Do určité míry lze vést paralelu mezi oprávněnou obranou před nekalou soutěží podle obchodního zákoníku a nutnou obranou podle trestněprávních předpisů a je tedy nutno vždy zkoumat jednak důvodnost, jednak přiměřenost obrany před nekalosoutěžním jednáním vzhledem k dobrým mravům soutěže. Pozn.: NS ČR 29 Odo 8/2001

Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, podle níž měl žalovaný zaslat blíže neurčenému počtu adresátů dopis, v němž se omlouvá za nesprávnou informaci o činnosti žalobce a prohlašuje, že tento se žádného nekalosoutěžního jednání nedopustil a jeho obchodní podnikání je zcela korektní a zaplatit žalobci zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč. Dle odůvodnění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil nekalosoutěžního jednání, ale pouze se oprávněně bránil proti nekalosoutěžnímu jednání žalobce. Rozsudek byl napaden odvoláním žalobce, v němž žalobce uvedl, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, nesprávně jej však vyhodnotil. Podle názoru žalobce žalovaný svým dopisem ze dne  12. 6. 1992 naplnil znaky zlehčování podle ust.§ 50 ObchZ. a tento dopis byl nejen způsobilý žalobce poškodit při jeho podnikání, ale také jej prokazatelně poškodil, jak to vyplynulo z výsledků dokazování provedeného v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalobce doplnil odvolání tak, že zdůraznil zlý úmysl žalovaného vyplývající ze záměrné nekonkrétnosti jeho dopisu ze dne 12. 6. 1992, která zpochybňovala podnikání žalobce v celém rozsahu a z posledního odstavce dopisu, hrozícího obchodním partnerům žalobce případnými soudními spory. Žalovaný se naopak se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil ve vyjádření k odvolání došlém odvolacímu soudu dne 28. 8. 2000 a požadoval potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznil, že nekalosoutěžního jednání se dopustil především žalobce, který hned po svém vzniku začal nabízet zařízení, k jehož odzkoušení je třeba dlouhé doby a je tudíž zřejmé, že je nemohl vyvinout sám, ale musel použít know how žalovaného a nepochybně rovněž využíval referencí svých společníků z doby, kdy byli zaměstnanci žalovaného. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo v souladu s ust. § 206, § 212 odst. 1, 2 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Na počátku odvolacího jednání právní zástupce žalobce upřesnil petit rozsudku, jehož vydání se žalobce domáhá tak, že konkretizoval okruh adresátů omluvného dopisu a rovněž text dopisu, který měl být nadále vztažen k dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992 a odvolací soud tuto změnu žaloby připustil, neboť výsledky dosavadního dokazování mohou být podkladem pro řízeného o změněného návrhu (ustanovení § 95 o.s.ř.). Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou došlou soudu prvního stupně dne 31. 7. 1992 žádal žalobce, aby žalovanému bylo uloženo zaslat všem adresátům dopisu obsahujícímu tvrzení o nekalosoutěžním jednání žalobce dopis, v němž by se omluvil za nesprávnou informaci a prohlásil, že žalobce se nedopustil žádného nekalosoutěžního jednání a jeho podnikání je zcela korektní. V žalobě uvedl, že oba účastníci řízení vyvíjejí podnikatelskou činnost v oblasti měřicích zařízení pro hutní průmysl. Žalovaný zaslal společnosti M. P. a.s. dopis datovaný dne 12. 6. 1992, v němž adresáta upozornil, že žalobce se dopouští nekalosoutěžního jednání a další spolupráce se žalobcem by mohla mít za následek i účast adresáta dopisu v soudních sporech, které hodlá žalovaný proti žalobci vést. Z toho, že byl dopis rozmnožen, žalobce usoudil, že byl zaslán i dalším subjektům. Na pokus žalobce o smírné vyřízení věci žalovaný reagoval tak, že sám podal na žalobce žalobu pro nekalosoutěžníjednání. Vzhledem k intenzitě jednání žalovaného nelze je považovat za oprávněnou obranu ani za situace, kdy by tvrzení žalovaného o nekalosoutěžním jednání žalobce bylo pravdivé. Protože žalovaný odmítl mimosoudní vyřízení věci, je nucen věc řešit soudní cestou. Vzhledem k tomu, že rovněž žalovaný podal žalobu proti žalobci o zdržení se nekalosoutěžního jednání, která byla soudu prvního stupně doručena dříve, než žaloba v této věci, usnesením vydaným dne 17. 5. 1993 soud prvního stupně rozhodl, že řízení se přerušuje až do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 3 Gen 895/92 a v řízení pokračoval teprve na základě usnesení ze dne 30. 1. 1996 poté, co byla věc vedená pod sp. zn. 3 Cm 895/92 pravomocně ukončena. Mezitím žalobce soudu prvního stupně dne 30. 3. 1995 doručil podání, v němž konkretizoval skutková tvrzení obsažená v žalobě tak, že žalovaný zaslal dopis ze dne 12. 6. 1992 nejméně třem dalším jeho obchodním partnerům a poškodil u nich důvěryhodnost žalobce do té míry, že dosud nebyly uzavřeny některé v té době rozjednané kontrakty. K podání připojil svou korespondenci se společnostmi M. P., a.s. a N. h. a.s. Ostrava. Soud prvního stupně ve věci provedl řadu listinných důkazů, z nichž však neučinil žádná skutková zjištění. Byla rovněž vyslechnuta řada osob, z nichž soud prvního stupně učinil zejména tato pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná zjištění: - z výpovědi společníka žalobce ing. Z. F., že u žalovaného byl zaměstnán do roku 1991. Již v době trvání pracovního poměru založili se dvěma dalšími společníky společnost, která je v řízení žalobcem. V době jeho odchodu od žalovanéňo nebyl on, ani další společníci žalobce vyzýván, aby nadále nevyužíval své odborné znalosti získané u žalovaného a nebylo mu v tom ani bráněno. Celý rok po odchodu ještě se žalovaným spolupracovali a teprve z dopisu žalovaného z 12.6.1992 zjistili, že žalovaný chce věci řešit soudně. Uvedený dopis žalobce velmi poškodil, protože třetí subjekty jednat se žalobcem nechtěly z obav před možnými nepříznivými důsledky a důvěru mezi obchodními partnery musel žalobce znovu budovat - z výpovědi předsedy představenstva žalovaného ing. P. P., Csc., že některé výzkumy zůstaly po odchodu společníků žalobce od žalovaného nedokončeny a je tedy přirozené, že je tyto osoby na základě ústní dohody následně ukončili, že k sepsání dopisu ze dne 12. 6. 1992 žalovaný přistoupil z pochopitelných důvodů, protože žalobce se stal jeho konkurentem a bývalí zaměstnanci žalovaného využili pro podnikání žalobce znalostí, zkušeností a know how žalovaného a že dopis byl kromě společnosti M. P., a.s. zaslán dalším adresátům, m.j. Š. ž. Podbrezová a T. ž. - z výpovědi svědka ing. V. Č., zaměstnance žalovaného, že žalobce a žalovaný např. paralelně vyráběli fotorelé a žalobce přitom kupoval motorky od žalovaného a že při jednání ve společnosti M. P. a.s. viděl výkres zapojení fotorelé totožný s výkresem, který má k dispozici žalovaný, přičemž výkres byl označen razítkem žalobce s tím, že řešení je chráněno osvědčením - z výslechu svědka ing. Z. K., Csc., zaměstnance žalovaného, že v roce 1990 byl problém zajistit pro žalovaného zakázky a proto nebylo zaměstnancům bráněno je pro žalovaného získávat s tím, že co dělali navíc, nebylo vedením žalovaného zpochybňováno a že někteří pracovníci při odchodu od žalovaného podepisovali nějaké prohlášení o tom, že jejich budoucí činnost nebude konkurenční -z výslechu svědka ing. J. K., Csc., zaměstnance společnosti N. h. a.s., že pracoval do konce března 1992 u žalovaného, bylo málo zakázek a proto řada zaměstnanců odešla a bylo přijato opatření o tom, že zaměstnanci žalovaného nebudou soukromě podnikat ve stejných činnostech - z výslechu svědka ing. B. A., zaměstnance T. ž., a.s., že v roce 1992 došla jeho zaměstnavateli nabídka žalobce na řešení predikce průvalu v kontilití, od této akce bylo ustoupeno a že věděl o dopisu žalovaného z 12. 6. 1992 a tento dopis mohl ovlivnit další jednání - z výpovědi svědka ing. V. J., zaměstnance společnosti N. h. a.s., že k realizaci zakázek u žalobce nedošlo, a to z různých důvodů, z doslechu je mu známo, že v té době jednal tehdejší ředitel žalovaného s technickým náměstkem společnosti N. h. a.s. - z výpovědi svědka ing. S. L., zaměstnance společnosti N. h. a.s.,  že bylo jednáno v roce 1992 s oběma účastníky řízení, byl vypracován návrh smlouvy se žalobcem, k jejímu uzavření však nedošlo z jemu neznámých důvodů - z výpovědi svědka ing. M. S., zaměstnance společnosti Ž. P. a.s., Podbrezová že o dopise žalovaného z 12. 6. 1992 u jeho zaměstnavatele věděli a přihlíželi k němu, přesto však výběrové řízení vyhrál žalobce Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že dopis žalovaného ze dne 12. 6. 1992, případně jeho jednání v roce 1992 a 1993 nelze považovat za nekalosoutěžní jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 ObchZ, nýbrž za oprávněnou obranu žalovaného ve smyslu ustanovení § 50téhož zákona. Žalovaný se nedopustil jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, naopak jednání žalobce, respektive jeho společníků nebylo z etického hlediska mravné, když jako pracovníci žalovaného se bezprostředně podíleli na vypracování výzkumných úkolů pro větší hutní podniky, věděli o dlouhodobých smluvních závazcích a zakázkách žalovaného a již od roku 1990, tj. po založení obchodní společnosti v převážné části své činnosti konkurovali žalovanému např. nabídkou u stejných zákazníků. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování o listinné důkazy, z nichž zjistil: - z dopisu žalovaného společnosti M. P. a.s. datovaného dne 12. 6. 1992, že žalovaný v dopise upozorňuje, že "převážná část nabídky fy D. se týká duševního majetku V. a.s. Dobrá", při realizaci uvedené nabídky dochází k nekalo-soutěžnímu jednání a informaci podává žalovaný proto, aby se adresát "z neznalosti těchto skutečností nestal přímým, resp. nepřímým účastníkem soudního sporu" - z dopisu společnosti N. h., a.s. žalobci ze dne 9. 7. 1992, že pisatel dopisu na základě upozornění žalovaného žádá žalobce o prohlášení, v němž žalobce uvede, že jeho zboží včetně nehmotného majetku nemá právní vady - z dopisu společnosti M. P. a.s. žalobci, jehož přílohou jsou dopis žalovaného z 12. 6. 1992 a odpověd' na tento dopis, že pisatel dopisu žalobce informuje o dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992 - z výpisů z obchodního rejstříku účastníků řízení, že předmět jejich podnikání je v rozsahu projednávané problematiky obdobný. Po provedeném odvolacím řízení odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Dle ust. § 44 odst. 1 ObchZ. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje. Dle odst. 2 pístu. f) téhož ustanovení je nekalou soutěží zlehčování. Dle ust. § 50 odst. 1 ObchZ. je zlehčováním jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích, nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Dle odst. 2 téhož ustanovení je zlehčováním i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích, nebo výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana). Na základě důkazů provedených soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že účastníci řízení byli v době, kdy žalovaný sepsal dopis, jehož důsledky jsou předmětem sporu, soutěžiteli, když to vyplývá z jejich výpisu z obchodního rejstříku, výpovědi řady vyslýchaných osob a listin, jimiž byl proveden důkaz. Je rovněž nepochybné z výsledků dokazování, že dopis žalovaného ze dne 12. 6. 1992 byl nejen způsobilý přivodit žalobci v hospodářské soutěži újmu, ale újmu mu i přivodil. Základem pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo posouzení jednání žalovaného z hlediska ustanovení § 50 ObchZ., zvláště s přihlédnutím k poslední větě odst. 2 tohoto ustanovení. Odvolací soud dospěl k závěru, že šlo o zlehčování obchodní pověsti žalobce a nejednalo se přitom o oprávněnou obranu. Je především otázka, zda informace obsažené v dopise žalovaného ze dne 12. 6. 1992 jsou pravdivé, či nikoliv. Je nesporné, že společníci žalobce byli dlouholetými zaměstnanci žalovaného, podíleli se na jeho výzkumných úkolech a přitom získali nepochybně řadu odborných znalostí i zkušeností. Byli rovněž nepochybně osobně známi i obchodním partnerům účastníků řízení, již proto že jejich okruh není příliš široký. Pokud došlo k reálné konkurenci produktů účastníků řízení, nelze bez dalšího dokazování posoudit, zda společníci žalobce jako bývalí pracovníci žalovaného odcizili obchodní tajemství žalovaného, co případně bylo oním odcizeným obchodním tajemstvím a co jsou jen přirozené zkušenosti a dovednosti, které každý nabývá v průběhu své pracovní kariéry a pak je volně používá, když žalobce se v průběhu řízení bránil tvrzením žalovaného, že pouze okopíroval jeho produkty a ty potom vydával za vlastní. Odvolací soud však má zejména zato, že i pokud by bylo tvrzení žalovaného v inkriminovaném dopise pravdivé, jeho jednání nelze posuzovat jako oprávněnou obranu. Podle názoru odvolacího soudu lze vést do určité míry paralelu mezi oprávněnou obranou před nekalou soutěží podle obchodního zákoníku a nutnou obranou ve smyslu trestněprávních předpisů a je tedy nutno zkoumat vždy jednak důvodnost, jednak přiměřenost obrany před nekalosoutěžním jednáním jiného soutěžitele vzhledem k dobrým mravům soutěže. Počínání žalovaného není však možno posoudit ani jako důvodné, ani jako přiměřené. Nedůvodnost jednání žalovaného odvolací soud spatřuje zejména v tom, že žalovaný již od vzniku společnosti, která je v řízení žalobcem, věděl a vědět musel jak o její existenci, tak o personálním obsazení a předmětu činnosti. Až do doby ukončení pracovních poměrů společníků žalobce však neučinil nic k ochraně svých oprávněných zájmů, zejména neuzavřel se společníky žalobce žádné dohody, které by jim případně bránily v konkurenční činnosti. Teprve v polovině roku 1992 dospěl k závěru, že žalobce je pro něj nepříjemným konkurentem a rozhodl se jej vyřadit z hospodářské soutěže. Nevyužil tedy standardních možností, které se dlouhou dobu nabízely, ale volil faktické a pro žalobce velmi tvrdé řešení, když zpochybnil jeho obchodní pověst. Nepřiměřenost obrany žalovaného odvolací soud spatřuje ve zřejmé zlovolnosti dopisu žalobce ze dne 12. 6. 1992. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem žalobce, že žalovaný záměrně nekonkrétní formulací svého dopisu dosáhl toho, že obchodní aktivity žalobce se staly nevěrohodnými v celém svém spektru, což mohlo vést pro žalobce k závažným, popř. i fatálním důsledkům. Účinek vyznění dopisu ještě zvyšoval jeho závěr, v němž je případným obchodním partnerům žalobce nepřímo vyhrožováno soudními spory. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy posoudil odvolací soud žalobu co do základu za důvodnou a proto napadené rozhodnutí změnil. Přihlédl přitom i k tomu, že v průběhu odvolacího řízení byl žalobní petit změněn tak, že se stal adekvátním žalobním tvrzením a vykonatelným. Odvolací soud shledal za důvodný i návrh žalobce na finanční zadostiučinění a jeho výši za přiměřenou. Z výsledků řízení vyplynulo, že u obchodních partnerů žalobce vzbudil dopis žalovaného z 12. 6. 1992 obavu z další spolupráce se žalobcem a dle přesvědčení odvolacího soudu přinejmenším ztráta zakázky u N. h. a.s. Ostrava v roce 1992 je v příčinné souvislosti s obsahem tohoto dopisu. Žalobci tak vznikly existenční problémy, které pouze stěží překonával. Byl nucen svým obchodním partnerům prokazovat nedůvodnost nařčení ze strany žalovaného a činit kroky k očištění své pověsti. Je proto po právu, aby se mu za tyto těžkostí způsobené jednáním žalovaného dostalo satisfakce nejen ve formě omluvy žalovaného, ale i ve finanční formě. Výši požadované částky přitom vzhledem ke skutkovým zjištěním lze považovat za přiměřenou rozsahu utrpěné nemajetkové, případně i majetkové újmy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému žalobci byla přiznána jejichnáhrada ve výši 54 600,- Kč, spočívající v náhradě za vynaložené soudní poplatky za žalobu ve výši 4 500,- Kč, za odvolání ve výši 9 000,- Kč, za 3 úkony právního zastoupení po 1 400,- Kč a 3x režijní paušal po 30,- Kč za úkony provedené v době platnosti tehdejšího advokátního tarifu v době do 30. 6. 1996 (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, zastupování u jednání dne 11. 6. 1996), za 9 úkonů právního zastoupení po 3 850,- Kč dle advokátního tarifu platného v době od 1. 7. 1996 (zastupování u jednání soudu prvního stupně ve dnech 11. 3. 1997, 26. 6. 1997 a 30. 9. 1997, která všechna trvala déle než 2 hodiny a tudíž je třeba odměnu zdvojnásobit), za sepis vyjádření ze dne 25. 6. 1997, sepis odvolání a zastupování při odvolacím jednání dne 5. 9. 2000, 6x režijní paušál po 75,- Kč, jízdné právního zástupce k jednáním před soudem prvního stupně ve výši 168,- Kč, jízdné právního zástupce k jednání před odvolacím soudem ve výši 1 242,- Kč a náhradu za. ztrátu času v souvislosti s jednáním odvolacího soudu ve výši 300, - Kč.