Za situace, kdy zástavní věřitel (žalobce) nebyl přítomen podpisu zástavní smlouvy k nemovitostem zástavcem (žalovaným), týmž okamžikem, kdy zástavce smlouvu opatřenou svým podpisem předal katastrálnímu úřadu, jeho projev vůle (akcept) opustil jeho výlučnou sféru a ocitl se ve sféře dispozice druhé strany smlouvy (zástavního věřitele), kterým tímto okamžikem nabyl objektivní možnost s tímto projevem vůle zástavce se seznámit. Tímto okamžikem byl naplněn zákonný předpoklad dovršení právního úkonu ve smyslu ust. § 45 odst. 1 ObčZ, když tímto způsobem akcept došel oferentu.

Shora označeným rozsudkem Krajský obchodní soud v Ostravě uložil žalovanému č. 2 povinnost zaplatit žalobci 366 774,21 Kč s 35% úrokem ročně z částky 328 445,33 Kč od 3. 7. 1997 do 10. 8. 1997 a 30% úrok z částky 238 445,33 Kč od 11. 8. 1997 do zaplacení s tím, že žalobce je oprávněn se uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí ve výroku specifikovaných. Zároveň žalovanému č. 2 uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení částkou 29 488,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný č. 2. Domáhal se změny napadeného rozsudku tak, že žaloba vůči němu bude zamítnuta. Namítal, že zástavní právo k uvedeným nemovitostem nevzniklo, neboť zástavní smlouva, kterou uzavřel s žalobcem, v době doručení návrhu na vklad v katastrálním úřadu nebyla dovršena. Smlouvu podepsal v kanceláři notáře a bezprostředně poté ji společně s úvěrovým dlužníkem ing. V. F. osobně doručil na Katastrální úřad spolu s návrhem na vklad. Žalobce přítomen jeho podpisu nebyl a akcept tedy před podáním návrhu na vklad žalobci nedošel. Pozdější doručení jím podepsané smlouvy žalobci je dle jeho názoru se zřetelem k ustanovení § 151b odst. 2 ObčZ již právně bezvýznamné. K prokázání svého tvrzení navrhoval provést důkaz výslechem žalovaných a spisem Katastrálního úřadu v Ostravě. Žalovaný č. 2 dále namítl možnou neplatnost zástavní smlouvy pro nedostatek určitosti v části týkající se příslušenství a tvrdil, že jeho “souhlasem v žádném případě nebylo kryto příslušenství v takovém rozsahu, jaké uplatnil žalobce”. Dále vytýkal napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost, pokud jde o výši zažalované částky a tvrdil, že k částečnému plnění došlo ze strany obou žalovaných. Konečně setrval i na argumentaci, že jako zástavní dlužník nemůže být zavázán k placení, neboť z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by zástavci, který není dlužníkem, svědčila povinnost zajištěnou pohledávku uspokojit. Žalobce především dříve než odvolací soud rozhodl o podaném odvolání, vzal žalobu zčásti zpět, a to jak na jistině o částku 174 900,29 Kč (což zdůvodnil platbami na jistinu ze dne 4. 10. 1995 a 12. 11. 1995), a dále o částku 16 167,71 Kč na běžném úroku, (což zdůvodnil platbou na tento účel ze dne 12. 11. 1995). Dále s ohledem na postupné snižování pohledávky o zaplacené částky a s ohledem na změny úrokových sazeb vzal zpět žalobu, pokud jde o požadovaný úrok postupně počínaje 3. 7. 1997 do zaplacení, když od 19. 5. 2000 došlo k zastavení úročení. Jinak však navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a odvolání žalovaného označil za účelové. Odvolací soud především připustil částečné zpětvzetí žaloby, když žalovaný č. 2 žádné námitky vůči němu neměl, a dovodil též ostatní procesní důsledky, to je zrušení části napadeného rozsudku a zastavení řízení (ustanovení § 208 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (ustanovení § 206, § 212 odst. 1, 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 ve smyslu čl. 15, hlava I, část 12 z.č. 30/2000 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 2 není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou ze dne 28. 7. 1995 upřesněnou podáním ze dne 2. 9. 1997 se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení částky 366 774,21 Kč s 25% úrokem od 24. 7. 1995 do 19. 5. 1997, 50% úrok od 20. 5. 1997 do 24. 6. 1997, 45% úrok od 25. 6. 1997 do 2. 7. 1997, 35% úrok od 3. 7. 1997 do 10. 8. 1997 a 30% úrok od 11. 8. 1997 do zaplacení s tím, že splněním povinnosti jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti druhého, přičemž ve vztahu k žalovanému č. 2 se žalobce může uspokojit jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (v petitu specifikovaných tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku). Rozsudkem ze dne 5. 11. 1997 č.j. 26 Cm 495/96-42 Krajský obchodní soud žalobě vyhověl vůči žalovanému č. 1, zatímco vůči žalovanému č. 2 žalobu zamítl. Skutková tvrzení žalobce o uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným č. 1, poskytnutí úvěru, neplnění úvěrových podmínek žalovaným č. 1 a zajištění úvěru zástavou nemovitostí ve vlastnictví žalovaného č. 2 vzal za prokázané, dospěl však k závěru, že uzavřenou zástavní smlouvou žalovaný č. 2 nepřevzal závazek uhradit dlužnou částku úvěru a nelze po něm tudíž zaplacení dluhu požadovat. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 1. 2000 č.j. 4 Cmo 92/98-63 zrušil ve vztahu k žalovanému č. 2 rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když s odkazem na konstantní judikaturu soudů vyslovil závazný právní názor, že “právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 151f odst. 1 o.z.) může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy”. V dalším řízení se soud prvního stupně měl zabývat namítanou neplatností uzavřené zástavní smlouvy, kterou tehdy žalovaný č. 2 spatřoval jednak ve skutečnosti, že zástavní smlouvu nepodepsala jeho manželka, o níž tvrdil, že je “podílníkem na majetku uvedeném v zástavní smlouvě” a jednak v okolnostech podpisu zástavní smlouvy, když tvrdil, že si podpisu této smlouvy nebyl vědom, pouze podepsal třetí stranu nějakého strojem psaného textu. Soud prvního stupně ve věci provedl důkaz úvěrovou smlouvou, upomínkami a výzvou k úhradě úvěrového dluhu, dále zástavní smlouvou a výpisy z katastru nemovitostí a poté, kdy žalobce vzal částečně žalobu zpět (z důvodu inkasa pojistného plnění ze dne 11. 11. 1999 a částečné úhrady žalovaným č. 2) a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil, rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Dle odůvodnění vzal za prokázané řádné plnění úvěrové smlouvy ze strany žalobce a naopak neplnění povinností úvěrového dlužníka. Ve vztahu k žalovanému č. 2 vzal za prokázané, že žalovaný č. 2 uzavřel s žalobcem dne 26. 3. 1993 zástavní smlouvou k nemovitostem (rodinný dům č.p. 77, p.č. 794 stavební plocha, p.č. 793 - zahrada p.č. 782 - louka, p.č. 783 - pastva, vše zapsáno na LV č. 321 u Katastrálního úřadu v Ostravě). Zástavní smlouva byla uzavřena pro zajištění řádného splácení úvěru poskytnutého žalovanému č. 1 ve výši 540 000,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný č. 2 je v katastru nemovitostí evidován jako výlučný vlastník těchto nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva byla platně uzavřena. Tvrzení žalovaného č. 2 o tom, že nevěděl, že podepsal zástavní smlouvu a že se cítí podveden žalovaným č. 1, vyhodnotil jako účelová, když podpis žalovaného č. 2 na zástavní smlouvě byl úředně ověřen a sám žalovaný č. 2 připustil, že od firmy DEBUT nabízející provizi za řízení zástavy obdržel “finanční hotovost”. S ohledem na dříve vyslovený právní názor Vrchního soudu v Olomouci, který soud prvního stupně akceptoval, pak dovodil oprávněnost žaloby i vůči žalovanému č. 2. Odvolací soud především doplnil dokazování a zjistil: - ze zástavní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1993 mezi žalobcem a žalovaným č. 2 (jejíž obsah již správně zjistil soud prvního stupně), že je opatřena razítkem žalobcovy pobočky v Karviné a podpisem ředitele pobočky, dále žalovaným č. 2 jako zástavcem a žalovaným č. 1 jako vedlejším účastníkem. Dne 26. 3. 1993 byly podpisy obou žalovaných ověřeny notářem JUDr. J. K. Smlouva je na rubu opatřena též razítkem Katastrálního úřadu v Ostravě, dle jehož obsahu byl dne 29. 3. 1993 povolen vklad práva s účinky vkladu dnem 26. 3. 1993 - z “Rozboru pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 3. 1993 na částku 540 000,- Kč F. V., IČ:”, že k čerpání úvěru došlo 30. 3. 1993 (481 840,- Kč a 2. 4. 1993 58 160,- Kč). K datu 24. 7. 1995 činil stav pohledávky na úvěrovém účtu č. 3420243740791 částku 366 644,16 Kč. Dne 4. 10. 1995 bylo na jistinu zaplaceno 25 350,- Kč, dne 12. 11. 1995 bylo na jistinu zaplaceno 149 550,29 Kč a téhož dne bylo zaplaceno na běžném úroku 16 167,71 Kč. K datu 19. 5. 2000, kdy bylo zastaveno úročení, bylo na celkovou pohledávku (jistina 540 000,- Kč, nárůst úroku 298 249,15 Kč a nárůst poplatků za vedení účtu 5 520,- Kč) uhrazeno 443 581,89 Kč na jistině, 81 238,30 Kč na běžných úrocích, 960,- Kč na poplatcích za vedení účtu a 6 380,83 Kč na úrocích sankčních - z přehledu úrokových sazeb Komerční banky a.s., že k datu 3. 7. 1997 činila tzv. zvýšená sazba po splatnosti 35%, k datu 11. 8. 1997 činila 30%, k datu 17. 3. 1999 činila 25% a tato se již do 18. 5. 2000 nezměnila. Po takto doplněném a zhodnoceném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba, jíž se po omezení žalobního nároku žalobce domáhá, aby žalovaný č. 2 společně s žalovaným č. 1 mu zaplatil částku 175 576,16 Kč a úrok, tak jak je specifikován ve výroku tohoto rozsudku, s omezením práva žalobce tuto svou pohledávku uspokojit ve vztahu k tomuto žalovanému pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, je důvodná a napadený rozsudek je tak věcně správný. Žalobce prokázal žalobní tvrzení týkající se poskytnutí úvěru, neplnění úvěrových splátek úvěrovým dlužníkem, jakož i v nezaplacení poskytnutých úvěrových prostředků s dohodnutými úroky ke dni konečné splatnosti úvěru, tj. k datu 25. 12. 1994. Prokázal též aktuální výši pohledávky z úvěru k datu rozhodování odvolacího soudu. Ve vztahu k žalovanému č. 2 pak prokázal, že k zajištění závazku žalovaného č. 1 z konkrétní úvěrové smlouvy uzavřeli žalobce a žalovaný č. 2 zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného č. 2. Zajišťovaný závazek byl v zástavní smlouvě specifikován úvěrovou smlouvou, jakož i částkou poskytnutého úvěru 540 000,- Kč. Odvolací argumentaci žalovaného č. 2, že příslušenství mělo být i v zástavní smlouvě vymezeno a nedostatek takovéhoto vymezení by zakládal neplatnost smlouvy pro nedostatek určitosti zajišťované pohledávky, nelze přisvědčit. Specifikace zajišťované pohledávky uvedením konkrétní úvěrové smlouvy, konkrétního úvěrového dlužníka, částky poskytnutého úvěru s výslovným uvedením toho, že součástí zajišťované pohledávky je vedle úvěrové částky též příslušenství, je dostatečným určením pohledávky, kterou zástava zabezpečuje. Z takto koncipované specifikace zajištěné pohledávky je nepochybné, že zajišťuje jak vrácení poskytnutých úvěrových prostředků, tak i veškeré příslušenství sjednané v úvěrové smlouvě jako jsou úroky, poplatky, či úroky “sankční”. Již před soudem prvního stupně byla spolehlivě vyvrácena obrana žalovaného č. 2, že nebyl výlučným vlastníkem zastavených nemovitostí, jakož i jeho tvrzení, že nevěděl o tom, že podepisuje zástavní smlouvu. Ostatně žalovaný č. 2 nyní v odvolání sám připouští, že před pověřeným notářským pracovníkem podepsal zástavní smlouvu, kterou již opatřenou podpisem žalobce přinesl k podpisu úvěrový dlužník - tj. žalovaný č. 1. Svou obranu nově staví na tvrzení, že bezprostředně poté, kdy zástavní smlouvu podepsal, společně s úvěrovým dlužníkem, tj. 1. žalovaným ji předložil spolu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu, který vklad povolil. Z toho vyvozuje, že návrh na vklad práva ze zástavní smlouvy byl učiněn v době, kdy smlouva nebyla dovršena, když jeho akcept žalobcova návrhu zástavní smlouvy žalobci nedošel. Účinky vkladu tak dle jeho názoru nemohly nastat a zástavní právo nevzniklo. Odvolací soud uvedený právní názor žalovaného nesdílí, a proto ani neprovedl důkazy výslechem žalovaných a spisem katastrálního úřadu. I kdyby totiž bylo prokázáno, že takto skutečně podpis zástavní smlouvy a následný vklad do katastru nemovitosti proběhl (a dosavadní listinné důkazy tomu nasvědčují) nebylo by možné dovodit právní důsledky uvažované žalovaným č. 2. V konkrétním případě není pochyb o tom, že zástavní smlouva byla oběma stranami (žalobcem i žalovaným č. 2) podepsána dne 26. 3. 1993. Tentýž den byla již podepsaná zástavní smlouva předložená Katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad práva do katastru nemovitostí. Za této situace i kdyby žalobce skutečně nebyl přítomen podpisu zástavní smlouvy žalovaným č. 2, týmž okamžikem, kdy žalovaný č. 2 smlouvu opatřenou svým podpisem předal Katastrálnímu úřadu, či ing. V. F., jeho projev vůle - jeho akcept opustil jeho výlučnou sféru a ocitl se ve sféře dispozice druhé strany smlouvy, tedy žalobce, který tímto okamžikem nabyl objektivní možnost s tímto projevem vůle žalovaného č. 2 (akceptem zástavní smlouvy) se seznámit. Tímto okamžikem byl naplněn zákonný předpoklad dovršení právního úkonu ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 ObčZ, když tímto způsobem akcept došel oferentu. Konečně, pokud jde o poslední odvolací námitku žalovaného č. 2, že totiž jako zástavce se nezavázal k zaplacení dluhu, odvolací soud poukazuje již na svůj právní názor k této problematice vyjádřený již v dřívějším (zrušovacím) rozhodnutí v této věci. Jelikož v konkrétní věci žalobci vzniklo právo na uspokojení se ze zástavy v době do 31. 8. 1998, řídí se toto právo nadále právní úpravou zástavního práva účinnou do 31. 8. 1998 (viz též rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1162/2001). Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení § 151f odst. 1 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, tak mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (ustanovení § 219 o.s.ř.). S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby bylo namístě nově rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobce byl ve vztahu k žalovanému č. 2 zcela úspěšný, když zpětvzetí části žaloby bylo důsledkem pozdějšího chování dlužníků, tedy žalovaných. Má proto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a ustanovení § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení představují zaplacené soudní poplatky.