Přičítat obviněnému těžší následek vzešlý z jednání jiného pachatele lze jen tehdy, jestliže lze obviněnému prokázat zákonem vyžadovanou formu zavinění tohoto následku (tj. alespoň nevědomou nedbalost - § 5 písm. b/, § 6 písm. a/ TrZ) a jestliže se na činu podílel jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 TrZ. Protože spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ se pojmově váže k témuž trestnému činu (k činu téže právní kvalifikace), nelze dle zásad upravených zněním § 6 TrZ přičítat smrtelný následek pachateli trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 Trz, je-li současně přivození smrti poškozeného přisouzeno jednání dalších pachatelů, které má znaky tzv. loupežní vraždy, tj. trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) TrZ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27.6.2002, sp.zn. 29 T 2/2002 bylo v trestní věci obž. Č.P. a spol. rozhodnuto o vině obžalovaných následovně: Obžalovaný Č.P. byl uznán vinným jednak trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) TrZ jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ a jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 TrZ. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 TrZ za použití § 42 odst. 1 TrZ a použití § 35 odst. 2 TrZ, za tyto trestné činy a za dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ §§ 8 odst. 1, 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ a za trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci 1 T 26/2001 ze dne 28.2.2001, který mu byl doručen dne 20.3.2001 a který nabyl právní moci dne 11.4.2001, k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) TrZ byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 TrZ byl ve výroku o trestu zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci 1 T 26/2001 ze dne 28.2.2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změněn, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Obžalovaný P.S. byl uznán vinným jednak trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) TrZ a jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 TrZ. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 TrZ, za použití § 35 odst. 1 TrZ, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) TrZ byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný K.S. byl uznán vinným jednak pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 odst. 1 TrZ a jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 TrZ. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 TrZ, za použití § 35 odst. 1 TrZ, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) TrZ byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný J.K. byl uznán vinným jednak pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 odst. 1 TrZ a jednak pomocí k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1 písm. c), § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 TrZ. Za to byl odsouzen podle § 234 dost. 1 TrZ za použití § 35 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) TrZ byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obžalovaní dopustili uvedených trestných činů tím, že 1. Č.P. a P.S. společně dne 6.3.2001 v časných ranních hodinách, v O.- Ch., na S. náměstí, ještě s K.S., poté, co překonali oplocení, vnikli na pozemek přiléhající k rodinnému domku M.K., a následně, po vytržení síťoviny a vyražení vchodových dveří, se dostali až do tohoto rodinného domku, přičemž, v úmyslu odcizit peníze, již bez K..S., který zůstal v kuchyni, se zde přesunuli až do obývacího pokoje, kde narazili na spící M.K., kterou svým příchodem probudili, v domě setrvali, ač majitelkou domu byli opakovaně vyzýváni k odchodu, ještě ležící ji svázali na rukou barchetovou košilí, ústa jí převázali vlněnou, srolovanou šálou, kterou použili jako škrtidlo, resp. jako roubík, když ji vložili mezi rty M.K.., dvakrát ji obtočili v horizontální linii úst přes zátylek a boční plochy krku a zavázali ji na uzel, který silně utáhli, čímž poškozené vtlačili její jazyk směrem dozadu, v důsledku čehož došlo k uzavření jejích dýchacích cest, silně sevřeli krk poškozené škrtidlem, či rukou, čímž jí způsobili zlomeninu horního rohu chrupavky štítné vpravo a silně, při současném překrytí volným cípem čnícím z pevně utaženého uzlu šály, sevřeli rukou nosní křídla poškozené, která, v důsledku těchto útoků, v průběhu několika minut, či v průběhu maximálně několika málo desítek minut, zemřela, neboť se udusila, s čímž, s ohledem na věk poškozené, stav bezbrannosti, který u ní, zejména svázáním rukou, fakticky způsobili, charakter, vysokou intenzitu a způsob vedených útoků a četnost užitých mechanismů, z nichž každý sám o sobě byl schopen přivodit smrt poškozené, nejméně museli být srozuměni, načež pokoj, kde peníze měly být uschovány, prohledali, odcizili zde nejméně bankovku v nominální hodnotě 200,- Kč, kterou zde nalezli, dům opustili a o negativním výsledku informovali K.S., který odešel dříve, než oni a následně, i s K..S. se do domu M.K. znovu vrátili, všichni tři pokoj, kde svázaná M.K. ležela, znovu prohledali, ale další peníze zde již nenalezli a odcizili zde motorovou pilu v ceně nejméně 2.730,- Kč, kterou pak předali J.K., který ji zastavil v zastavárně, přitom Č.P. takto jednal, ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Olomouci 2T 91/91 ze dne 26.11.1991 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava 7 To 557/91 ze dne 18.3.1992 byl potrestán pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §§ 8 odst. 1, 222 odst. 1 TrZ a pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který vykonal v době od 12.6.1992 do 12.8.1994, 2. K.S. sám v průběhu dne 5.3.2001 v O., Č.P., P.S. a J.K.. informoval o možnosti protiprávním jednáním získat peníze M.K.., v té souvislosti Č.P. a P.S., kteří do domku M.K. měli vniknout a zmocnit se zde peněz, obstaral ponožky, které si při činu měli natáhnout na ruce, aby zabránili vzniku daktyloskopických stop, spoluobžalované navedl k místu, kde M.K. bydlela, neboť jako jediný věděl, kde bydlí, v časných ranních hodinách dne 6.3.2001 pak, po příjezdu do O.-Ch., společně s Č.P. a P.S. překonal oplocení, vnikl na pozemek přináležející k rodinnému domku M.K., Č.P. a P.S. k tomuto rodinnému domku navedl, ukázal jim vchod do něj a po vytržení síťoviny a vyražení vchodových dveří, do tohoto rodinného domku společně s nimi také vnikl, do pokoje, kde se nacházela M.K.., však nevstoupil, útoku, který proti ní byl veden, se nijak neúčastnil, dům opustil dříve, než spoluobžalovaní, ale poté, co byl jimi informován o negativním výsledku jimi provedené prohlídky, se tam společně s nimi vrátil a také se podílel na opakované prohlídce pokoje, ve kterém ležela již svázaná M.K. a takto jednal, ačkoli věděl, že bude-li tato žena doma zastižena, může dojít k jejímu svázání, neboť se o tom se spoluobžalovanými bavil před odjezdem na místo a navíc, předtím, než podruhé vstoupil do rodinného domku M.K., byl spoluobžalovanými výslovně informován, že při jimi provedeném prohledání domku ke svázání oné ženy skutečně došlo, 3. J.K. sám v nočních hodinách z 5.3. na 6.3.2001, z O. do O.– Ch. a zpět, zavezl svým osobním automobilem Č.P., P.S. a K.S., ačkoli věděl, že v jednom z rodinných domků se zde protiprávně mají zmocnit peněz starší ženy, k čemuž také došlo a takto jednal, ačkoli věděl, že bude-li tato žena zastižena doma, může dojít k jejímu svázání, neboť o tom se spoluobžalovanými hovořil před odjezdem na místo a navíc, před odjezdem z místa, byl spoluobžalovanými výslovně informován, že při prohledávání domku ke svázání oné ženy skutečně došlo, od spoluobžalovaných převzal i motorovou pilu značky v ceně nejméně 2.730,- Kč, majetek M.K., ačkoli věděl, že tato věc byla odcizena a zastavil ji v zastavárně. Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden v zákonné lhůtě opravnými prostředky všech obžalovaných, odvolání proti rozsudku podal i státní zástupce, a to v neprospěch obžalovaného K..S. ve výroku o vině i trestu. Státní zástupce v odůvodnění opravného prostředku uvedl, že ač krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, v případě obžalovaného K.S. provedené důkazy vyhodnotil nesprávně v jeho prospěch, jestliže jeho jednání právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ k § 234 odst. 1 TrZ. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že tento se dohodl na loupeženém přepadení poškozené M.K. s dalšími obžalovanými. Nepochybně bylo prokázáno, že všichni spoluobžalovaní se ještě před odjezdem na místo činu v O.- Ch. dohodli , že bude-li poškozená doma, bude svázána, aby byl eliminován její odpor a mohlo tak dojít k odcizení finančních prostředků, jejichž existenci v domě poškozené předpokládali. Je tedy zřejmé, že K.S. byl srozuměn s tím, že při odcizení finančních prostředků z domu poškozené může dojít k použití násilí vůči ní. Rovněž tak bylo prokázáno, že tento obžalovaný věděl o svázání poškozené, a to nejpozději v době, kdy se pro něj spoluobžalovaní Č.P. a P.S. vrátili s tím, že v domě poškozené nenašli finanční prostředky, ať jim jde tedy pomoci je hledat. Prokázáno bylo, že při tomto druhém návratu do domu poškozené byl obž. K.S. v místnosti , kde svázaná poškozená ležela a v této době rovněž prohledával, spolu s P.S. a Č.P., dokonce i postel, na které svázaná, již se dusící a chroptící poškozená ležela. Je-li argumentováno, že místnost byla nedostatečně osvětlená a obžalovaný nemusel vidět, jak je přesně poškozená svázána , nelze s tímto souhlasit. Obžalovaní totiž na místě našli baterku, kterou si místnost osvětlovali a navíc zde bylo natolik dostatečně vidět, aby našli i bankovku v hodnotě 200,­Kč, motorovou pilu a rovněž tak prostředky na svázání poškozené. Lze tedy důvodně předpokládat, že i obž. K.S. nejen věděl o svázání poškozené, ale i jak je svázána a rovněž tak slyšel její chroptění.V této souvislosti je třeba také vidět i to, že to byl právě obž. K.S., který jediný poškozenou znal, tudíž věděl, jakého je stáří, tělesné konstituce a zdravotního stavu. Navíc on sám uváděl, že předpokládal, právě s ohledem na jím prezentovaný zdravotní stav a stáří poškozené, že tato by event. mohla být v nemocnici. Lze tedy dovodit, že tento obžalovaný mohl právě s ohledem na osobní znalost osoby poškozené předpokládat, že tato nebude schopna se z úvazů vysvobodit a může u ní, v důsledku nasazení roubíku či jiné zdravotní komplikace s tímto spojené. dojít i ke smrti. Spolupachatelem trestného činu loupeže je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (což v tomto případě, na základě společné dohody, provedli Č.P. a P.S.), ale například jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit. Takto nepochybně obž. K.S. jednal a nutno mu přinejmenším přičíst i následek , který vznikl v důsledku jednání spolupachatelů Č.P. a P.S., tedy smrt poškozené, neboť věděl o jejím svázání a právě .s ohledem na shora uvedené skutečnosti, při osobní znalosti poškozené věděl, že k její smrti dojít může a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomuto následku nedojde. Jednání obžalovaného K.S. tedy mělo být kvalifikováno v souladu se závěrečným návrhem státního zástupce jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 TrZ a trestný čin porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, 2, 3 TrZ. Závěrem opravného prostředku proto státní zástupce navrhl, aby byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrŘ zrušen ve výroku o vině a trestu u obžalovaného K.S., tento aby byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 TrZ a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 TrZ a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby, pro jehož výkon by byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný Č.P. odvolání podal do výroku o vině i trestu. V opravném prostředku zpracovaném svým obhájcem zdůraznil, že se nikdy se s nikým nedomlouval, že při loupeži v bytě M.K..o příp. i usmrtí. Takovou možnost si nikdy ani nepředstavoval ani nepřipouštěl. Hned při prvním výslechu doznal, že za pomoci P.S. poškozenou svázal a zavázal jí ústa. Když odcházel z jejího domu, žila. Byl přesvědčen, že spí a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla zemřít. V přípravném řízení vše pravdivě a podrobně popsal, když se později dověděl, za jakých okolností a jak dlouho M.K. umírala, bylo to pro něj zdrcující, a to i přes skutečnost, že jej znalci hodnotí jako osobu asociální, anetickou, s poruchou hodnotového systému. Se závěrem soudu, že při svém jednání musel být srozuměn s tím, že poškozená zemře, nesouhlasí. Na místě byl s obž. P.S., který mu pomáhal, když ji svazoval. Převázal jí i ústa. Vše provedl pouze on. Není ale pravdou, že by jí silně sevřel krk škrtidlem či rukou a způsobil tak zlomeninu chrupavky štítné, či sevřel rukou nosní křídla. To nebylo vůbec třeba, když poškozená měla svázané ruce a převázána ústa. Nic takového neudělal a neví o tom, že by to udělal P.S. Soud ovšem tyto okolnosti blíže neobjasnil a zřejmě proto se vyjadřuje v množném čísle. Popsaného jednání se však mohla dopustit pouze jedna konkrétní osoba a pokud k takovým mechanizmům došlo, musí být spravedlivě zjištěno, kdo je způsobil. To zejména proto, že pitvou je zjištěna existence 3 různých mechanizmů neumožňující však rozlišit jejich časovou posloupnost, stejně jako fakt, který z nich vlastně smrt přivodil, či zda k ní došlo v důsledku kombinací některých (příp. všech) z nich. Odpovědnost nese v případě použití mechanizmu prvního, tj. zavázání úst. Musí ale dodat, že jej vůbec nenapadlo, že šála použitá jako roubík může vtlačit jazyk poškozené do úst takže uzavře dýchací cesty. Takovou znalost ani představivost nemá, zejména když znalci uvádějí, že jeho intelektové schopnosti jsou podprůměrné. Nemůže ani souhlasit s názorem soudu, že na jeho, resp. jejich trestní odpovědnost nemá otázka neprokázání vlastního mechanizmu smrti vliv, protože jako jediní vedli útok proti zemřelé. Vliv to má rozhodující, neboť nebylo ani vyvráceno, že se na činu nepodílely další osoby, což vzhledem k některým výpovědím jiných obviněných je naprosto zásadní fakt. Není totiž nijak objektivně dokumentováno, že zlomeninu štítné chrupavky nemohl způsobit někdo jiný než on, přičemž rozsudek sám připouští, že to mohl být např. P.S. Tím ale není dokázána jeho vina, když (a to opětovně podtrhuje) nebyla zjištěna ani vlastní a skutečná příčina smrti. Přes obšírnost a snahu dovodit, že se, byť v nepřímém úmyslu, dopustil trestného činu vraždy, je zřejmé, že názor a závěr soudu je nesprávný, když odůvodnění rozsudku se jeví spíše přesvědčující než přesvědčivé. Zavinění se totiž zcela jistě vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty, přičemž zákon zdůrazňuje právě vztah k následku. Vůbec neměl představu o tom, že jeho jednání - uvázání šály kolem úst - může způsobit znalcem uváděný mechanizmus a způsobit v konečném důsledku smrt, když nosní otvory poškozené zůstaly průchodné. Smrtelný následek nikdy nechtěl způsobit a ani s ním nebyl srozuměn. Vždyť i obž. P.S. uvedl, že mu řekl, že je to dobré, protože paní spí.Jestliže není prokázáno kdo a jakého jednání se přesně dopustil, nelze ani usuzovat na souhlas s následkem, přičemž nepochybně chybí i znak příčinné souvislosti. A prokázáno to ani být nemůže, neboť důkaz znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství je v tomto směru nedostatečný a alternativní. Danou důkazní situaci ovšem nelze překlenout slovní ekvilibristikou o teorii zavinění, posunovanou v jeho neprospěch. Z uvedeného vyplývá, že právní kvalifikace jeho jednání podřazená pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1,2 písm. b,h) TrZ, při objektivním hodnocení důkazní situace neobstojí a je zřejmé,že správnou kvalifikací je ta, která byla užita ve sděleném obvinění, tj. trestný čin loupeže podle § 243 odst.1, 3 TrZ, protože těžší následek jeho jednání vůči M.K. je pouze nedbalostní a nelze předjímat,že jeho zájmu na majetku poškozené předcházel zájem na její smrti. Žádá proto, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a sám rozhodl tak, že se odvolatel uznává vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst.1,3 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41odst. 1 TrZ a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1,2,3 TrZ a v rámci takto změněné trestní sazby mu nově uložil trest. Rozsudek ve výroku o vině i trestu napadl odvoláním i obžalovaný P.S. V opravném prostředku zpracovaném svým obhájcem krajskému soudu vytýká nesprávné vyhodnocení provedených důkazy a tím nesprávné právní závěry. Odvolatel zdůraznil, že od samého počátku trestního řízení doznává, že se zúčastnil vniknutí do domu poškozené, že se podílel na jejím svázání, jakož i to, že se zúčastnil prohledávání jejího bytu s úmyslem poškozené odcizit větší finanční hotovost. Nesouhlasí však s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin vraždy podle ust. § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) TrZ. Ze souhrnu všech provedených důkazů vyplynulo, že se společně s ostatními obžalovanými domlouvali pouze na tom, že vniknou do domu poškozené, její byt prohledají, neboť byli přesvědčeni, že se v něm nachází větší finanční částka, kterou podle dohody chtěli také odcizit. Bylo také prokázáno, že dohodnuti byli pouze na tom, že pokud by byla poškozená doma a jejich přítomnost by zaregistrovala, že ji sváží, aby se nemohla dovolat rychle pomoci. Rozhodně nebyla prokázána existence nějaké dohody o tom, že by měli poškozenou usmrtit. Podle nastíněného ujednání postupoval. Když společně s obžalovaným Č.P. vstoupil do místnosti, kde poškozená spala, a když se poškozená probudila, pouze ji držel za ruce a zacpával jí ústa, aby nemohla křičet do té doby, než spoluobžalovaný Č.P. ruce poškozené svázal. Při této příležitosti spoluobžalovaný Č.P. navíc rovněž omotal poškozené také ústa. Nebyli předem domluveni, tedy ani s Č.P., jakým způsobem bude poškozená svázána. S ohledem na velmi špatnou viditelnost, když v pokoji byla tma a navíc mu spoluobžalovaný zakrýval při svazování poškozené výhled svým tělem, nebyl schopen přesně zaregistrovat, jakým způsobem spoluobžalovaný Č.P. poškozené ústa tkaninou ovázal, zejména nebyl ani schopen posoudit, jak silné úvazy učinil. Rozhodně nepředpokládal, že by ústa byla omotána tak silně, že by mohlo dojít k udušení poškozené. Je proto přesvědčen, že jeho jednání v žádném případě smrt poškozené nezpůsobilo. Předpokládal, že spoluobžalovaný Č.P. svázáním poškozené na rukou a omotáním jejich úst pouze znemožní na určitou dobu poškozené dovolat se pomoci. Proto také ještě při jejich definitivním odchodu z domu nechali dveře nezajištěné, aby se kdokoliv mohl k poškozené bez problémů dostat a tuto ze svázání vysvobodit. I toto zcela jednoznačně prokazuje, že chtěl pouze poškozené odcizit peníze, ale rozhodně neměl úmysl, a to ani úmysl nepřímý, poškozenou připravit o život.Jeho obhajoba nebyla také žádným z důkazů vyvrácena. Žádný důkaz nesvědčí o tom, že by to byl on, kdo by svým úmyslným jednáním sledoval usmrcení poškozené, nebo o tom, že by byl alespoň srozuměn s tím, že následky jeho jednání mohou smrt poškozené přivodit. Je tedy přesvědčen, že v tomto smyslu prvoinstanční soud dospěl k naprosto nesprávným závěrům. Trestného činu vraždy jsem se nedopustil a ani dopustit nechtěl. Má za to, že naplnil skutkovou podstatu toliko trestného činu loupeže a trestného činu porušování domovní svobody. Této jeho obhajobě nasvědčuje i celá řada prokázaných skutečností. Především všechny důkazy svědčí o tom, že to nebyl on, kdo by byl iniciátorem celé této naší soudem projednávané akce. Poškozenou neznal, nevěděl tedy předem ani o tom, že by se u ní měla nacházet větší finanční hotovost. Této informace se mu dostalo teprve krátce před činem. Nebyl jsem to rovněž on, kdo zajistil klíče od domu poškozené, pomocí nichž se měli pokusit do domu vstoupit. Nedával jakoukoliv informaci o poškozené ostatním spoluobžalovaným a tyto ani nijak nepřesvědčoval k tomu, že by měli poškozenou okrást. Až na svého švagra K.S. do kritického dne, který přecházel činu, ostatní spoluobžalované neznal. Vůbec nevěděl, kde poškozená bydlí a nevěděl také, kam přesně jedou. Spoluobžalovaného J.K., který je přepravoval ve svém vozidle, o cestě neinformoval a tomuto neudával směr. Měl dokonce snahu po určitou dobu od původního dohodnutého záměru poškozenou vykrást upustit. Není také pochyb o tom, že při samotném svazování poškozenou pouze držel. Svázání provedl spoluobžalovaný Č.P., který dokonce naznačil, že se o svázání poškozené nemá zajímat. Ze všech provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že nevstupovali do bytu poškozené s úmyslem ji zabít, ale pouze s úmyslem ji připravit o finanční hotovost. Domáhá se proto toho, aby stran jeho osoby byl rozsudek krajského soudu zrušen a jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže ve smyslu ust. § 234 odst. 1, 3 TrZ a trestný čin porušování domovní svobody podle ust. § 238 odst. 1, 3 TrZ. Pokud jde o výrok trestu, i ten považuje za nesprávný, když uložený trest je nepřiměřeně přísný. Má za to, že prvoinstanční soud nedostatečně vyhodnotil všechny polehčující okolnosti projednávaného případu. Především chce upozornit, že je osobou, která nemá sklony k páchání závažné trestné činnosti, o čemž svědčí opis jeho rejstříku trestů. Bylo také prokázáno, že nebyl iniciátorem trestného činu, ale k jeho spáchání byl přemluven. Dokonce po určitou dobu se snažil spáchání trestného činu spoluobžalovaným rozmluvit. I když se zúčastnil závěru jednání, při kterém došlo ke svázání poškozené, sám poškozenou nesvazoval, ale pouze ji přidržoval. Na způsobu svázání předem domluveni nebyli, následky svázání poškozené mohou jít pouze na vrub spoluobžalovaného Č.P. Je také nutno více zohlednit jeho doznání již v přípravném řízení a fakt, že svými výpověďmi napomohl trestný čin objasnit. Obžalovaný K.S. napadl rozsudek odvoláním zpracovaným svým obhájcem ve výroku o trestu. Soudu prvního stupně vytýká, že mu uložil vysoký trest na základě neúplných a nesprávných skutkových okolností, které promítl do svého výroku. Zcela pominul, že iniciátorem byl původně taktéž stíhaný D.B., který informoval ostatní, jak se do domu poškozené dostat. Přitom uložení vysokého trestu soudem prvního stupně vychází ze zjištění, že iniciátorem byl on a že jeho pomoc, ač se na spáchá trestné činnosti přímo nepodílel, byla zásadní. Závěr, že bez jeho pomoci by nedošlo ke spáchání činu, je naprosto nesprávný. Soud ani neuvádí žádný důkaz, který by toto tvrzení odůvodňoval. Z ničeho nevyplývá, že by inicioval, nebo byť jen na okamžik připustil, aby došlo k zavraždění poškozené. Podle záznamů v rejstříku trestů se v minulosti dopustil majetkových deliktů, avšak ani toto zjištění nemůže vést k závěru, že by inicioval jednání, které by mělo vést k ublížení na zdraví nebo úmrtí poškozené. Podílel se sice na jednání směřujícím k získání finančních prostředků, nezúčastnil se však žádného rozhovoru, při které bylo řečeno, že je poškozená svázaná. Neprohlížel pokoj, ve kterém byla poškozená. Pokud něco jiného uvedl některý se spoluobžalovaných či pro nepochopení otázky on, pak to není pravdivé. Nepřesností ve výpovědích se dopustil v důsledku zmatenosti a strachu. Při výměře trestu se soud nezabýval jeho částečným doznáním a nehodnotil ani závěry znaleckého posudku. Závěrem opravného prostředku obžalovaný navrhl, aby mu byl uložen mírnější trest. Obžalovaný J.K. napadl odvoláním rozsudek ve výroku o vině i trestu. V opravném prostředku zpracovaném svou obhájkyní namítl, že soud zcela nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když tyto důkazy nehodnotil v souladu se zákonem jak jednotlivě tak v jejich souhrnu. Důkazy soud posuzoval pouze jednostranně v jeho neprospěch, aniž by se zabýval pochybnostmi, které byly důkazy založeny a které bylo nutné posuzovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Na základě takto provedeného posouzení důkazní situace soud učinil nesprávné závěry o jeho účasti při trestním jednáním ostatních spoluobžalovaných dne 6.3.2001, a to především pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, který je mu obžalobou kladen za vinu. Dle jeho názoru soud naprosto přeceňuje výpověď obžalovaného P.S., aniž by pro toto přesvědčení měl nějaký objektivní podklad. Soud sice konstatuje, že výpověď obž. P.S. je natolik kvalitním důkazem (byť důkazem osamoceným, nepodporovaným žádnými dalšími důkazy), že na něm může postavit svůj závěr citovaný v napadeném rozsudku, avšak nijak neodůvodňuje, na základě jakých skutečností dospěl ke stanovisku o tak nezvratné kvalitě tohoto důkazu. Přitom poněkud pomíjí, že i ve výpovědích samotného obž. P.S. existují či existovaly podstatné rozpory. Čím se však soud vůbec nezabývá, je okolnost rozporů mezi výpovědí obž. P.S. a ostatních spoluobžalovaných ohledně zásadní otázky případu ve vztahu k jeho osobě a to: 1) o čem konkrétně se mělo hovořit v restauraci, kdy se měli všichni domlouvat na vloupání do domu pošk. M.K., 2) kdo vlastně měl informovat ostatní o možnosti okradení poškozené a kdo a jak se k tomuto návrhu vyjadřoval (když sám obž. P.S. v přípravném řízení uvádí, že k návrhu na okradení poškozené se z nás dvou, ke kterým si se švagrem K.S. přisedli, výslovně vyjádřil jen ten mladý, tj. obž. Č.P.) a zejména 3) zda bylo již v restauraci domluveno, že poškozená bude po vstupu do domu svázána, tedy, že proti poškozené bude použito nějaké násilí. Odvolatel trvá na tom, že návrh ostatních na okradení poškozené rozhodně neslyšel a k tomuto se nijak nevyjadřoval, když měl velké osobní problémy s družkou. V inkriminovanou dobu byl ve velice špatném psychickém stavu, neustále myslel na své osobní problémy. Tyto skutečnosti slyšená svědkyně D.H. plně dosvědčila. Také obž. K.S. potvrdil, že na něm bylo vidět, že má problémy osobního charakteru s mou družkou. Za této situace , kdy je nutné přihlédnout také k hlučnému prostředí restaurace nízké cenové skupiny, v němž se se spoluobžalovanými nacházel a kdy spoluobžalovaní vedli u stolu klasické silácké hospodské řeči a kdy se tito mohli mylně domnívat, že slyší vše, o čem mezi sebou hovoří, není možné bez dalšího odmítnout jeho výpověď jako účelovou. Nicméně i v případě, že by soud odůvodněně na podkladě výpovědí spoluobžalovaných P.S., K.S. a Č.P. uzavřel, že o trestné činnosti věděl a k této zamýšlel vědomě a úmyslně spoluobžalovaným pomoci, pak rozhodně žádný důkaz vyjma osamocené výpovědi P.S., neprokazuje jeho vědomost o tom, že by vědomě zamýšlel ostatním pomoci k trestnému činu loupeže. Pouze obž. P.S. hovoří o tom, že již v restauraci řešili možnost, kdyby byla paní M.K. doma, tak že by ji svázali. Obžalovaný K.S. ale výslovně u hlavního líčení a vlastně už v přípravném řízení popřel, že by předem, a to již v restauraci došlo k dohodě o použití násilí vůči poškozené formou toho, že by tato byla svázána. Rovněž obž. Č.P. neuvádí nic o tom, že by měla existovat nějaká dohoda o svázání poškozené. Obžalovaní K.S. a Č.P. naopak vypovídají v tom směru, že poškozená bývala často v nemocnicích a nebývala doma (obž. K.S.) nebo že poškozená je stará paní, která pořád spí a nejsou s ní tak žádné problémy (obž. Č.P.). Z jejich výpovědí tak vyplývá oproti výpovědi obž. P.S. to, že vůči poškozené M.K. nebude použito žádné násilí. Soud konstatuje, že obž. Č.P. k problematice svázání poškozené přímo nehovořil, nicméně faktem zůstává, že obž. Č.P. domluvu o svázání poškozené M.K., která by byla učiněna již v restauraci, v žádném případě nepotvrdil. Také samotné jednání všech spoluobžalovaných v restauraci a následně před odjezdem k domu poškozené nedokládá, že by k dohodě o svázáni poškozené fakticky došlo. Zatímco bylo totiž doloženo, že K.S. po dohodnutí vykradení domu poškozené šel k sobě domů pro ponožky, které by byly použity k zabránění vzniku daktyloskopických stop, žádný spoluobžalovaný kupodivu zcela nelogicky neobstaral, nezajistil či nepřipravil žádné pomůcky k svázání poškozené M.K., přestože k takové přípravě bylo evidentně dostatek času, když v mezidobí K.S. obstarával předmětné ponožky.V rámci dokazováni je tak možné bez pochybností konstatovat pouze to, že k násilí vůči poškozené došlo až po vstupu obž. P.S., Č.P. a K.S. do domu poškozené a že pokud nějaká dohoda o použiti násilí vůči poškozené existovala, tak lze maximálně na podkladě výpovědí obž.Č.P. a P.S. z přípravného řízení dovodit , že k této mohlo nejdříve dojít mezi obž. P.S. a Č.P. těsně před jejich vstupem do domu M.K.. Na rozdíl od krajského soudu má odvolatel za to, že důkazní situace v krajním případě odůvodňuje pouze kvalifikaci jeho jednání jako pomoci k trestnému činu krádeže podle § 247 TrZ. Pomoc podle trestního zákona není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale jde jen o jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 TrZ. Nicméně i v případě pomoci jakožto formě účastenství zákon předpokládá úmysl směřující k pomoci na konkrétním trestném činu. Jak bylo uvedeno výše neexistuje žádný věrohodný důkaz o tom, že mezi všemi obžalovanými došlo k dohodě o použití násilí vůči poškozené, a jestliže následně bez jeho přítomnosti a tím možnosti ovlivnit jednání ostatních spoluobžalovaných, tito násilí vůči poškozené použili, nemůže být tento exces ostatních spoluobžalovaných, který vedl ke spáchání těžšího trestného činu, než kam jeho pomoc směřovala (kdy u něj lze důkazně dovodit toliko úmysl směřující pomoci ostatním k okradení poškozené), přičítán k tíži. Protože může být trestně odpovědný výlučně jen pro pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 247 odst. 1 písm. b) TrZ a trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) TrZ, navrhl obžalovaný závěrem svého opravného prostředku, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o vině a trestu a nově rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu podle § 226 písm. b), příp. c) TrŘ, když nebyla bez důvodných pochybností prokázána subjektivní stránka jeho jednání ke skutku, který je mu kladen obžalobou za vinu. Pokud by odvolací soud nedovodil důvodné pochybnosti o úplné absenci subjektivní stránky jeho jednání, navrhl obžalovaný, aby byl uznán vinným toliko pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 247 odst. 1 písm. b) TrZ a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) TrZ a za to mu byl uložen přiměřený trest podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu. V rámci veřejného zasedání setrvali odvolatelé na svých vyjádřeních s tím, že intervenující státní zástupce na podporu podaného opravného prostředku uplatnil i námitku, že z provedených důkazů plyne, že obžalovaný K.S. při svém pobytu v kuchyni v první fázi útoku na poškozenou skrze otevřené dveře musel vnímat násilí, kterého se na poškozené dopouštěli spoluobžalovaní. S přihlédnutím k poznatkům, které poté nabyl při prohledávání místnosti v době, kdy již poškozená byla svázána, je proto toho názoru, že i tento obžalovaný odpovídá za smrt poškozené. Obhájkyně obžalovaného J.K. při shodném vylíčení námitek tohoto obžalovaného proti napadenému rozsudku poukázala na chybu obsaženou v závěru v písemného vyhotovení opravného prostředku a navrhla, aby pro případ, že by obžalovaný nebyl zproštěn obžaloby, bylo jeho jednání kvalifikováno jako pomoc trestného činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) , § 247 odst. 1 písm. b) TrZ a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 TrZ. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal vrchní soud v intencích § 254 TrŘ napadený rozsudek a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům: Opravné prostředky nenapadají otázku zachovalosti obhajovacích práv či porušení jiných ustanovení, která mají zabezpečit řádné objasnění věci a jedinou výjimku tvoří částečně opravný prostředek obžalovaného K.S. (odkaz na pominutí údajů dalších spoluobviněných) a výhrady, které v řízení před soudem prvního stupně stran otázky zachovalosti předmětu řízení (z hlediska dodržení zásady obžalovací) uplatnil obžalovaný J.K.. V obou případech je odvolacím soudem shledáván procesní postup soudu prvního stupně zákonu odpovídající. V případě osob P.G. a D.B. trestně stíhaných ve stádiu přípravného řízení krajský soud správně nevycházel z údajů, které tyto osoby učinily ve stádiu přípravného řízení v procesním postavení obviněných, neboť takovému postupu brání procesní překážky, které výstižně vyjádřil nalézací soud v pasáži této problematice věnované na str. 28 napadeného rozsudku. I otázku možnosti odlišného právního posouzení činu, pro které bylo sděleno obvinění obžalovanému J.K. (původně § 251 odst. 1 TrZ), vyřešil krajský soud (s ohledem na popis skutku ve sdělení obvinění) zákonu odpovídající způsobem a své řešení v dostatečném rozsahu vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 26, 42). V rozsahu nezbytném při vymezení opravných prostředků a uvedení vytýkaných vad přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek i řízení mu předcházejí i z pohledu případných vad vymezených ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) TrŘ a (nebyly-li vady výslovně vytýkány) omezuje se na konstatování, že žádnými podstatnými vadami, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku z tohoto důvodu, napadený rozsudek, resp. řízení mu předcházející netrpí. Opravné prostředky nezpochybňují fakt, že došlo k vloupání do domu poškozené, že na této bylo užito násilí, které posléze vedlo k úmrtí poškozené a do značné míry nezpochybňují ani participaci jednotlivých odvolatelů na nich. Zpochybňují právní závěry, které soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil (zde vyjma opravného prostředku K.S.), správnost skutkových zjištění (v podstatě všechny opravné prostředky) a adekvátnost právního následku trestní odpovědnosti (výše trestu – rovněž všechny opravné prostředky). Ačkoli se některé opravné prostředky – prostřednictvím snahy zpochybnit výpověď obžalovaného P.S., či poukázáním na omezené možnosti některých důkazních prostředků (např. znalecký posudek z oboru soudního lékařství) – snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, lze konstatovat, že krajský soud v případě obžalovaných Č.P., P.S. a J.K zjistil skutkový stav věci, který umožňuje odvolacímu soudu o opravných prostředích těchto obžalovaných rozhodnout. O správnosti těchto skutkových zjištění nevznikají důvodné pochybnosti a toliko v případě prvních dvou obžalovaných zůstaly ne zcela uváženy všechny souvislosti významné pro právní kvalifikaci činu. Soud prvního stupně nepochybil, pokud za základ svých zjištění vzal výpověď obžalovaného P.S. Je tomu tak proto, že tento obžalovaný nejvšestranněji objasnil vyšetřovanou událost a poskytl také největší součinnost orgánům činným v trestním řízení při jejím objasňování. K trestné činnosti se doznal již při svém prvním procesním výslechu, své poznatky o způsobu provedení činu demonstroval na místě činu při prověrce výpovědi a i nadále se k věci vyjadřoval. Lze vysledovat, že se i v jeho výpovědi vyskytuje odlišnost – zejména z hlediska fázování děje – v části prohledávání nemovitosti a účasti K.S. na něm, avšak změna, ke které u tohoto obžalovaného došlo, má odpovídající dopad ve vyjádření ostatních obžalovaných a není s těmito důkazy v rozporu. Učinil-li proto soud prvního stupně skutkový závěr o průběhu děje na základě výpovědí tohoto obžalovaného (tak jak je popsán v bodě 1 a 3 výroku rozsudku), nelze jeho postupu z pohledu hodnotících možností soudu odvolacího ničeho vytknout. Snad jen to, že soud prvního stupně ne zcela využil možností, které se v důkazním materiále nachází, jenž svědčí pro správnost verze, která je v popise činu tímto obžalovaným obsažena (viz níže). Protože rozsudek ve vztahu k některým důkazům podrobně vyjadřuje jejich obsah a v hodnotící části i rozsáhle uvádí důvody, proč ve vztahu k tomu či onomu obžalovanému učinil ty a ony skutkové a právní závěry, omezí se odvolací soud na zhodnocení důvodnosti námitek jednotlivých obžalovaných a na zhodnocení skutečností, v nichž se jeho náhled se soudem prvního stupně rozchází. K opravným prostředkům Č.P. a P.S. (z pohledu viny) : Předně je třeba vyjít z poznatku, že byla prokázána dohoda obžalovaných o eventuelním užití násilí vůči poškozené, pokud bude v objektu zastižena v bdělém stavu. Nalézací soud na str. 32-33 sice uvádí, že vychází z osamocené výpovědi obžalovaného P.S., avšak tato přestává být osamocena, uváží-li se průběh činu, jak je popisován i dalšími obžalovanými. Na kalkulaci obžalovaných stran přítomnosti poškozené v nemovitosti lze usuzovat již z toho, že obžalovaný K.S. – ač osobou, která má nejvíce informací a nejsnáze by svojí činností mohla přispět k dosažení záměru zmocnit se finanční hotovosti – se v počátku děje (z důvodu utajení totožnosti pachatelů činu – mohl by být poznán poškozenou) činnosti obžalovaných účastní jen v omezeném rozsahu. Je tomu tak zřejmě i z důvodů, které uvedl ve své výpovědi (č.l. 474) obžalovaný Č.P. („Od K.S. jsme už dopředu věděli, že ty peníze má mít paní někde ve skříni na pravé straně u dveří a ta paní měla být na posteli za tou skříní…Po našem příchodu do pokoje jsem hlas té paní neslyšel, bylo ticho. P. šel hledat tu paní.“). Citovaná výpověď podporuje tvrzení P.S., že byla předem kalkulována přítomnost poškozené v objektu. Jestliže po jejím nalezení obžalovaní jednali způsobem, který přijali pro tuto alternativu (svázání poškozené), není důvod, proč tvrzení obžalovaného P.S. odmítnout. Ostatně dohodu o této formě násilí nezpochybňuje ani opravný prostředek obžalovaného Č.P.. Oba opravné prostředky shodně namítají, že neexistovala předchozí dohoda o fyzické likvidaci poškozené. V tomto směru je třeba dát odvolatelům za pravdu. Na stranu druhou však opak netvrdí ani napadený rozsudek. Opravné prostředky se domáhají kvalifikace činu v podobě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 TrZ (obž. Č.P. za podmínek zvláště nebezpečené recidivy podle § 41 odst. 1 TrZ), ač současně uvádějí i argumenty, které by svědčily pro vyloučení navržené kvalifikace (otázka příčinného vztahu, subjektivní stránky ve vztahu k těžšímu následku). Soud prvního stupně však odpovídajícím způsobem vyložil, proč požadavek na tuto kvalifikaci není důvodný. Na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství lze spolehlivě dovodit, že smrt poškozené nastala v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaných. Jako jeden z možných mechanismů, který i samostatně mohl vést k úmrtí poškozené, označili znalci (dodatek znaleckého posudku stvrzený znalkyní MUDr. C. při výslechu u hlavního líčení) udušení poškozené vzniklé uzavřením dýchacích cest kořenem jazyka. K tomuto uzavření dýchacích cest došlo vlivem silného utažení šály, tj. mechanismem, jehož provedení doznává obžalovaný Č.P. Opravný prostředek tohoto obžalovaného sice namítá, že k jednáním, které by přivodily další mechanismy, o kterých znalecký posudek hovoří jako o možných příčinách vedoucích k úmrtí poškozené, se nedoznal (a neučinil tak ani spoluobžalovaný P.S.), avšak z tohoto faktu nelze vyvozovat závěry, které činí odvolatel (tj. neprokázání usmrcení poškozené jednáním obžalovaných). Opravný prostředek fakticky naznačuje, že tato jednání je třeba přičíst dalším (nezjištěným) osobám a v důsledku toho (mohla-li způsobit - i samostatně - smrt poškozené) nelze smrtelný následek činu přičítat obžalovaným. K takovému hodnocení však není důvod, neboť jednak je znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jistým – byť ne zcela přesným – způsobem vymezena doba možného přežívání poškozené, jednak nálezové okolnosti na místě činu (poněkud nezohledněné v hodnotící činnosti soudu prvního stupně) možnosti naznačované opravným prostředkem obžalovaného Č.P. vylučují. Slyšená znalkyně potvrdila, že poranění zjištěná při pitvě vykazovala vitální reakci, tj. byla způsobena za života poškozené. Uvedla, že lze zvažovat přežívání poškozené v minutách (2-8 minut), pro neznalost veškerých nezbytných detailů však toto vyjádření nelze brát za závěr kategorický, neboť lze připustit, že přežívala po celou dobu pobytu obžalovaných v domku (chrčení poškozené, jehož původ je spatřován v působení roubíku). Ze zjištění, že veškerá poranění vykazovala vitální reakci je nutno usuzovat (pro případ, že by veškerá poranění nezpůsobili obžalovaní) na dvě alternativy. Obžalovanými popíraná poranění by dalšími osobami musela být způsobena buď v době předcházející činu obžalovaných (touto alternativou se napadený rozsudek zabývá a vylučuje ji – str. 34), nebo by se tyto osoby násilí na poškozené musely dopouštět v krátké časové návaznosti po odchodu obžalovaných, což je jednak nepravděpodobné, jednak je otázkou, proč by mělo být na poškozené (jejíž odpor byl již zcela překonán svázáním ze strany obžalovaných) toto další násilí pácháno. Navíc nálezové okolnosti ohledání místa činu – trasologické stopy – svědčí o přítomnosti tří osob v místnosti, kde se poškozená nacházela. To je zcela v souladu s vylíčením děje obžalovaným P.S. Nevznikají proto důvodné pochybnosti o tom, že smrt poškozené je v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaných. I s přihlédnutím k těmto poznatkům pak není možno skutková zjištění soudu prvního stupně o přivození všech zjištěných poranění poškozené činností obžalovaných (v této části opravným prostředkem obžalovaného Č.P. napadaná) považovat za zjištění vadná. Je zřejmé, že poškozená byla svázána i na rukou způsobem, který jí znemožnil vyprostit se z tohoto úvazku a v důsledku toho byla poškozená zbavena i možnosti odstranit úvazek, který ji bránil v dýchání. Obžalovaný Č.P. byl jedincem, který svázání provedl. Intenzita svázání a převázání poškozené v oblasti dutiny ústní je dostatečně zřetelná nejen ze zpracovaného posudku (a vyjádření znalkyně MUDr. C.), ale i laickému zhodnocení je přístupná z pořízené fotodokumentace. Tím spíše byla takovému zhodnocení dosažitelná v reálu, tj. na místě činu zejména vlastními pachateli, kteří svázání poškozené provedli. Obžalovaný Č.P., který svázání poškozené provedl, si intenzitu svého jednání musel uvědomovat, obžalovaný P.S. (ač se snažil svoji vědomost o způsobu svázání zpochybnit) v konfrontaci se svými předchozími vyjádřeními rovněž přiznal, že viděl, jak konkrétně je poškozená svázaná (č.l. 734 p.v.). Důsledky svázání vnímali oba obžalovaní, neboť ve svých výpovědích uvedli sluchové vjemy o projevech svázané poškozené (chrčení, jemuž se snaží podřadit jiný význam, ač na druhé straně rozdílnost projevů připouštějí), navíc tyto vnímali delší dobu (i po návratu do domku s obžalovaným K.S.) a měli (při prohledávání míst lůžka poškozené) možnost vnímat, že poškozená nebyla schopna se ze svázání vyprostit. Za daného stavu je odkaz odvolatele (obžalovaného P.S.) na to, že ponechali volný přístup do domku (zejména vzhledem k době činu, tj. uprostřed noci) , aby poškozené mohla poskytnout pomoc další osoba přivolaná poškozenou, zcela nepřípadný, neboť reálnost záchrany poškozené jinou osobou byla zcela mizivá. Na straně obžalovaných Č.P. a P.S. neshledává ani odvolací soud žádnou z okolností, pro kterou by tito obžalovaní – bez přiměřených důvodů – mohli spoléhat na to, že z jejich jednání nevznikne následek v podobě úmrtí poškozené. V tomto směru nemůže mít významu ani poukaz opravného prostředku obžalovaného Č.P. na znalci zjišťovaný stupeň jeho intelektu, neboť úroveň (na kterou obžalovaný poukazuje ve svém odvolání) nesvědčí tvrzenému závěru, že intelektová výbava odvolatele neumožňovala obžalovanému vznik představy o možných (smrtelných) následcích vzešlých z jeho jednání (složka vědomostní). Obžalovaný P.S. byl bezprostředně přítomen jednání obžalovaného Č.P. a z okolností – na které v případě obžalovaného K.S. poukazuje opravný prostředek státního zástupce – zejména tento obžalovaný mohl nabýt vědomostí, které svědčí pro nalézacím soudem dovozenou formu zavinění smrtelného následku (úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) TrZ). Závěr soudu prvního stupně, že jednání těchto dvou obžalovaných je třeba (právě vzhledem k existenci nepřímého úmyslu, kterým je pokryt následek jejich společného jednání) kvalifikovat jako trestný čin vraždy a nikoli jako trestný čin loupeže v její kvalifikované podobě dané ustanovením § 234 odst. 1, odst. 3 TrZ V této části proto opravné prostředky odvolatelů nemohly být shledány důvodnými. Odvolacím soudem však přesto důvodnými shledány byly (byť z jiných důvodů) v části, v níž namítaly nedůvodnost závěru soudu o prokázání trestného činu v podobě tzv. loupežné vraždy, tj. takového úmyslného usmrcení jiného, které je charakterizováno naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Tento kvalifikovaný způsob spáchání trestného činu vraždy dle názoru soudu odvolacího nebyl jednáním obžalovaných naplněn. Obžalovaní takovouto motivaci svého činu popírají a nelze ji prokázat ani z jejich jednání, na které lze usuzovat i na základě poznatků znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Důvodně je opravným prostředkem obžalovaného P.S. tvrzeno, že „nevstupoval do bytu poškozené s úmyslem ji zabít“, jinak řečeno, že skrze usmrcení poškozené se obžalovaní chtěli zmocnit jejího majetku. Obžalovaní byli domluveni na provedení loupeže, jejíž znaky začal naplňovat obžalovaný P.S. tím, že v úmyslu zmocnit se cizího majetku se na poškozené dopustil násilí spočívajícího v tom, že ji držel na rukou a ucpával jí ústa, aby nemohla křičet. Přesto se poškozené v jisté fázi tohoto děje podařilo ze sevření vyprostit, přitom obžalovaného poškrábala v obličeji a vyzývala obžalované k opuštění domku (doznání obžalovaného P.S.). V této situaci – právě k usnadnění spáchání trestného činu loupeže a porušování domovní svobody – při společném jednání (plně nesoucími znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ) dochází ze strany obžalovaných ke svázání poškozené způsobem, který je zjišťován při ohledání místa činu a při soudní pitvě, tj. ke svázání, které bylo kauzální pro vznik smrtelného následku (s nímž byli oba obžalovaní srozuměni). K tomuto následku dochází – i dle zjištění soudu prvního stupně, který vychází zejména tvrzení obžalovaného P.S. - po odchodu obžalovaných z místa činu. Způsob provedení činu obžalovanými proto nesvědčí závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně, tj. k spáchání činu v úmyslu získat majetkový prospěch. Odvolací soud, na podkladě skutkových zjištění soudu nalézacího proto dospívá k závěru, že se obžalovaní činu dopustili v úmyslu usnadnit spáchání jiného trestného činu (loupeže a porušování domovní svobody), tj. činu, kterým (loupež) sice rovněž sledovali majetkový záměr (jeho spáchání jim mělo přinést majetkový prospěch), avšak jeho dosažení nebylo tzv. prvoplánově spojováno s úmyslným usmrcením poškozené. V popředí subjektivní stránky obžalovaných bylo prostřednictvím násilí se zmocnit cizí věci, smrtelný následek byl kalkulován (vědomí a srozumění) jako důsledek z činu vzešlý. Závěr soudu, že zmocnění se věcí poškozené bylo vedeno úmyslem obžalovaných nejprve fyzicky zlikvidovat (usmrtit) poškozenou a následně se zmocnit věcí v domku nalezených nemá dle názoru soudu odvolacího oporu v provedeném dokazování. Proto odvolací soud na v zásadě nezměněném skutkovém základě z podnětu odvolání obžalovaných zrušil napadený rozsudek pro vadou aplikaci trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d) TrŘ) a o vině obžalovaných za podmínek § 259 odst. 3 TrŘ rozhodl při změně právní věty – záměně alternativy uvedené v ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) TrZ Byť je z uvedeného zřejmé, že je takto ze strany odvolacího soudu dovozováno spáchání reálného souběhu trestných činů obžalovanými Č.P. a P.S. (navíc i trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ v počáteční fázi útoku na poškozenou), z pohledu omezení daných zněním § 259 odst. 4 TrŘ nemohl tuto skutečnost odvolací soud vyjádřit ve výroku svého rozsudku. Soud prvního stupně kvalifikoval jednání obžalovaných i jako úmyslné usmrcení jiného zvlášť trýznivým způsobem. Naplnění tohoto znaku dovozuje (str. 37) ze zjištění o pomalém udušení poškozené, doprovázeném značnými duševními a fyzickými útrapami. Přitom vychází z délky tohoto dušení, které odpovídá nejméně horizontu do opuštění domku obžalovanými. S ohledem na vyjádření obžalovaných o délce jejich pobytu na místě činu (na kterou lze usuzovat i z pohledu doby nezbytně nutné k prohledání místností – viz stav místností při ohledání místa činu) pak není zcela v souladu s tímto vyhodnocením důkazní situace soudem prvního stupně jeho vyjádření obsažené v popise skutku ve výrokové části napadeného rozsudku „..v průběhu několika minut, či maximálně několika málo desítek minut, zemřela“. Materiální odůvodněnost (§ 88 odst. 1 TrZ) užití kvalifikované skutkové podstaty je dána právě dušením poškozené v intervalu několika desítek minut. Proto při novém vyslovení viny obžalovaných – v souladu se závěry učiněnými soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí – odvolací soud dílčím způsobem upravil vymezení skutku vypuštěním údaje „několika minut“. S výjimkami výše uvedenými se v případě obžalovaných Č.P. a P.S. odvolací soud ztotožnil s právní kvalifikací činu těchto obžalovaných i s jejím odůvodněním, jak je obsažena na str. 35 – 39. Za zákonu odpovídající (a v tomto směru nevznáší výhrady ani odvolatel) je třeba považovat označení obžalovaného Č.P. za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 TrZ, neboť vyjma formální náležitosti předchozí potrestání za jiný zvlášť závažný trestný čin je dána i materiální podmínka této kvalifikace, neboť přes časový odstup od vykonání trestu za tento jiný zvlášť závažný trestný čin (dnem 12.8.1994, resp. vzhledem k zásadám odvíjejícím se od výkonu více trestů dnem 11.12.1994) do spáchání posuzovaného činu, byl obžalovaný delší dobu omezen na osobní svobodě (od 11.12.1996 do 12.6.2000 – tj. 42 měsíců v důsledku výkonů trestů uložených rozsudky Okresního soudu v Olomouci spisových značek 7 T 211/96, 6 T 215/96 a 1 T 145/97) a pokud na svobodě pobýval, dopouštěl se další (byť ne tak závažné) trestné činnosti (např. 4. a 25.11.2000 trestná činnost souběžná, vymezená v rozsudku téhož soudu sp.zn. 1 T 26/2001). U obou obžalovaných je odůvodněna kvalifikace činu i v podobě trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 odst. 3 TrZ v alternativách znaků skutkové podstaty, jak jsou vymezeny v právní větě napadeného rozsudku. K opravnému prostředku obžalovaného J.K. (z pohledu viny) : Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v náhledu na hodnocení věrohodnosti údajů obžalovaného P.S.. Tento obžalovaný prokazuje, že k dohodě obžalovaných i o případně násilném přepadení poškozené došlo v době, než vozidlem řízeným odvolatelem odjeli na místo činu. Obžalovaný tyto skutečnosti popírá a ve svých vyjádřeních zachází až tak daleko (výpověď v hlavním líčení), že popírá jakoukoli svou vědomost či představu o tom, že spoluobžalovaní se dopouštějí nějaké protiprávní činnosti. Toto jeho vyjádření je přitom nevěrohodné již k samotným údajům, které v této výpovědi obžalovaný učinil. Pomine-li se skutečnost, že uprostřed noci poskytuje služby do té doby jemu neznámým osobám, nelze nevidět, že nevstoupení obžalovaných do objektu (v prvém případě) vysvětluje vyjádřením spoluobžalovaných, že „stará nespí“, následně vnímá pronikání spoluobžalovaných do objektu skrze oplocení sousedních pozemků. Rovněž účast obžalovaného Č.P., který s věcí nemá mít nic společného, vysvětluje nepřesvědčivě. Obžalovaný popírající jakoukoli dohodu v této výpovědi neuvádí ani to, co je obsaženo ve výpovědi K.S., tj. že věděl o tom, že se jede vykrást poškozenou. Odvolací soud výše vyjádřil, proč sdílí s nalézacím soudem hodnocení výpovědi obžalovaného P.S. Usvědčuje-li tento obžalovaný odvolatele z jednání v rozsahu jeho popisu ve výrokové části napadeného rozsudku, nelze na podkladě odvolání obžalovaného dojít k závěrům odlišným. Právní kvalifikace činu vystihuje podíl participace obžalovaného J.K. na něm. V tomto směru stran jejího odůvodnění odkazuje odvolací soud na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (str. 41 a násl.). K opravnému prostředku státního zástupce a obžalovaného K.S. (z pohledu viny): Obžalovaný K.S. v částech, v nichž vytýká nesprávná skutková zjištění učiněná soudem k jeho osobě (iniciace činu atd.), nenapadá vlastní právní kvalifikaci svého jednání, jak ji v podobě pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 odst. 1 TrZ a v podobě trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 TrZ nalézací soud ustálil. Státní zástupce namítá nesprávnost právního posouzení činu obžalovaného v části kvalifikace dle § 234 TrZ. Zejména z podnětu odvolání státního zástupce byla odvolacím soudem přezkoumána správnost skutkových zjištění nalézacího soudu a následná právní kvalifikace. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že k některým skutečnostem významným pro rozhodnutí nalézací soud dosud nepřihlédl a nevzal je náležitě v potaz při právní kvalifikaci činu. Protože bude nutno určit, zda jsou (či nikoli) prokázány ve vztahu k tomuto obžalovaného skutečnosti, na které státní zástupce v opravném prostředku a jeho doplnění v přednesu intervenujícího státního zástupce vrchního státního zastupitelství poukazuje, shledal odvolací soud potřebným při zrušení věci ohledně tohoto obžalovaného vrátit v této části věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, když k postupu podle § 259 odst. 3 TrŘ stran tohoto obžalovaného neshledal podmínky (doplněním dokazování, resp. i obsáhlým opakováním již provedených důkazů, zejména vzhledem k potřebě hodnocení dosud částečně pominutých skutečností, by totiž odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně). K právní kvalifikaci, kterou zdůvodnil nalézací soud ve vztahu ke skutku, který popsal ve výroku svého rozhodnutí, odvolací soud uvádí následující: Z odůvodnění právní kvalifikace obsaženého na str. 39 napadeného rozsudku neplyne, z jakých důvodů činí soud prvního stupně právní závěr, že obžalovaný K.S. svým jednáním nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ a proč se kvalifikace jeho činu omezila na účastenství ve formě pomoci, která měla být spáchána opatřením prostředků a radou. Tento soud sice uvádí, že ke kvalifikaci příznivější pro obžalovaného přistoupil v důsledku komplexního hodnocení jeho jednání, v rámci kterého zvažuje, že s výjimkou závěrečného stádia (jímž tento soud rozumí prohledávání místností ve snaze nalézti cennosti při vědomí toho, že spoluobžalovanými došlo ke svázání poškozené) se obžalovaný K.S. dopouštěl jednání charakteristického právě pro pomocníka a nikoli pro pachatele, avšak tímto vyjádřením není užitá právní kvalifikace činu tohoto obžalovaného uspokojivě objasněna. Kvalifikace jednání obžalovaného (i ve vztahu k části jednání spočívajícího v prohledávání místností) ve formě pomoci by mohla obstát jen za určitých okolností. Tyto však nalézací soud nezmínil. I ve vztahu k dalšímu řízení proto odvolací soud uvádí, že nalézací soud bude při svém rozhodování muset uvážit (a pro své uvážení i provést případné dokazování či zhodnocení skutečností v již provedených důkazech obsažených), zda jsou dány podmínky pro posouzení činu obžalovaného v podobě pachatelství (9 odst. 1 TrZ), resp. spolupachatelství (§ 9 odst. 2 TrZ), či toliko v některé z forem účastenství v užším smyslu (§ 10 TrZ). Z pohledu spolupachatelství bude muset nalézací soud přihlédnout k faktu, že spolupachatelem na trestném činu loupeže podle § 234 TrZ je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit (R 18/1994). Spolupachatelství rovněž nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná úmluva předcházela započetí činnosti. Na straně druhé je třeba uvážit, že o spolupachatelství nejde, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu (R 34/1968)). Za toho stavu by byla odůvodněna kvalifikace činu v podobě pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c, § 234 TrZ tehdy, jestliže by další osoba přistoupila bez předchozí dohody, již po dokonání činu, k jednání pachatele spočívajícím ve zmocňování se majetkových hodnot. Z tohoto pohledu však není možno za správnou označit kvalifikaci užitou nalézacím soudem ve vztahu k obžalovanému K.S., neboť tento soud má předchozí dohodu za prokázanou, což plyne nejen z výrokové části rozsudku (str. 4), nýbrž i z odůvodnění rozsudku (str. 39 – byl totiž nejméně srozuměn s tím, že může dojít ke svázání poškozené a v pozdější době věděl, že ke svázání došlo). I z právní kvalifikace užité soudem – úmyslné jednání směřující k podpoře spáchání trestného činu loupeže – je nutno dovozovat, že vědomost obžalovaného K.S. o chystaném užití násilí proti poškozené dalšími obžalovanými je dle nalézacího soudu provedenými důkazy prokázána. Z rozsudku soudu prvního stupně pak neplyne, zda případně užití kvalifikace v podobě trestného činu loupeže podle § 234 TrZ (nikoli jen účastenství na něm) nemá tento soud za vyloučené pro odlišnost právní kvalifikace činu spoluobžalovaných, kteří se násilného jednání na poškozené dopustili (trestný čin vraždy podle § 219 TrZ). Tento aspekt nebere na zřetel ani opravný prostředek státního zástupce, který poukazuje na výklad znaku spolupachatelství na trestném činu loupeže (tj. na závěry obsažené v již výše citovaném R 18/1994), avšak již nečiní návrh, aby jednání obžalovaného K.S. bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 TrZ za užití ustanovení § 9 odst. 2 TrZ. Otázka vzniká, k čemu by se společné jednání vztahovalo, je-li trestním zákonem společné spáchání vztahováno k trestnému činu (kategorie hmotněprávní) a nikoli k společnému spáchání skutku (institut procesní). Uvedené obtíže ovšem zanikají, je-li na čin v jeho celku nahlíženo způsobem prezentovaným v tomto rozhodnutí, tj. za situace dovození spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ i obžalovanými Č.P. a P.S. Protože bude nezbytné zpřesnění skutkových zjištění o činnosti obžalovaného K.S. jak v I. tak II. fázi útoku na poškozenou a její majetek, nebyly shledány odvolacím soudem podmínky k postupu podle § 259 odst. 3 TrŘ v případě tohoto obžalovaného. K opravným prostředkům všech odvolatelů z hlediska trestu : Opravný prostředek obžalovaného Č.P., který se domáhal uložení mírnějšího trestu, nemohl uspět, neboť poté, co byla ustálena jeho trestní odpovědnost v podobě právní kvalifikace podle § 41 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b),h) TrZ a zejména za situace, že byly dovozeny zákonné podmínky pro uložení trestu výjimečného, byly možnosti soudu, při stanovení konkrétní výměry trestu, značně omezené. Lze sice vyjádřit pochybnosti stran správnosti tvrzení nalézacího soudu o mimořádně vysokém stupni společenské nebezpečnosti činu obžalovaného (když dle názoru odvolacího soudu jsou skutečnosti svědčící v neprospěch obžalovaného, zejm. v části míry intenzity naplněnosti kvalifikačních znaků, poněkud nadhodnoceny), jakož i úplnosti vyložení otázek stran ukládání trestu (s ohledem na skutečnosti, které jsou citovány stran závěrů o možnosti resocializačního působení na obžalovaného) z pohledu § 16 odst. 1 TrZ (neboť zjišťované okolnosti by z pohledu novější, avšak nepříznivější právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb., patrně umožňovaly aplikaci § 29 odst. 3 TrZ – a proto by výslovná zmínka o aplikaci zákona účinného v době činu nebyla ke škodě věci), avšak není sporu o tom, že jsou splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu z pohledu zákonných podmínek § 29 odst. 2 TrZ účiného v době spáchání činu, neboť konkrétní míra společenské nebezpečnosti činu obžalovaného je podřaditelná pod zákonný znak „velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti“ a možnost resocializace obžalovaného pod znak „možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena“. Při zjištění o nutnosti aplikace ustanovení § 29 odst. 2 a § 42 odst. 1 TrZ dochází k tomu, že obžalovanému bylo možno ukládat trest odnětí svobody jen v rozpětí sazby 20 až 25 let. Soud prvního stupně obžalovanému uložil trest na samé spodní hranici takto zvýšené trestní sazby a ani odvolací soud neshledal zákonných podmínek, které by umožnily uložení trestu mírnějšího. Protože zařazení obžalovaného do příslušného typu věznice (bez možnosti korigování – vyloučení moderačního oprávnění soudu zněním § 39a odst. 3 věta za středníkem TrZ) vyplývá přímo ze zákona, rozhodl odvolací soud o uložení stejného trestu u obžalovaného Č.P. V případě obžalovaných P.S. a J.K. nepřihlédl nalézací soud dostatečně k některým skutečnostem, které svědčí v jejich prospěch, resp. některé nepromítl do svých hodnocení, v případě obž. J.K. na stranu druhou nedůvodně přihlédl k okolnosti, kterou mu nelze přičítat. U obžalovaného P.S. postrádá odvolací soud v hodnotící činnosti soudu prvního stupně zohlednění toho, že tento obžalovaný (v průběhu celého řízení) významným způsobem přispěl k objasnění trestného činu a jeho doznání, zmiňované napadeným rozsudkem, má tak výraznější projev, a to v podobě polehčující okolnosti uvedené v ustanovení § 34 písm. j) TrZ. Tomuto obžalovanému je třeba přiznat i polehčující okolnost uvedenou v ustanovení § 34 písm. ch) TrZ, neboť o jeho upřímné lítosti svědčí i projevy podchycené v protokole o hlavním líčení (č.l. 721). Konečně je třeba výrazněji zohlednit, že tento obžalovaný je charakterizován jako jedinec, u něhož jsou nejpříznivější perspektivy resocializace z osob znalecky zkoumaných. S přihlédnutím k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že pro zrušení rozsudku u tohoto obžalovaného (v části výroku o trestu) svědčí i důvod uvedený v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) TrŘ Proto o trestu obžalovaného nově rozhodl tak, že obžalovanému P.S. uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby, neboť trest v této výměře je způsobilý splnit účel trestu a odpovídá i lépe kriteriím soudní individualizace trestání (§ 31 odst. 1 TrZ). Obžalovaného pak zařadil do stejného typu věznice jako soud prvního stupně, když stran odůvodnění tohoto výroku lze odkázat na správné závěry nalézacího soudu. Zásadní nedostatek při uložení trestu obžalovanému J.K. spatřuje odvolací soud v tom, že nalézací soud učinil závěr o tom, že pomoc tohoto pachatele, obdobně jako trestné činy, ke kterým směřoval, vykazuje mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. K tomu nalézací soud uvádí, že jedním z trestných činů, ke kterým jeho pomoc směřovala, byl spáchán absolutní následek. Tímto konstatováním však krajský soud popírá princip subjektivní odpovědnosti trestního práva, resp. se dostává do vnitřního rozporu s vlastní kvalifikací činu obžalovaného (pomoc k základní skutkové podstatě trestného činu loupeže). Výsledkem úvah nalézacího soudu je uložení trestu, který je třeba pokládat za nepřiměřeně přísný okolnostem, které lze přičítat obžalovanému, a okolnostem, které jsou zjišťovány stran jeho osoby (coby předmětu trestání). Obžalovanému byl proto uložen trest na spodní hranici trestní sazby, tj. v trvání dvou roků. Odvolací soud sdílí názor nalézacího soudu, že na obžalovaného je třeba působit přímým výkonem trestu. K tomuto závěru jej vede charakter a stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného, neboť tento přímou podporou, spočívající v dopravení pachatelů na místo a z místa činu a následně i realizací odňaté věci, participuje na činu, při kterém tři pachatelé – při jeho vědomí – pronikají přes překážky bránícími vstupu do prostor, na které se vztahuje ústavou chráněná nedotknutelnost obydlí, v úmyslu se dopustit násilí na starší ženě, za účelem vlastního obohacení. Stupeň společenské nebezpečnosti činu obžalovaného - pomoc poskytnutá v noční době (tj. za situace, kdy poškozená žádný útok na svou osobu, zejm. je-li v zajištěné nemovitosti, neočekává) třem pachatelům ke spáchání závažného trestného činu (jímž je loupež obecně, zejména pak za těchto podmínek a když poškozená navíc nezavdala žádnou příčinu ke svému napadení) – vylučuje, aby obžalovanému byl uložen trest podmíněný. V souladu s ustanovením § 39a odst. 2 písm. b) TrZ byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Z důvodů, které jsou výše uvedeny, rozhodl odvolací soud o vině a trestu obžalovaných Č.P., P.S. a J.K. a svým rozsudkem tak jejich trestní stíhání pravomocně ukončil. K dalšímu postupu soudu prvního stupně ve věci obžalovaného K.S.: Z výše uvedeného je zřejmé, jaké skutečnosti by měl soud uvážit (případně dalším dokazováním objasnit) z hlediska posouzení toho, v jaké formě trestné součinnosti na činu participoval obžalovaný K.S. Soud by se měl pokusit zjistit, jaká byla činnost obžalovaného v prvé fázi útoku na poškozenou, tj. zda se při vstupu do domku, jak dosud uzavírá, též podílel na činnostech, jimiž by (již v této fázi) znaky skutkové podstaty trestného činu (příp. jako spolupachatel) naplňoval. Uvážit by se tyto okolnosti měly vzhledem k vyjádření obžalovaného J.K. na č.l 501. V části, k níž směřují námitky státního zástupce, by měl nalézací soud důsledněji vyhodnotit, zda u obžalovaného K.S. nepřipadá v úvahu kvalifikace, jíž se státní zástupce domáhá. Nalézací soud dle názoru odvolacího soudu příliš akcentoval některé skutečnosti (které dle názoru soudu brání připočtení smrtelného následku zavinění obžalovaného), aniž jejichž existenci důsledně prověřil. Dovolává-li se tento soud nedostatečných světelných podmínek, neověřil dosud nikterak, jaké podmínky v předmětné místnosti pro vizuální vnímání existovaly. Státní zástupce operuje světlem v přilehlé místnosti a používáním baterky obžalovanými, avšak v konkrétnosti stran obžalovaného K.S. jejich význam dosud nebyl vyložen (a ani důsledně zjištěn). Uvážena nebyla ani možnost osvitu místnosti z venkovního pouličního osvětlení, ač dle plánku a fotodokumentace se má nacházet poměrně v blízkosti okna předmětné místnosti. Rovněž otázce pohybu obžalovaného v místnosti (v které části postele nadzvedával matrace) bude muset nalézací soud – s vazbou na zjištění o výskytu trasologických stop a nálezu peněz při ohledání místa činu, věnovat větší pozornost. Zejména k prověření těchto skutečností, tj. 1) světelných podmínek – ověření, zda bylo funkční venkovní pouliční osvětlení, jaký byl stav okna - jeho zastínění - v době ohledání (vyloučeno pochopitelně není prověření světelných podmínek na místě činu) a 2) pohybu obžalovaného v nemovitosti - zjištění, jak daleko v posteli byly uschovány peníze, které pachateli nebyly nalezeny, se nabízí další důkazní možnosti soudu. K možné právní kvalifikaci vzešlé z doplněného dokazování je třeba jen dodat, že dle názoru odvolacího soudu, pro výslednou kvalifikaci nemusí být rozhodné to, co uvádí soud prvního stupně v napadeném rozsudku, tj. znalost konkrétního způsobu úvazu poškozené, neboť v případě kvalifikace podle § 234 odst. 1, odst. 3 TrZ dostačuje, je-li prokázána nevědomá nedbalost obžalovaného podle § 5 písm. b) TrZ, tj. že o rozhodných skutečnostech, které závažnější následek přivodit mohou, sice nevěděl, ač o nich, vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V dané souvislosti bude proto muset nalézací soud uvážit všechny skutečnosti, které jednak – již dle dosavadních zjištění tohoto soudu - obžalovaný věděl, jednak vědět měl a mohl.