Změna v osobě obhájce provedená na základě udělení plné moci obviněným v době, kdy nově zvoleného obhájce nelze vyrozumět o jednání soudu v zákonem stanovené lhůtě (§ 198 odst. 1, § 233 odst. 2 TrŘ), neodůvodňuje odročení jednání, pokud obhajoba obviněného je zabezpečena ustanoveným obhájcem. Tento obhájce je totiž povinen vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Je věcí obviněného, zda za dané situace svou obhajobou zvoleného obhájce pověří, a věcí procesní odpovědnosti zvoleného obhájce, zda obhajobu obviněného u nařízeného procesního úkonu převezme.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.3.2002, č.j. 54 T 20/2001-791, byl obžalovaný K.Z. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to mu byl podle § 148 odst. 3 tr.zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti provozované na podkladě živnostenského zákona, a to živnosti – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelské činnosti, na dobu pěti roků. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obžalovaný K.Z. trestné činnosti dopustil tím, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského zákona pod obchodním jménem K.Z. E.-I., s místem podnikání D. 30, H. n. M., IČ, registrovaný jako poplatník daně z příjmů fyzických osob od 22.12.1994 a plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím od 1.5.1996 u správce daně, Finančního úřadu v O., se záměrem získat neoprávněně majetkový prospěch ke škodě českého státu, přes opakované výzvy Finančního úřadu v O. bez vážného důvodu nepředložil řádně přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998, v důsledku čehož mu byla evidenčně vyměřena nulová daňová povinnost, teprve po zahájení daňové kontroly dne 21.4.2000 písemně požádal správce daně o prodloužení lhůty k předložení zpracovaného účetnictví, včetně daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998, následně až dne 29.5.2000 předložil Finančnímu úřadu v O. zpracované účetnictví, včetně nepravdivě vyplněného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998, v rámci něhož uplatnil též 23 ks fiktivních dodavatelských faktur, 23 ks fiktivních příjmových pokladních dokladů a 23 ks fiktivních dodacích listů, na nichž byla jako vystavitel označena společnost W., spol. s r.o., se sídlem v O.-V., L.31, IČ , kterými byl dokladován nákup a dodávka dřevní hmoty, kulatiny, palet a přířezů v celkové hodnotě 4.249.131,35 Kč, včetně daně z přidané hodnoty ve výši 766.236,- Kč, a to : číslo: datum vystavení: základ daně: DPH 22%: 16/98 15.2.1998 79.315,45 17.449,40 Kč, 24/98 23.4.1998 163.305,-- 35.927,10 Kč, 25/98 24.4.1998 158.264,80 34.818,-- Kč, 37/98 15.5.1998 231.523,50 90.935,20 Kč, 39/98 16.5.1998 153.011,10 33.662,40 Kč, 43/98 18.5.1998 158.129,60 34.788,50 Kč, 49/98 3.6.1998 76.089,50 16.739,70 Kč, 51/98 5.6.1998 109.963,60 24.192,-- Kč, 57/98 12.6.1998 207.060,-- 45.553,20 Kč, 64/98 4.7.1998 233.877,-- 51.452,90 Kč, 68/98 5.7.1998 319.984,50 70.396,60 Kč, 74/98 1.8.1998 236.784,-- 52.092,50 Kč, 81/98 10.8.1998 44.452,70 9.779,60 Kč, 85/98 2.9.1998 226.012,80 49.722,80 Kč, 88/98 5.9.1998 60.057,50 13.212,70 Kč, 93/98 8.9.1998 112.877,50 24.833,-- Kč, 97/98 5.10.1998 212.517,90 46.753,90 Kč, 105/98 19.10.1998 136.063,60 29.934,-- Kč, 112/98 14.11.1998 206.832,-- 45.503,-- Kč, 118/98 16.11.1998 248.258,90 54.616,90 Kč, 121/98 21.11.1998 49.336,10 10.854,-- Kč, 134/98 4.12.1998 42.764,80 9.408,30 Kč, 139/98 6.12.1998 16.413,50 3.611,-- Kč, ačkoliv věděl, že dokumentované obchody ve skutečnosti neproběhly, neboť firma W., spol. s r.o., v té době již nevyvíjela aktivní podnikatelskou činnost, která byla ukončena v únoru 1996 a jeho registrace plátce DPH zrušena ke dni 30.6.1997, přičemž uvedené faktury nebyly vystaveny oprávněným subjektem firma W., spol. s r.o., čímž záměrně snížil základ daně a zkrátil svou daňovou povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998 a dani z přidané hodnoty za rok 1998, která byla dle dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v O., č. 1000000745, ze dne 7.8.2000, vyměřena pro daň z příjmů fyzických osob ve výši 1.170.716,- Kč a z téhož dne ve výši 766.236,- Kč pro daň z přidané hodnoty, kdy tyto výdaje byly zahrnuty v nepravdivých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, která předkládal Finančnímu úřadu v O.za měsíční zdaňovací období za měsíc únor 1998 dne 20.4.1998, za měsíc duben 1998 dne 1.6.1998 a za následující měsíce roku 1998 postupně ve dnech 25.6., 28.7., 26.8., 28.9., 26.10, 25.11., 28.12.1998 a 25.1.1999, kde mezi skutečně přijatá zdanitelná plnění v rozporu s ustanovením § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění novelizujících předpisů, zahrnul výše uvedené fiktivní faktury za nerealizované dodávky zboží, a dále v rozporu s ustanovením § 23 a § 24 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tyto zahrnul též mezi skutečně vynaložené výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů, čímž způsobil státu Česká republika škodu v celkové výši 1.936.952,- Kč. Proti tomuto rozsudku si podal obžalovaný K.Z. ihned po jeho vyhlášení odvolání, které odůvodnil původně ustanoveným obhájcem JUDr. A.M. Obžalovaný v tomto odůvodnění odvolání uvádí, že odvoláním napadá jak výrok o vině, tak i výrok o trestu. Odvolatel namítá, že pokud jde o vinu, má za to, že krajský soud neměl jednak všechny podklady pro to, aby ve věci mohl spravedlivě rozhodnout a jednak, že důkazy, které měl k dispozici, podle jeho názoru správně nevyhodnotil. Domnívá se, že ve věci nemohlo být správně a spravedlivě rozhodnuto, aniž byla vyslechnuta M.W., přičemž si je vědom toho, že tato se zdržuje mimo území České republiky, ale domnívá se, že bylo a je v moci orgánů činných v trestním řízení, tuto osobu do České republiky dostat a vyslechnout ji v tomto řízení, a to zejména, když proti ní je v současné době vedeno trestní řízení, kde bude zřejmě nutný její výslech. Podle jeho názoru pak teprve po výslechu M.W. by mohl soud celý případ řádně posoudit a spravedlivě rozhodnout. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně, že neuvěřil jeho tvrzení o uskutečnitelné obchodní transakci mezí ním a M.W., když soud prvního stupně své závěry opíral zejména o svědecké výpovědi svědků ing. P., P. a dalších. Krajskému soudu také vytýká, že nezohlednil výpověď svědka ing. P., který u hlavního líčení uvedl, že M.W. po odchodu z firmy W., spol. s r.o. si vzala razítko, které nikdy nevrátila a že tento svědek nemůže vyloučit, že jménem této firmy M.W. provedla nějaké obchody, konkrétně ty, které se týkaly předmětné obchodní transakce. Z toho odvolatel dovozuje, že není vyloučeno, že M.W. provedla zmíněné obchodní transakce s ním i jménem firmy W., spol. s r.o. vlastním jménem, o čemž on pochopitelně nemusel být a také nebyl informován. Odkazuje na svědecké výpovědi pracovníků finančního úřadu v Opavě, ze kterých dovozuje, že svým dodavatelům v kritické době dřevní hmotu dodával a je přesvědčen, že pečlivým vyhodnocením jeho dodávek a nákupu zboží odběrateli, by se prokázala jeho obhajoba. K tomu dodává, že jak ve stadiu vyšetřování, tak i v řízení před soudem, nebylo dokazování k tomuto zaměřeno (s výjimkou výslechu svědka N.). V tomto směru zpochybňuje písemné dotazy soudu prvního stupně na jeho odběratele, které podle něj nemají oporu v trestním řádu, když z jejich odpovědí nebylo možné učinit nějaký závěr, zejména pokud jim nemohl položit doplňující otázky apod. K výpovědi svědkyně I. namítá, že tato nesvědčí jenom v jeho neprospěch, ale částečně podporuje i jeho obhajobu, když tato svědkyně např. nevylučuje, že elektrický psací stroj, na kterém byly jednotlivé faktury vypsány, mohl být po určitou dobu mimo kancelář firmy a tato svědkyně také nevyloučila, že jeho firma obchodovala s firmou W., spol. s r.o., když neměla k dispozici všechny doklady, neboť část věcí si vyřizoval sám. Odkazuje i na výpověď svědkyně M. s tím, že podle jeho přesvědčení i tato svědkyně uvedla celou řadu věcí, které podporovaly jeho obhajobu. Odvolatel je toho názoru, že řízení před krajským soudem bylo neúplné a bude nutno vyslechnout M.W. a dále svědky P.S., Š.Č., ing. F.M., R.B., příp. další odběratele, kteří mohou potvrdit, že jim v kritické době dřevní hmotu prodával a že obchody probíhaly způsobem, jak popsal ve svém výslechu. Závěrem navrhuje, aby vrchní soud podle § 258 odst. 1 písm. a),c) tr.ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby byl podle § 226 písm. a) tr.ř. obžaloby zproštěn. Pokud by však vrchní soud dospěl k závěru, že výrok o vině, popsaný v napadeném rozsudku, je správný, pak se domnívá, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, je příliš přísný a neodpovídá míře jeho zavinění. Podle jeho přesvědčení pak soud prvního stupně nevzal v úvahu skutečnost, že celou záležitost s obchodováním se dřevem neinicioval on, ale M.W. K tomu doplňuje, že neměl velké zkušenosti s podnikáním, předtím byl obyčejným lesníkem a pochopitelně se také nevyznal ve vedení účetnictví a s celou podnikatelskou agendou. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že tento nepřihlédl k jeho osobním poměrům, nevzal v úvahu, že má dvě nezaopatřené děti a že v poslední době prodělal dva infarkty. Proto navrhuje, aby vrchní soud mu uložil v tomto případě nižší trest a tento podmíněně odložil. Obžalovaný K.Z. se k takto koncipovanému odůvodnění odvolání jeho původně ustanoveným obhájcem písemně vyjádřil tak, že soudu prvního stupně zejména vytýká, že se tento vůbec nezabýval tím, že když dřevo prodával, musel ho někde vzít a nezabýval se také jeho odběrateli a množstvím dřeva, které jim dodal. Poukazuje na to, že ani soud prvního stupně neporovnal z dokladů nasčítáním zjištěné množství jím koupeného dřeva s množstvím dřeva jím prodaného odběratelům s tím, že kdyby toto bylo provedeno, bylo by zjištěno, že tato množství korespondují, což by nutně zvýraznilo nelogičnost zpochybňování jeho nákupu dřeva. Poukazuje na to, že finanční úřad mu nemusí prokazovat, že nákupy neprovedl, neboť podle zákona o řízení ve věcech daní a poplatků má právo vyloučit faktury o nákupu a tím neuznat výdaje za nákup zboží, což finanční úřad udělal. Tak vznikla jeho povinnost prokázat finančnímu úřadu, že podle uvedených dokladů skutečně dřevo nakoupil. Toto důkazní břemeno vůči finančnímu úřadu nebyl schopen splnit, W. zmizela a mu zůstaly jenom faktury a dodací listy, které ne jeho vinou nebyly zařazeny do účetnictví firmy W., s.r.o. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že jsou povinni provádět dokazování i v jeho prospěch a soudu prvního stupně vytýká, že se tento nezabýval dostatečně rozporem vyplývajícím z tvrzení finančního úřadu o tom, že nenakoupil dřevní hmotu a tím, že dřevní hmotu prokazatelně prodával, a to odběratelům. V dalším uvádí stejné námitky, jak jsou tyto uvedeny v odůvodnění odvolání vypracovaném jeho původně ustanoveným obhájcem. Obžalovaný K.Z. prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. P.O. pouze uvedl, ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání, že mu nebylo odvolacím soud umožněno splnit právo obhajoby a může pouze upozornit na to, že soud prvního stupně se nezabýval všemi provedenými důkazy a opřel se o stanovisko finančního úřadu, který podával trestní oznámení, aniž by vzal v úvahu, že důkazní břemeno je na straně daňového poplatníka, zatímco v trestním řízení musí stát prokázat vinu obžalovaného. Má za to, že provedenými důkazy v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, když v dobré víře přijal doklady, přičemž uvedl informace o svých kontaktech s paní W. a neměl důvod pochybovat o tom, že doklady jsou pravé. Konstatuje, že paní W. nebyla nikdy vyslechnuta, proti této je vedeno řízení jako proti uprchlé a tato byla také odsouzena. Z toho dovozuje, že důvěryhodnost této osoby byla narušena. Závěrem uvedl, že soud prvního stupně vyvodil nesprávné závěry, že je nevinný a skutku, ze kterého je obviněn, se nedopustil. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaného odvolání podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad (k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, by přihlédl odvolací soud, jen pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání). Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je nutno rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení s tím, že současně poznamenává, že neshledal takové vady nevytýkané, které by měly vliv na správnost některého z výroků napadeného rozsudku. Pokud se týká řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, v tomto nebyly zjištěny takové podstatné vady, jaké má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., tedy vady spočívající v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Odvolací soud považuje přesto za nutné se vyjádřit k procesní situaci, která nastala bezprostředně před konáním veřejného zasedání o odvolání obžalovaného. Tomuto byl na počátku trestního stíhání ustanoven obhájce JUDr. A.M., jenž vykonával obhajovací práva obžalovaného prakticky až do stadia odvolacího řízení. Odvolacím soudem bylo dne 15.10.2002 nařízeno konání veřejného zasedání o odvolání obžalovaného na den 19.11.2002. Obžalovaný převzal předvolání k veřejnému zasedání dne 17.10.2002 a obhájce obžalovaného, JUDr. A.M., byl o jednání odvolacího soudu vyrozuměn rovněž téhož dne. Z uvedeného je patrno, že obžalovanému byla i v tomto stadiu trestního řízení poskytnuta dostatečná lhůta (více jak jeden měsíc) k realizaci jeho práva, zvolit si ve smyslu § 37 odst. 2 tr.ř. obhájce jiného místo obhájce, který mu byl ustanoven tak, aby tento nově zvolený obhájce měl dostatečný časový prostor k přípravě obhajoby. Obžalovaný však takto učinil bezprostředně před dnem konání veřejného zasedání o jeho odvolání, a to dne 18.11.2002, přičemž před zahájením veřejného zasedání konaného dne 19.11.2002 předložil odvolacímu soudu plnou moc, na základě které si zvolil nového obhájce Mgr. P.O. Tímto obhájcem byla pak odvolacímu soudu předložena žádost o odročení veřejného zasedání o odvolání obžalovaného za účelem seznámení se s obsahem soudního spisu a poskytnutí lhůty k přípravě obhajoby. Z výše uvedeného je patrno, že obžalovaný K.Z. si místo původně ustanoveného obhájce zvolil nového obhájce, a to tzv. „na poslední chvíli“, jenž z pochopitelných důvodů nemohl být v dané době po obsahové stránce obhajoby kvalitně připraven k vykonávání obhajovacích práv obžalovaného. Danou situaci přitom řeší ustanovení § 37 odst. 2 tr.ř., podle kterého oznámí-li obviněný (obžalovaný) změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. V konkrétně projednávaném případě se k veřejnému zasedání dostavil jak ustanovený obhájce JUDr. A.M., tak i nově zvolený obhájce obžalovaného, Mgr. P.O., jenž z výše uvedeného postupu obžalovaného, nemohl být odvolacím soudem v zákonem stanovené lhůtě vyrozuměn o konání veřejného zasedání. Podle citovaného ustanovení § 37 odst. 2 tr.ř. pak v případě, že by se nově zvolený obhájce k veřejnému zasedání nedostavil, není tato okolnost důvodem pro nekonání či odročení veřejného zasedání o odvolání obžalovaného, o němž byl řádně vyrozuměn obžalovaný i dosavadní ustanovený obhájce, jenž je povinen obhajobu vykonávat do doby, než obhajobu převezme obhájce později zvolený. Protože se k odvolacímu řízení dostavil jak obhájce původně ustanovený, tak i obhájce nově zvolený, byla tomuto, tak i obžalovanému, dána možnost, aby za dané situace zvážili a rozhodli se o tom, zda bude ve veřejném zasedání vykonávat obhajovací práva obžalovaného ustanovený obhájce či bude obžalovaného zastupovat nově zvolený obhájce, jenž však nebyl na veřejné zasedání připraven. Přitom jak ze strany ustanoveného obhájce, tak i ze strany obžalovaného, nedošlo k výslovné žádosti o zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce, o které by musel odvolací soud podle § 40 tr.ř. rozhodovat. K tomu je také nutno uvést, že z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce, rozhodně nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoliv naopak, takže je věcí (procesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli „, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá. Změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán (viz. ÚS 87/1996-n). Obžalovaný K.Z. však požadoval, aby jej již ve veřejném zasedání zastupoval jím zvolený obhájce Mgr. P.O., jenž tak v plném rozsahu vstoupil do obhajovacích práv a povinností původně ustanoveného obhájce. S ohledem na výše uvedené stanovisko odvolacího soudu, opírající se rovněž tak o soudní praxi, musela být žádost tohoto obhájce o odročení veřejného zasedání zamítnuta, neboť odvolacím soudem nebyly zjištěny zákonné podmínky pro tento postup, jenž by byl v rozporu se zásadou rychlosti řízení, tedy projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě. Bylo pak věcí profesní odpovědnosti zvoleného obhájce Mgr. P.O., zda převzetím obhajoby obžalovaného neporušil zákonné a etické povinnosti vyplývající ze zákona o advokacii, když obecným soudům nepřísluší přezkoumávat kvalitu poskytnuté obhajoby, neboť k tomuto je příslušná pouze advokátní komora. S ohledem na výše uvedené je pak nutno odmítnout případné námitky obhajoby, že bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu, neboť tento měl od počátku trestního stíhání ustanoveného obhájce, jenž vykonával v daném rozsahu obhajovací práva do doby, než si obžalovaný zvolil ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 tr.ř. obhájce nového, čemuž mu nebylo odvolacím soudem v žádném případě zabráněno, ale byl pouze upozorněn na rizika, vyplývající ze zvolení obhájce „na poslední chvíli “. Soud prvního stupně nepochybil v zásadě ani v rovině ustálení rozhodného skutkového děje. V tomto směru provedl veškeré potřebné důkazy, a to v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. Tyto pak hodnotil na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr.ř.). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel k jejich vzájemným vazbám. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění pak odpovídá ustanovení § 125 tr.ř., když soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozsudku je přiléhavé a výstižné, nezbývá vrchnímu soudu, než pro stručnost na toto odůvodnění odkázat. Bude tedy následovat pouze pasáž, ve které odvolací soud bude reagovat na odvolací námitky obžalovaného. Odvolací námitky obžalovaného v zásadě korespondují s jeho, v rámci trestního řízení, uplatněnou obhajobou, se kterou se soud prvního stupně zabýval a s touto se i dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Tato v zásadě spočívá ve verzi obžalovaného o tom, že dřevní hmotu skutečně zakoupil od M.W., jednající jménem společnosti W., s.r.o. se sídlem v O.-V., která mu toto zboží prodala prostřednictvím neznámého muže a k přijatému zdanitelnému plnění mu tímto mužem byly předány příslušné daňové doklady, které pak byly podkladem pro příslušné daňové řízení, přičemž zakoupenou dřevní hmotu prodal dalším odběratelům. Obžalovaný v souvislosti s touto obhajobou také naznačuje, že nevěděl o dodatečně zjištěných zfalšovaných podpisech M.W. na přijatých dodavatelských fakturách. Existenci obchodní transakce mezi ním a M.W. rovněž opírá o jím realizovaný prodej této dřevní hmoty svým dalším odběratelům. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování správně dospěl k závěru, že sporná dřevní hmota nebyla v žádném případě dodávána obžalovanému v průběhu roku 1998 společností W., s.r.o. se sídlem v O.-V. neboť tato ukončila prakticky svou činnost v měsíci únoru 1996 a registrace plátce DPH jí byla zrušena ke dni 30.6.1997. Soudem prvního stupně bylo rovněž důkazně potvrzeno, že sporné faktury, kterými obžalovaný dokladoval nákup dřevní hmoty, jsou fiktivní a podpisy M.W. na těchto jsou zfalšované jinou osobou. Bylo proto nutno řešit otázku, zda obžalovaný věděl o fiktivnosti těchto faktur, neboť pokud tomu tak bylo, musel obžalovaný vědět, že tyto nemohou být podkladem pro jeho daňová přiznání a pokud jimi dokladoval rozhodné skutečnosti pro daňové řízení, chtěl tímto způsobem zkrátit daně uvedením příslušného finančního úřadu v omyl, a to předstíráním pravosti těchto daňových dokladů a tím i řádností a průhledností přijatého zdanitelného plnění. Soud prvního stupně v tomto směru opíral skutková zjištění o jednotlivé okruhy důkazů, které nehodnotil izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech, prokazují tuto vědomost obžalovaného a jeho záměr popsaným jednáním ve výroku napadeného rozsudku zkrátit daň z přidané hodnoty a také zkrátit daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 v rozsahu tak, jak je tento uveden ve výroku napadeného rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru vinu obžalovaného opírá o atypické jednání obžalovaného v souvislosti s jím presentovaným údajným nákupem dřevní hmoty od M.W. prostřednictvím neznámého muže, které se vymyká běžným zvyklostem. Věrohodnost takto učiněné výpovědi obžalovaného byla zpochybněna především svědeckými výpověďmi ing. J.T., ing. K.K., ing. Z.P., Z.W., R. P., L.I. a D.M., tak i dalšími zajištěnými a provedenými listinnými důkazy natolik, že mohla být vyvrácena obhajoba obžalovaného o tom, že nevěděl o fiktivnosti sporných faktur. Správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně o vině obžalovaného je pak také podporována i těmi důkazy, jimiž je dokumentováno chování obžalovaného poté, co měl jako plátce daně z přidané hodnoty a poplatník daně z příjmů fyzických osob, splnit své daňové povinnosti v daném období, což neučinil a teprve až na zásah orgánů příslušného finančního úřadu, byl tento donucen dostát svým povinnostem, v rámci kterých se dopustil posuzované trestné činnosti. Soudem prvního stupně bylo také na základě provedeného dokazování objektivizováno, že M.W. dne 17.3.1998 vycestovala mimo území České republiky a od té doby není známo místo jejího pobytu, když v jiné trestní věci byla na tuto podána obžaloba u Krajského soudu v Ostravě pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost a je v ní od počátku vedeno řízení proti uprchlé. Z objektivních důvodů proto nemohl soud prvního stupně M.W. vyslechnout jako svědka, aby se tato vyjádřila k rozhodným okolnostem projednávaného případu. I odvolací soud zvažoval případný výslech M.W., pokud by tato byla zajištěna pro účely trestního řízení (v tomto směru bylo doplněno dokazování odvolacího soudu o zprávu Krajského soudu v Ostravě, ve které bylo sděleno, že i v současné době není znám pobyt M.W.), nicméně odvolací soud má za to, že v projednávané trestní věci byl zajištěn a proveden takový důkazní materiál, který umožňoval soudu prvního stupně rozhodnout o vině obžalovaného bez toho, aniž by bylo nutno provést důkaz výslechem M.W. Navíc je nutno dodat, že ze zjištěné korespondence mezi obžalovaným a M.W. (č.l. 95-100), byly potvrzeny bližší vazby mezi oběma, z čehož bylo možno dovodit i znalost obžalovaného poměrů ve společnosti W., s.r.o. Z této korespondence rovněž vyplývají vážné rozpory mezi oběma subjekty a lze si jen těžko představit, že by mezi nimi probíhala za této situace tak rozsáhlá obchodní činnost, včetně toho, že by se v jejím průběhu vůbec osobně nekontaktovali. Jak již bylo výše konstatováno, soud prvního stupně správně dospěl ke skutkovým závěrům spočívajícím v tom, že obžalovaný vědomě a záměrně nepravdivě vyplnil daňová přiznání na základě fiktivních faktur a dodacích listů v důsledku čehož zkrátil příslušné daně ze svého podnikání. Soudu prvního stupně i přes správnost těchto skutkových závěrů je možno pouze vytknout, že své úvahy více nerozvinul se zaměřením na uplatněnou obhajobou obžalovaného, v rámci které argumentuje tím, že dřevní hmotu nakoupenou od M.W. prodal svým dalším odběratelům. V rámci provedeného dokazování bylo pak skutečně potvrzeno, že další odběratelé v průběhu roku 1998 skutečně od obžalovaného nakupovali dřevní hmotu. Soud prvního stupně sice zpochybnil tvrzení obžalovaného o tom, že se jednalo o dřevní hmotu, kterou údajně nakoupil od M.W., a to s ohledem na různé doby uskutečnitelného plnění ze strany obžalovaného a různý obsah této dřevní hmoty, včetně toho, že obžalovaný na nákup této dřevní hmoty vybíral od svých odběratelů údajně zálohy, nicméně bylo objektivizováno, že jeho odběratelé (P.S., Š.Č., ing. F.M., A., s.r.o., R.B., R.D. a R.N.) skutečně od obžalovaného v průběhu roku 1998 dřevní hmotu odebírali. Soudu prvního stupně nelze přitom vytýkat, že poté, co obžalovaný takto uplatnil obhajobu až v hlavním líčení, vyzval tyto odběratele (podnikající fyzické a právnické osoby) k tomu, aby předložili doklady potvrzující obhajobu obžalovaného o tom, že od tohoto nakupovali dřevní hmotu. Jestliže takto uvedené subjekty učinily a předložily soudu prvního stupně v tomto směru listinné důkazy, kterými bylo doplněno dokazování v hlavním líčení, nelze zpochybňovat procesní účinnost takto provedeného důkazu i pokud se tyto subjekty vyjádřily k tomu, zda k nákupu dřevní hmoty poskytovaly obžalovanému zálohy či nikoliv. Protože nebyl těmito důkazy zpochybněn prodej dřevní hmoty obžalovaným jeho odběratelům v daném období, nebylo nutno tyto odběratele navíc vyslýchat v procesním postavení svědků. Z výše uvedeného je patrno, že obžalovaný skutečně svým odběratelům v daném období dodával dřevní hmotu a nelze proto vyloučit, že se jednalo o dřevní hmotu, jejíž původ nabytí obžalovaný vědomě zastíral fiktivními fakturami a dodacími listy společnosti W., s.r.o. Jestliže obžalovaný získal od zamlčeného subjektu dřevní hmotu (přičemž okolnosti projednávaného případu nasvědčují tomu, že ji získal jiným než legálním způsobem) a původ takto nabyté dřevní hmoty bez právního titulu zastíral fiktivními doklady, nemůže mít ve smyslu příslušných zákonů o dani z přidané hodnoty a dani z přijmu fyzických osob tato obchodní transakce charakter jak přijatého zdanitelného plnění pro účely přiznání daně z přidané hodnoty, tak i nákladů pro účely daně z příjmů fyzických osob, a obžalovaný ji nemohl vykazovat v daňovém řízení. Jestliže pak obžalovaný v průběhu roku 1998 takto vykazoval v přiznání k dani z přidané hodnoty přijatá zdanitelná plnění, jejichž obsahem byly neprůhledné a fiktivními daňovými doklady zastřené nákupy dřevní hmoty, které nemohly mít charakter přijatých zdanitelných plnění pro účely daňového řízení, a jestliže ze stejného důvodu dne 29.5.2000 vykázal v daňovém přiznání k dani z přijmu fyzických osob za rok 1998 tyto neprůhledné a zastřené náklady, dopustil se zkrácení těchto daní. Ze všech těchto důvodů bylo proto nutno odvolací námitky obžalovaného zpochybňující jeho vinu odmítnout. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který jednání obžalovaného, popsané ve výroku napadeného rozsudku, podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. I podle přesvědčení odvolacího soudu jednal obžalovaný zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr.zák. a svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 1.936.952,- Kč, která dosahuje téměř čtyřnásobku nejnižší hranice značné škody (§ 89 odst. 11 tr.zák.). S ohledem na skutkové okolnosti případu pak byly splněny podmínky pro shledání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (§ 88 odst. 1 tr.zák.). Intervenujícím státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci bylo ve veřejném zasedání o odvolání obžalovaného poukázáno rovněž na to, že obžalovaný v rámci jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty uplatnil rovněž nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíce leden, únor a listopad 1998 byl obžalovaným vykázán nadměrný odpočet DPH v celkové výši 39.140,- Kč. Jak orgány činnými v přípravném řízení, tak i soudem prvního stupně, nebylo však k tomuto jednání obžalovaného zaměřeno dokazování, zejména, zda byl takto uplatněný nadměrný odpočet DPH obžalovanému vyplacen či nikoliv. Pokud by obžalovaný takto uplatnil u finančního úřadu vyplacení nadměrného odpočtu DPH, pak by tímto jednáním obžalovaný naplnil i základní skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr.zák. Odvolací soud se přitom ztotožnil se stanoviskem intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že za daného stavu nelze toto pochybení napravit, neboť tomu brání princip zákazu reformace in peius, uvedený v ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř., neboť v neprospěch obžalovaného nepodal státní zástupce odvolání a případnou nápravou tohoto pochybení by došlo k rozšíření trestnosti obžalovaného v jeho neprospěch. Odvolacím soudem byl také zamítnut návrh intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci na doplnění dokazování výslechem obžalovaného se zaměřením k objasnění toho, zda na majetek obžalovaného byl prohlášen konkurz, z jakých důvodů a zda z jeho majetku byla uspokojena pohledávka finančního úřadu. Podle názoru odvolacího soudu by takto provedený důkaz nemohl zvrátit správná skutková zjištění soudu prvního stupně a svou povahou nemůže ovlivnit shledanou trestní odpovědnost u obžalovaného, když otázka vymožení pohledávky z trestné činnosti finančním úřadem po obžalovaném jde již nad rámec trestního řízení. Odvolací soud nezjistil v zásadě ani vady ve výroku o uloženém trestu. Bylo shledáno, že soud prvního stupně při své úvaze o druhu a výměře trestu důsledně vycházel z ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák. Patřičně zhodnotil i stupeň společenské nebezpečnosti činu podle zásad uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. Obžalovanému byl podle § 148 odst. 3 tr.zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby (1-8 let). V tomto směru bylo nutno zohlednit výši způsobené škody, která (jak již bylo výše konstatováno) dosáhla téměř čtyřnásobku spodní hranice značné škody. Při řešení otázky, zda obžalovaný takto uložený trest odnětí svobody vykoná či zda ho lze ještě podmíněně odložit, dospěl soud prvního stupně důvodně k závěru, že k nápravě obžalovaného je nutno již působit přímým výkonem takto uloženého trestu. Obžalovanému sice polehčovalo, že vedl před spácháním trestného činu řádný život, avšak na druhé straně je nutno konstatovat, že obžalovaný má sice právo se hájit způsobem, jak uzná za vhodné, tedy i trestnou činnost popírat, nicméně pokud mu byla tato prokázána, zbavil se tím možnosti přiznání dalších významných polehčujících okolností ve smyslu § 33 písm. h),ch) tr.zák., které mohly výrazně ovlivnit rozhodování jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu o tom, zda účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Zjištěný nekritický přístup obžalovaného ke spáchané trestné činnosti pak odůvodňuje závěr o tom, že obžalovaný je tak narušenou osobou, k jehož nápravě je nutno působit přímým výkonem uloženého trestu odnětí svobody. Soudu prvního stupně lze pouze vytknout, že ve výroku o trestu výslovně neuvedl, že se jedná o nepodmíněný trest, jak tato povinnost vyplývá z ustanovení § 122 odst. 1 tr.ř., když trest odnětí svobody v trvání tří let lze podle trestního zákona ještě podmíněně odložit. Uvedené pochybení soudu prvního stupně je však formálního charakteru, které navíc odvolatelem nebylo vytýkáno, a proto nebylo důvodu napadený rozsudek rušit a tuto vadu napravit postupem odvolacího soudu, když z dalšího výroku o zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem lze jednoznačně dovodit, že se jedná o nepodmíněný trest odnětí svobody. Soudem prvního stupně byl pak obžalovaný za použití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do mírnějšího typu věznice, a to do věznice s dozorem. Obžalovaný měl být však ve smyslu § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. formálně zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Jakýmkoliv jiným úvahám v tomto směru však brání princip zákazu reformace in peius uvedený v ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř., když v neprospěch obžalovaného nepodal státní zástupce odvolání. Přezkoumáním výroku napadeného rozsudku, kterým byl obžalovanému podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. uložen trest zákazu činnosti na dobu pěti roků, spočívající v zákazu výkonu činnosti provozované na podkladě živnostenského zákona, a to živnosti – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelské činnosti, neshledal v něm odvolací soud žádných pochybení. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obžalovaný spáchal čin v souvislosti s uvedenou podnikatelskou činností a je tak zákonnými hledisky odůvodněno i uložení trestu zákazu činnosti tak, jak je výše uveden s tím, že délka tohoto trestu odpovídá konkrétní společenské nebezpečnosti jeho trestné činnosti. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.