Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala a Jana Wintra o návrhu Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské nám. 485/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Školy, zastoupeného JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem, sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Navrhovatel žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství proti České republice ze dne 11. 9. 2025, stížnost č. 15440/22 (dále jen "rozsudek ESLP"). II. Shrnutí dosavadního procesního průběhu 2. Navrhovatel se domáhal žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům určení, že vedlejší účastnice 2) je vlastnicí v žalobě vymezených nemovitostí. Požadovaného určení se domáhal na základě § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"). 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2019 č. j. 15 C 276/2013-576 žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že navrhovatel je aktivně věcně legitimován, neboť v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) utrpěl majetkovou křivdu, když mu byly bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), odňaty žalobou vymezené pozemky. Mimo jiné uzavřel, že žádnou z předložených konfiskačních vyhlášek nedošlo ke konfiskaci majetku navrhovatele před rozhodným obdobím. 4. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 11 Co 150/2020-871 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že majetek navrhovatele byl konfiskován ex lege účinností dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), a případná majetková křivda byla spáchána před tzv. rozhodným obdobím. Navrhovatel proto postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle § 18 odst. 1 ZMV. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 28 Cdo 1802/2021-933 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shrnul závěry Ústavního i Nejvyššího soudu k účinkům konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a připomněl, že civilní soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost správních aktů. Nejvyšší soud také uvedl, že následné podrobení majetku navrhovatele postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. nemohlo zrušit účinky dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a že není významné, zda majetek navrhovatele byl dotčen právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch nacistické říše. 6. Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu podal navrhovatel ústavní stížnost s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele (napadeným) usnesením sp. zn. IV. ÚS 2662/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Dospěl k závěru, že obecné soudy se v projednávané věci podmínkami provedení konfiskace majetku navrhovatele zabývaly ústavně konformním způsobem; poukázal zejména na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Neshledal přitom důvod odchýlit se od ustálených závěrů týkajících se účinnosti konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tedy ani pro předložení věci plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. 7. Navrhovatel následně podal stížnost k ESLP, který svým rozsudkem shledal porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP uzavřel, že Ústavní soud v napadeném usnesení nezohlednil relevantní vývoj své judikatury započatý v lednu 2021, zejména nálezy ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 (N 14/104 SbNU 117) a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20 (N 58/105 SbNU 153), přestože na něj byl navrhovatelem výslovně upozorněn; současně Ústavní soud nevysvětlil důvody svého odchýlení od této judikatury a nevyužil postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu k zajištění jednotnosti rozhodovací praxe Ústavního soudu. III. Argumentace navrhovatele 8. Navrhovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem. Od počátku namítal, že jeho majetek nebyl konfiskován podle dekretů z roku 1945, nýbrž přešel na stát až v rozhodném období podle zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Soudy podle něj mimo jiné nezohlednily, že navrhovatel byl v poválečných řízeních opakovaně označen za osobu národně a státně spolehlivou; že nikdy nebyl kategorizován jako zrádce a nepřítel republiky; že konfiskační vyhlášky byly buď zrušeny pro nezákonnost, nebo se jeho majetku vůbec netýkaly, případně šlo o jejich zneužití; že konfiskace podle dekretů nebyla reálně provedena a že ani komunistický režim závěr o konfiskaci na základě dekretů nezastával. 9. V ústavní stížnosti dále namítal, že obecné soudy svévolně aplikovaly podústavní právo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; že soudy měly pouze posuzovat, zda byl převod majetku mezi vedlejšími účastníky platný, přičemž otázku konfiskace nebyly soudy oprávněny řešit v tomto řízení, ale až případně v navazujícím řízení o restitučním nároku navrhovatele; že jsou rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná a že v restitučních věcech rozhoduje pouze jeden senát Nejvyššího soudu. 10. Ústavní soud napadeným usnesením odmítl ústavní stížnost navrhovatele, přičemž zcela pominul sp. zn. II. ÚS 1920/20 sp. zn. I. ÚS 1975/20, na které odkazoval. Navrhovatel zdůrazňuje, že v paralelní věci bylo nálezem ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 (N 210/109 SbNU 268) konstatováno porušení jeho práva na soudní ochranu a potvrzeny závěry zmiňovaných dřívějších nálezů, podle nichž nelze činit závěr o konfiskaci, pokud nebyla fakticky provedena a majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento právní názor byl podle něj dále potvrzen nálezem ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 (N 219/109 SbNU 402), a jde tedy o ustálenou judikaturu. 11. Navrhovatel v návrhu cituje klíčové závěry rozsudku ESLP, který konstatoval porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a současně mu přisvědčil v tom, že čtvrtý senát Ústavního soudu v napadeném usnesení nezohlednil nový vývoj judikatury, aniž by takové odchýlení blíže odůvodnil, a aniž by využil zákonný mechanismus předložení věci plénu k zajištění konzistence judikatury, přestože si musel být vědom odlišné linie rozhodování jiných senátů v obdobných případech. IV. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika navrhovatele 12. Nejvyšší soud ve vyjádření předně odkázal na dosavadní průběh řízení a v něm vydaná rozhodnutí. Návrh na obnovu řízení považuje za předvídatelnou reakci na rozsudek ESLP. Současně zdůrazňuje, že Nejvyššímu soudu nepřísluší předjímat výsledek řízení o povolení obnovy řízení, neboť to náleží výlučně Ústavnímu soudu. K věci samé se Nejvyšší soud blíže vyjádří případně až v návaznosti na rozhodnutí o povolení obnovy. 13. K vlastní obhajobě svého rozhodnutí Nejvyšší soud již předeslal, že vycházelo z dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázkách konfiskace majetku podle poválečných dekretů prezidenta republiky, formované zejména stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), na něž Ústavní soud navazoval i v judikatuře týkající se církevních restitucí. Z této linie přímo vychází i závěr o konfiskaci majetku ex lege bez ohledu na následné postupy podle jiných právních předpisů, k němuž se Ústavní soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích. Nejvyšší soud současně konstatuje, že mu nepřísluší hodnotit, zda jsou s touto judikaturou plně souladné i závěry obsažené v novějších nálezech Ústavního soudu, založených mimo jiné na konstrukci "zastavení algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce, v jehož důsledku nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného", ustavené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20. Ani Nejvyššímu soudu přitom neuniklo, že uvedené otázky budou posuzovány plénem Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/25. 14. Krajský soud ve vyjádření zrekapituloval procesní vývoj věci. Při svém rozhodování vycházel z tehdy platné judikatury Nejvyššího soudu, jíž byl vázán, zejména z usnesení ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, přičemž si je současně vědom následného vývoje judikatury, především nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21, jímž bylo uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno, jakož i rozsudku ESLP, který shledal porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces; posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ponechává krajský soud na Ústavním soudu. 15. Vedlejší účastník 1) ve vyjádření uvedl, že ačkoli právní úprava umožňuje podat návrh na obnovu řízení v návaznosti na rozhodnutí mezinárodního soudu, projednávaný návrh tyto zákonné požadavky nesplňuje, neboť sice formálně označuje relevantní rozhodnutí, avšak konkrétně nevymezuje rozpor mezi napadeným rozhodnutím Ústavního soudu a rozhodnutím mezinárodního soudu a omezil se pouze na citaci rozsudku ESLP. Argumentace navrhovatele se podle něj zaměřuje spíše na polemiku s aplikací podústavního práva obecnými soudy a na tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního soudu. Vedlejší účastník 1) současně setrvává na svém stanovisku, že ke konfiskaci majetku došlo účinností dekretu č. 12/1945 Sb., tudíž navrhovatel neutrpěl majetkovou křivdu v rozhodném období a neměl aktivní legitimaci k uplatnění nároku. Vedlejší účastník 1) považuje návrh na obnovu řízení za neúplný a nesplňující zákonné náležitosti, a proto navrhuje jeho zamítnutí. 16. Vedlejší účastnice 2) ve vyjádření v zásadě souhlasí s argumentací navrhovatele i se závěry rozsudku ESLP v tom smyslu, že judikatura Ústavního soudu je v otázce aplikace dekretu č. 12/1945 Sb. a jeho dopadu na církevní restituce nekonzistentní, avšak nesouhlasí s tím, že tato skutečnost sama o sobě odůvodňuje povolení obnovy řízení. Odkazuje přitom na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle něhož ke konfiskaci docházelo přímo ze zákona účinností dekretu, přičemž následná správní rozhodnutí měla pouze deklaratorní povahu a tvrzené vady konfiskačního řízení nemohou zpochybnit účinky konfiskace; napadené usnesení je podle ní s touto judikaturou plně v souladu, zatímco opačné závěry vyjádřené zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 se od těchto východisek odchylují a podmiňují účinky konfiskace i faktickým převzetím majetku státem, což vedlejší účastnice 2) považuje za rozporné s dřívější judikaturou. Dále zdůrazňuje, že ani existence paralelních konfiskačních postupů podle různých právních předpisů nemění nic na závěru, že majetek přešel na stát již účinností dekretu, přičemž poukazuje na dobové okolnosti narušené evidence vlastnických práv a omezené informovanosti jednotlivých orgánů. 17. Ve vztahu k závěrům ESLP vedlejší účastnice 2) rozvádí, že vytýkané nepředložení věci plénu Ústavního soudu nelze vztahovat pouze k napadenému usnesení, neboť již nález sp. zn. III. ÚS 361/21 se odchýlil od dřívější judikatury, aniž by byl plénu předložen. Podle ní však rozdíl mezi oběma rozhodnutími spočívá především ve skutkovém posouzení věci, kdy třetí senát mohl vycházet z odlišného skutkového základu a dospět k závěru, že navrhovatel nebyl osobou, na niž měl dekret dopadat, a proto se k posouzení jeho účinků fakticky ani nedostal. Vedlejší účastnice 2) připouští, že bylo vhodné, aby oba senáty své závěry předložily plénu, přičemž plénum mohlo buď potvrdit dosavadní judikaturu, nebo ji revidovat, případně zvolit třetí cestu založenou na specifickém skutkovém základu věci. Uzavírá, že obnova řízení může být v zásadě odůvodněná, avšak její důvody by měly spočívat nejen v rozporu judikatury, ale i v nutnosti posoudit, zda se na věc navrhovatele vztahují závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05; rozhodnutí o povolení obnovy řízení proto ponechává na Ústavním soudu. 18. Navrhovatel v replice vyjádřil přesvědčení, že v daném případě jsou dány důvody podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu pro zrušení napadeného usnesení Ústavního soudu a povolení obnovy řízení. Ústavní soud rozhodoval ve věci, v níž ESLP jako mezinárodní soud svým rozhodnutím konstatoval, že usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2662/21 bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a navrhovatel rovněž splnil zákonný požadavek na vylíčení, v čem je spatřován rozpor rozhodnutí Ústavního soudu s rozhodnutím mezinárodního soudu, když citoval příslušné pasáže z rozsudku ESLP. V. Posouzení návrhu Ústavním soudem 19. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. 20. ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. 21. Návrh byl podán v řízení, v němž ESLP konstatoval porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci (§ 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Návrh byl také podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 22. K argumentaci vedlejšího účastníka 1), že návrh nevymezuje rozpor mezi napadeným usnesením a rozsudkem ESLP, Ústavní soud uvádí, že z jeho obsahu je tento rozpor zřejmý. Navrhovatel spatřuje tento rozpor v tom, že Ústavní soud v napadeném usnesení nezohlednil relevantní vývoj své judikatury a neodůvodnil odchýlení se od ní, což ostatně dokládá citacemi klíčových pasáží rozsudku ESLP. Byť je tato argumentace založena převážně na citacích, lze tuto náležitost podle § 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považovat za splněnou. 23. Ústavní soud dále posuzoval přípustnost návrhu podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda následky porušení základního práva nadále trvají a zda nebyly dostatečně napraveny. Navrhovatel se v původním řízení domáhal určení vlastnického práva státu k dotčeným nemovitostem jako předpokladu pro jejich vydání, přičemž jeho žalobě nebylo vyhověno a tento výsledek byl potvrzen i napadeným usnesením Ústavního soudu. ESLP shledal porušení práva na spravedlivý proces v řízení před Ústavním soudem, které mělo přímý dopad na výsledek řízení. Následky porušení základního práva tedy nadále trvají. 24. Ústavní soud současně konstatuje, že navrhovateli nebylo poskytnuto spravedlivé zadostiučinění, a to ani v řízení před ESLP, kde tento nárok neuplatnil (bod 85 rozsudku ESLP), ani jiným způsobem. Nápravy tak lze dosáhnout pouze obnovením řízení před Ústavním soudem a novým posouzením původní ústavní stížnosti. Návrh na obnovu řízení proto není nepřípustný. 25. Ústavní soud se konečně zabýval důvodností návrhu podle § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy otázkou, zda je napadené usnesení v rozporu s rozsudkem ESLP. Rozsudek ESLP je založen na tom, že Ústavní soud v napadeném usnesení nezohlednil relevantní vývoj své judikatury započatý v lednu 2021, zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20, přestože na něj byl navrhovatelem výslovně upozorněn; současně Ústavní soud nevysvětlil důvody svého odchýlení od této judikatury a nevyužil postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu k zajištění jednotnosti rozhodovací praxe. 26. Lze tedy dospět k závěru, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 je v rozporu s rozsudkem ESLP v tom ohledu, že Ústavní soud se dostatečně nevypořádal s nejednotností své judikatury a nevysvětlil, proč na projednávanou věc nedopadá novější judikatorní linie. Na půdorysu původně podané ústavní stížnosti bylo třeba se k těmto otázkám výslovně vyjádřit a odstranit vzniklé nejasnosti, což se však v napadeném usnesení nestalo, jak výslovně vytkl i ESLP. Návrh na obnovu řízení je proto důvodný. 27. Ústavní soud uzavírá, že všechny podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Proto návrhu vyhověl, obnovu řízení povolil a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 zrušil. 28. V obnoveném řízení o ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 8/26 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. 29. Původní ústavní stížnost navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Josef Baxa v. r. předseda soudu