Úmyslné usmrcení jiného spáchané pachatelem v úmyslu zakrýt jiný trestný čin je samostatným skutkem de iure, odlišným od skutku (trestného činu), který měl být tímto jednáním utajen (zakryt). Naplňovalo-li proto jednání obviněného, spočívajícího ve fyzickém napadání poškozené nejprve znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 TrZ, měla tato kvalifikace vyjádřit právní povahu prvého ze skutků de iure. Kvalifikace veškerého jednání obviněného (tj. obou skutků) toliko v podobě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) TrZ není dostatečná, neboť tzv. faktická konzumpce se u souběhu vícečinného (vyjma forem zdánlivého souběhu, tj. vývojových stádií trestného činu, činů pokračujících či hromadných) neuplatňuje.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný O.V. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době od večerních hodin dne 15. 2. 2002, do poledne dne 16. 2. 2002, v K. – N. M., v přízemí domu , na ul. Z., při návštěvě v bytě O.M., nejdříve jmenovanou po slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ji opakovaně silně udeřil do vlasaté části hlavy i obličeje keramickou miskou a srazil ji na podlahu, čímž jí tímto násilným jednáním způsobil 2 tržně zhmožděné rány délky 2,2 cm ve vlasaté části hlavy, rozsáhlá podkožní krvácení na čele vlevo, na tváři a v oblasti dolní čelisti, povrchní tržně zhmožděnou ranku délky 1,2 cm při okraji levého obočí, zlomeninu dolní čelisti vlevo s otokem a dislokací úlomků i podkožním krvácením v okolí, další ranky na bradě a na čele vpravo a též na krku v úrovni lalůčku levého ušního boltce, přičemž vnitřně pak u napadené došlo ke vzniku masivního prokrvácení měkkých pokrývek lebních v krajině spánkové vlevo, týlní a čelní, kterážto poranění ve svém souhrnu by si u ní vyžádala dobu léčení v délce 4 – 5 týdnů a následně, když napadená O.M. počala křičet a projevila snahu jeho násilné jednání oznámit policii, z obavy před hrozícím postihem a ve snaze zakrýt své předchozí jednání vůči ní, se rozhodl ji usmrtit, načež ji nejdříve rdousil rukama a pak jí kolem krku obtočil a utáhl televizní koaxiální kabel tak, až O.M. při vzniklém otoku mozku, zlomenině levého rohu jazylky a obou rohů chrupavky štítné, spojené s masivním prokrvácením sliznice v okolí kořene jazyka, příklopky hrtanové a měkkých tkání krku oboustranně podél skeletu hrtanu, na místě zemřela v důsledku udušení z uškrcení. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek soudu prvého stupně právní moci nenabyl, neboť byl ihned po vyhlášení v hlavním líčení napaden odvoláním obžalovaného O.V. Ve zdůvodnění odvolání, vypracované jeho obhájcem JUDr. B.H., napadá výrok o vině i trestu. Domáhá se toho, aby odvolací soud zhodnotil, zda jsou případné rozpory v jeho pozdějších výpovědích podstatné natolik, že neumožňují při hodnocení důkazů ve prospěch obžalovaného za situace, kdy rozhodujícím důkazem v tomto řízení je právě výpověď obžalovaného, vycházet z jeho verze, podané v přípravném řízení dne 26. 4. 2002, podle níž obžalovaný usmrtil poškozenou pod hrozbou ztráty vlastního života, tedy nikoli na základě jeho svobodné vůle. V případě, že by odvolací soud považoval tuto verzi obžalovaného za jeho obhajobu jinými důkazy nevyvrácenou, navrhuje zrušení napadeného rozsudku a zproštění od obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť se v tomto případě pro nedostatek subjektivní stránky nejednalo o úmyslný trestný čin, pro který byla podána obžaloba. Pokud odvolací soud vezme za nevyvrácenou poslední verzi usmrcení poškozené M., kterou obžalovaný popsal u hlavního líčení dne 18. 9. 2002, navrhuje rovněž zrušení napadeného rozsudku a vynesení rozsudku zprošťujícího podle § 226 písm. c) tr. ř. Pro případ, že se i odvolací soud při hodnocení provedeného dokazování ztotožní s rozhodnutím nalézacího soudu, požaduje obžalovaný, aby se zabýval právní kvalifikací skutku tak, jak ho popsal samotný obžalovaný při své první procesní výpovědi dne 7. 3. 2002. Obžalovaný namítá proti právní kvalifikaci skutku také podle odst. 2. písm. h) § 219 tr. zák., tedy, že by poškozenou usmrtil v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. I podle vyjádření znalců z odvětví soudního lékařství obě fáze úrazového děje totiž na sebe plynule navazovaly, následovaly za sebou a gradovaly ve škrcení kabelem. Také znalec psycholog připustil vedle motivu při druhé fázi útoku snahu obžalovaného eliminovat poškozenou, jako svědkyni, také motiv přetrvávání afektivity obžalovaného, typický pro první fázi jeho útoku vůči poškozené. Obhajoba tedy považuje skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku, za jediný útok, resp. skutek, přičemž, aby se mohlo jednat o kvalifikovanou skutkovou podstatu, popsanou v § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., muselo by se jednat o jiný útok, přesněji o jiný trestný čin. Pokud tedy odvolací soud bude považovat doznání obžalovaného ze dne 7. 3. 2002 za dostačující podklad pro rozhodnutí o vině, pak se obžalovaný z důvodů shora popsaných, domáhal zrušení napadeného rozsudku ve výroku o právní kvalifikaci předmětného skutku a ve výroku o trestu a uznání viny toliko ve smyslu § 219 odst. 1 tr. zák. Při stanovení výměry trestu obžalovaný žádá odvolací soud, aby přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Obžalovaný v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedl, že to byl jakýsi veliký afekt a dodnes se z toho nemůže vzpamatovat. Intervenující státní zástupce u veřejného zasedání před soudem druhého stupně uvedl, že má za to, že krajský soud učinil úplná a správná skutková zjištění, která vychází z důkazů a tyto odůvodňují závěr o tom, že obžalovaný se dopustil trestného činu v tom rozsahu a při té právní kvalifikaci. Trest považuje za přiměřený, odpovídá společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného i osobě pachatele. Závěrem navrhl, aby odvolání obžalovaného bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Současně postupoval v intencích věty druhé § 254 odst. 1 tr. ř. Rozborem opravného prostředku lze dojít k poznatku, že napadenému rozsudku jsou obžalovaným vytýkány: 1) nesprávnosti skutkových zjištění, týkajících se pachatelství odvolatele na činu, která pramení z nesprávného hodnocení důkazů tímto soudem provedených, 2) nesprávnosti právních závěrů nalézacího soudu. Odvolatel navrhuje v podstatě tři alternativy rozhodnutí odvolacího soudu: a) zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť se pro nedostatek subjektivní stránky nejednalo o úmyslný trestný čin, b) zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť podle verze obžalovaného ze dne 18. 9. 2002 poškozenou usmrtila jiná osoba než obžalovaný, c) právní kvalifikaci trestného jednání podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku, považuje za jediný útok, 3) nepřiměřenost uloženého trestu, zejména k věku a zdravotnímu stavu obžalovaného. Odvolací soud zaujal k výhradám odvolatele následující stanovisko: Z ústavního principu nezávislosti soudní moci vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Tento princip je třeba vztáhnout i k postupu soudu, při kterém, váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. Rozsah nezbytného dokazování je odvoditelný z povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tj. z povinnosti zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně své povinnosti dostál. Skutek, jenž je popsán ve výroku napadeného rozsudku, je třeba považovat za do té míry objasněn důkazy, které nalézací soud provedl, že o skutkových zjištění tohoto soudu důvodné pochybnosti nevznikají. Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou založena na procesně účinných důkazech, které byly v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti tímto soudem provedeny a na jejich následném vyhodnocení, které splňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud prvého stupně velmi pečlivě vyložil, jak přistoupil k jednotlivým uplatněným obhajobám obžalovaného a kterými důkazy má tyto za vyvrácené. Nalézací soud nepochybil, když své závěry ohledně skutkových zjištění opřel především o prvotní výpověď obžalovaného V. ze dne 7. 3. 2002. Obžalovaný v této výpovědi detailně popsal průběh konfliktu, způsob vedení útoku vůči poškozené M. a další podrobnosti, jež mohl znát jedině skutečný pachatel. Věrohodnost a pravdivost této výpovědi je podporována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když znalci k této výpovědi obžalovaného O.V. konstatovali, že mechanismem úrazového děje tak, jak jej popsal obžalovaný v této výpovědi, mohlo dojít ke všem zraněním, která byla při pitvě zjištěna. Po ukončení první fáze útoku, jímž poškozená utrpěla zranění na hlavě a obličeji, včetně zlomeniny dolní čelisti, byla její schopnost k mluvě či křiku jen mírně omezena. Řeč mohla být nesrozumitelná, avšak hlasitost křiku nemusela být ovlivněna. Pravdivost tvrzení obžalovaného O.V. ze dne 7. 3. 2002, je podpořena dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Znalec uvedl, že tato první verze události odpovídá popisu děje v mezích psychologické pravděpodobnosti. Znaky autentičnosti v popisech předmětných dějů znalec zaznamenal i při znaleckém vyšetření obžalovaného, kdy byly zřejmé autentické exprese rozčilení, přesvědčivý popis vlastních prožitků v kritické situaci, apod. Dále znalec uvedl, že je mimo rámec psychologické pravděpodobnosti, že by obžalovaný podal takto autentický obraz komunikace vlastních požitků a reflexí událostí v rámci vymyšlené verze. Je rovněž nepravděpodobné, vzhledem k osobnosti obžalovaného, že by uváděl bez jakýchkoliv alibizujících náznaků verzi, vynucenou jinými osobami ve svůj neprospěch. Znalec dále konstatoval, a to k verzi výpovědi obžalovaného ze dne 26. 4. 2002, že se oproti výše uvedené verzi ze dne 7. 3. 2002 nápadně liší svou dikcí, byl u ní shledán menší podíl konkrétnosti, obžalovaný používal vágní formulace, jeho výpověď nese znaky strojenosti, neživotnosti a psychologické neautentičnosti. Dle znalce tato výpověď nepodporuje tezi, že se jedná o reprodukci skutečně prožité události. Navíc dle odvolacího soudu nelze přehlédnout to, že obžalovaný při prvním hlavním líčení před Krajským soudem v Ostravě dne 29. 7. 2002 (č. l. 249) po zákonném poučení uvedl, že je vinen. Poté odmítl k věci vypovídat a využil tak svého zákonného oprávnění. Následně z důvodů jeho zdravotní indispozice bylo hlavní líčení odročeno na neurčito. Ve druhé výpovědi obžalovaného, která byla učiněna na jeho žádost dne 26. 4. 2002, obžalovaný ustupuje od svého plného doznání a hájí se tím, že vlastně neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, nýbrž jednal pod nátlakem cizinců z obavy o svůj vlastní život. O cizincích se v prvotní výpovědi nezmiňoval, neboť se bál jejich pomsty. U hlavního líčení před krajským soudem , které se konalo ve dnech 18. až 20.9.2002 uvedl třetí verzi skutkového děje, přičemž tato se v podstatných bodech odlišuje od druhé, a to jak dobou, po kterou navštěvoval poškozenou, tak tím, kdo poškozenou první udeřil, kdo odešel do koupelny hledat šňůru a dále i tím, že na obžalovaného jeden z Ukrajinců mířil pistolí a obžalovaný měl poškozené pouze obmotat kolem krku koaxiální kabel. V té době však poškozená, měla být již mrtvá. Kabel jen slabě utahoval, což se Ukrajinci nelíbilo, proto ho hrubě odhodil a tento pořádně utáhl Ukrajinec sám. Proti věrohodnosti obhajoby obžalovaného, ze dne 26. 4. 2002 a u hlavního líčení, svědčí následující důkazy: výpovědi svědkyň J.T., jež bydlí o patro výše, než bydlela poškozená a G.N., jež bydlí na stejném patře, jako bydlela poškozená. Z jejich výpovědí bylo zjištěno, že nikdy nezaregistrovaly přítomnost cizinců - rusky hovořících mužů - v bytě zemřelé ani v jeho blízkém okolí. Obě svědkyně shodně potvrzují, že zemřelá byla dosti umluvená, ráda se svěřovala, popovídala a je nepochybné, že by o těchto návštěvách se před nimi zmínila. Výpověďmi svědkyň J.T. a K.P., jež uklízela u poškozené, je doloženo, že nejméně od vánoc r. 2001 obžalovaný docházel za poškozenou do jejího bytu. Chtěl s ní žít, což si poškozená nepřála. Těsně před svou smrtí poškozená O.M. požádala svědkyni K.P., aby obžalovaného vyhledala a vyřídila mu, aby již za ní nechodil. Ani této svědkyni se poškozená nesvěřila, že by za ní chodili rusky mluvící muži. Rovněž svědkyně K.B. – poštovní doručovatelka vypověděla, že před ní poškozená nikdy nehovořila, že by ji v bytě navštěvovali příbuzní z Ukrajiny. Naopak poškozená se před svědkyní zmiňovala o muži, jež jí opravoval šicí stroj již před vánocemi r. 2001. Nalézací soud při hodnocení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi obžalovaného ze dne 26. 4. 2002 a u hlavního líčení, posuzoval okolnosti obžalovaným uváděné s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Přitom shledal následující rozpory, jež znevěrohodňují tvrzení obžalovaného a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Obžalovaný vypověděl, že v bytě poškozené se těsně před jejím zavražděním pilo. Popisuje, kde viděl poloprázdnou láhev od alkoholu a prázdnou láhev, přičemž při ohledání místa činu nic takového nalezeno nebylo. Obžalovaný dále tvrdil, že v koupelně se nenacházela žádná šňůra. Proto byl nucen na příkaz neznámých Ukrajinců použít koaxiální kabel. Z protokolu o ohledání místa činu však vyplývá, že v koupelně byly nataženy prádelní šňůry. Výše uvedené rozpory podporují věrohodnost první procesně využitelné výpovědi obžalovaného ze dne 7. 3. 2002. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je doloženo, jaká zranění poškozená O.M. kritického dne utrpěla. Tato zranění odpovídají těm, jež jsou uvedena ve výroku napadeného rozsudku a podporují první procesně využitelnou výpověď obžalovaného. Znalci konstatovali, že bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení z uškrcení, přičemž škrtidlem byl koaxiální kabel. Znalec vyloučil, že by smrt nastala před tím, než došlo k nasazení škrtidla. Je nutno podotknout, že při pitvě nebylo zjištěno žádné onemocnění přirozené povahy, které by ovlivnilo nástup smrti. Jednalo se o smrt násilnou, která byla v přímé příčinné souvislosti s utažením škrtidla kolem krku poškozené. Dle závěrů znalců zjištěná poranění odpovídají dvoufázovému úrazovému ději, při kterém v první fázi došlo k působení tupého násilí, směřujícího na hlavu a obličej, nejpravděpodobněji šlo o útok rukou, ozbrojenou tupým předmětem. V druhé fázi útoku, který byl veden pomocí škrtidla, došlo k tomu, že na krk poškozené byl nasazen koaxiální kabel, ten byl nejprve otočen kolem krku s jednoduchým uzlem, tedy překřížením na přední straně krku a poté byl třikrát otočen kolem krku bez překřížení. Na těle poškozené nebyly nalezeny žádné známky útoku. Útok byl v první fázi veden razantně, opakovaně k ochromení odporu poškozené. V krvi zemřelé bylo zjištěno 0,15 promile alkoholu, což je množství, které dle znalců nemohlo ovlivnit její chování a jednání. Z toxikologicky významných látek byl v moči zemřelé prokázán flunitrazepam, ACB, bromazepam, paracetamol, metabolity amidopyrinu, allobarbital a kofein. Jednalo se o koncentrace v rozmezí terapeutických hladin, což nemohlo ovlivnit chování a jednání poškozené před a v okamžiku napadení, možnost její sebeobrany a také nemohl ovlivnit nástup smrti. Soud prvého stupně nepochybil, pokud při formulaci závěrů o trestní odpovědnosti obžalovaného (tj. při řešení otázky v rovině základu trestní odpovědnosti) a následně při rozhodování o uložení adekvátního trestu (v rovině právních následků této odpovědnosti) vyšel ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie bylo zjištěno, že obžalovaný netrpěl žádnou duševní chorobou nebo duševní poruchou. Znalci byly konstatovány pouze diskrétní a zcela nezávažné kvality změny psychiky, přiměřené jeho věku. Obžalovaný v době páchání trestné činnosti byl plně schopen rozpoznávat společenskou nebezpečnost svého jednání a taktéž byl plně schopen své jednání ovládat. Znalec bezpečně vyloučil průběh závažnějších projevů opilosti a stanovil, že s největší pravděpodobností šlo pouze o stav prosté lehké opilosti. Dále znalec bezpečně vyloučil projevy chorobně probíhající opilosti (patologické) a projevy komplikované nebo kombinované opilosti. Ze znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie a z výslechu znalce bylo zjištěno, že v postojích obžalovaného se uplatňují dissociální postojové kvality, pragmatismus, prvky egoismu, svéhlavosti, nedostatek sebekázně počínat si nezávisle, nekonvenčně, menší ochota k sebekritice, připravenost k dominantním pozicím a sebevědomým projevům v sociálnu. Agresivita obžalovaného je zvýšena nad rámec průměru ve vazbě na temperament a nevyrovnanou emoční složku. Násilí mu však není osobně významnou hodnotou ani zdrojem libosti. Dle znalce nelze vyloučit variantu zištného motivu jeho násilného jednání vůči poškozené. Dle znalců je resocializace u něj snížena. Dle odvolacího soudu není tedy možno pochybovat o skutkových závěrech, učiněných soudem prvého stupně. Tyto skutkové závěry krajského soudu tak, jak vyplývají z okolností uvedených výše, měly oporu v provedených důkazech, jejichž hodnocení soudem nalézacím plně odpovídalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, jež kvalifikoval trestné jednání obžalovaného, popsané ve výroku napadeného rozsudku, pouze jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., tedy spáchaný v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, který je užitou právní kvalifikací fakticky konzumován. Nalézací soud pochybil pokud nekvalifikoval jednání obžalovaného popsané ve výroku tohoto rozsudku jako vícečinný souběh, jež je založen dvěma skutky de iure, které jsou zcela samostatné, přičemž šlo o souběh nestejnorodý. (Skutkem de iure se rozumí všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Struktura skutku de iure tvoří jednání a jím zapříčiněný následek, obojí trestně právně relevantní.) Odvolací soud připomíná, že v tomto případě tyto samostatné skutky musí naplňovat postupně skutkové podstaty příslušných (v daném případě dvou) trestných činů. Pokud nalézací soud hovoří o faktické konzumpci, tedy že dva skutky de iure právně kvalifikuje pouze podle jediného ustanovení trestního zákona, přestože se nabízejí dvě kvalifikace, dospěl tak k nesprávnému závěru, že jsou zde další okolnosti, které souběh vylučují. Faktickou konzumpcí u vícečinného souběhu se rozumí páchání téhož trestného činu postupně více skuty de iure, což znamená, že způsob jednání pro společnost nebezpečnější konzumuje předchozí způsob jednání méně nebezpečný, jenž bývá zpravidla prostředkem trestné činnosti závažnější. Pachateli se proto přičítá pouze skutek závažnější, souběh obou těchto skutků se vylučuje. Z důvodů faktické konzumpce je vyloučen vícečinný souběh mezi vývojovými stadii trestného činu, mezi obecnými formami trestné součinnosti, kdy forma závažnější konzumuje formu méně závažnou. Pokud nalézací soud konstatuje, že úmysl obžalovaného usmrtit poškozenou je zřetelným dělítkem mezi první a druhou fází jeho násilného jednání, neboť dospěl k závěru, že se jednalo o dvoufázový úrazový děj, při kterém v první fázi došlo ke způsobení zranění, které by si vyžádalo léčení 4 – 5 týdnů, tedy došlo k výrazné újmě na zdraví poškozené, na což plynule navazovala fáze druhá, která vyústila až do usmrcení poškozené uškrcením koaxiálním kabelem, pak jeho závěr o faktické konzumpci je nesprávný. Afektivní motiv nalézací soud spatřuje v rozhodující míře v pozadí úvodní fáze (první fáze) útoku. V případě škrcení (druhá fáze) je v jednání obžalovaného dle krajského soudu zřejmá racionální rozvaha, snaha o eliminaci poškozené a zabránění možnosti svědčit v jeho neprospěch, byť zde mohlo docházet k přetrvávání i afektivního prvku. Vzhledem k těmto skutečnostem se tedy nejednalo o faktickou konzumpci. Proto jednání obžalovaného mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví dle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a současně i jako trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Protože odvolání bylo podáno pouze ze strany obžalovaného a odvolací soud je vázán ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., tedy zásadou zákazu změny k horšímu (tzv. reformatio in peius), obžalovaný by tudíž byl uznán vinným při porušení této zásady dvěma trestnými činy, čímž by se nepochybně zhoršilo jeho postavení, přibyla by mu přitěžující okolnost ve smyslu § 34 písm. i) tr. zák., jež má podstatný vliv na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného a tím přímý vliv na uložení výše trestu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr. zák. Dle soudu druhého stupně skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. byla naplněna jak po formální, tak i po materiální stránce. Odvolací soud shledal podmínky, ve shodě se soudem nalézacím, pro aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Mezi okolnosti, které zvyšují podstatnou měrou typovou společenskou nebezpečnost jednání, popsaného v základní skutkové podstatě trestného činu vraždy tak, že ve svém důsledku dochází ke zvýšení typové nebezpečnosti jednání obžalovaného, patří skutečnost, že obžalovaný se dopustil předmětného trestného jednání v úmyslu přímém. Při svém jednání užil několika mechanismů a obětí byla osoba velmi stará, u níž bylo možno předpokládat, že nebude mít dostatečné obrané reakce. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného tak není určován pouze jednou okolností, nýbrž komplexem všech výše uvedených okolností, jež ve svém souhrnu podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. Opravnému prostředku obžalovaného nebylo možno přisvědčit ani v části, v níž napadl výrok o trestu. Obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen, v souladu se zákonem (§ 39a odst. 2 písm. d/ tr. zák.), do věznice se zvýšenou ostrahou. Není možno učinit závěr ve světle výše uvedených zjištění, že by trest obžalovanému uložený byl trestem nepřiměřeně přísným, který by měl být, při postupu dle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., odvolacím soudem zmírněn. Při úvaze o druhu a výši trestu (když druh trestu je trestní sazbou jednoznačně vymezen) nalézací soud správně vyhodnotil skutečnosti pro ukládání trestu rozhodující. Krajský soud postupoval podle všech zákonných hledisek, uvedených v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud správně vyhodnotil, že obžalovanému nesvědčí žádná polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 tr. zák. a že naopak mu přitěžuje, že v minulosti nevedl řádný život, byl opakovaně odsouzen, a to 11x, zpravidla pro majetkovou trestnou činnost, a to rovněž jako zvlášť nebezpečný recidivista, přičemž odsouzení se datují od r. 1954 do r. 1997 (§ 34 písm. j/ tr. zák.). Nalézací soud zcela správně při úvahách o výši trestu přihlédl též k momentálnímu zdravotnímu stavu obžalovaného i k tomu, že v prvotní výpovědi trestnou činnost zcela doznal, čímž do značné míry usnadnil objasnění této trestní věci. Uložený trest proto plně odpovídá konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného a není možno nalézacímu soudu nic vytknout. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal v činnosti soudu prvého stupně pochybení, avšak vzhledem k zásadě zákazu refarmation in peius, nebylo možno toto pochybení napravit z důvodů výše uvedených, neboť by se tímto zhoršilo postavení obžalovaného (uznán vinným dvěma trestnými činy) a jiná pochybení nalézacího soudu shledána nebyla, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obžalovaného podle § 256 tr. ř.