky (ty určí svobodné hlasování ve volbách), nýbrž východisky" (nález sp. zn. Pl. ÚS 44/17, body 65 až 67). Příčinou rozdílů či disproporcí nemusí být automaticky neústavní právní úprava, nýbrž faktické okolnosti nastalé v daných volbách. Jinak řečeno, konkrétní výsledky voleb prezentované stěžovatelem (typicky srovnání průměrného počtu voličů na jeden mandát v různých krajích - volebních obvodech) ještě samy o osobě neprokazují, že způsob přepočtu hlasů na mandáty je neústavní, resp. že porušuje princip poměrného zastoupení. V různých volbách mohou být výsledky stejného volebního systému (co do míry poměrnosti) odlišné v závislosti na řadě proměnných. Jsou jimi např. volební účast v jednotlivých krajích, počet kandidujících subjektů, ať již celostátně či v jednotlivých krajích, rozložení voličské podpory mezi kandidující subjekty na celostátní i krajské úrovni, jakož i rozhodování některých otázek losem (výběr volebních obvodů pro hlasy ze zahraničí podle § 27 volebního zákona či v případě rovnosti zbytků dělení při přidělování mandátů do volebních obvodů podle § 48 odst. 3 volebního zákona či předělování mandátů kandidujícím subjektům podle § 50 a 51 volebního zákona). 32. Zcela ideální poměrnosti volebního systému při pevném počtu volených poslanců a členění území na volební obvody (kraje), a to navíc různě velké, nelze dosáhnout. Záruka rovného volebního práva (čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny) a práva na rovný přístup k voleným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) tak negarantuje ústavní subjektivní právo voliče či kandidáta na ideální poměrnost zákonodárcem zvolené techniky volební reprezentace. 33. Pokud Nejvyšší správní soud vycházel ze shora uvedených premis, nelze v tom spatřovat neústavní postup, resp. porušení ústavních subjektivních práv stěžovatele. 34. Stěžovatel uvádí, že vymezil konkrétního poslance, jehož zvolení napadá, a nepožadoval přepsání celostátních poměrů, resp. výsledků voleb. Fakticky se však domáhal změny základních parametrů volebního systému (formou ústavně konformního výkladu volebního zákona), zejména volební formule (přepočtu hlasů na mandáty) s důsledkem prohlášení neplatnosti volby druhého či třetího vedlejšího účastníka a prohlášení stěžovatele za zvoleného poslance. Znění zákona je však jasné a prostor pro jiný výklad požadovaný stěžovatelem zákon nedává. Zásadní navíc je, že stěžovatelem požadovaná změna parametrů volebního systému by měla z povahy věci vliv na celkový výsledek voleb (potřebu kompletního "přepočítání" hlasů na mandáty), nikoli jen na prohlášení neplatnosti volby jednoho z kandidátů. Závěru Nejvyššího správního soudu, že námitkám stěžovatele nemohl vyhovět výrokem o neplatnosti volby konkrétního kandidáta, nelze nic vytknout. 35. Právě v kontextu námitek stěžovatele (požadujících vytvoření nových pravidel přepočtu hlasů na mandáty) je nutno zdůraznit, že v demokratickém právním státě není možné, aby po proběhnuvších volbách soudy změnily jasně zákonem daná pravidla voleb a podle takto nově vytvořených pravidel ex post měnily výsledky voleb. Nemohl tak postupovat Nejvyšší správní soud a nemůže tak postupovat ani Ústavní soud. V. Závěr 36. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ve výroku I, kterým odmítl návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti volby druhého vedlejšího účastníka, neporušilo právo stěžovatele na přístup k soudu. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s § 87 odst. 1 volebního zákona, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní (sp. zn. Pl. ÚS 44/25). Neústavní nebylo napadené usnesení ani ve výroku II, kterým Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti volby třetího vedlejšího účastníka, neboť k porušení rovnosti volebního práva, resp. rovnému přístupu k veřejné funkci v posuzované věci taktéž nedošlo. 37. Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti sdílí i akcesorický návrh na zrušení § 51 odst. 5 a § 87 odst. 1 zákona o volbách. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu