Nucený správce svým rozhodnutím o úplném nebo částečném pozastavení nakládání vkladatelů s vklady (ve smyslu ust. § 28d odst. 3 z.č. 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech) odnímá na určitou dobu vkladateli právo s vkladem nakládat, to je činit právní úkony týkající se vkladu. Pojem úplného pozastavení nakládání vkladem je třeba chápat jako zákaz jakýchkoli (všech) dispozic s vkladem, (tj. včetně postoupení pohledávky z vkladu a započtení) zatímco pojem částečného pozastavení nakládání vkladem jako pouze částečný zásah do dispoziční volnosti vkladatele tak, že jsou zakázány jen některé dispozice s vkladem v rozhodnutí správce vymezené buď druhem dispozice či výší částky vkladu.

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zrušil směnečný platební rozkaz č.j. 2 Sm 209/2001-4 ze dne 10. 8. 2001 a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 42 060,- Kč. Dle odůvodnění shledal soud prvního stupně důvodnou včas uplatněnou námitku žalovaných, že došlo k platnému započtení pohledávky zajištěné žalovanou směnkou. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci i nesprávná skutková zjištění. Považuje za nesporné, že na základě úvěrové smlouvy byl prvnímu žalovanému poskytnut žalobcem úvěr 250 000,- Kč se splatností do 8. 3. 2003 a že na zajištění tohoto úvěru byla prvním žalovaným vystavena vlastní blankosměnka avalovaná druhým žalovaným. Tato byla žalobcem, resp. úpadcem doplněna poté, kdy v souladu s úvěrovou smlouvou úpadce odstoupil od úvěrové smlouvy pro nesplácení úvěrových splátek. Námitka žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu nemůže být dle názoru žalobce důvodná. K namítanému započtení vzájemné pohledávky z titulu uložených peněžních prostředků došlo totiž až poté, kdy správce nucené správy rozhodl o pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady. Toto rozhodnutí nutno vykládat v souladu s cílem nucené správy vyjádřeným v § 28d odst. 5 z.č. 87/95 Sb., tedy odvrátit další majetkovou újmu a vymoci pohledávky záložny. Rozhodnutí správce nucené správy zahrnuje pozastavení jakýchkoli operací s vklady, které by mohly vést k jejich zmenšení či zániku, tedy mj. i započtení. Navíc žalobce namítl, že v době doručení projevu vůle žalovaného č. 1 směřujícího k započtení, tj. dne 29. 8. 2000 nebyla převážná část úvěru splatná a tedy závěr soudu, že započtením zanikl celý zůstatek úvěru, není správný. Dle názoru žalobce totiž započtení splatné pohledávky z vkladu na nesplatnou část pohledávky z úvěru odporuje ustanovení § 581 odst. 2 věty druhé ObchZ a ustanovení § 359 ObchZ. S ohledem na to, že soud prvního stupně se nezabýval otázkou, z jaké části byl úvěr žalovaného č. 1) ke dni provedení zápočtu, tj. ke dni 29. 8. 2000 nesplatný a tudíž nezpůsobilý k zápočtu, považuje žalobce za nedostatečně zjištěný skutkový stav. Konečně namítal, že pokud žalovaný č. 1 vznesl kompenzační námitku ve svém písemném podání soudu ze dne 10. 10. 2001, stalo se tak po uplynutí třídenní lhůty k podání námitek a k této námitce nelze přihlížet. Žalobce se proto domáhal změny napadeného rozsudku tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti. Žalovaní navrhovali potvrzení napadeného rozsudku, když dle jejich názoru soud prvního stupně věc správně posoudil. Navíc mají žalovaní za to, že správce konkursní podstaty není aktivně legitimován. Správce konkursní podstaty se nestal účastníkem hmotněprávních vztahů, v řízení nevystupuje za sebe, ale jako správce konkursní podstaty - tedy na vrub konkursní podstaty úpadce a tomuto stavu měl odpovídat petit žaloby. Žalovaní nadále považují za významné své námitky, které uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně, byť ne v třídenní lhůtě od doručení platebního rozkazu. Úvěrovou smlouvu, která dle jejich názoru je “titulem, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok”, považují za absolutně neplatný právní úkon, když tuto smlouvu neopatřila řádným podpisem I. Družstevní záložna. Vyjadřují názor, že absolutní neplatnost působí ex tunc, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal, a není tedy významné, že proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyla včas namítnuta. K vlastní námitce započtení, kterou dle žalovaných soud prvního stupně správně posoudil, žalovaní považují argumentaci žalobce cíli nucené správy za nepřijatelnou a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Za nejistou označují i ústavnost § 28d zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a dovolávají se nálezů Ústavního soudu 5/93 a 1/96. K odvolacím argumentům žalobceo započitatelnosti pohledávek žalovaní vyjadřují názor, že právní řád primárně chrání věřitele, který má splatnou pohledávku (1. žalovaný), jehož právo je tedy “silnější” proti věřiteli (záložna), který má pohledávku nesplatnou, nedospělou a jehož právo je “slabší”. Nepochybně tak bylo možné, aby 1. žalovaný svou splatnou pohledávku započetl proti nesplatné pohledávce žalobce. Konečně k namítané opožděnosti kompenzační námitky prvního žalovaného poukázali žalovaní na to, že tato námitka byla vznesena již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a později “jen z důvodu procesní opatrnosti” činěna opětovně. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (ustanovení § 206, § 212 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že k návrhu žalobce Krajský soud v Ostravě vydal dne 10. 8. 2001 směnečný platební rozkaz č.j. 2 Sm 209/2001-4, jímž uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 263 411,- Kč s 6% úrokem od 29. 11. 2000 do zaplacení, dále částku 788,- Kč a náklady řízení ve výši 9 490,- Kč, a to do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu, anebo aby v téže lhůtě podali námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítají. Námitky včas podali oba žalovaní. Tvrdili, že 1. žalovaný se dne 28. 8. 2000 na základě postoupení pohledávky ing. Arch. H. vůči žalobci ve výši 344 400,- Kč stal věřitelem žalobce. V témže okamžiku měl žalobce vůči prvnímu žalovanému pohledávku 225 432,45 Kč a jelikož 1. žalovaný učinil vůči žalobci projev vůle směřující k započtení, vzájemné pohledávky zanikly v rozsahu, v němž se kryly. Žalobcova pohledávka tak zanikla zcela. Dále namítli nedostatek aktivní legitimace žalobce. Soud prvního stupně ve věci provedl důkaz směnkou, usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 36 K 8/2000, rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 26. 7. 2000 a rozhodnutím nuceného správce ze dne 1. 8. 2000 č. 23/2000, smlouvou o výnosovém termínovaném vkladu č. 003933, smlouvou postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2000, dopisem žalovaného č. 1 ze dne 28. 8. 2000 a poté již rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Vzal za prokázané, že směnka zajišťovala úhradu závazků vzniklých ze smlouvy o úvěru č. U12/99 uzavřené mezi I. Družstevní záložnou a žalovaným č. 1. Dne 29. 8. 2000 provedl žalovaný č. 1 vůči I. Družstevní záložně úkon směřující k započtení, když proti shora uvedené pohledávce I. Družstevní záložny z úvěru započetl pohledávku z výnosového termínovaného vkladu ing. Arch. H. ve výši 344 400,- Kč, která na něj týž den přešla smlouvou o postoupení pohledávky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka, kterou zajišťuje směnka zanikla započtením dne 28. 8. 2000, a to i přes to, že od 2. 8. 2000 byl rozhodnutím správce nucené správy vydán zákaz nakládat s vklady. Toto omezení se totiž týkalo pouze provádění plateb a přijímání vkladů, jak je v něm výslovně uvedeno, nikoli však dalších možných dispozic s pohledávkou z vkladu. Tuto pohledávku tak bylo možno platně postoupit na žalovaného a platně započíst s pohledávkou I. Družstevní záložny. Další námitku žalovaných, a to námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) ZKV. Odvolací soud částečně opakoval a doplnil dokazování a zjistil: - z rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 26. 7. 2000 č.j. 4123/2000, že jmenovaný úřad udělil souhlas správci nucené správy I. Družstevní záložny podle § 28d z.č. 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech “k úplnému pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady v I. Družstevní záložně se sídlem v Ostravě tak, že I. Družstevní záložna nebude provádět platby z pověření vkladatelů včetně provádění výplat vkladů vkladatelům, přijímat vklady od vkladatelů, a to po dobu 60 dnů od 2. 8. 2000 včetně” - z rozhodnutí nuceného správce I. Družstevní záložny se sídlem v Ostravě ze dne 1. 8. 2000 č.j. 23/2000, že nucený správce rozhodl “o úplném pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady tak, že nebudou prováděny platby z pověření vkladatele včetně provádění výplat vkladu vkladatelům, nebudou přijímány vklady od vkladatelů v I. Družstevní záložně, a to s účinností od 2. 8. 2000 včetně po dobu 60 dnů”. Po takto doplněném a zhodnoceném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím skutkovým a právním závěrům: Skutkový stav věci byl v zásadě správně zjištěn již soudem prvního stupně. Mezi účastníky není sporu o tom, že předmětná směnka zajišťovala pohledávku I. Družstevní záložny se sídlem v Ostravě na zaplacení úvěru poskytnutého žalovanému č. 1 a není rovněž sporu o tom, že ke dni 28. 8. 2000 tato pohledávka činila 225 432,45 Kč a nebyla dosud zaplacena. Je rovněž nesporné, že k témuž dni měl ing. Arch. J. H. z titulu smlouvy o výnosovém termínovaném vkladu pohledávku za I. Družstevní záložnou se sídlem v Ostravě ve výši 344 400,- Kč a že tentýž den uzavřel s žalovaným č. 1 smlouvu o postoupení této pohledávky žalovanému č. 1. Ve stejný den pak žalovaný č. 1 učinil písemný projev směřující k započtení této pohledávky s pohledávkou zajištěnou předmětnou směnkou. Je třeba posoudit, zda a jaký dopad z hlediska platnosti zmíněných právních úkonů (smlouvy o postoupení pohledávky a projevu započtení) měla skutečnost, že v I. Družstevní záložně se sídlem v Ostravě byla od 4. 11. 1999 zavedena nucená správa trvající až do prohlášení konkursu dne 20. 12. 2000, přičemž jedním z opatření nuceného správce bylo rozhodnutí o pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady, které vydal se souhlasem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami dne 1. 8. 2000. Institut nucené správy družstevních záložen je upraven v ustanovení § 28 až § 28d z.č. 87/1995 Sb. o spořitelnách a úvěrních družstvech. Podle ustanovení § 28d odst. 3 uvedeného zákona “jestliže to situace družstevní záložny vyžaduje, může správce s předchozím souhlasem Úřadu (pro dohled nad družstevními záložnami) částečně nebo úplně pozastavit nakládání vkladatelů s jejich vklady v družstevní záložně”. Pokud se žalovaní v odvolacím řízení dovolávali Listiny základních práv a svobod a postup žalobce a jím použitou argumentaci cíli nucené správy, označili za odporující této normě, nelze s nimi souhlasit. Rozhodnutí o zákazu nakládání s vklady je vzhledem ke svým důsledkům v souladu s právem proto, že se neděje na základě porušení zákona či nesprávného úředního postupu, ale na základě zákonné licence - výslovného zákonného zmocnění. Nucený správce, který ve smyslu ustanovení § 28d odst. 1, 2 cit. zákona má od okamžiku zavedení nucené správy postavení představenstva a úvěrové komise, přitom nezasahuje do práv osob stojících vně družstevní záložny. Jeho rozhodnutí je adresováno družstevní záložně jako právnické osobě a váže tak i její členy. Žalobcova argumentace cíli nucené správy není zcela bez právního významu. Cílem nucené správy je zajistit takové podmínky v družstevní záložně, aby členové mohli na členské schůzi, pokud její svolání a konání umožňuje situace v družstevní záložně, řádně a se znalostí všech potřebných informací o družstevní záložně rozhodnout o opatřeních vedoucích k nápravě všech nedostatků včetně případné úhrady zjištěné ztráty nebo o zrušení družstevní záložny (§ 28b odst. 1 zákona o spořitelnách a úvěrních družstvech). Cílem je tedy zjednodušeně řečeno ozdravění družstevní záložny. Účelem rozhodnutí nuceného správce o pozastavení nakládání s vklady je pak zvýšit volné peněžní zásoby družstevní záložny, neboli poskytnout družstevní záložně v nucené správě určitou lhůtu k zajištění dostatku likvidních prostředků umožňující mu následnou výplatu vkladů členům - vkladatelům. Ve světle vztahu družstevní záložna + člen družstevní záložny naopak neobstojí argumentace žalovaných o tom, že “lidské svobody jsou silnější, než interes nedobře hospodařící záložny”. Nucený správce svým rozhodnutím o úplném nebo částečném pozastavení nakládání vkladatelů s vklady odnímá na určitou dobu vkladateli právo s vkladem nakládat. Přitom pojem nakládat nutno vyložit ve smyslu činit jakýkoli právní úkon týkající se vkladu. Zákon přitom nevymezuje takovéto “nakládání” (dispozice s vkladem) ani příkladmo. Zakotvuje možnost pozastavit nakládání vkladatelů s jejich vklady v družstevní záložně “částečně nebo úplně” (ustanovení § 28d odst. 3 cit. zákona). Použité pojmy částečně či úplně nelze dle názoru odvolacího soudu vykládat jen tak, že se zákaz může vztahovat na vklad celý či jen na jeho část. Pojem úplného pozastavení nakládání vkladem je zároveň třeba chápat jako zákaz jakýchkoli (všech) dispozic s vkladem, zatímco pojem částečného pozastavení nakládání vkladem jako pouze částečný zásah do dispoziční volnosti vkladatele tak, že jsou zakázány jen některé, ne však všechny dispozice s vkladem, případně též všechny dispozice s vkladem, avšak pouze do určité výše. Zatímco rozhodnutí o úplném pozastavení nakládání nevyžaduje, aby v rozhodnutí bylo blíže vymezeno, rozhodnutí o částečném pozastavení nakládání s vkladem přímo pojmově vyžaduje a předpokládá bližší vymezení, buď druhem dispozice či výší částky vkladu. Pokud v konkrétní věci Úřad pro dohled nad družstevními záložnami udělil souhlas k úplnému pozastavení nakládání s vklady a současně toto vymezil tak, “že I. Družstevní záložna nebude provádět platby z pověření vkladatelů včetně provádění výplat vkladů vkladatelům, přijímat vklady”, nezbývá než dovodit, že se jednalo jen o příkladmý výčet pozastavených a tedy nedovolených dispozic. Úmysl Úřadu a potažmo pak nuceného správce v jeho rozhodnutí, totiž úmysl pozastavit nakládání s vklady úplně - tedy veškeré dispozice a v celé výši vkladu, je z použitého zákonného pojmu “úplné pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady” zcela zřejmý a tomu odpovídá i odůvodnění obou zmíněných rozhodnutí (Úřadu i nuceného správce). Za situace, že nucený správce v souladu se zákonem rozhodl o úplném pozastavení nakládání vkladatelů s jejich vklady v družstevní záložně, nemohl již člen této družstevní záložny (vkladatel) ing. Arch. H. platně postoupit svou pohledávku z vkladového účtu na žalovaného č. 1. Smlouva o postoupení pohledávky mezi nimi uzavřená dne 28. 8. 2000 je neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 39 ObchZ, § 1 odst. 2 ObchZ). Žalovaný č. 1 tak dne 28. 8. 2000, kdy učinil písemný projev vůle směřující k započtení proti pohledávce, která je zajištěna předmětnou směnkou, neměl započitatelnou vzájemnou pohledávku a k zániku úvěrové pohledávky I. Družstevní záložny započtením tak nedošlo. V rámci rozboru této problematiky však odvolací soud považuje za účelné uvést, že závěry ohledně neplatnosti právního úkonu - smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené v době trvání úplného pozastavení nakládání s vkladem jsou plně aplikovatelné též na samotný právní úkon započtení, kde navíc akcentuje skutečnost, že započtení je jednou z právních skutečností mající za následek zánik pohledávky. V době trvání úplného pozastavení nakládání s vkladem pak takový úkon, mající za cíl zánik vkladu, rovněž nemůže být platný pro rozpor se zákonem č. 87/1995 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud námitku žalovaných uplatněnou proti směnečnému platebnímu rozkazu, spočívající v zániku kauzálního závazku započtením, neshledal důvodnou. Druhou včas uplatněnou námitku žalovaných, tj. námitku nedostatku aktivní legitimace správce konkursní podstaty, soud prvního stupně, posoudil správně. Jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek úpadce je, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce (ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Správce konkursní podstaty úpadce tedy má aktivní legitimaci, neboť má právo nakládat se směnečnou pohledávkou jako majetkem podstaty a tedy i právo domáhat se proplacení směnky. Další námitkou, kterou žalovaní uplatnili v průběhu řízení před soudem prvního stupně, případně až v odvolacím řízení se odvolací soud (a správně ani soud prvního stupně) nezabýval, a to s ohledem na ustanovení § 175 odst. 4 (věta prvá za středníkem) o.s.ř. Jednalo se o námitku nedostatku podpisu I. Družstevní záložny na úvěrové smlouvě a z toho dovozované neplatnosti úvěrové smlouvy. Žalovaní se mýlí, pokud se domnívají, že k jimi tvrzené absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy musí soud přihlížet z úřední povinnosti i kdyby nebyla namítána. V konkrétním případě je namístě zdůraznit, že ve sporu byla uplatněna směnka. Jedná se o specifické zkrácené směnečné řízení, které je upraveno v ustanovení § 175 o.s.ř. zcela samostatně s přihlédnutím ke zvláštní povaze nároků ze směnky. Předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvod pochybovat, rozhodne soud směnečným platebním rozkazem. Jedinou obranou žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky. Na základě podaných námitek soud rozhodne v námitkovém řízení, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti či zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Zákon váže podání námitek na krátkou lhůtu a umožňuje jednat jen o včas podaných námitkách. Po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání námitek nelze již uplatňovat takovou obranu, která nebyla uplatněna v námitkách. Koncentrační zásada nedopadá pouze na procesněprávní námitky poukazující na nedostatek podmínek řízení, k jejichž existenci soud přihlíží kdykoli za řízení. Ve včas podaných námitkách žalovaní nezpochybnili pohledávku žalobce, kterou zajišťovala směnka. Netvrdili nic o úvěrové smlouvě. Netvrdili, že by snad kauza směnky neexistovala např., že by úvěr nebyl poskytnut. S ohledem na to nebyl důvod, aby se soud právním důvodem vzniku kauzálního vztahu zajištěného směnkou vůbec zabýval. K později vznesené námitce neplatnosti úvěrové smlouvy pak již nebylo možné přihlédnout. S ohledem na shora uvedené závěry proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (ustanovení § 219 o.s.ř.). Pokud jde o výrok o nákladech řízení, žalobce měl v námitkovém řízení plný úspěch a má proto právo na náhradu nákladů řízení (ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Náklady řízení žalobce sestávají z odměny advokáta 35 050,- Kč a 2x 75,- Kč paušální úhrady hotových výloh. Jelikož žalobce je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků (ustanovení § 11 odst. 2 písm. r/ zák. č. 549/1991 Sb. ve znění zák. č. 255/2000 Sb.), je povinností žalovaných zaplatit soudní poplatek z odvolání (ustanovení § 2 odst. 3 uvedeného zákona).