Právo neudělit souhlas k zahájení trestního stíhání, resp. právo vzít souhlas s trestním stíháním zpět, náleží jen osobě, které činem obviněného byla způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, tj. poškozenému podle § 43 odst. 1 TrŘ. Nemá-li majetková újma osoby svou příčinu v (trestněprávním) jednání obviněného, tj. chybí-li nezbytný příčinný vztah, nemůže být tato osoba pokládána za poškozeného, a tudíž za osobu disponující s právem podle § 163a TrŘ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl obžalovaný V.S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1.1.2002. Za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18.5.2000, č.j. 2 T 155/99-59, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2000, sp.zn. 4 To 246/2000, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5-ti let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.5.2000, č.j. 2 T 155/99-59, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2000, sp.zn. 4 To 246/2000, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 4 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obžalovaný trestné činnosti dopustil tím, že 1) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti „S a V b., s.r.o.“, dne 14.7.1998 vystavil pro obchodní společnost D. l. C., a.s., fakturu č. 5398 s termínem splatnosti 30.7.1998 na celkovou částku 800.768,50 Kč za údajně dodanou elektrohydraulickou pracovní plošinu typového označení O. L. 1300 EBX, výrobní číslo 4319/98, v hodnotě 1.143.955,- Kč, když dne 13.7.1998 uzavřel jako nájemce v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti S.-R. s.r.o. smlouvu o pronájmu tohoto zařízení č. 153007/98 s obchodní společností D. l. C., a.s., přičemž k předání předmětu leasingu od obchodní společnosti „S a V b., s.r.o.“, obchodní společnosti S.-R. s.r.o. nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť obchodní společnost „S a V b., s.r.o.“, nikdy předmětné zařízení nevlastnila, když jeho existence byla obžalovaným vytvořena fiktivně, a poté, co obchodní společnost S.-R., s.r.o., zaplatila ve prospěch obchodní společnosti D. l. C., a.s., dne 13.7.1998 pouze nezbytnou akontaci ve výši 343.186,50 Kč a dne 19.7.1998 nezbytnou první leasingovou splátku ve výši 25.124,30 Kč, proplatila obchodní společnosti D. l. C., a.s., skutečně vystavenou fakturu, čímž takto ke škodě obchodní společnosti D. l. C., a.s., vylákal obžalovaný celkem 775.644,20 Kč, 2) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti „S a V b., s.r.o.“, dne 16.9.1998 vystavil pro obchodní společnost D. l. C., a.s., fakturu č. 7598 s termínem splatnosti 16.10.1998 na celkovou částku 775.644,20 Kč za údajně dodanou elektrohydraulickou pracovní plošinu typového označení O. L.1300 EBX, výrobní číslo 5061/98, v hodnotě 1.143.955,- Kč, když dne 17.9.1998 uzavřel jako nájemce v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti S.-R. s.r.o. smlouvu o pronájmu tohoto zařízení č. 153009/98 s obchodní společností D. l. C., a.s., přičemž k předání předmětu leasingu od obchodní společnosti „S a V b., s.r.o.“, obchodní společnosti S.-R. s.r.o. nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť obchodní společnost „S a V b., s.r.o.“, nikdy předmětné zařízení nevlastnila, když jeho existence byla obžalovaným vytvořena fiktivně, a poté, co obchodní společnost S.-R. s.r.o. zaplatila ve prospěch obchodní společnosti D. l. C., a.s., dne 2.10.1998 pouze nezbytnou akontaci ve výši 343.186,50 Kč a nezbytnou první leasingovou splátku ve výši 25.124,30 Kč, proplatila obchodní společnost D. l. C., a.s., skutečně vystavenou fakturu, čímž takto ke škodě obchodní společnosti D. l. C., a.s., vylákal obžalovaný celkem 775.644,20 Kč. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného V.S., které bylo v písemné podobě vyhotoveno a zpracováno jeho obhájcem Mgr. K.N. V odůvodnění zmíněného opravného prostředku uvádí odvolatel, že jeho odvolání především směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, a dále, že tímto opravným prostředkem vytýká nalézacímu soudu porušení ustanovení o řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku. Odvolatel uvádí, že podle jeho názoru v předmětném skutku od samého počátku chybí jeden ze znaků trestného činu podvodu, jakožto majetkového trestného činu, konkrétně způsobení škody. Má za to, že bylo provedenými důkazy dostatečně zadokumentováno, že údajnému poškozenému, společnosti D. l. C., a.s., nikdy žádná škoda způsobena nebyla. Poukazuje na to, že byly uzavřeny leasingové smlouvy, ovšem vyjma čtyř splátek byly tyto smlouvy dle novace závazků řádně hrazeny. Má za to, že s ohledem na skutečnost, že byla uhrazena nejen cena předmětu leasingu, ale i navýšení (leasingový koeficient), je nutno na celou věc nahlížet tak, že D. l. C., s.r.o., nemohla být nikdy osobou poškozenou, protože jí nikdy škoda nevznikla. Podle názoru odvolatele jediným, kdo může být v této věci v určitém úhlu pohledu poškozeným, je svědek ing. S., který jako jediný dle odvolatele mohl podat trestní oznámení a také dávat souhlas či event. odvolávat souhlas s trestním stíháním osoby sobě blízké. Z tohoto úhlu pohledu tedy podle odvolatele celé řízení trpělo vadou. Dále má odvolatel za to, že závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné i pokud se týče jeho úvah stran úhrady leasingových splátek. Odvolatel konstatuje, že pokud soud v odůvodnění uvedl, že leasingové splátky byly hrazeny až 5.2.1999, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání, potom odvolatel poukazuje na skutečnost, že trestní řízení bylo zahájeno až později. Obžalovaný vytýká soudu, že tento pouze spekuluje stran údajného motivu svědka ing. S. (pozdní pokus o vyřešení situace) za situace, kdy tento svědek řádně hradí leasingové splátky. V této souvislosti vytýká odvolatel soudu, že se nepokusil doplnit dokazování výslechem svědka JUDr. Š., s jehož firmou S. uzavřel ing. S. komisionářskou smlouvu ze dne 12.1.1999. Další okruh pochybení soudu prvního stupně je odvolatelem spatřován v hodnocení provedených důkazů. Především vytýká soudu, že ten konstatuje velké rozpory mezi výpovědí samotného odvolatele a výpovědí jeho otce svědka ing. S. Soud podle odvolatele nesprávně uvádí, že obžalovaný se nikdy ve své výpovědi nezmínil o obci Vlkov, což podle odvolatele pravda není, když v této souvislosti odkazuje na protokol o hlavním líčení ze dne 6.2.2002. Vytýká také soudu, že tento tvrdí, že znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem ing. H. není dle názoru nalézacího soudu znaleckým posudkem, přičemž vytýká dále soudu, že vyjádření tohoto znalce bez jakýchkoliv důkazů převrací. Dalším nesprávným hodnocením soudu prvního stupně jsou dle odvolatele jeho závěry stran dalších svědků obhajoby. Tito svědkové (ing. H., T., ing. S. a Š. byli, jak uvádí odvolatel, řádně poučeni o následcích křivé výpovědi s tím, že odvolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že všichni tito svědkové vypovídali nepravdu. V této souvislosti poukazuje na to, že všichni tito svědkové sdělovali skutečnosti, které se on, tedy odvolatel, dozvěděl až po podání obžaloby, když ihned poté, co se tyto skutečnosti dozvěděl, žádal prostřednictvím svého obhájce o provedení výslechu těchto svědků. Konstatování soudu ohledně situace, že výslech těchto svědků byl proveden až u hlavního líčení, je dle odvolatele čistě spekulativní, zavádějící, navíc v rozporu s naším procesním právem, kdy, jak uvádí odvolatel, může navrhovat důkazy až do ukončení odvolacího řízení. Dále poukazuje na výslech svědkyně I.H., která byla v přípravném řízení vytěžena orgány činnými v trestním řízení a v rámci vytěžení sdělila závažné skutečnosti ohledně existence minimálně jedné plošiny na parkovišti u restaurace H. O těchto skutečnostech, jak uvádí odvolatel, byl vyhotoven i úřední záznam ze dne 19.1.2000, č.j. KVJM 294/21-99 Naj. Podle odvolatele porušením ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo v situaci, kdy u hlavního líčení vzhledem k délce doby nemohla zmíněná svědkyně procesně vypovědět skutečnosti, jež vypověděla vyšetřovateli a jež svědčily ve prospěch obhajoby. Odvolatel tedy má za to, že nemůže obstát konstatování soudu prvního stupně v tom smyslu, že veškeré svědecké výpovědi i znalecké posudky či písemné doklady poskytnuté z jeho strany soudu byly nutné soudem prvního stupně odmítnout jako nepravdy a podvrhy vzhledem ke svědecké výpovědi svědka S. Další nepřesností, kterou vytýká soudu prvního stupně odvolatel, je to, že soud uzavřel, že předmětné stroje, tedy vysokozdvižné plošiny, fakticky vůbec neexistovaly. V této souvislosti poukazuje především odvolatel na to, že tyto stroje fakticky vidělo několik svědků s tím, že v této souvislosti uvádí také, že zmíněné plošiny mohly být kupř. repasované, když mnohdy ani odborníci nedokáží přesně určit, zda se jedná o repasované stroje, napodobeniny originálů či jiným protiprávním způsobem vyrobené či získané. Zde odkazuje odvolatel na svoje vlastní tvrzení v přípravném řízení o tom, kdy sám připustil, že si není jist, zda šlo o nové stroje, když pouze uváděl, že se mu zdály být nové. Rovněž tvrzení soudu prvního stupně ohledně rozdílnosti plošin, je dle odvolatele zcela zavádějící, neboť soud porovnával, když měl vedle sebe jak fotodokumentaci – fotku vyhotovenou panem Z. a prospekt firmy O. Odvolatel uvádí, že pokud by mohl srovnat výše zmíněná vyobrazení obou plošin v jeden okamžik vedle sebe, pak by si mohl všimnout rozdílů, avšak v době doručení fotografie srovnávací materiál neměl a v té době neměl ani možnost fotografie porovnat s reálným strojem, protože byl ve výkonu trestu a protože není odborníkem, považoval tuto předloženou fotografii za vyobrazení plošiny, kterou na příslušném místě uskladnil s tím, že jej vůbec nenapadlo pídit se po druhé plošině. Další spekulací soudu prvního stupně je dle názoru odvolatele chybné vyhodnocení výpovědi svědka H., ohledně místa parkování plošin na ulici Loosova v Brně. Dle odvolatele nalézací soud záměrně neuvádí skutečnost, že tento svědek nevyloučil možnost, že by předmětné stroje se mohly na krátkou dobu na zmíněném parkovišti nacházet. Stejně tak se dle odvolatele nalézací soud nevypořádal s výpověďmi svědků V. a ing. D., kdy zejména výpovědi tohoto svědka v přípravném řízení a u hlavního líčení má odvolatel za rozdílné, když přitom nalézací soud podrobně analyzuje výpovědi svědků obhajoby a rozebírá přípravné nepřesnosti a rozdíly v nich, avšak rozdíly ve výpovědích kupř. svědka D. vůbec nezkoumal. Dále odvolatel uvádí, že i spekulace soudu ohledně zaplacení zálohy 100.000,- Kč jsou zcela nelogickým tvrzením, které odporuje současným i tehdejším obchodním zvyklostem zachovávaným na území ČR. Stejně tak i tvrzení ohledně skutečnosti, že na dokladech bylo zapsáno sídlo, jež bylo zapsáno v obchodním rejstříku, když toto sídlo vzhledem k ustanovení § 2 obchodního zákoníku byl a je povinen uvádět podnikatel na všech dokumentech, kdy soud prvního stupně podle odvolatele pouze spekulativně hovoří o tom, že on záměrně uváděl adresu, na níž se společnost nevyskytovala a že jeho tvrzení ohledně uvádění jiné adresy leasingové společnosti není pravdivé. To je ovšem podle odvolatelova názoru v rozporu s obchodním zákoníkem. Podle názoru odvolatele i tvrzení soudu, že se nikterak neinformoval a nejednal se společností D. l. C., s.r.o., je podle jeho názoru s tvrzením svědka U. Stejně tak za spekulativní, důkazně nepodložená a zavádějící má odvolatel i úvahy soudu prvního stupně stran prodeje strojů společnosti S. s.r.o., či jejich nákupů od společnosti S. I. s.r.o. Vzhledem ke všem výše naznačeným skutečnostem podle odvolatele tedy nemůže soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatovat, že se dopustil trestné činnosti. Odvolatel tedy navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že bude zproštěn obžaloby, popř. aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, s příslušnými pokyny k doplnění dokazování. V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem potom obžalovaný doplnil shora uvedený opravný prostředek, když uvedl, že příslušné plošiny musely existovat. Poukazuje na to, že s leasingem souvisí i pojištění strojů, tyto plošiny pojištěny byly, avšak orgány činné v trestním řízení žádné dokazování stran pojištění příslušných strojů neprováděly. Poukazuje také na to, že ve spisu chybí vyjádření jeho otce stran toho, že předmětné doklady od plošin dostal právě od leasingové společnosti zpět a po ukončení leasingového případu je předal panu D. Poukázal také na skutečnost, že v době, kdy za ním poprvé po zahájení trestního stíhání přišel do výkonu trestu, v němž byl a dodnes je umístěn, vyšetřovatel, tak si přinesl již předepsaný formulář o tom, že on, tedy obžalovaný, bez účasti svého obhájce nebude vypovídat. V této souvislosti uvedl obžalovaný, že sice nevypovídal, ovšem za situace, kdy nebyl přítomen jeho obhájce, sdělil vyšetřovateli, že otec se o celý závazek stará a protože on předpokládal, že otec plošiny nesplácí, tak ho nechtěl do celé věci zatahovat. Dále uvedl, že podmínky celé leasingové operace podle jeho názoru dodrženy byly, předmět leasingu byl zkontrolován, o čemž podle jeho názoru svědčí příslušné podpisy na zadní straně leasingových smluv. Uvedl, že všechny tyto skutečnosti dříve neuváděl, protože měl za to, že stávající důkazy jsou dostatečné, když zejména odkázal na skutečnost, že jeho otec závazek splnil ještě před podáním trestního oznámení. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k podání takovéhoto opravného prostředku oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Stejně tak je možno konstatovat, že výše naznačený opravný prostředek splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je zaměřen do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy z podnětu podaného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 256 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku (vzhledem k tomu, že bylo podáno odvolání do výroku o vině), jakož i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům. Řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. (byť se odvolatel zejména v odůvodnění opravného prostředku domnívá něco jiného). V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se sdělení obvinění (v rámci právní úpravy platné a účinné v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno) a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly provedeny až po sdělení obvinění a jedná se tedy o důkazy procesně relevantní. Pochopitelně nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce, tedy nedošlo ke zkrácení práv obžalovaného na obhajobu. V tomto smyslu nelze tedy činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Odvolací soud cítí povinnost se již na tomto místě vyjádřit k jediné námitce odvolatele mající charakter námitky procesní, totiž k tvrzení odvolatele, že celé řízení je od samého počátku zatíženo vadou v tom smyslu, že otec obžalovaného, svědek ing. S., který je dle samotného odvolatele jediným skutečným poškozeným v této věci, nedal souhlas ke stíhání osoby blízké, tedy svého syna, popř. že tento souhlas vzal svým výslovným přípisem zpět. Zde nepochybně v této souvislosti odkazuje odvolatel na vyjádření zmíněného svědka na č.l. 488-490. Zde ing. S. rozebírá ze svého pohledu celou věc a v závěru tohoto podání konstatuje, že podle jeho názoru obchodní společnost D. l. C., s.r.o., v žádném případě nemůže být v této trestní věci poškozeným, naopak jediným skutečným poškozeným je v daném řízení on. Ing. S. také v rámci tohoto podání uvedl, že nikdy nedal podle ustanovení § 163 tr.zák. (nepochybně má být uvedeno trestního řádu) souhlas s trestním stíháním svého syna s tím, že dále uvedl, že bere takovýto souhlas s trestním stíháním jako poškozený zpět (§ 163 odst. 2 tr.ř.). V této souvislosti ovšem musí odvolací soud konstatovat, že s tímto názorem, který by bylo možno pochopit, pokud byl ventilován osobou, která se v právní problematice ne zcela orientuje, tedy osobou mající sice akademické vzdělání, leč v jiném oboru lidské činnosti, ovšem jehož vyslovení je poněkud zvláštní, vysloví-li jej osoba právně vzdělaná, tedy advokát obžalovaného, se v žádném případě ztotožnit nemohl. Pouhým nahlédnutím do ustanovení § 43 odst. 1 tr.ř. je totiž možno konstatovat, že zákonodárce za poškozeného označuje toho, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Naopak ve smyslu § 43 odst. 2 tr.ř. se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Především je nutno konstatovat, že je poněkud schizofrenní postoj ing. S., resp. odvolatele, když na jedné straně tvrdí, že se obžalovaný žádného trestného činu nedopustil a na straně druhé jako poškozený ve smyslu § 43 odst. 1 tr.ř. bere výslovně zpět souhlas s trestním stíháním svého syna. Jak již bylo výše uvedeno, takovýto souhlas s trestním stíháním, popř. jeho zpětvzetí, může učinit pouze ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Navíc, jak vyplývá ze skutkových vět napadeného rozsudku, jež jsou přesným a věrným odrazem reálného děje tak, jak vyplývá z provedeného dokazování, trestný čin obžalovaného, jakožto trestný čin podvodu, tedy trestný čin úmyslné povahy, byl dokonán již uzavřením smlouvy o pronájmu příslušných plošin s obchodní společností D. l. C., s.r.o., přičemž na základě oněch leasingových smluv došlo k vystavení příslušných faktur, na jejichž základě byla obžalovanému zaplacena ona souhrnná částka přesahující 1,5 mil. Kč. K tomuto jednání pak došlo v průběhu měsíců července a září roku 1998, konkrétně ve dnech 4.7.1998 a 16.9.1998, přičemž tyto dny je nutno chápat jako data spáchání trestné činnosti, tedy dny, v nichž byl trestný čin podvodu dokonán. Následné jednání otce obžalovaného, svědka ing. S. spočívající v tom, že převzal na sebe závazky z oněch leasingových smluv a počínaje měsícem únorem 1999 počal obchodní společnosti D. l. C., s.r.o., splácet leasingové splátky, je nutno zcela nepochybně a jednoznačně hodnotit toliko jako náhradu způsobené škody. Navíc, jak je zcela zřejmé z obsahu spisového materiálu a konec konců i ze samotného vyjádření ing. S., k převzetí oněch závazků z leasingových smluv nebyl žádným způsobem donucován, učinil tento krok zcela dobrovolně (což konec konců neopomněl opakovaně zdůraznit jak ve své výpovědi, tak i v rámci odvolání, které bylo podáno a zpracováno Mgr. N.) a tudíž v žádném případě nelze hovořit o tom, že by ke zmenšení jeho majetku splácením leasingových splátek došlo na základě jakéhokoliv na něm spáchaného trestného činu. Z výše uvedených důvodů tedy v žádném případě nelze nahlížet na ing. S. jako na poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr.ř. a tudíž pochopitelně ing. S. nemá v žádném případě právo, které přiznává poškozeným zákonodárce v ustanovení § 163 tr.ř., tedy nepřísluší mu právo udělovat souhlas, popř. brát zpět souhlas se stíháním obžalovaného V.S., byť se jedná o jeho syna. Z těchto důvodů je tedy nutno námitku, mající charakter námitky procesního charakteru, jako námitku irelevantní odmítnout. Stejně tak odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, dospívá k názoru, že nalézacímu soudu nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., (byť obžalovaný ústy svého obhájce navrhl doplnění dokazování výslechem svědka JUDr. Š.). Je nutno poukázat na skutečnost, že v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. zákonodárce deklaruje, že orgány činné v trestním řízení postupují v souvislosti s právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle názoru odvolacího soudu podmínky tohoto zákonného ustanovení nalézací soud bezezbytku dodržel. Je sice skutečností, že obžalovaný navrhoval prostřednictvím svého obhájce v rámci odvolacího řízení doplnění dokazování výslechem již zmíněného svědka JUDr. Š., ovšem, jak bude rozebráno níže, odvolací soud je po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož pochopitelně i řízení, které jeho vydání předcházelo, toho názoru, že ani doplnění dokazování v tomto směru by nemohlo ničeho měnit na skutkovém ději tak, jak byl ustálen nalézacím soudem. Odvolací soud tedy se neztotožnil s názorem odvolatele v tom smyslu, že je třeba dokazování doplnit. Prakticky stěžejní rovinou obhajoby obžalovaného S. je, jak se podává z odůvodnění podaného opravného prostředku, tvrzení, že nalézací soud nepostupoval ve shodě s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a nesprávně hodnotil ve věci provedené důkazy. Odvolatel, jak již bylo výše uvedeno, vytýká nalézacímu soudu ničím nepodložená, spekulativní a zavádějící tvrzení, popř. to, že soud prvního stupně podle odvolatele na jedné straně rozebírá údajné nepřesnosti a rozpory ve výpovědích tzv. svědků obhajoby, kdežto v případě tzv. svědků obžaloby podobné rozpory či nepřesnosti ponechává bez povšimnutí. K této námitce musí především odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů v trestním řízení, jež je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních trestních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno uvést, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav správně zjištěn a odvolací soud má za to, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno mít na paměti, že ve stávající trestně právní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupuje při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř., tzn. že provedené důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učiní logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno poukázat i na skutečnost, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Konec konců i judikatura ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů obecných soudů lze toliko za situace, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Budou-li tedy výše ventilované teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného S., potom musí odvolací soud konstatovat, že podle jeho přesvědčení odvolací soud naznačené mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. dodržel. Je nutno poukázat na skutečnost, že hodnocení důkazů tak, jak je podává nalézací soud, v žádném případě není v rozporu s obsahem provedených důkazů, naopak toto hodnocení je v logickém souladu s obsahem důkazů, které byly ve věci provedeny. Soudu prvního stupně nelze v žádném případě vytknout, že by některý z provedených důkazů nehodnotil nebo že by naopak hodnotil důkaz, který fakticky neprovedl. Samo hodnocení provedených důkazů potom dle názoru odvolacího soudu odpovídá zásadám formální logiky. Lze tedy říci, že na rozdíl od odvolacích námitek obžalovaného dospívá Vrchní soud v Olomouci k závěru, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud se týče vlastních odvolacích námitek, potom ty lze do značné míry hodnotit jako opakování uplatněné obhajoby, a to obhajoby, která byla uplatněna zejména po podání obžaloby, kdy, jak vyplývá z podání zažurnalizovaného na č.l. 420, navrhl obžalovaný prostřednictvím svého obhájce doplnit dokazování výslechy svědků ing. P.S., Z.T. a J.Š. s tím, že posléze bylo ještě na základě důkazních návrhů obhajoby důkazní řízení doplněno výslechem zpracovatele znaleckých posudků zažurnalizovaných na č.l. 510-516 a 517-523 spisu, ing. H. Jak vyplývá ze spisového materiálu, obsahem prakticky všech těchto výpovědí je podpora tvrzení obžalovaného, že zmíněné plošiny reálně existovaly a že již v době, kdy teprve obžalovaný vedl jednání s údajným dodavatelem těchto zařízení, společností S. I. s.r.o., existovala mezi ním a jeho otcem ing. P.S. dohoda v tom smyslu, že pokud ing. D. v rozporu s dohodou s obžalovaným dovezené plošiny neodebere, bude otec obžalovaného ing. S. fungovat jako jakási pojistka a plošiny využije a také zaplatí. V této souvislosti musí odvolací soud poukázat na velmi obsáhlé, precizní a velmi pečlivé hodnocení jak těchto, tak i pochopitelně ostatních důkazů soudem prvního stupně tak, jak se toto hodnocení podání z pasáže na str. 12 – 18 odůvodnění napadeného rozsudku. Toto hodnocení se, jak již bylo výše uvedeno, jeví odvolacímu soudu jako pečlivé, odpovídající obsahu provedených důkazů s tím, že do značné míry může odvolací soud na zmíněné hodnocení důkazů soudem prvního stupně odkázat. Lze tedy uzavřít, že se značnou částí odvolacích námitek se vypořádal již sám odvolací soud, a to zejména pokud se týče těch odvolacích námitek, jež jsou prakticky opakováním uplatněná obhajoby. Pokud konkrétně vytýká odvolatel soudu prvního stupně, že nesprávně konstatuje, že se obžalovaný nikdy nezmínil o uložení plošiny v obci Vlkov, což dokladuje zmínkou učiněnou v rámci výslechu obžalovaného u hlavního líčení, potom je skutečností, že velmi stručná zmínka v tomto protokolu uvedena je, leč soud prvního stupně hovoří o tom, že se obžalovaný o tomto uskladnění plošin nezmínil nikdy v řízení přípravném, tedy až do doby, než bylo dokazování doplněno právě na základě návrhů obhajoby o výslechy oněch výše uvedených svědků. Pokud se týče této vlastní obhajoby, kterou obžalovaný uplatňuje skutečně až u hlavního líčení, tedy v tom smyslu, že plošiny existovaly, a že od samého počátku existovala mezi ním a jeho otcem dohoda o tom, jak budou plošiny využity, potom i zde sdílí odvolací soud názor soudu prvního stupně, že na tuto obhajobu je nutno nahlížet jako na obhajobu výrazně nevěrohodnou. Především nad rámec toho, co uvádí soud prvního stupně, je nutno poukázat na skutečnost, že obžalovaný byl v průběhu celého trestního stíhání vyslechnut celkem 6-krát v období od 1.11.1999 do 6.2.2002. Z oněch 6-ti výslechů (když odvolací soud pochopitelně pomíjí onen první pokus o výslech, protokol o němž je zažurnalizován na č.l. 100, kde obžalovaný odmítl vypovídat), byla drtivá většina, konkrétně pět výslechů, realizována v přípravném řízení s tím, že naposledy byl v rámci přípravného řízení obžalovaný vyslechnut dne 25.2.2000. Jak již konec konců uvádí v odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně, ani v jednom v těchto svých výslechů neuvedl obžalovaný sebemenší skutečnosti či informace o tom, že by s plošinami disponoval v jakémkoliv směru jeho otec, že by snad dokonce tyto plošiny platil nebo že by existovala mezi obžalovaným a jeho otcem jakákoliv dohoda (navíc uzavřená ještě před vlastním dodáním plošin) stran jejich využití a zejména placení. V této souvislosti se soud odvolací jednoznačně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pokud by skutečnosti, které byly v rámci hlavního líčení tvrzeny stran existence a placení plošin jednak obžalovaným a jednak zejména jeho otcem, byly pravdivé, potom by bylo absolutně nelogické a nepravděpodobné, že by obžalovaný tyto natolik pro něj zásadní skutečnosti neuvedl již v přípravném řízení. Navíc je nutno poukázat na skutečnosti, že ze spisu vyplývá, že otec obžalovaného měl začít splácet ony plošiny leasingové společnosti D. l. C., s.r.o., počínaje dnem 5.2.1999, tedy téměř 9 měsíců před tím, než byl obžalovaný v této věci poprvé vůbec vyslechnut. Jak dále vyplývá ze zprávy společnosti D. l. na č.l. 418 ke dni posledního výslechu obžalovaného v přípravném řízení, tedy ke dne 25.2.2000, byla vyjma částky 300.000,- Kč, která byla ing. S. zaplacena 10.7.2000, zbývající částka leasingových splátek zcela uhrazena. Z těchto skutečností dle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že pokud by opravdu existovala ona dohoda mezi obžalovaným a jeho otcem tak, jak ji prezentovali oba jmenovaní u hlavního líčení, potom by bylo krajně nelogické, že by ať již obžalovaný a zejména otec obžalovaného nesdělili příslušné skutečnosti o zaplacení těchto plošin a pochopitelně i o dohodě s tím související kterémukoliv orgánu činnému v trestním řízení, popř. obhájci. V této souvislosti také vyznívá krajně nevěrohodně a rozporně tvrzení obžalovaného ventilované u veřejného zasedání před odvolacím soudem, že se při svých výsleších v přípravném řízení domníval, že jeho otec plošiny neplatí a proto o jeho roli nechtěl vypovídat, neboť jej nechtěl do věci zatahovat. Soud odvolací si nedovede představit situaci, jež by bránila obžalovanému a jeho otci ve vzájemné komunikaci, navíc za situace, kdy podle nich existovala již dopředu dohoda o tom, že pokud údajný odběratel plošin ing. D. selže, odebere a zaplatí plošiny ing. S. Dále pak nelze než poukázat na již soudem prvního stupně ventilované rozpory mezi výpověďmi jak obžalovaného a ing. S. stran umístění těchto plošin, popř. stran toho, zda tyto plošiny byly či nebyly svázány řetězem, jak uváděl obžalovaný, a umístěny na onom parkovišti před restaurací M. (nyní H.) u silnice směrem na S.. Je nutno poukázat zejména na skutečnost, že obžalovaný v přípravném řízení opakovaně uváděl, že fakticky toliko nutnost nastoupit ke dni 6.2.1999 výkon trestu odnětí svobody mu zabránila v tom, aby situaci s plošinami vyřešil, a proto plošiny odstavil na výše zmíněném parkovišti, přivázal je k sobě řetězem a nastoupil výkon trestu. Naproti tomu podle tvrzení jeho otce měly být tyto plošiny sice jistou dobu, ale pouze velmi krátkou, na tomto parkovišti skutečně umístěny, ovšem podle tvrzení jeho otce na základě dohody s obžalovaným měly být již v této době odvezeny nejprve do obce V. a následně poté do V. Š.. Tento rozpor potom dle názoru vrchního soudu zůstal naprosto neobjasněn a ani obžalovaný ani svědek ing. S. jej nejsou schopni vysvětlit. S ohledem na tyto, ale i další skutečnosti, které uvádí jednak soud prvního stupně a které budou nadále rozebrány v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nahlíží ve shodě s názorem soudu prvního stupně i odvolací soud na výpověď otce obžalovaného jako nevěrohodnou a lživou. Pokud je dále odvolatelem argumentováno tím, že existenci předmětných plošin potvrzují i svědkové T., Š. a popř. i ing. H., potom k tomu je nutno uvést následující. Především není pravdou, že by obžalovaný kdykoliv v průběhu přípravného řízení připustil, dokonce snad opakovaně, že se v případě oněch dvou odebraných plošin od firmy S. I. s.r.o. jednalo o plošiny repasované, starší apod. S odkazem na výpověď obžalovaného na č.l. 269 (v rámci jeho výslechu ze dne 7.1.2000) je nutno jednoznačně uvést, že obžalovaný v rámci tohoto výslechu na dotazy vyšetřovatele výslovně uvedl, že plošiny kupoval nové, nebyly repasované. V rámci téhož protokolu opakovaně dále uvedl, že může potvrdit, že podle jeho mínění se nejednalo o žádné repasované plošiny, vypadaly opravdu jako nové, pouze byly znečištěny přepravou. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením, které posléze uplatnil v rámci opravného prostředku v tom smyslu, že již v přípravném řízení připouštěl, že se mohlo jednat o plošiny repasované, příp. nelegálně napodobené apod. Tento odkaz činí odvolací soud zejména proto, že svědkové T. a Š., pokud jim byly předestřeny fotografie plošiny pořízené svědkem Z. (viz č.l. 278), potom oba shodně uvedli, že plošiny, které viděli oni, byly jiné než je plošina zobrazená na zmíněné fotografii. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že touto fotografií se obžalovaný v přípravném řízení snažil potvrdit svoji verzi o tom, že zmíněné plošiny odstavil na parkovišti u restaurace M. (nyní H.). Jako zcela absurdní je nutno odmítnout jeho tvrzení, že pokud mu do výkonu trestu byla tato fotografie doručena, tak nepoznal, že se fakticky jedná o jinou plošinu než tu, která je zobrazena na prospektu na č.l. 170, kde je zobrazena ona originální plošina od dánské firmy O. L. Zde se nelze znovu než ztotožnit s názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, že i osoba s naprosto minimálními technickými znalostmi musí na první pohled, a to i bez toho, že měla k dispozici srovnávací materiál, poznat zcela zásadní rozdíly, nejen v barvě ale i v konstrukci obou zmíněných plošin. Aniž by soud prvního stupně ani soud odvolací hodlal znovu obsáhle rozebírat to, co uvádí již nalézací soud, musí i v této souvislosti jednoznačně poukázat na výpověď svědka E.S. (viz č.l. 302 + 457). Tento svědek, vlastník firmy, která je výhradním a jediným zástupcem firmy O. L. na území České, ale i Slovenské republiky ve svých výpovědích opakovaně vyvrátil, že by plošiny zobrazené na prospektu na č.l. 170 byly vůbec kdy jako nové na území České či Slovenské republiky dovezeny. Výslovně také uvedl, že firma O. L. plošiny tohoto typu jako nové vyrábí převážně ve žluté barvě s tím, že pokud jsou vyrobeny v barvě zelené, pak ty jsou zcela výhradně dodávány toliko firmě R. L. ve Spolkové republice Německo, která je minimálně tři roky sama využívá a nejdříve po oněch třech letech je dává k další dispozici (prodej apod.). Tento svědek také jednoznačně vyloučil, že by čísla uvedená na leasingových smlouvách naznačených ve výroku tohoto rozsudku byla skutečnými čísly, která používá firma O. L. k označování svých výrobků. Zde je nutno konstatovat, že i ve výpovědích obžalovaného, jež byly realizovány v přípravném řízení, a výpovědí svědků T. a Š. jsou poměrně zásadní rozpory. Totéž pochopitelně platí i pokud se týče výpovědi znalce ing. H., jež byl v této věci vyslechnut v procesním postavení svědka s tím, že jím vypracované znalecké posudky byly v naprostém souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu čteny jako listinné důkazy. Zde je nutno na tomto místě odmítnout námitku odvolatele, že soud prvního stupně s těmito důkazy nepracoval, neboť, jak vyplývá z příslušného protokolu o hlavním líčení, oba tyto znalecké posudky byly zkonstatovány, a to jakožto listinný důkaz ve smyslu § 213 odst. 1 tr.ř. Soud tedy důkaz těmito posudky provedl a tyto znalecké posudky ve spojení i s výpovědí zpracovatele, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, rovněž i hodnotil. Dle názoru odvolacího soudu je nutno i při hodnocení těchto důkazů, tedy zejména výpovědi ing. H., přihlédnout k výpovědi svědka S., z níž jednoznačně plyne, že ona čísla uvedená ve znaleckých posudcích, k nimž svědek ing. H. vypovídal, nemohla být a také nejsou originálními čísly, kterými by označovala své výrobky firma O. L. Je skutečností, že jak svědkové S., T. či Š., tak i ing. H., byli vyslechnuti po poučení o trestních následcích křivé výpovědi s tím, že u ing. H. jakožto znalce zapsaného do seznamu znalců by eventuelní prokázaná křivá výpověď a vědomě nepravdivě zpracovaný znalecký posudek měly téměř s absolutní jistotou za následek vyškrtnutí ze seznamu znalců. Odvolací soud se v této souvislosti kloní na rozdíl od soudu prvního stupně spíše k názoru, že všichni zmíněné svědkové (pochopitelně s výjimkou ing. S.) byli obžalovaným a s největší pravděpodobností i jeho otcem v této věci spíše zneužiti. Odvolací soud je toho názoru, že jakési plošiny s největší pravděpodobností určitě existovaly, a tyto plošiny, ať se k nim ing. S. dostal jakýmkoliv způsobem, byly poté předvedeny ať již svědku T., popř. svědku Š., a pochopitelně i k ohledání a následnému vypracování znaleckých posudků ing. H. V žádném případě se však dle mínění odvolacího soudu s ohledem na vyznění výše uvedených důkazů nemohlo jednat o ony originální plošiny vyrobené dánskou firmou O. L., které by byly jako nové za cenu 700.000,- Kč za jednu dodány do České republiky, ohledně nichž byly vystaveny ony faktury uvedené ve výroku napadeného rozsudku. To absolutně vyloučil zejména svědek S., o jehož věrohodnosti nemá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně sebemenších pochyb. Dalšími námitkami, které uplatnil odvolatel, bylo údajné pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že pozdě vyslechly svědkyni I.H. a tak pak už nemohla procesně použitelným způsobem potvrdit ty skutečnosti, které uvedla v rámci úředního záznamu o svém vytěžení ze dne 19.1.2000. V této souvislosti nelze než poukázat na skutečnost, že nepochybně i obhájci obžalovaného je známa koncepce trestního řádu, který jak v době před 1.1.2002, tak i po tomto datu hovoří o tzv. neodkladných či neopakovatelných úkonech s tím, že konstantní judikatura i ustálená soudní praxe stojí na stanovisku, že standardní výslech svědka není a v žádném případě nemůže být neodkladným či neopakovatelným úkonem. Proto tedy pochopitelně nelze v žádném případě na obsah onoho úředního záznamu nahlížet jako na relevantní a procesně použitelný důkaz, naopak jako na důkaz takového charakteru je nutno nahlížet toliko na výpověď zmíněné svědkyně jak byla realizována v řízení před soudem. V této výpovědi potom svědkyně neuvedla žádných skutečností, které by svědčily pro teorii obžalovaného uplatněnou v rámci hlavního líčení. Konečně pokud obžalovaný ústy svého obhájce vytýká soudu, že nehodnotí rozpory ve výpovědích zejména svědků Vavříka, popř. ing. D., potom zejména stran výpovědi ing. D. je tato námitka absolutně irelevantní, neboť z příslušného protokolu o výslechu tohoto svědka před soudem prvního stupně (viz č.l. 474) jednoznačně vyplývá, že zmíněný svědek vypovídal podle protokolace shodně jako v řízení přípravném s tím, že soud prvního stupě s ohledem na obsah výpovědi svědka neměl potřebu použít postupu ve smyslu § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř., tedy přečtení výpovědi z přípravného řízení pro odstranění rozporů. Konec konců ani obhájce přítomný tomuto výslechu nenamítal, že by se v této výpovědi objevily jakékoliv rozpory. Jak vyplývá z příslušného protokolu o výslechu zmíněného svědka u hlavního líčení, tento setrval na svých tvrzeních i při konfrontaci, která ve smyslu § 104a odst. 2 tr.ř. byla soudem prvního stupně provedena mezi ním a obžalovaným. Pokud je vyčítáno nesprávné hodnocení rozporů ve výpovědích svědka V., potom je poněkud zvláštní, jaké rozpory jsou vytýkány, když o žádných konkrétních se v odvolání nehovoří, a to zejména ve světle té skutečnosti, že svědek Vavřík byl vyslechnut toliko jednou a v rámci hlavního líčení (viz č.l. 579) byla výpověď tohoto svědka ve smyslu § 211 odst. 1 tr.ř. (tedy za souhlasu obžalovaného) pouze čtena. Pokud dále odvolatel argumentuje tím, že je toliko spekulativní závěr soudu, že záměrně uváděl leasingové společnosti již neexistující sídlo své firmy s tím, že odvolatel zde argumentuje příslušnými normami obchodního zákoníku, pak k tomu uvádí odvolací soud, že pokud by odvolatel hodlal skutečně s firmou D. l. C., s.r.o., mít seriózní podnikatelské vztahy, pak by bez ohledu na to, co nyní tvrdí, tedy na to, že nedošlo k zápisu změny sídla jeho firmy do obchodního rejstříku, nepochybně uvedl do průvodního dopisu či jakýmkoliv jiným způsobem oznámil firmě D. l. C., s.r.o., skutečné sídlo své firmy. O tom, že poškozená leasingová společnost skutečné sídlo firmy neznala, dle názoru odvolací soudu transparentně svědčí opakované pokusy této firmy doručit výzvy k hrazení splátek obžalovanému na onu původní adresu firmy obžalovaného, což pochopitelně úspěšné býti nemohlo. Dle názoru odvolacího soudu je velmi symptomatickým pro samotný charakter obhajoby obžalovaného i to, že ač zejména v přípravném řízení opakovaně uváděl, že pro něj fakticky nebude žádným problémem zajistit příslušné doklady k existenci zmíněných plošin, ať už se jednalo o kupní smlouvy, doklady v účetnictví o těchto plošinách apod., pak, jak vyplynulo zejména z výpovědi u hlavního líčení, žádný z těchto dokladů posléze k dispozici nebyl, a to i přesto, že již v přípravném řízení policie prohledala místa, která označil obžalovaný jako místa, kdy by mohly být tyto doklady uloženy. Obžalovaný uváděl zejména u hlavního líčení, že veškeré doklady, které by mohly potvrdit reálnou existenci těchto plošin, se s největší pravděpodobností ztratily. Pokud obžalovaný v rámci svého doplnění odvolání v rámci veřejného zasedání uváděl, že zástupci leasingové firmy příslušné plošiny museli vidět, o čemž podle jeho názoru svědčí podpisy na leasingových smlouvách, potom tuto námitku lze odmítnout s poukazem na výpověď ing. S., který příslušný leasingový případ realizoval. Tento svědek jednoznačně a opakovaně uvedl, že jeho firma zprostředkovávala dodávku celkem čtyř plošin, dvou pro svědka V. a dvou pro obžalovaného, když tento svědek zcela jednoznačně a opakovaně uvedl, že fyzicky neviděl ani jednu z oněch čtyř plošin. Tedy tvrzení obžalovaného o tom, že zástupci leasingové firmy plošiny viděli, není pravdivé. Stejně tak není pravdivé ani tvrzení obžalovaného o tom, že dojednával ještě v prosinci 1998 podrobnosti onoho leasingového případu se svědkem U. Z výpovědi tohoto svědka, který byl tehdejším pracovníkem firmy D. L. C., a.s., jednoznačně plyne, že tento sice s obžalovaným komunikoval, ovšem výlučně pouze proto, že s ním projednával situaci nesplácení leasingových splátek. Nic dalšího z výpovědi svědka nevyplývá. Dle názoru odvolacího soudu i výpověď tohoto svědka diskvalifikuje tvrzení obžalovaného, ale i jeho otce ing. S. stran jejich údajné dohody. Pokud by totiž tato dohoda existovala, potom se jeví absolutně nelogickým, proč by obžalovaný neinformoval zástupce leasingové společnosti o tom, že leasingové splátky hrazeny budou, a to dokonce osobu jemu blízkou, a to svým otcem. Soud odvolací nemůže ani souhlasit s tvrzením obžalovaného v tom smyslu, že úvahy soudu stran společností S. I. a S. s.r.o. jsou zavádějící, neprůkazné či spekulativní. Naopak jak vyplývá ze spisového materiálu, jak orgány činné v přípravném řízení, tak posléze i soud se důsledně snažily zajistit veškeré okolnosti týkající se obou zmiňovaných firem. Jak však vyplývá ze spisového materiálu, zejména pokud se týče firmy S. I., již v přípravném řízení bylo prokázáno, že žádná takováto firma v době, kdy mělo k údajnému obchodnímu případu dojít, fakticky neexistovala. Pokud se týče oné firmy S. s.r.o., potom ze zjištění, jež učinil soud prvního stupně, plyne, že zástupcem této firmy měl být ukrajinský státní občan, který se s největší pravděpodobností nezdržuje na území ČR a o činnosti této firmy nebylo možno získat žádné relevantní údaje. Toto je však možno uzavřít tím, že pokud se týče firmy S., potom tato firma měla být odběratelem plošin od otce obžalovaného S., který, jak již bylo v samotném úvodu tohoto rozhodnutí zdůrazněno, dobrovolně na sebe převzal závazek hradit leasingové splátky k jakémusi předmětu leasingu a tudíž by další šetření ohledně firmy S. s.r.o. bylo v této věci nadbytečné. Pokud se pak týče oné firmy S. I. s.r.o., bylo důkazy, které jsou zažurnalizovány ve spise, prokázáno, že žádná osoba jménem ing. Ť., popř. P.H., event. A.H., což měli být zástupci této firmy, neexistuje. Lze tedy na základě výše uvedených důkazů a jejich hodnocení dle názoru odvolacího soudu zcela nepochybně uzavřít závěr, že plošiny toho typu, jež jsou uvedeny na prospektu na č.l. 170 a jež měly být předmětem oné leasingové operace popsané ve výroku napadeného rozsudku, nikdy ve vlastnictví obžalovaného nebyly, tudíž je odpovídajícím závěr soudu prvního stupně, že takto specifikovaný předmět leasingu fakticky neexistoval a celá akce byla obžalovaným vyfabrikována toliko dokladově s cílem získat prospěch ve formě proplacených faktur od firmy D. l. C. a.s., což se konec konců také povedlo. Pokud se týče návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědka JUDr. Š., po tom, co již bylo výše uvedeno, odvolací soud je toho názoru, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečným. V odvolání je argumentováno tím, že svědek Š. prostřednictvím své firmy uzavřel s ing. S. komisionářskou smlouvu a soudu prvního stupně je vytýkáno, že tyto skutečnosti nikterak nerozebírá. Odvolací soud však musí konstatovat, že ze spisového materiálu (a to z materiálů, které byly předloženy otcem obžalovaného ing. S.) vyplývá, že byla uzavřena nikoliv smlouva komisionářská, ale smlouva mandátní, a to dne 12.1.1999 mezi mandatářem JUDr. J.Š. – S. a mandantem D. l. C., a.s., když předmětem této smlouvy byl závazek mandatáře, tedy JUDr. Š., zabezpečit mimosoudní vymáhání nesplacených pohledávek za dlužníkem S.-R. s.r.o. Jedná se tedy o onu pohledávku firmy D. l. C., s.r.o., kterou leasingová společnost měla za firmou obžalovaného. Tuto pohledávku mandatář, tedy JUDr. J.Š., skutečně vymohl, o čemž svědčí zejména účetní doklady ve formě příjmových pokladních dokladů svědčících o tom, že ze strany otce obžalovaného byly v termínech, jež jsou souhrnně uvedeny ve zprávě společnosti D. l. C., s.r.o., na č.l. 418 jednotlivé leasingové splátky uhrazeny. Shora uvedenými argumenty přitom bylo již opakovaně obsáhle rozebráno, že na splácení leasingových splátek otcem obžalovaného nelze nahlížet jinak, než na eventuelní náhradu způsobené škody, ovšem že splácení leasingových splátek nemůže ničeho měnit na trestní odpovědnosti obžalovaného V.S. za jednání uvedené ve výroku napadeného rozsudku. Za takovéto situace je potom zcela nepochybně uzavřít závěr, že event. doplnění dokazování výslechem JUDr. Š. v procesním postavení svědka by nemohla ničeho měnit na skutkovém ději tak, jak byl ustálen procesním soudem ve výroku napadeného rozsudku. Proto tedy ani odvolací soud nesdílí názor obhajoby, že je nutno dokazování doplnit výslechem právě zmíněného JUDr. Š. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy dle názoru odvolací soudu zřejmé, že soud prvního stupně postupoval naprosto správně, pokud na základě důkazů, které v této věci provedl, uznal obžalovaného V.S. vinným jednáním, jež je popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Námitky obžalovaného uvedené v opravném prostředku, zejména ty, které neměly charakter pouhého opakování obhajoby, byly potom shledány odvolacím soudem námitkami irelevantními. Pokud se týče právní kvalifikace jednání obžalovaného S., potom zde odvolací soud zcela odkazuje na příslušnou pasáž v odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně na str. 18, kde soud prvního stupně precizně a pečlivě rozebírá, z jakých důvodů kvalifikoval jednání obžalovaného tak, jak je kvalifikoval. Prakticky totéž platí i pokud se týče úvah o uložení trestu odnětí svobody, když stran důvodů, které vedly soud prvního stupně k uložení takového trestu, jaký uložil, lze opětovně rovněž odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, které se jeví býti pečlivými, precizními a logickými. Především je nutno konstatovat, že soud prvního stupně v žádném případě nepochybil, pokud uložil obžalovanému trest souhrnný za použití § 35 odst. 2 tr.zák., neboť podmínky pro uložení takovéhoto trestu ve věci dány jsou. Pokud se týče samotné výměry uloženého trestu odnětí svobody, pak na trest v trvání 5-ti roků v žádném případě nelze nahlížet jako na trest nepřiměřeně přísný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., či snad dokonce jako na trest nezákonný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Naopak dle názoru odvolací soudu soud prvního stupně postupoval striktně v mezích naznačených v ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák., jež vymezují mantinely stran účelu a ukládání trestu. Ani ve výroku rozsudku stran zařazení obžalovaného do příslušného typu věznice pro výkon uloženého trestu odnětí svobody nebylo shledáno žádných pochybení, stejně jako ve výrocích, jimiž byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, ať již zákazu obchodní činnosti či zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, a to ani v předmětu zakázané činnosti, ani době, na kterou byla příslušná činnost obžalovanému zakázána. Vzhledem k tomu, že tedy soud prvního stupně vyřešil dle názoru odvolacího soudu správně otázku viny, právní kvalifikace, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a rovněž tak i otázku uložených trestů zákazu činnosti a vzhledem k tomu, že námitky obžalovaného proti tomuto postupu soudu prvního stupně byly shledány irelevantními, nezbylo než odvolání obžalovaného jako nedůvodné dle § 256 tr.ř. zamítnout.