Ustanovení § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o snížení mimosmluvní odměny o 20 % se neužije, je-li právním důvodem obhajoby více obviněných jedním obhájcem substituční plná moc vystavená obhájcem zastupujícím dalšího z obviněných.

Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě vyšší soudní úřednicí, že se podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. obhájkyni JUDr. I.Š., přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 97.337,- Kč. Proti tomuto usnesení si podal odsouzený R.D. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. stížnost, kterou stručně odůvodnil. Stěžovatel pouze namítá, že se v současné době nachází ve výkonu trestu a není schopen přiznanou odměnu obhájci zaplatit, protože je bez jakýchkoliv finančních příjmů a žádá o odložení této platby, když výstup z výkonu trestu má v roce 2005 a po zařazení do práce je ochoten se domluvit na nějakých splátkách. Vrchní soud v Olomouci na podkladně podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. V trestní věci R.D., pravomocně uznaného vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.2000, č.j. 33 T 4/2000-1256, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.2.2001, sp.zn. 2 To 1/2001, trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák., byla tomuto odsouzenému pro účely trestního řízení opatřením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.3.1999, sp.zn. 6 Nt 127/99, ustanovena obhájkyně JUDr. I.Š.. Podle § 151 odst. 2 tr.ř. obhájce, který byl obviněnému (odsouzenému) ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Stát je tedy povinen ustanovenému obhájci uhradit odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnuté úkony právní pomoci. Ustanovená obhájkyně JUDr. I.Š. předložila krajskému soudu po skončení trestního řízení vyúčtování odměny a nákladů obhajoby v celkové výši 368.928,- Kč. Z výroku napadeného usnesení pak vyplývá, že takto účtovaná částka obhájkyni byla razantním způsobem snížena na konečnou částku ve výši 97.337,- Kč. Ke stížnostním námitkám odsouzeného R.D. je pak nutno uvést, že v posuzovaném řízení, v němž krajský soud rozhodl podle § 151 tr.ř., může odsouzený napadat pouze nesprávnost výpočtu výše nákladů obhajoby, popř. odůvodněnost provedených úkonů. Zda u odsouzeného bude případně přicházet v úvahu bezplatná obhajoba či za sníženou odměnu, bude nutno řešit teprve při rozhodování soudu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř., podle něhož byl-li obžalovaný uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Stížností soud přesto přezkoumal správnost výpočtu výše nákladů obhajoby a odůvodněnost provedených úkonů. Důvodnost tohoto postupu je totiž tzv. revizní princip, který ukládá stížnostnímu orgánu povinnost z podnětu stěžovatele přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hlediskem přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny či nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Přitom je nutno přihlížet i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Z vyhotovení napadeného usnesení přitom vyplývá, že jeho výrok obsahuje pouze souhrnné a obecné vymezení úkonů, v souvislosti s nimiž přiznává krajský soud odměnu ustanovené obhájkyni, jakož i náhradu jí vzniklých hotových výdajů s tím, že se dále ve výroku rozvádí jednotlivá ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. (tedy advokátního tarifu). V odůvodnění napadeného usnesení se pak popisují jednotlivé údaje, vyplývající ze zjištěné účasti obhájkyně na úkonech trestního řízení. V další části odůvodnění napadeného usnesení se pak soud prvního stupně náležitým způsobem vypořádal se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, když dospěl k závěru, že tato sazba činí za jeden úkon částku 1.350,- Kč, na rozdíl od účtované částky obhájkyni ve výši 2x 1.080,- Kč, tj. 2.160,- Kč. Správný výpočet dané sazby soudem prvního stupně měl pak vliv na razantní snížení účtované odměny a náhrad hotových výdajů, a to téměř o více jak 271.591,- Kč. Protože obhájkyně JUDr. I.Š. si proti napadenému usnesení nepodala stížnost, nemůže být v dalším řízení rozhodnuto již v neprospěch odsouzeného, a to i za situace, že krajský soud některé účtované položky obhájkyní nedůvodně zkrátil v její neprospěch. V další části odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud zabýval jednotlivými případy účtovaných úkonů, kterým nebylo vyhověno či jejich odměna byla snížena. To se týká i účtovaných cestovních výloh obhájkyni v souvislosti s její účastí na úkonech trestního řízení. Na základě výše uvedeného je nutno konstatovat, že krajský soud se jednak z některými úkony právní pomoci dostatečným způsobem nezabýval, ačkoliv ze spisového materiálu vyplývají určité pochybnosti o správnosti jejich přiznání a jednak, že napadené usnesení je v některých důležitých aspektech nepřezkoumatelné. Navíc bylo zjištěno, že na jedné straně krajský soud nesprávně snížil odměnu a náhradu hotových výdajů obhájkyně v její neprospěch a na druhé straně přiznal obhájkyni odměnu a náhradu hotových výdajů nesprávně i v neprospěch odsouzeného. Proto se krajskému soudu po zrušení napadeného usnesení ukládá, aby se zabýval dále rozvedenými aspekty rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci, přičemž bude třeba, aby tento také náležitě doplnil odůvodnění svého následného rozhodnutí a vypořádal se s nesprávně přiznanými úkony, přičemž musí mít na zřeteli, že v tomto směru je limitován principem zákazu reformace in peius uvedeným v ustanovení § 150 odst. 1 tr.ř. Podle soudní praxe pak pokud došlo k nesprávnému přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v neprospěch obhájce, který však proti tomuto nepodal opravný prostředek, nelze v důsledku opravného prostředku odsouzeného zjištěná pochybení v neprospěch obhájce i v dílčích položkách kompenzovat a následně uvedený zákaz reformace in peius aplikovat až ve vztahu k celkové částce obhájci přiznané, jinými slovy, tento zákaz je nutno podle soudní praxe aplikovat i ve vztahu k jednotlivým položkám, které soud obhájci přiznal a které obhájce svou stížností nenapadl. V první řadě je třeba upozornit na to, že rozhodnutí o přiznané odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému obhájci musí obsahovat při výpočtu jednotlivých úkonů právní pomoci kromě jeho data, místa provedení, obsahu, přesného časového údaje, od kdy se konal a kdy skončil, také údaj, kolik je v něm spatřováno úkonů právní pomoci, včetně přiznané finanční částky, a to zejména, kdy jednotlivé úkony na sebe časově navazují a přitom jsou mezi nimi časově ohraničené přestávky. V napadeném usnesení u některých úkonů chybí údaj o počtu přiznaných úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e), písm. g) AT a vždy celkově přiznaná finanční částka za tyto jednotlivé úkony, u některých z nich chybí i místo jejich konání. Tyto nepřesnosti pak vyvolávají nepřezkoumatelnost správnosti daných výpočtů odměny za právní službu v napadeném usnesení. Pochybení krajského soudu je pak nutno spatřovat v následujících případech. Jedná se o účast obhájkyně při výsleších v přípravném řízení dne 5.5.1999 (O.J. od 8.00 do 9.31 hod., pokračováno ve výslechu této svědkyně od 10.00 do 10.14 hod., dále S.K. od 10.20 do 11.00 hod., B.M. od 11.20 do 12.05 hod.). Krajský soud pak dospěl k závěru, že se jedná o tři úkony právní služby, ačkoliv uvedené výslechy na sebe časově navazují s krátkými přestávkami a čistý čas skutečně poskytnuté právní služby obhájkyni činí 3 hodiny a 10 minut, což jsou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) AT pouze dva úkony. Z toho vyplývá, že do úkonu právní služby nelze započítávat i krátké přestávky, v rámci kterých se nekoná úkon právní služby. Podle názoru stížnostního soudu finanční vyjádření výše sazby mimosmluvní odměny ve smyslu § 7 AT a advokátním tarifem stanovená doba trvání úkonu právní služby (2 hodiny), zahrnuje v sobě a pokrývá tyto krátké prostoje mezi jednotlivými úkony, které mohou trvat sebekratší dobu. Z uvedeného tedy vyplývá, že v neprospěch odsouzeného byl započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je u účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 6.5.1999 (Z.B. od 7.40 do 8.00 hod., J.V. od 8.05 do 8.15 hod., Z.Š. od 8.30 do 9.00 hod.), což je čistého času 1 hodina, tedy jeden úkon právní služby, dále účast obhájkyně při výsleších svědků téhož dne po delší časové přetržce (M.K. od 11.15 do 11.50 hod., B.V. od 12.00 do 12.30 hod., ing. J.C. od 12.40 do 13.15 hod. a J.L. od 13.25 do 14.10 hod.), což je čistého času 2 hodiny a 25 minut, tedy dva úkony právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby tohoto dne a nikoliv čtyři úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V neprospěch odsouzeného byl tedy započítán v tomto případě jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je i v případě účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 14.6.1999 (F.D. od 8.00 do 8.55 hod., R.Č. od 9.15 do 9.20 hod., M.L. od 10.15 do 10.30 hod.), což činí čistý čas úkonu právní služby 1 hodinu a 15 minut, tedy jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč a nikoliv dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. I v tomto případě byl v neprospěch odsouzeného započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Za nepřezkoumatelnou je nutno považovat přiznanou účast obhájkyně u hlavního líčení dne 27.9.1999, které se konalo před Okresním soudem ve Frýdku-Místku od 8.00 do 8.20 hod., neboť zaslaný spisový materiál vrchnímu soudu žádný takový úkon neobsahuje. Ze svazku č. 2 spisového materiálu vyplývá, že u Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla pod sp.zn. 4 T 101/99 podána skutečně i na R.D. obžaloba (č.l. 574-586), avšak v navazujícím svazku č. 3 spisového materiálu jsou založeny další materiály vyšetřovacích úkonů přípravného řízení, na který navazuje svazek č. 4 spisového materiálu, kde je již doložena podaná obžaloba i na R.D. ze dne 18.2.2000 u Krajského soudu v Ostravě. Z tohoto lze dovozovat, že původně podaná obžaloba byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku projednána a věc byla patrně vrácena státnímu zástupci k došetření. Nebylo však možno zjistit, zda hlavní líčení u tohoto soudu bylo vůbec zahájeno či bylo jednáno bez zahájení hlavního líčení, což má vliv na výši odměny obhájkyni, které byl za tuto účast přiznán jeden úkon ve výši 1.350,- Kč. K tomu je nutno dodat, že ve stejné věci byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů také ustanovenému obhájci JUDr. B.P., jenž vykonával obhajobu odsouzeného M.K. a jemuž byla rovněž přiznána účast u hlavního líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 27.9.1999, ale jen ve smyslu § 14 odst. 2 AT ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo buď odročeno bez projednání věci nebo za dostavení se k jednání, které se nekonalo. Krajský soud bude tedy muset v tomto případě zajistit k tomuto úkonu spisový materiál a podle povahy konaného hlavního líčení u okresního soudu přezkoumat, zda bylo konané hlavní líčení zahájeno či se nekonalo a podle tohoto pak rozhodnout o výši odměny za tento úkon. V případě možného dalšího stížnostního řízení v této věci bude pak nutno příslušný spisový materiál k tomuto úkonu předložit vrchnímu soudu. Za další pochybení soudu prvního stupně je nutno považovat přiznání odměny a náhradu hotových výdajů spojených s účastí obhájkyně na úkonech u Krajského soudu v Ostravě. Předně je nutno uvést, že účast obhájkyně u hlavních líčení tohoto soudu byla buď osobní nebo byla navíc v substituci za jiného obhájce dalších odsouzených, případně za ní byl v substituci jiný obhájce dalších odsouzených. V některých těchto případech pak krajský soud obhájkyni JUDr. I.Š. snížil odměnu o 20% s odkazem na ustanovení § 12 odst. 4 AT a na základě toho jí určil výši sazby jen v částce 1.080,- Kč za jeden úkon právní služby. Tento postup je však v rozporu s citovaným ustanovením § 12 odst. 4 AT, podle kterého, byl-li obhájce ustanoven k zastupování dvou nebo více osob, náleží advotákovi za každou takto zastupovanou nebo obhajobou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%. To znamená, že pokud by obhájkyně JUDr. I.Š. byla ustanovena dvěma osobám, náležela by jí odměna ve výši 2x 1.350,- Kč – 20%, tj. 2.160,- Kč. Tato obhájkyně však nebyla ustanovena více osobám, ale pouze jen odsouzenému R.D. Pokud advokátka JUDr. I.Š. byla v některých hlavních líčeních na základě zmocnění zastupována v substituci jiným přítomným obhájcem dalšího odsouzeného či tato zastupovala takového obhájce, není pak zákonného podkladu pro postup podle § 12 odst. 4 AT, natož ke zkrácení nezvýšené sazby o další osobu o dalších 20%, jak to učinil krajský soud, když z původní sazby ve výši 1.350,- Kč za jeden úkon právní služby vypočetl výši sazby za tento úkon pouze na částku 1.080,- Kč. Ustanovení § 12 odst. 4 AT se totiž nevztahuje na případy, kdy se koná hlavní líčení proti dvěma i více obžalovaným a obhájce jednoho z obžalovaných v něm zastupuje na základě zmocnění druhého obhájce i spoluobžalovaného. V takovém případě se nic nemění na vztahu mezi zmocňujícím obhájcem a jeho klientem, takže jde o samostatnou obhajobu. Při stanovení odměny zmocňujícího obhájce je třeba vycházet z toho, že úkon právní služby provedl sám a odměna se přiznává jemu. Vypořádání odměny za tato zastupování je věcí těchto obhájců. V neprospěch obhájkyně I.Š. tak postupoval krajský soud v případě účasti této obhájkyně u hlavního líčení dne 9.5.2000, kde (jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č.l. 1013) byl za ní v substituci JUDr. Š. Hlavní líčení se konalo dopoledne od 8.15 do 11.20 hod., což jsou dva úkony právní služby, následovala pak polední přestávka do 13.00 hod. a od této doby se konalo hlavní líčení do 13.25 hod. a dále od 14.00 do 14.30 hod., což je čistého času 55 minut, tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby a nikoliv dva úkony, jak v tomto směru učinil nesprávný závěr krajský soud. V neprospěch obhájkyně a naopak ve prospěch odsouzeného byl nesprávně započten jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obhájkyni byla pak přiznána účast u hlavního líčeni dne 11.5.2000 ve výši dvou úkonů právní služby, avšak nedůvodně zkrácených o 20%, když obhájkyně zastupovala v substituci JUDr. Š. a tedy jeho klienta. Tímto byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 540,- Kč, a to ve prospěch odsouzeného. Obdobně tomu tak bylo i dne 12.5.2000, kdy obhájkyni zastupoval v substituci JUDr. E. a obhájkyně byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o další částku 540,- Kč. Dne 19.6.2000 byla obhájkyni přiznána účast u hlavního líčení, kde byla také v substituci za JUDr. Š. a jednání se konalo v dopoledních hodinách od 8.15 do 8.50 hod., po krátké přestávce od 9.15 do 10.55 hod., tedy čistého času 2 hodiny a 15 minut, což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce bylo pokračováno v jednání od 13.30 do 14.15 hod., což je 45 minut čistého času a tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jednalo o tři úkony právní služby a nikoliv o dva úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. Obhájkyně tak byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o jeden úkon, tedy částku 1.350,- Kč a navíc o částku 540,- Kč v souvislosti s neprávně přiznanou substitucí. Dále byla obhájkyně v souvislosti se substitucí za JUDr. Š. nesprávně krácena za účast u hlavního líčení dne 22.6.2000, což činí za jeden přiznaný úkon právní služby částku ve výši 270,- Kč ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 31.7.2000, které bylo odročeno bez projednání věci, byla sice podle odůvodnění napadeného usnesení přiznána jen polovina úkonu (675,- Kč), avšak tento není ve výroku napadeného usnesení vůbec uveden (částka 540,- Kč se patrně týká vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000 snížená o 20% substituce). Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 4.9.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 10.40 hod., což jsou dva úkony právní služby, a po polední přestávce se konalo od 13.00 do 14.05 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a tím byla obhájkyně nesprávně zkrácena o jeden úkon ve výši 1.350,- Kč a dalších 540,- Kč v souvislosti s neprávně aplikovanou substitucí (snížení o 20%) ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 2.10.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 9.40 hod., tedy čistého času 1 hodina a 25 minut, což je pouze jeden úkon a tímto byla v neprospěch obžalovaného nesprávně přiznána částka 1.350,- Kč. K pochybení došlo také při přiznání úkonu, resp. poloviny úkonu, zkráceného o 20% z důvodů substituce u obhájkyně u vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000, v důsledku čehož byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 135,- Kč ve prospěch odsouzeného. K nedůvodnému zkrácení úkonu právní služby u obhájkyně došlo také dne 27.2.2001 za účast obhájkyně u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, které se konalo od 8.30 do 11.15 hod., což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce se konalo od 13.30 do 14.20 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a nikoliv tedy dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V důsledku toho byla obhájkyně nedůvodně krácena o částku 1.350,- Kč ve prospěch odsouzeného. V neprospěch odsouzeného a naopak ve prospěch obhájkyně je nutno považovat přiznání náhrady za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT, která byla obhájkyni přiznána pod bodem 8/ výroku napadeného usnesení v částce 1.350,- Kč. Podle citovaného ustanovení totiž náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. To se týká zejména poledních přestávek mezi hlavními líčeními ve dne 12.4.2000 (150,- Kč), 13.4.2000 (150,- Kč), 9.5.2000 (300,- Kč), 10.5.2000 (100,- Kč), 19.6.2000 (300,- Kč), 20.6.2000 (100,- Kč) a dne 27.2.2001 – odvolací řízení (250,- Kč) – porada senátu. V těchto případech nedošlo v žádném případě k promeškání času v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem, ale k přetržce jednání v důsledku polední přestávky potřebné k uspokojení biologických potřeb všech zúčastněných stran na jednání soudu či porady senátu (odvolací řízení). V neprospěch odsouzeného byla tak nesprávně přiznána obhájkyni částka 1.350,- Kč. Krajský soud sice správně také zkrátil účtované náhrady hotových výdajů obhájkyni ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT za čas strávený cestou do místa provádění úkonů z místa jejího sídla nebo bydliště, když dne 12.5.2000 se hlavního líčení neúčastnila, neboť byla zastupována v substituci JUDr. E., avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 9.5.2000 vyplývá, že obhájkyně nebyla také i u tohoto hlavního líčení, neboť byla zastupována v substituci JUDr. Š. To znamená, že i v tomto případě obhájkyni nenáleží účtovaná částka ve výši 200,- Kč za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT a také náhrada hotových výdajů – cestovné z tohoto dne ve výši 286,- Kč, celkem 486,- Kč. Výše uvedená pochybení krajského soudu budou mít patrně vliv i na účtovanou položku, kterou je přiznaný režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 3 AT. Teprve na základě odstranění výše uvedených pochybností o správnosti výše účtované odměny a náhrad hotových výdajů obhájkyni JUDr. I.Š., bude mít krajský soud dostatečný podklad pro rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr.ř. Současně bude muset své rozhodnutí řádně konkretizovat a odůvodnit, aby tak nevznikly pochybnosti o jeho správnosti. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě vyšší soudní úřednicí, že se podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. obhájkyni JUDr. I.Š., přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 97.337,- Kč. Proti tomuto usnesení si podal odsouzený R.D. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. stížnost, kterou stručně odůvodnil. Stěžovatel pouze namítá, že se v současné době nachází ve výkonu trestu a není schopen přiznanou odměnu obhájci zaplatit, protože je bez jakýchkoliv finančních příjmů a žádá o odložení této platby, když výstup z výkonu trestu má v roce 2005 a po zařazení do práce je ochoten se domluvit na nějakých splátkách. Vrchní soud v Olomouci na podkladně podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. V trestní věci R.D., pravomocně uznaného vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.2000, č.j. 33 T 4/2000-1256, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.2.2001, sp.zn. 2 To 1/2001, trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák., byla tomuto odsouzenému pro účely trestního řízení opatřením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.3.1999, sp.zn. 6 Nt 127/99, ustanovena obhájkyně JUDr. I.Š.. Podle § 151 odst. 2 tr.ř. obhájce, který byl obviněnému (odsouzenému) ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Stát je tedy povinen ustanovenému obhájci uhradit odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnuté úkony právní pomoci. Ustanovená obhájkyně JUDr. I.Š. předložila krajskému soudu po skončení trestního řízení vyúčtování odměny a nákladů obhajoby v celkové výši 368.928,- Kč. Z výroku napadeného usnesení pak vyplývá, že takto účtovaná částka obhájkyni byla razantním způsobem snížena na konečnou částku ve výši 97.337,- Kč. Ke stížnostním námitkám odsouzeného R.D. je pak nutno uvést, že v posuzovaném řízení, v němž krajský soud rozhodl podle § 151 tr.ř., může odsouzený napadat pouze nesprávnost výpočtu výše nákladů obhajoby, popř. odůvodněnost provedených úkonů. Zda u odsouzeného bude případně přicházet v úvahu bezplatná obhajoba či za sníženou odměnu, bude nutno řešit teprve při rozhodování soudu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř., podle něhož byl-li obžalovaný uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Stížností soud přesto přezkoumal správnost výpočtu výše nákladů obhajoby a odůvodněnost provedených úkonů. Důvodnost tohoto postupu je totiž tzv. revizní princip, který ukládá stížnostnímu orgánu povinnost z podnětu stěžovatele přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hlediskem přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny či nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Přitom je nutno přihlížet i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Z vyhotovení napadeného usnesení přitom vyplývá, že jeho výrok obsahuje pouze souhrnné a obecné vymezení úkonů, v souvislosti s nimiž přiznává krajský soud odměnu ustanovené obhájkyni, jakož i náhradu jí vzniklých hotových výdajů s tím, že se dále ve výroku rozvádí jednotlivá ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. (tedy advokátního tarifu). V odůvodnění napadeného usnesení se pak popisují jednotlivé údaje, vyplývající ze zjištěné účasti obhájkyně na úkonech trestního řízení. V další části odůvodnění napadeného usnesení se pak soud prvního stupně náležitým způsobem vypořádal se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, když dospěl k závěru, že tato sazba činí za jeden úkon částku 1.350,- Kč, na rozdíl od účtované částky obhájkyni ve výši 2x 1.080,- Kč, tj. 2.160,- Kč. Správný výpočet dané sazby soudem prvního stupně měl pak vliv na razantní snížení účtované odměny a náhrad hotových výdajů, a to téměř o více jak 271.591,- Kč. Protože obhájkyně JUDr. I.Š. si proti napadenému usnesení nepodala stížnost, nemůže být v dalším řízení rozhodnuto již v neprospěch odsouzeného, a to i za situace, že krajský soud některé účtované položky obhájkyní nedůvodně zkrátil v její neprospěch. V další části odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud zabýval jednotlivými případy účtovaných úkonů, kterým nebylo vyhověno či jejich odměna byla snížena. To se týká i účtovaných cestovních výloh obhájkyni v souvislosti s její účastí na úkonech trestního řízení. Na základě výše uvedeného je nutno konstatovat, že krajský soud se jednak z některými úkony právní pomoci dostatečným způsobem nezabýval, ačkoliv ze spisového materiálu vyplývají určité pochybnosti o správnosti jejich přiznání a jednak, že napadené usnesení je v některých důležitých aspektech nepřezkoumatelné. Navíc bylo zjištěno, že na jedné straně krajský soud nesprávně snížil odměnu a náhradu hotových výdajů obhájkyně v její neprospěch a na druhé straně přiznal obhájkyni odměnu a náhradu hotových výdajů nesprávně i v neprospěch odsouzeného. Proto se krajskému soudu po zrušení napadeného usnesení ukládá, aby se zabýval dále rozvedenými aspekty rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci, přičemž bude třeba, aby tento také náležitě doplnil odůvodnění svého následného rozhodnutí a vypořádal se s nesprávně přiznanými úkony, přičemž musí mít na zřeteli, že v tomto směru je limitován principem zákazu reformace in peius uvedeným v ustanovení § 150 odst. 1 tr.ř. Podle soudní praxe pak pokud došlo k nesprávnému přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v neprospěch obhájce, který však proti tomuto nepodal opravný prostředek, nelze v důsledku opravného prostředku odsouzeného zjištěná pochybení v neprospěch obhájce i v dílčích položkách kompenzovat a následně uvedený zákaz reformace in peius aplikovat až ve vztahu k celkové částce obhájci přiznané, jinými slovy, tento zákaz je nutno podle soudní praxe aplikovat i ve vztahu k jednotlivým položkám, které soud obhájci přiznal a které obhájce svou stížností nenapadl. V první řadě je třeba upozornit na to, že rozhodnutí o přiznané odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému obhájci musí obsahovat při výpočtu jednotlivých úkonů právní pomoci kromě jeho data, místa provedení, obsahu, přesného časového údaje, od kdy se konal a kdy skončil, také údaj, kolik je v něm spatřováno úkonů právní pomoci, včetně přiznané finanční částky, a to zejména, kdy jednotlivé úkony na sebe časově navazují a přitom jsou mezi nimi časově ohraničené přestávky. V napadeném usnesení u některých úkonů chybí údaj o počtu přiznaných úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e), písm. g) AT a vždy celkově přiznaná finanční částka za tyto jednotlivé úkony, u některých z nich chybí i místo jejich konání. Tyto nepřesnosti pak vyvolávají nepřezkoumatelnost správnosti daných výpočtů odměny za právní službu v napadeném usnesení. Pochybení krajského soudu je pak nutno spatřovat v následujících případech. Jedná se o účast obhájkyně při výsleších v přípravném řízení dne 5.5.1999 (O.J. od 8.00 do 9.31 hod., pokračováno ve výslechu této svědkyně od 10.00 do 10.14 hod., dále S.K. od 10.20 do 11.00 hod., B.M. od 11.20 do 12.05 hod.). Krajský soud pak dospěl k závěru, že se jedná o tři úkony právní služby, ačkoliv uvedené výslechy na sebe časově navazují s krátkými přestávkami a čistý čas skutečně poskytnuté právní služby obhájkyni činí 3 hodiny a 10 minut, což jsou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) AT pouze dva úkony. Z toho vyplývá, že do úkonu právní služby nelze započítávat i krátké přestávky, v rámci kterých se nekoná úkon právní služby. Podle názoru stížnostního soudu finanční vyjádření výše sazby mimosmluvní odměny ve smyslu § 7 AT a advokátním tarifem stanovená doba trvání úkonu právní služby (2 hodiny), zahrnuje v sobě a pokrývá tyto krátké prostoje mezi jednotlivými úkony, které mohou trvat sebekratší dobu. Z uvedeného tedy vyplývá, že v neprospěch odsouzeného byl započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je u účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 6.5.1999 (Z.B. od 7.40 do 8.00 hod., J.V. od 8.05 do 8.15 hod., Z.Š. od 8.30 do 9.00 hod.), což je čistého času 1 hodina, tedy jeden úkon právní služby, dále účast obhájkyně při výsleších svědků téhož dne po delší časové přetržce (M.K. od 11.15 do 11.50 hod., B.V. od 12.00 do 12.30 hod., ing. J.C. od 12.40 do 13.15 hod. a J.L. od 13.25 do 14.10 hod.), což je čistého času 2 hodiny a 25 minut, tedy dva úkony právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby tohoto dne a nikoliv čtyři úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V neprospěch odsouzeného byl tedy započítán v tomto případě jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je i v případě účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 14.6.1999 (F.D. od 8.00 do 8.55 hod., R.Č. od 9.15 do 9.20 hod., M.L. od 10.15 do 10.30 hod.), což činí čistý čas úkonu právní služby 1 hodinu a 15 minut, tedy jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč a nikoliv dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. I v tomto případě byl v neprospěch odsouzeného započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Za nepřezkoumatelnou je nutno považovat přiznanou účast obhájkyně u hlavního líčení dne 27.9.1999, které se konalo před Okresním soudem ve Frýdku-Místku od 8.00 do 8.20 hod., neboť zaslaný spisový materiál vrchnímu soudu žádný takový úkon neobsahuje. Ze svazku č. 2 spisového materiálu vyplývá, že u Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla pod sp.zn. 4 T 101/99 podána skutečně i na R.D. obžaloba (č.l. 574-586), avšak v navazujícím svazku č. 3 spisového materiálu jsou založeny další materiály vyšetřovacích úkonů přípravného řízení, na který navazuje svazek č. 4 spisového materiálu, kde je již doložena podaná obžaloba i na R.D. ze dne 18.2.2000 u Krajského soudu v Ostravě. Z tohoto lze dovozovat, že původně podaná obžaloba byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku projednána a věc byla patrně vrácena státnímu zástupci k došetření. Nebylo však možno zjistit, zda hlavní líčení u tohoto soudu bylo vůbec zahájeno či bylo jednáno bez zahájení hlavního líčení, což má vliv na výši odměny obhájkyni, které byl za tuto účast přiznán jeden úkon ve výši 1.350,- Kč. K tomu je nutno dodat, že ve stejné věci byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů také ustanovenému obhájci JUDr. B.P., jenž vykonával obhajobu odsouzeného M.K. a jemuž byla rovněž přiznána účast u hlavního líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 27.9.1999, ale jen ve smyslu § 14 odst. 2 AT ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo buď odročeno bez projednání věci nebo za dostavení se k jednání, které se nekonalo. Krajský soud bude tedy muset v tomto případě zajistit k tomuto úkonu spisový materiál a podle povahy konaného hlavního líčení u okresního soudu přezkoumat, zda bylo konané hlavní líčení zahájeno či se nekonalo a podle tohoto pak rozhodnout o výši odměny za tento úkon. V případě možného dalšího stížnostního řízení v této věci bude pak nutno příslušný spisový materiál k tomuto úkonu předložit vrchnímu soudu. Za další pochybení soudu prvního stupně je nutno považovat přiznání odměny a náhradu hotových výdajů spojených s účastí obhájkyně na úkonech u Krajského soudu v Ostravě. Předně je nutno uvést, že účast obhájkyně u hlavních líčení tohoto soudu byla buď osobní nebo byla navíc v substituci za jiného obhájce dalších odsouzených, případně za ní byl v substituci jiný obhájce dalších odsouzených. V některých těchto případech pak krajský soud obhájkyni JUDr. I.Š. snížil odměnu o 20% s odkazem na ustanovení § 12 odst. 4 AT a na základě toho jí určil výši sazby jen v částce 1.080,- Kč za jeden úkon právní služby. Tento postup je však v rozporu s citovaným ustanovením § 12 odst. 4 AT, podle kterého, byl-li obhájce ustanoven k zastupování dvou nebo více osob, náleží advotákovi za každou takto zastupovanou nebo obhajobou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%. To znamená, že pokud by obhájkyně JUDr. I.Š. byla ustanovena dvěma osobám, náležela by jí odměna ve výši 2x 1.350,- Kč – 20%, tj. 2.160,- Kč. Tato obhájkyně však nebyla ustanovena více osobám, ale pouze jen odsouzenému R.D. Pokud advokátka JUDr. I.Š. byla v některých hlavních líčeních na základě zmocnění zastupována v substituci jiným přítomným obhájcem dalšího odsouzeného či tato zastupovala takového obhájce, není pak zákonného podkladu pro postup podle § 12 odst. 4 AT, natož ke zkrácení nezvýšené sazby o další osobu o dalších 20%, jak to učinil krajský soud, když z původní sazby ve výši 1.350,- Kč za jeden úkon právní služby vypočetl výši sazby za tento úkon pouze na částku 1.080,- Kč. Ustanovení § 12 odst. 4 AT se totiž nevztahuje na případy, kdy se koná hlavní líčení proti dvěma i více obžalovaným a obhájce jednoho z obžalovaných v něm zastupuje na základě zmocnění druhého obhájce i spoluobžalovaného. V takovém případě se nic nemění na vztahu mezi zmocňujícím obhájcem a jeho klientem, takže jde o samostatnou obhajobu. Při stanovení odměny zmocňujícího obhájce je třeba vycházet z toho, že úkon právní služby provedl sám a odměna se přiznává jemu. Vypořádání odměny za tato zastupování je věcí těchto obhájců. V neprospěch obhájkyně I.Š. tak postupoval krajský soud v případě účasti této obhájkyně u hlavního líčení dne 9.5.2000, kde (jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č.l. 1013) byl za ní v substituci JUDr. Š. Hlavní líčení se konalo dopoledne od 8.15 do 11.20 hod., což jsou dva úkony právní služby, následovala pak polední přestávka do 13.00 hod. a od této doby se konalo hlavní líčení do 13.25 hod. a dále od 14.00 do 14.30 hod., což je čistého času 55 minut, tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby a nikoliv dva úkony, jak v tomto směru učinil nesprávný závěr krajský soud. V neprospěch obhájkyně a naopak ve prospěch odsouzeného byl nesprávně započten jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obhájkyni byla pak přiznána účast u hlavního líčeni dne 11.5.2000 ve výši dvou úkonů právní služby, avšak nedůvodně zkrácených o 20%, když obhájkyně zastupovala v substituci JUDr. Š. a tedy jeho klienta. Tímto byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 540,- Kč, a to ve prospěch odsouzeného. Obdobně tomu tak bylo i dne 12.5.2000, kdy obhájkyni zastupoval v substituci JUDr. E. a obhájkyně byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o další částku 540,- Kč. Dne 19.6.2000 byla obhájkyni přiznána účast u hlavního líčení, kde byla také v substituci za JUDr. Š. a jednání se konalo v dopoledních hodinách od 8.15 do 8.50 hod., po krátké přestávce od 9.15 do 10.55 hod., tedy čistého času 2 hodiny a 15 minut, což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce bylo pokračováno v jednání od 13.30 do 14.15 hod., což je 45 minut čistého času a tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jednalo o tři úkony právní služby a nikoliv o dva úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. Obhájkyně tak byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o jeden úkon, tedy částku 1.350,- Kč a navíc o částku 540,- Kč v souvislosti s neprávně přiznanou substitucí. Dále byla obhájkyně v souvislosti se substitucí za JUDr. Š. nesprávně krácena za účast u hlavního líčení dne 22.6.2000, což činí za jeden přiznaný úkon právní služby částku ve výši 270,- Kč ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 31.7.2000, které bylo odročeno bez projednání věci, byla sice podle odůvodnění napadeného usnesení přiznána jen polovina úkonu (675,- Kč), avšak tento není ve výroku napadeného usnesení vůbec uveden (částka 540,- Kč se patrně týká vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000 snížená o 20% substituce). Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 4.9.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 10.40 hod., což jsou dva úkony právní služby, a po polední přestávce se konalo od 13.00 do 14.05 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a tím byla obhájkyně nesprávně zkrácena o jeden úkon ve výši 1.350,- Kč a dalších 540,- Kč v souvislosti s neprávně aplikovanou substitucí (snížení o 20%) ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 2.10.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 9.40 hod., tedy čistého času 1 hodina a 25 minut, což je pouze jeden úkon a tímto byla v neprospěch obžalovaného nesprávně přiznána částka 1.350,- Kč. K pochybení došlo také při přiznání úkonu, resp. poloviny úkonu, zkráceného o 20% z důvodů substituce u obhájkyně u vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000, v důsledku čehož byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 135,- Kč ve prospěch odsouzeného. K nedůvodnému zkrácení úkonu právní služby u obhájkyně došlo také dne 27.2.2001 za účast obhájkyně u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, které se konalo od 8.30 do 11.15 hod., což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce se konalo od 13.30 do 14.20 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a nikoliv tedy dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V důsledku toho byla obhájkyně nedůvodně krácena o částku 1.350,- Kč ve prospěch odsouzeného. V neprospěch odsouzeného a naopak ve prospěch obhájkyně je nutno považovat přiznání náhrady za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT, která byla obhájkyni přiznána pod bodem 8/ výroku napadeného usnesení v částce 1.350,- Kč. Podle citovaného ustanovení totiž náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. To se týká zejména poledních přestávek mezi hlavními líčeními ve dne 12.4.2000 (150,- Kč), 13.4.2000 (150,- Kč), 9.5.2000 (300,- Kč), 10.5.2000 (100,- Kč), 19.6.2000 (300,- Kč), 20.6.2000 (100,- Kč) a dne 27.2.2001 – odvolací řízení (250,- Kč) – porada senátu. V těchto případech nedošlo v žádném případě k promeškání času v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem, ale k přetržce jednání v důsledku polední přestávky potřebné k uspokojení biologických potřeb všech zúčastněných stran na jednání soudu či porady senátu (odvolací řízení). V neprospěch odsouzeného byla tak nesprávně přiznána obhájkyni částka 1.350,- Kč. Krajský soud sice správně také zkrátil účtované náhrady hotových výdajů obhájkyni ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT za čas strávený cestou do místa provádění úkonů z místa jejího sídla nebo bydliště, když dne 12.5.2000 se hlavního líčení neúčastnila, neboť byla zastupována v substituci JUDr. E., avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 9.5.2000 vyplývá, že obhájkyně nebyla také i u tohoto hlavního líčení, neboť byla zastupována v substituci JUDr. Š. To znamená, že i v tomto případě obhájkyni nenáleží účtovaná částka ve výši 200,- Kč za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT a také náhrada hotových výdajů – cestovné z tohoto dne ve výši 286,- Kč, celkem 486,- Kč. Výše uvedená pochybení krajského soudu budou mít patrně vliv i na účtovanou položku, kterou je přiznaný režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 3 AT. Teprve na základě odstranění výše uvedených pochybností o správnosti výše účtované odměny a náhrad hotových výdajů obhájkyni JUDr. I.Š., bude mít krajský soud dostatečný podklad pro rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr.ř. Současně bude muset své rozhodnutí řádně konkretizovat a odůvodnit, aby tak nevznikly pochybnosti o jeho správnosti. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě vyšší soudní úřednicí, že se podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. obhájkyni JUDr. I.Š., přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 97.337,- Kč. Proti tomuto usnesení si podal odsouzený R.D. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. stížnost, kterou stručně odůvodnil. Stěžovatel pouze namítá, že se v současné době nachází ve výkonu trestu a není schopen přiznanou odměnu obhájci zaplatit, protože je bez jakýchkoliv finančních příjmů a žádá o odložení této platby, když výstup z výkonu trestu má v roce 2005 a po zařazení do práce je ochoten se domluvit na nějakých splátkách. Vrchní soud v Olomouci na podkladně podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. V trestní věci R.D., pravomocně uznaného vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.2000, č.j. 33 T 4/2000-1256, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.2.2001, sp.zn. 2 To 1/2001, trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr.zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák., byla tomuto odsouzenému pro účely trestního řízení opatřením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.3.1999, sp.zn. 6 Nt 127/99, ustanovena obhájkyně JUDr. I.Š.. Podle § 151 odst. 2 tr.ř. obhájce, který byl obviněnému (odsouzenému) ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Stát je tedy povinen ustanovenému obhájci uhradit odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnuté úkony právní pomoci. Ustanovená obhájkyně JUDr. I.Š. předložila krajskému soudu po skončení trestního řízení vyúčtování odměny a nákladů obhajoby v celkové výši 368.928,- Kč. Z výroku napadeného usnesení pak vyplývá, že takto účtovaná částka obhájkyni byla razantním způsobem snížena na konečnou částku ve výši 97.337,- Kč. Ke stížnostním námitkám odsouzeného R.D. je pak nutno uvést, že v posuzovaném řízení, v němž krajský soud rozhodl podle § 151 tr.ř., může odsouzený napadat pouze nesprávnost výpočtu výše nákladů obhajoby, popř. odůvodněnost provedených úkonů. Zda u odsouzeného bude případně přicházet v úvahu bezplatná obhajoba či za sníženou odměnu, bude nutno řešit teprve při rozhodování soudu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř., podle něhož byl-li obžalovaný uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Stížností soud přesto přezkoumal správnost výpočtu výše nákladů obhajoby a odůvodněnost provedených úkonů. Důvodnost tohoto postupu je totiž tzv. revizní princip, který ukládá stížnostnímu orgánu povinnost z podnětu stěžovatele přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hlediskem přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny či nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Přitom je nutno přihlížet i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Z vyhotovení napadeného usnesení přitom vyplývá, že jeho výrok obsahuje pouze souhrnné a obecné vymezení úkonů, v souvislosti s nimiž přiznává krajský soud odměnu ustanovené obhájkyni, jakož i náhradu jí vzniklých hotových výdajů s tím, že se dále ve výroku rozvádí jednotlivá ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. (tedy advokátního tarifu). V odůvodnění napadeného usnesení se pak popisují jednotlivé údaje, vyplývající ze zjištěné účasti obhájkyně na úkonech trestního řízení. V další části odůvodnění napadeného usnesení se pak soud prvního stupně náležitým způsobem vypořádal se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, když dospěl k závěru, že tato sazba činí za jeden úkon částku 1.350,- Kč, na rozdíl od účtované částky obhájkyni ve výši 2x 1.080,- Kč, tj. 2.160,- Kč. Správný výpočet dané sazby soudem prvního stupně měl pak vliv na razantní snížení účtované odměny a náhrad hotových výdajů, a to téměř o více jak 271.591,- Kč. Protože obhájkyně JUDr. I.Š. si proti napadenému usnesení nepodala stížnost, nemůže být v dalším řízení rozhodnuto již v neprospěch odsouzeného, a to i za situace, že krajský soud některé účtované položky obhájkyní nedůvodně zkrátil v její neprospěch. V další části odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud zabýval jednotlivými případy účtovaných úkonů, kterým nebylo vyhověno či jejich odměna byla snížena. To se týká i účtovaných cestovních výloh obhájkyni v souvislosti s její účastí na úkonech trestního řízení. Na základě výše uvedeného je nutno konstatovat, že krajský soud se jednak z některými úkony právní pomoci dostatečným způsobem nezabýval, ačkoliv ze spisového materiálu vyplývají určité pochybnosti o správnosti jejich přiznání a jednak, že napadené usnesení je v některých důležitých aspektech nepřezkoumatelné. Navíc bylo zjištěno, že na jedné straně krajský soud nesprávně snížil odměnu a náhradu hotových výdajů obhájkyně v její neprospěch a na druhé straně přiznal obhájkyni odměnu a náhradu hotových výdajů nesprávně i v neprospěch odsouzeného. Proto se krajskému soudu po zrušení napadeného usnesení ukládá, aby se zabýval dále rozvedenými aspekty rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci, přičemž bude třeba, aby tento také náležitě doplnil odůvodnění svého následného rozhodnutí a vypořádal se s nesprávně přiznanými úkony, přičemž musí mít na zřeteli, že v tomto směru je limitován principem zákazu reformace in peius uvedeným v ustanovení § 150 odst. 1 tr.ř. Podle soudní praxe pak pokud došlo k nesprávnému přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v neprospěch obhájce, který však proti tomuto nepodal opravný prostředek, nelze v důsledku opravného prostředku odsouzeného zjištěná pochybení v neprospěch obhájce i v dílčích položkách kompenzovat a následně uvedený zákaz reformace in peius aplikovat až ve vztahu k celkové částce obhájci přiznané, jinými slovy, tento zákaz je nutno podle soudní praxe aplikovat i ve vztahu k jednotlivým položkám, které soud obhájci přiznal a které obhájce svou stížností nenapadl. V první řadě je třeba upozornit na to, že rozhodnutí o přiznané odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému obhájci musí obsahovat při výpočtu jednotlivých úkonů právní pomoci kromě jeho data, místa provedení, obsahu, přesného časového údaje, od kdy se konal a kdy skončil, také údaj, kolik je v něm spatřováno úkonů právní pomoci, včetně přiznané finanční částky, a to zejména, kdy jednotlivé úkony na sebe časově navazují a přitom jsou mezi nimi časově ohraničené přestávky. V napadeném usnesení u některých úkonů chybí údaj o počtu přiznaných úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e), písm. g) AT a vždy celkově přiznaná finanční částka za tyto jednotlivé úkony, u některých z nich chybí i místo jejich konání. Tyto nepřesnosti pak vyvolávají nepřezkoumatelnost správnosti daných výpočtů odměny za právní službu v napadeném usnesení. Pochybení krajského soudu je pak nutno spatřovat v následujících případech. Jedná se o účast obhájkyně při výsleších v přípravném řízení dne 5.5.1999 (O.J. od 8.00 do 9.31 hod., pokračováno ve výslechu této svědkyně od 10.00 do 10.14 hod., dále S.K. od 10.20 do 11.00 hod., B.M. od 11.20 do 12.05 hod.). Krajský soud pak dospěl k závěru, že se jedná o tři úkony právní služby, ačkoliv uvedené výslechy na sebe časově navazují s krátkými přestávkami a čistý čas skutečně poskytnuté právní služby obhájkyni činí 3 hodiny a 10 minut, což jsou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) AT pouze dva úkony. Z toho vyplývá, že do úkonu právní služby nelze započítávat i krátké přestávky, v rámci kterých se nekoná úkon právní služby. Podle názoru stížnostního soudu finanční vyjádření výše sazby mimosmluvní odměny ve smyslu § 7 AT a advokátním tarifem stanovená doba trvání úkonu právní služby (2 hodiny), zahrnuje v sobě a pokrývá tyto krátké prostoje mezi jednotlivými úkony, které mohou trvat sebekratší dobu. Z uvedeného tedy vyplývá, že v neprospěch odsouzeného byl započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je u účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 6.5.1999 (Z.B. od 7.40 do 8.00 hod., J.V. od 8.05 do 8.15 hod., Z.Š. od 8.30 do 9.00 hod.), což je čistého času 1 hodina, tedy jeden úkon právní služby, dále účast obhájkyně při výsleších svědků téhož dne po delší časové přetržce (M.K. od 11.15 do 11.50 hod., B.V. od 12.00 do 12.30 hod., ing. J.C. od 12.40 do 13.15 hod. a J.L. od 13.25 do 14.10 hod.), což je čistého času 2 hodiny a 25 minut, tedy dva úkony právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby tohoto dne a nikoliv čtyři úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V neprospěch odsouzeného byl tedy započítán v tomto případě jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obdobně tomu tak je i v případě účasti obhájkyně při výsleších svědků dne 14.6.1999 (F.D. od 8.00 do 8.55 hod., R.Č. od 9.15 do 9.20 hod., M.L. od 10.15 do 10.30 hod.), což činí čistý čas úkonu právní služby 1 hodinu a 15 minut, tedy jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč a nikoliv dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. I v tomto případě byl v neprospěch odsouzeného započítán jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Za nepřezkoumatelnou je nutno považovat přiznanou účast obhájkyně u hlavního líčení dne 27.9.1999, které se konalo před Okresním soudem ve Frýdku-Místku od 8.00 do 8.20 hod., neboť zaslaný spisový materiál vrchnímu soudu žádný takový úkon neobsahuje. Ze svazku č. 2 spisového materiálu vyplývá, že u Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla pod sp.zn. 4 T 101/99 podána skutečně i na R.D. obžaloba (č.l. 574-586), avšak v navazujícím svazku č. 3 spisového materiálu jsou založeny další materiály vyšetřovacích úkonů přípravného řízení, na který navazuje svazek č. 4 spisového materiálu, kde je již doložena podaná obžaloba i na R.D. ze dne 18.2.2000 u Krajského soudu v Ostravě. Z tohoto lze dovozovat, že původně podaná obžaloba byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku projednána a věc byla patrně vrácena státnímu zástupci k došetření. Nebylo však možno zjistit, zda hlavní líčení u tohoto soudu bylo vůbec zahájeno či bylo jednáno bez zahájení hlavního líčení, což má vliv na výši odměny obhájkyni, které byl za tuto účast přiznán jeden úkon ve výši 1.350,- Kč. K tomu je nutno dodat, že ve stejné věci byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů také ustanovenému obhájci JUDr. B.P., jenž vykonával obhajobu odsouzeného M.K. a jemuž byla rovněž přiznána účast u hlavního líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 27.9.1999, ale jen ve smyslu § 14 odst. 2 AT ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo buď odročeno bez projednání věci nebo za dostavení se k jednání, které se nekonalo. Krajský soud bude tedy muset v tomto případě zajistit k tomuto úkonu spisový materiál a podle povahy konaného hlavního líčení u okresního soudu přezkoumat, zda bylo konané hlavní líčení zahájeno či se nekonalo a podle tohoto pak rozhodnout o výši odměny za tento úkon. V případě možného dalšího stížnostního řízení v této věci bude pak nutno příslušný spisový materiál k tomuto úkonu předložit vrchnímu soudu. Za další pochybení soudu prvního stupně je nutno považovat přiznání odměny a náhradu hotových výdajů spojených s účastí obhájkyně na úkonech u Krajského soudu v Ostravě. Předně je nutno uvést, že účast obhájkyně u hlavních líčení tohoto soudu byla buď osobní nebo byla navíc v substituci za jiného obhájce dalších odsouzených, případně za ní byl v substituci jiný obhájce dalších odsouzených. V některých těchto případech pak krajský soud obhájkyni JUDr. I.Š. snížil odměnu o 20% s odkazem na ustanovení § 12 odst. 4 AT a na základě toho jí určil výši sazby jen v částce 1.080,- Kč za jeden úkon právní služby. Tento postup je však v rozporu s citovaným ustanovením § 12 odst. 4 AT, podle kterého, byl-li obhájce ustanoven k zastupování dvou nebo více osob, náleží advotákovi za každou takto zastupovanou nebo obhajobou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%. To znamená, že pokud by obhájkyně JUDr. I.Š. byla ustanovena dvěma osobám, náležela by jí odměna ve výši 2x 1.350,- Kč – 20%, tj. 2.160,- Kč. Tato obhájkyně však nebyla ustanovena více osobám, ale pouze jen odsouzenému R.D. Pokud advokátka JUDr. I.Š. byla v některých hlavních líčeních na základě zmocnění zastupována v substituci jiným přítomným obhájcem dalšího odsouzeného či tato zastupovala takového obhájce, není pak zákonného podkladu pro postup podle § 12 odst. 4 AT, natož ke zkrácení nezvýšené sazby o další osobu o dalších 20%, jak to učinil krajský soud, když z původní sazby ve výši 1.350,- Kč za jeden úkon právní služby vypočetl výši sazby za tento úkon pouze na částku 1.080,- Kč. Ustanovení § 12 odst. 4 AT se totiž nevztahuje na případy, kdy se koná hlavní líčení proti dvěma i více obžalovaným a obhájce jednoho z obžalovaných v něm zastupuje na základě zmocnění druhého obhájce i spoluobžalovaného. V takovém případě se nic nemění na vztahu mezi zmocňujícím obhájcem a jeho klientem, takže jde o samostatnou obhajobu. Při stanovení odměny zmocňujícího obhájce je třeba vycházet z toho, že úkon právní služby provedl sám a odměna se přiznává jemu. Vypořádání odměny za tato zastupování je věcí těchto obhájců. V neprospěch obhájkyně I.Š. tak postupoval krajský soud v případě účasti této obhájkyně u hlavního líčení dne 9.5.2000, kde (jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č.l. 1013) byl za ní v substituci JUDr. Š. Hlavní líčení se konalo dopoledne od 8.15 do 11.20 hod., což jsou dva úkony právní služby, následovala pak polední přestávka do 13.00 hod. a od této doby se konalo hlavní líčení do 13.25 hod. a dále od 14.00 do 14.30 hod., což je čistého času 55 minut, tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jedná o tři úkony právní služby a nikoliv dva úkony, jak v tomto směru učinil nesprávný závěr krajský soud. V neprospěch obhájkyně a naopak ve prospěch odsouzeného byl nesprávně započten jeden úkon právní služby ve výši 1.350,- Kč. Obhájkyni byla pak přiznána účast u hlavního líčeni dne 11.5.2000 ve výši dvou úkonů právní služby, avšak nedůvodně zkrácených o 20%, když obhájkyně zastupovala v substituci JUDr. Š. a tedy jeho klienta. Tímto byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 540,- Kč, a to ve prospěch odsouzeného. Obdobně tomu tak bylo i dne 12.5.2000, kdy obhájkyni zastupoval v substituci JUDr. E. a obhájkyně byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o další částku 540,- Kč. Dne 19.6.2000 byla obhájkyni přiznána účast u hlavního líčení, kde byla také v substituci za JUDr. Š. a jednání se konalo v dopoledních hodinách od 8.15 do 8.50 hod., po krátké přestávce od 9.15 do 10.55 hod., tedy čistého času 2 hodiny a 15 minut, což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce bylo pokračováno v jednání od 13.30 do 14.15 hod., což je 45 minut čistého času a tedy jeden úkon právní služby. Dohromady se tedy jednalo o tři úkony právní služby a nikoliv o dva úkony, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. Obhájkyně tak byla nesprávně zkrácena ve prospěch odsouzeného o jeden úkon, tedy částku 1.350,- Kč a navíc o částku 540,- Kč v souvislosti s neprávně přiznanou substitucí. Dále byla obhájkyně v souvislosti se substitucí za JUDr. Š. nesprávně krácena za účast u hlavního líčení dne 22.6.2000, což činí za jeden přiznaný úkon právní služby částku ve výši 270,- Kč ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 31.7.2000, které bylo odročeno bez projednání věci, byla sice podle odůvodnění napadeného usnesení přiznána jen polovina úkonu (675,- Kč), avšak tento není ve výroku napadeného usnesení vůbec uveden (částka 540,- Kč se patrně týká vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000 snížená o 20% substituce). Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 4.9.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 10.40 hod., což jsou dva úkony právní služby, a po polední přestávce se konalo od 13.00 do 14.05 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a tím byla obhájkyně nesprávně zkrácena o jeden úkon ve výši 1.350,- Kč a dalších 540,- Kč v souvislosti s neprávně aplikovanou substitucí (snížení o 20%) ve prospěch odsouzeného. Za účast obhájkyně u hlavního líčení dne 2.10.2000 byly přiznány dva úkony, ačkoliv hlavní líčení se konalo od 8.15 do 9.40 hod., tedy čistého času 1 hodina a 25 minut, což je pouze jeden úkon a tímto byla v neprospěch obžalovaného nesprávně přiznána částka 1.350,- Kč. K pochybení došlo také při přiznání úkonu, resp. poloviny úkonu, zkráceného o 20% z důvodů substituce u obhájkyně u vyhlášení rozsudku dne 4.10.2000, v důsledku čehož byla obhájkyně nesprávně zkrácena o částku 135,- Kč ve prospěch odsouzeného. K nedůvodnému zkrácení úkonu právní služby u obhájkyně došlo také dne 27.2.2001 za účast obhájkyně u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, které se konalo od 8.30 do 11.15 hod., což jsou dva úkony právní služby a po polední přestávce se konalo od 13.30 do 14.20 hod., což je jeden úkon právní služby, celkem tedy tři úkony právní služby a nikoliv tedy dva úkony právní služby, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl krajský soud. V důsledku toho byla obhájkyně nedůvodně krácena o částku 1.350,- Kč ve prospěch odsouzeného. V neprospěch odsouzeného a naopak ve prospěch obhájkyně je nutno považovat přiznání náhrady za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT, která byla obhájkyni přiznána pod bodem 8/ výroku napadeného usnesení v částce 1.350,- Kč. Podle citovaného ustanovení totiž náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. To se týká zejména poledních přestávek mezi hlavními líčeními ve dne 12.4.2000 (150,- Kč), 13.4.2000 (150,- Kč), 9.5.2000 (300,- Kč), 10.5.2000 (100,- Kč), 19.6.2000 (300,- Kč), 20.6.2000 (100,- Kč) a dne 27.2.2001 – odvolací řízení (250,- Kč) – porada senátu. V těchto případech nedošlo v žádném případě k promeškání času v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem, ale k přetržce jednání v důsledku polední přestávky potřebné k uspokojení biologických potřeb všech zúčastněných stran na jednání soudu či porady senátu (odvolací řízení). V neprospěch odsouzeného byla tak nesprávně přiznána obhájkyni částka 1.350,- Kč. Krajský soud sice správně také zkrátil účtované náhrady hotových výdajů obhájkyni ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT za čas strávený cestou do místa provádění úkonů z místa jejího sídla nebo bydliště, když dne 12.5.2000 se hlavního líčení neúčastnila, neboť byla zastupována v substituci JUDr. E., avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 9.5.2000 vyplývá, že obhájkyně nebyla také i u tohoto hlavního líčení, neboť byla zastupována v substituci JUDr. Š. To znamená, že i v tomto případě obhájkyni nenáleží účtovaná částka ve výši 200,- Kč za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT a také náhrada hotových výdajů – cestovné z tohoto dne ve výši 286,- Kč, celkem 486,- Kč. Výše uvedená pochybení krajského soudu budou mít patrně vliv i na účtovanou položku, kterou je přiznaný režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 3 AT. Teprve na základě odstranění výše uvedených pochybností o správnosti výše účtované odměny a náhrad hotových výdajů obhájkyni JUDr. I.Š., bude mít krajský soud dostatečný podklad pro rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr.ř. Současně bude muset své rozhodnutí řádně konkretizovat a odůvodnit, aby tak nevznikly pochybnosti o jeho správnosti. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.