Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a ze soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky), Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Pavla Šámala a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Chrudimská 1418/2, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 5 Afs 205/2021-156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 14 A 75/2020-55, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. května 2020 č. j. 40596/2019-MZE-14113 a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 11. června 2018 č. j. SZIF/2018/0420623, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva zemědělství a Státního zemědělského intervenčního fondu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci, předchozí průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů správních soudů vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o dotaci z dotačního programu Program rozvoje venkova (dále jen "PRV") poskytovanou Státním zemědělským intervenčním fondem (dále jen "SZIF") na projekt "Stavební úprava objektu na podnikání". Dne 13. 3. 2013 podepsala stěžovatelka dohodu o poskytnutí dotace, kterou se zavázala k plnění pravidel PRV. Prostřednictvím svého syna jako zmocněnce požádala dne 10. 3. 2015 o proplacení dotace. Po kontrole realizace projektu na místě dne 20. 4. 2015 navrhl SZIF korekci celkových výdajů za neprovedené práce na venkovní ploše ve výši 22 677,70 Kč. Zbylá část dotace ve výši 5 239 422 Kč byla stěžovatelce vyplacena dne 7. 7. 2015. 3. Neplánovanou kontrolou projektu dne 29. 4. 2016 pracovníci SZIF zjistili, že ve zrekonstruovaném objektu neprobíhá žádná výroba. V době kontroly nebyl přítomen žádný zaměstnanec, příruční sklad doplňků byl prázdný, stroje nebyly připojeny ke zdroji elektřiny a některé z nich byly umístěny v objektu jiného majitele v areálu a na prostranství za budovou. Pracovníci SZIF dále zjistili, že výrobní číslo kompresoru neodpovídalo výrobnímu číslu, které bylo zjištěno při kontrole dne 20. 4. 2015. Z údajů poskytnutých výrobcem odsávacího a filtračního zařízení pak vyplynulo, že na filtračním zařízení byl umístěn neoriginální štítek s výrobním číslem jiného zařízení, prodaného jinému zákazníkovi. Námitky proti protokolu o kontrole doručené dne 13. 6. 2016 SZIF sdělením ze dne 30. 6. 2016 zamítl jako neoprávněné. 4. V oznámení o uložení sankce příjemci dotace ze dne 24. 5. 2016 SZIF konstatoval, že stěžovatelka porušila pravidla PRV v části A [podmínky kapitoly 1 písm. e), kapitoly 3 písm. k), kapitoly 4 písm. e) a g)] a v části B (podmínky kapitoly 9 bodů 8 a 10), s čímž se pojí snížení dotace o 100 %. Přezkumná komise Ministerstva zemědělství na svém jednání dne 12. 9. 2016 postup SZIF potvrdila. 5. SZIF zahájil dne 27. 3. 2018 se stěžovatelkou správní řízení o uložení povinnosti vrátit dotaci poskytnutou v rámci PRV podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu (dále jen "zákon o SZIF"), ve spojení s nařízením Evropského Parlamentu a Rady č. 1306/2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (dále jen "nařízení č. 1306/2013") a čl. 7 prováděcího nařízení Komise č. 809/2014 ze dne 17. 7. 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost. Napadeným rozhodnutím uložil stěžovatelce povinnost dotaci vrátit. Stěžovatelka podala odvolání, které Ministerstvo zemědělství napadeným rozhodnutím zamítlo a potvrdilo rozhodnutí SZIF. 6. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že dotace byla poskytnuta mj. na základě již zrušeného nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. 6. 2005 o financování společné zemědělské politiky, které bylo ke dni 1. 1. 2014 zrušeno čl. 119 odst. 1 nařízení č. 1306/2013. Počátek běhu lhůty podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018 č. j. 9 Afs 280/2017-57 spojil s právní mocí rozhodnutí o námitkách (tj. dne 18. 7. 2016). Osmnáctiměsíční lhůta podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 tak marně uplynula dne 18. 1. 2018, přičemž rozhodnutí SZIF o vrácení dotace bylo vydáno až dne 11. 6. 2018 a doručeno stěžovatelce dne 18. 6. 2018. Městský soud se dále zabýval tím, zda se s marným uplynutím lhůty podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 pojí zánik oprávnění státu požadovat vrácení dotace. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018 hovoří o této lhůtě jako o lhůtě prekluzivní, avšak bez jakéhokoliv odůvodnění. Městský soud provedl historický, jazykový, systematický i teleologický výklad a dospěl k závěru, že jde o lhůtu pořádkovou. Konstatoval, že marné uplynutí osmnáctiměsíční lhůty podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 nezpůsobilo zánik oprávnění požadovat vrácení dotace, přičemž podstatné bylo pouze zahájení řízení o vrácení dotace ve lhůtě 10 let podle § 11a odst. 1 zákona o SZIF, jejíž běh započal vyplacením dotace stěžovatelce. K prekluzi oprávnění SZIF požadovat vrácení dotace tak nedošlo. 7. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Pátý senát Nejvyššího správního soudu souhlasil s výkladem čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 provedeným městským soudem a považoval výklad za acte clair ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") k této otázce. Vzhledem k tomu, že se chtěl odchýlit od právního názoru vysloveného devátým senátem, usnesením ze dne 21. 12. 2022 předložil věc v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. 8. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 4. 10. 2023 přerušil řízení a položil SDEU předběžnou otázku: "Je třeba čl. 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 vykládat tak, že uplynutím lhůty 18 měsíců podle tohoto ustanovení zaniká oprávnění členského státu požadovat po příjemci vrácení neoprávněných plateb?" 9. SDEU o předběžné otázce rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2025 ve věci C-657/23 Ministerstvo zemědělství, kde dospěl k závěru, že čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vymáhání neoprávněně vyplacených částek dotace z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova od jejího příjemce mohlo být zahájeno po uplynutí lhůty 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb. SDEU zdůraznil, že čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 se týká finančního vztahu mezi Evropskou unií a členským státem a nepoužije se na vztah mezi členským státem a příjemcem neoprávněných plateb. Uplynutí osmnáctiměsíční lhůty podle tohoto ustanovení nevede k zániku oprávnění členského státu požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek od příjemce dotace. 10. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 30. 4. 2025 rozhodl o pokračování v řízení a vrátil věc k rozhodnutí pátému senátu s odkazem na právní názor SDEU. 11. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl s tím, že lhůta stanovená čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 není lhůtou prekluzivní. K dalším námitkám uvedl, že stěžovatelka nenapadá závěry městského soudu týkající se oprávněnosti požadavku na vrácení dotace. Jedinou námitkou směřující tímto směrem bylo nedůvodné tvrzení o nevypořádání některých žalobních bodů. Pro úplnost doplnil, že stěžovatelce nebyla uložena povinnost vrátit dotaci pouze a jen z důvodu, že její zmocněnec byl odsouzen za trestný čin dotačního podvodu (v takovém případě by mohla být argumentace proti přenesení výsledků trestního řízení do řízení správního relevantní), ale na základě provedené kontroly. Výsledek kontroly představoval pro požadavek na vrácení dotace samostatný (a dostatečný) titul. 12. V průběhu řízení před správními soudy Krajské ředitelství policie kraje Vysočina zahájilo dne 18. 9. 2017 trestní stíhání zmocněnce stěžovatelky, a to na základě oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, podaného SZIF dne 6. 9. 2016. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2018 byl zmocněnec uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu dle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, kterého se dopustil mimo jiné tím, že dne 10. 3. 2015 nechal zpracovat, podepsat a podat nepravdivou žádost o proplacení výdajů, včetně nepravdivé povinné dokumentace na projekt "Stavební úprava objektu na podnikání". Odvolání státní zástupkyně proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019. II. Argumentace stěžovatelky 13. Stěžovatelka konstatuje, že kasační stížnost založila na námitce nesprávného posouzení námitky prekluzivní lhůty v čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 městským soudem i správními orgány. Z důvodu rozhodnutí SDEU však tuto námitku v ústavní stížnosti již neuplatnila. 14. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu však namítá, že v kasační stížnosti podala také námitku nesprávných skutkových zjištění a jejich posouzení ohledně funkčnosti strojů a zařízení v rámci projektu (s odkazem na body 35 až 42 správní žaloby) a neuplatnění právních zásad ve prospěch stěžovatelky, přičemž z tohoto důvodu označila rozsudek městského soudu jako nepřezkoumatelný. Stěžovatelka rozporuje závěr Nejvyššího správního soudu, který v bodě 42 rozsudku došel k závěru, že kasační stížností věcné důvody stěžovatelka nenapadla, a svým procesním postupem měla de facto uznat argumentaci městského soudu, proto se jimi nemůže zabývat. 15. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv Nejvyšší správní soud připustil, že argumentace stěžovatelky o tom, že je trestána za trestný čin spáchaný jinou osobou může být relevantní i pro výsledek správního řízení o odebrání dotace, odmítl se jí dále věcně zabývat. Správní orgány i správní soudy nepřipustily námitku, že trestání stěžovatelky (formou rozhodnutí o odebrání dotace) za trestný čin osoby, která překročila své oprávnění zmocněnce, není v právním státě přípustné. III. Vyjádření účastníků řízení 16. Soudkyně zpravodajka v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 17. Nejvyšší správní soud především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka v kasační stížnosti neodůvodnila, proč městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. na základě čeho se stěžovatelka domnívá, že pro takovou vadu měl městský soud zrušit žalobou napadená správní rozhodnutí. S odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58 konstatoval, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského (městského) soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.). To stěžovatelka v kasační stížnosti ve vztahu k tvrzení o nedostatečném zjištění skutkového stavu neučinila, takže k této otázce projednatelný kasační důvod vůbec neformulovala. 18. Městský soud odkázal na odůvodnění rozsudku. 19. Ministerstvo zemědělství uvedlo, že Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatelky dostatečně zabýval, a to tak důkladně, že námitku prekluze dokonce předložil SDEU. Podle Ministerstva zemědělství bylo v trestním řízení nepochybně prokázáno, že v rámci žádosti o dotaci nebylo provedeno řádné výběrové řízení (bylo realizováno pouze zdánlivě). Je nepochybné, že při kontrole na místě byly navíc předloženy jako stroje pořízené z dotace jiné stroje s padělaným evidenčním číslem, a proto není možné dotaci v souladu s částí A Obecných podmínek, kapitolou 3, bodem k) pravidel PRV poskytnout. 20. SZIF v obsáhlém vyjádření uvedl, že SZIF, Ministerstvo zemědělství i soudy řádně odůvodnily, že projekt stěžovatelky nebyl realizován v souladu s pravidly PRV, což zakládá důvod pro vrácení dotace. Konstatoval, že všechny věcné a procesní námitky (lhůta pro vrácení dotace; hodnocení důkazů; právní kvalifikace porušení dotačních podmínek a další) stěžovatelky byly již dříve správními orgány i soudy vypořádány. Dotace PRV není nárokovým majetkovým právem, ale podmíněným veřejným příspěvkem, jehož čerpání je vázáno na dodržení pravidel PRV. V případě porušení dotačních podmínek má stát právo na zpětné vymáhání prostředků. Správní orgány i soudy konstatovaly, že projekt stěžovatelky nebyl realizován v souladu s pravidly PRV, což zakládá důvod pro vrácení dotace. Vzhledem k uvedenému tak nedošlo k porušení vlastnického práva stěžovatelky, neboť zásah byl zákonný, legitimní a přiměřený. SZIF uzavřel, že ze strany správních orgánů nedošlo ke svévolnému omezení podnikatelské činnosti stěžovatelky a stěžovatelka může nadále podnikat, pokud ovšem dodržuje zákonné podmínky. 21. Soudkyně zpravodajka zaslala doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 22. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou, která je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 23. Podle rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25 (publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 339/2025 Sb.) je pro rozhodnutí o věci příslušné plénum Ústavního soudu, neboť podle čl. 1 odst. 1 písm. h) tohoto rozhodnutí mu náleží "rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení, v němž na žádost soudu rozhodl Soudní dvůr Evropské unie o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie". 24. Usnesením ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 34/25 plénum vyloučilo z projednávání a rozhodování věci soudce Zdeňka Kühna a soudce Martina Smolka. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 25. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 26. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu uplatňovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13, ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15). Tato situace v posuzované věci nenastala. 27. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odkazem na 7 stran argumentace písemného vyjádření ve správní žalobě napadla nesprávné závěry městského soudu, se kterými se neztotožnila a poukázala na jejich vady. Ve své argumentaci však pomíjí, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí městského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí. Kasační stížnost směřuje k přezkumu jiného rozhodnutí než žaloba (žaloba napadá rozhodnutí správního orgánu, kasační stížnost rozhodnutí městského soudu o této žalobě), pročež nelze argumentaci v kasační stížnosti nahradit zopakováním žalobních námitek. Ústavní soud v minulosti neshledal porušení práva na soudní ochranu v případech, kdy došlo k odmítnutí kasační stížnosti odůvodněné ve smyslu uvedených východisek (např. usnesení ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 1852/22, ze dne 11. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 2250/25). V nálezu ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23 Ústavní soud vymezil, že pro naplnění podmínek přípustnosti stačí byť jen stručná polemika se závěry nižšího soudu. V posuzované věci stěžovatelka této povinnosti nedostála. 28. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že podala kasační stížnost proti celému rozsudku městského soudu (viz bod 2 kasační stížnosti) z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného posouzení právní otázky promlčení (prekluze) práva státu na vrácení dotace. V doplnění odůvodnění kasační stížnosti se stěžovatelka v majoritní části (viz body 1 až 27) věnovala výkladu čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013. Až v bodě 28 obecně konstatovala neodůvodnění zásady mírnějšího hodnocení v rozsudku městského soudu, avšak bez jakékoli individualizace vztahující se na posuzovanou věc. V bodě 29 pak bez dalšího pouze namítla, že městský soud pominul část správní žaloby stěžovatelky v bodech 35 až 42 s tím, že v tomto smyslu považuje rozsudek za nepřezkoumatelný. 29. Nejvyšší správní soud se námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu zabýval (viz body 34 až 37 rozsudku) a uzavřel, že městský soud se s námitkami v bodech 35 až 42 žaloby řádně vypořádal, pročež nepřezkoumatelnost rozsudku neshledal. Konkrétně uvedl, že městský soud řešil problematiku náhradní práce zaměstnanců (body 77 až 82 rozsudku), změnového hlášení ve vztahu k 2. nadzemnímu podlaží (body 83 až 90 rozsudku), stejně tak i zásadu in dubio mitius a funkčnost projektu (body 91 až 96 rozsudku). Stěžovatelka v kasační stížnosti ani v jejím doplnění žádné věcné námitky, jimiž by rozporovala skutkový stav zjištěný městským soudem, neuvedla. Ústavní soud tak neshledává protiústavním závěr Nejvyššího správního soudu, který v bodě 42 rozsudku shrnul obsah kasační stížnosti a z ní vyplývající (ne)možnost věcného přezkumu zjištěného skutkového stavu městským soudem z důvodu absence věcné argumentace ve vztahu k oprávněnosti požadavku na vrácení dotace. Ústavní soud v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. 30. Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud připustil, že její argumentace, že je trestána za trestný čin spáchaný jinou osobou, může být relevantní i pro výsledek správního řízení o odebrání dotace, a přesto se námitkou odmítl věcně zabývat, je nepochopením odůvodnění rozsudku. Nejvyšší správní soud jasně uvedl, že závěry správních orgánů o nesplnění podmínek, za nichž byla dotace poskytnuta, jsou primárně založeny na výsledcích kontroly SZIF, nikoliv na odsouzení zmocněnce stěžovatelky, přičemž odkaz na trestní rozsudky použil pouze podpůrně k dokreslení celkové situace. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. 31. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu