Odpovědnost za těžší následek lze obviněnému přičítat jen tehdy, je-li mezi jeho jednáním a vzniklým následkem příčinná souvislost. Tak tomu není v případě, že se trestného činu loupeže účastní až ve fázi následující po té, kdy další pachatelé činu (v rozporu s původní dohodou) vykonali na poškozené násilí, které nevratně vedlo k její smrti. Nemohl-li již obviněný v době příchodu na místo činu smrtelný následek z jednání spoluobžalovaných vzešlý odvrátit, nemůže omisivní charakter jeho jednání (nečinnost ve vztahu k jím zjišťovanému zdravotnímu stavu poškozené) odůvodnit kvalifikaci jeho jednání v podobě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 3 tr.zák., neboť smrt poškozené nemá v tomto (omisivním) jednání obviněného svoji příčinu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28.2.2003, č.j. 29 T 2/2002-967 byl obžalovaný K.S. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr.zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák., za což mu byl uložen podle § 234 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestné činnosti se obžalovaný dle zjištění krajského soudu dopustil tím, že v průběhu dne 5.3.2001 v O., Č.P., P.S. a J.K., proti kterým vedené trestní stíhání již bylo pravomocně ukončeno, informoval o možnosti protiprávním jednáním získat peníze M.K., v té souvislosti Č.P. a P.S., kteří do domku M.K. měli vniknout a zmocnit se zde peněz, obstaral ponožky, které si při činu měli natáhnout na ruce, aby zabránili vzniku daktyloskopických stop, spoluobžalované navedl k místu, kde M.K. bydlela, neboť jako jediný věděl, kde bydlí, v časných ranních hodinách dne 6.3.2001 pak, po příjezdu do Ch., okres O., kde M.K. bydlela v ulici na S. n. č. 57, společně s Č.P. a P.S. překonal oplocení, vnikl na pozemek přináležející k rodinnému domku M.K., Č.P. a P.S. k tomuto rodinnému domku navedl, ukázal jim vchod do něj a po vytržení síťoviny a vyražení vchodových dveří do tohoto rodinného domku společně s nimi také vnikl do pokoje, kde se v té době nacházela M.K., však nevstoupil, fyzického útoku, který zde proti ní vedli Č.P. a P.S. se nijak neúčastnil, dům opustil dříve, než spoluobžalovaní, kteří zde odcizili nejméně bankovku v nominální hodnotě 200,- Kč, kterou zde nalezli, ale poté, co jimi byl informován o v zásadě negativním výsledku jimi provedené prohlídky, se tam společně s nimi vrátil a také se podílel na opakované prohlídce pokoje, ve kterém ležela již svázaná M.K., další peníze se však ani jemu, ani spoluobžalovaným nepodařilo nalézt a odcizili zde pouze motorovou pilu značky Black Decker výrobní číslo 011121 v ceně 2.730,- Kč, přičemž M.K., v průběhu maximálně několika málo desítek minut zemřela, neboť se udusila, když Č.P. a P.S. ji svázali na rukou barchetovou košilí, ústa jí převázali vlněnou srolovanou šálou, kterou použili jako škrtidlo, resp. jako roubík, když ji vložili mezi rty M.K., dvakrát ji obtočili v horizontální linii úst přes zátylek a boční plochy krku a zavázali ji na uzel, který silně utáhli, čímž poškozené vtlačili její jazyk směrem dozadu, v důsledku čehož došlo k uzavření jejích dýchacích cest, silně sevřeli krk poškozené škrtidlem, či rukou, čímž jí způsobili zlomeninu horního rohu chrupavky štítné vpravo a silně, při současném překrytí volným cípem čnícím z pevně utaženého uzlu šály, sevřeli rukou nosní křídla poškozené a takto jednal, ačkoli věděl, že bude-li tato žena doma zastižena, může dojít k jejímu svázání, neboť se o tom se spoluobžalovanými bavil před odjezdem na místo a navíc, předtím, než podruhé vstoupil do rodinného domku M.K., byl spoluobžalovanými výslovně informován, že při jimi provedeném prohledání domku ke svázání oné ženy skutečně došlo a i kdyby nevěděl, že popsaným jednáním může dojít k usmrcení M.K., s ohledem na vysoký věk poškozené, kterou osobně znal, s ohledem na charakter vedeného útoku a především s ohledem na skutečnost, že poškozenou při svém odchodu zanechali v jejím rodinném domku svázanou a osamělou, což registroval, toto vědět měl a mohl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání ihned po jeho vyhlášení obžalovaný K.S. V opravném prostředku zpracovaném svým obhájcem napadl výrok o vině i trestu. Obžalovaný namítl, že za správnější považuje skutková zjištění a právní kvalifikaci obsaženou v rozsudku ze dne 27.6.2002, kdy jeho jednání bylo kvalifikováno jako pomoc trestného činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), 234 odst. 1 tr.zák. a § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák. V nyní napadeném rozsudku - s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci 1 To 103/2002 ze dne 31.10.2002 - korigoval krajský soud svůj názor, když se postavil na stanovisko, že odvolatelovo jednání je třeba posuzovat v rámci společného loupežného útoku a že je mu třeba přičíst i následek v podobě smrti poškozené - tak, jak se to dovozuje z ustanovení § 5 písm. b), 6 písm. a) tr.zák. s odkazem na rozhodnutí 5/1994 Sb. V rozsudku se dovozuje, že z daného vztahu k těžkému následku je dáno zavinění odvolatele nejméně ve formě nevědomé nedbalosti, i když se přímo nepodílel na fyzickém útoku proti poškozené. Soud ovšem nepřihlédl k okolnostem, na které obžalovaný poukazoval v rámci své obhajoby. Skutečným iniciátorem celého jednání byl původně také trestně stíhaný D.B. a bez ohledu na to, že nebyl postaven před soud, byl to on - příbuzný poškozené - který vnesl mezi obžalované informaci o penězích, které údajně poškozená měla. Ten informoval také ostatní, jak je možno se k domu poškozené dostat. Tato skutečno­st byla soudem pominuta. Soud dochází k závěru, že to byl odvolatel, kdo inicioval celé jednání a ukázal místo bydliště poškozené. Z této skutečnosti dovozuje, že tato iniciativa odvolatele byla zásadní a bez ohledu na to, že se na těžkém následku přímo nepodílel, jednal prý tak, že jeho jednání vedlo přímo k těžkému následku. Odvolatel zdůrazňuje a opakuje svoji obhajobu, že neinicioval toto jednání a v žádném případě nepočítal s tím, že se odsouzení budou chovat tak, že poškozenou usmrtí. Podílel se sice na jednání směřujícím k získání finančních prostředků, ale nebylo v jeho moci předvídat to, že dojde k takovému jednání, které by vedlo k těžkému následku, tedy smrti. Ze závěrů znaleckých posudků ohledně snížení jeho kognitivních schopností odvolatel dovozuje, že nelze předpokládat, že by jeho jednání mohlo vykazovat logiku, kterou soud v napadeném rozsudku předpokládá, když poukazuje na to, že některé způsoby jeho postojů vykazují nelogičnost. Z popisu charakteru odvolatelovy osobnosti vyplývá to, co se projevuje určitou zmateností jeho jednání. Je to dáno podprůměrným, až hluboce podprůměrným kognitivním potencionálem a nerovnoměrně podmíněným souborem schopností. Tyto neschopnosti v oblasti psychické byly dány i v době jeho jednání, a proto jim měla být věnovaná podstatnější pozornost i z hlediska posouzení hodnoty „nevědomé nedbalosti“. Rozhodně není pravdou úvaha soudu o tom, že se ztotožnil se způsobem fyzického napadení poškozené, protože takovému jednání se vzpírá jeho založení. Kdyby se totiž s takovým jednáním ztotožnil, pak by v určité fázi skutkového společného jednání neodcházel z bytu a zahrady nazpět do čekajícího automobilu, ale setrval by v místnosti a pokračoval by i v pasivním pozorováním další činnosti. Trest 13 roků je naprosto nepřiměřený jeho podílu činnosti, i kdyby byl posuzován podle soudem zvolené kvalifikace. Ve vztahu k trestům uloženým přímým pachatelům, se jeví jako nepřiměřeně přísný, přísný je i z hlediska osoby odvolatele a jeho rodinných poměrů. Proto závěrem opravného prostředku navrhl obžalovaný změnu rozsudku jak v otázce viny, tak trestu, a to ve smyslu podaného odvolání. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal vrchní soud napadený rozsudek i řízení mu předcházející a zjistil následující skutečnosti: V pořadí druhý odsuzující rozsudek, vydaný v trestní věci obžalovaného K.S., je výsledkem řízení, ve kterém byla zachována ta základní procesní ustanovení, upravující provedení trestního řízení, která garantují práva obviněného na obhajobu a kontradiktorní charakter řízení. Zachována byla i ustanovení o dodržení zásady obžalovací (přes změny právní kvalifikace jednání odvolatele ve stádiu přípravného řízení byla obžaloba podána pro skutek totožný s tím, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, a o tomtéž skutku bylo soudem rozhodnuto) a ustanovení o způsobu o provedení důkazů (zásada ústnosti a bezprostřednosti). Rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně – po jeho doplnění v intencích požadavků odvolacího soudu – je způsobilý ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Nelze proto považovat za vadný postup nalézacího soudu, který zamítl další návrhy odvolatele na doplnění dokazování. Skutková zjištění, vyjádřená ve výrokové části rozsudku, jsou výsledkem vyhodnocení důkazů, které krajský soud uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí. Vyšel-li nalézací soud při jejich tvorbě z výpovědí P.S. a Č.P., případně dalších důkazů, tj. protokolů o ohledání místa činu, znaleckých posudků, cit. výpovědí svědků atd., jak na jednotlivé důkazy v příslušných pasážích rozsudku poukazuje, byl jeho postup odůvodněný. Námitky uplatněné obžalovaným v jeho odvolání, které zpochybňují skutková zjištění soudu prvního stupně, proto odvolací soud nemůže akceptovat. Krajský soud učinil správné zjištění, že zejména v počáteční fázi přípravy činu bylo rozhodné jednání odvolatele, který zasvětil ostatní obžalované o možnosti získání finančních prostředků u poškozené M.K. a inicioval tak spáchání činu. Pro spáchání činu ostatními (již odsouzenými) pachateli byla rozhodná aktivita obžalovaného K.S., jak je vyjádřena v popise skutku v napadeném rozsudku, a nikoli jednání D.B., jak tvrdí opravný prostředek obžalovaného. Skutkové závěry, které ve vztahu k osobě odvolatele sumarizuje krajský soud na straně 27-29, mají oporu v procesně účinných a správně vyhodnocených důkazech. Pokud krajský soud dospěl k poznatkům, že obžalovaný K.S. a) inicioval spáchání činu, b) se dohodl předem s dalšími pachateli na svázání poškozené, bude-li v objektu zastižena, c) obstaral ponožky a ukázal nemovitost poškozené, d) vstoupil s Č.P. a P.S. do domku, e) byl informován uvedenými osobami o svázání poškozené, f) opětovně vstoupil do domku a účastnil se jeho prohledávání i v místnosti, kde svázaná poškozená ležela, poté tyto skutkové závěry odvolací soud sdílí, neboť vycházejí z řádně vyhodnocených důkazů citovaných v odvoláním napadeném rozsudku. Rovněž další skutkové závěry učiněné v napadeném rozsudku (str. 33 – o světelných podmínkách umožňujících odvolateli v době činu zaregistrovat úvaz v obličejové části hlavy poškozené) jsou podepřeny obsahem provedených důkazů, neboť vyplývají i z doplněného dokazování, tj. z výpovědí svědků J.N., Mgr. M.N. a D.H. Opravný prostředek právní závěry soudu - zejm. v části, kdy ze společného jednání vyvozuje odpovědnost odvolatele i za přivození smrtelného následku z činu vzešlého (str. 36-37 rozsudku) - zpochybňuje poukazem na odborné závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, kdy akcentováním poznatku o podprůměrném kognitivním potenciálu odvolatele se snaží závěr o danosti nedbalostní formy zavinění ve vztahu k tomuto následku vyvrátit. Nutno však poukázat na str. 36 napadeného rozsudku, z níž vyplývá, že i touto otázkou se nalézací soud zabýval, přičemž je třeba zdůraznit, že způsobem korespondujícím poznatkům z důkazů plynoucím. Odůvodněně poukazuje krajský soud (str. 36 rozsudku) na vyjádření znalců, že jednání, kterého se měl odvolatel dopustit, je natolik jednoduché, že je srozumitelné i pro člověka s ještě výrazně podprůměrnějším kognitivním potenciálem (vyjádření MUDr. N. na č.l. 729, stvrzené vyjádřením MUDr. B. na č.l. 730 a PhDr. K. na č.l. 730), které interpretaci poznatků k osobě odvolatele, obsaženou v opravném prostředku, vylučuje. Soud pak učinil právní závěr, že s ohledem na poznatky o provedení činu, které nabyl odvolatel od ostatních pachatelů (údaj o svázání poškozené), a které získal vlastními smysly (neboť viditelnost na místě činu toto umožňovala a nutno doplnit, že obžalovaný měl možnost registrovat i akustické projevy svázané poškozené, svědčící o dýchacích obtížích – viz vyjádření obž. P. a též pozměňované údaje P.S.), „bylo v moci K.S. předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Smrt M.K. nenastala v důsledku pro tohoto obžalovaného nepředvídatelného příčinného průběhu.“ Při vyvození tohoto závěru vycházel krajský soud ze zjištění, že „obžalovaný se ztotožnil se způsobem fyzického napadení poškozené.“ Zdůraznil, že „k aktivitám, směřujícím ke zmocnění se peněz M.K. dokonce přistoupil poté, co již byl útok proti poškozené proveden. Ve společném jednání směřujícím k dosažení původního společného cíle, tzn. k odcizení peněz, pokračoval i za situace, kdy poškozená již neprojevovala žádnou aktivitu, nebránila se.“ Krajský soud poukázal i na to, že se jednalo o osobu výrazně vyššího věku, ženu, která byla vystavena nenadálému vloupání obžalovaných do jejího domku. Z důvodů rozebraných v příslušných pasážích napadeného rozsudku je dle krajského soudu třeba s vazbou na společně pojatý a postupně uskutečňovaný záměr loupežného přepadení poškozené dovodit odpovědnost odvolatele za smrt poškozené ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr.zák. Tato forma zavinění je pro smrtelný následek vzešlý z trestného činu loupeže dostačující (§ 6 tr.zák.). Právní kvalifikaci činu obžalovaného (v podobě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr.zák.) je v odůvodnění napadeného rozsudku věnována značná pozornost. Odvolací soud nicméně cítí potřebu reagovat na obsah rozsudku již z pohledu soudem prvního stupně užité právní kvalifikace (kterou z důvodů níže uvedených nepovažuje za správnou), neboť nalézací soud ve svém rozhodnutí ne zcela přesně vyjádřil právní důvody kvalifikace činu obžalovaného (což se projevilo i v nedostatečnosti jejího vyjádření v právní větě výrokové části rozsudku). Níže zdůvodněná nedostatečnost by pak odůvodnila zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. (pro porušení ustanovení trestního zákona) i za situace, že by závěr o odpovědnosti odvolatele trestným činem loupeže v jeho kvalifikované skutkové podstatě byl závěrem odpovídajícím. Z obsahu str. 35 a 36 napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud činí závěr, že „smrt poškozené M.K. byla způsobena spoluobžalovanými Č.P. a P.S. v rámci téhož společného loupežného útoku vedeného s K.S.…“. Z toho důvodu odkazuje nalézací soud na právní závěry vtělené do rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (nesprávně citováno R 5/1994, které se zabývá podmínkami postoupení věci z důvodu věcné nepříslušnosti soudu), řešícího otázku odpovědnosti spolupachatele za vznik těžšího následku, tj. smrtelného následku vyvolaného trestným činem loupeže (z cit. právní věty je zřejmé, že jde o R 18/1994). V rozporu s touto právní argumentací obsaženou v odůvodnění rozsudku („Takovou skutečnost je nutno dovodit v konkrétním případě u obžalovaného K.S.“) však při vyjádření právní kvalifikace činu ve výrokové části rozsudku otázku spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. nalézací soud nezmiňuje, ač v posuzovaném případě bez jejího výslovného vyjádření není možno učinit závěr o odpovědnosti odvolatele za smrtelný následek z činu vzešlý. Jestliže krajský soud v právní větě vyjádřil, že obžalovaný K.S. „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobil takovým činem smrt“, pak je zřejmé s ohledem na popis činu, resp. participaci odvolatele na něm, že právní věta nevystihuje popis jednání, jehož se odvolatel dopustil. Užití citované právní věty by mohlo být odůvodněno jen při současné citaci právní věty definující spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť právní závěry krajským soudem učiněné mohou mít své zákonné odůvodnění jen tehdy, uplatní-li se důsledky spolupachatelství. Podle § 9 odst. 2 tr.zák. totiž platí, že „byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)“. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku hovoří o společném jednání obžalovaných sledující společný cíl (např. str. 36), příslušné závěry jsou nicméně poněkud rozptýleně uvedeny. Proto odvolací soud v rekapitulaci na skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně uvádí následující: Nepochybně rysy společného jednání nese ta část jednání, v níž obžalovaný K.S. společně s Č.P. a P.S. pronikli na pozemek poškozené a za užití násilí a při překonání překážky, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí, pronikli do domku poškozené. Důvodně soud prvního stupně zdůrazňuje, že již v této fázi děje, resp. i v části spadající do stádia přípravy, byl dán úmysl obžalovaných k užití násilí vůči poškozené, za účelem zmocnění se jejích věcí, neboť tato alternativa byla uvážena pro případ, že se poškozená v domku bude nacházet a pachatelé na ni narazí. V další části děje se Č.P. a P.S. dopustili vůči poškozené násilí, kterým – protože bylo užito v úmyslu zmocnit se věcí poškozené – došlo k naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. Protože toto násilí (ucpávání úst, držení rukou) se jevilo nedostatečným, přistoupili jmenovaní pachatelé k zintenzívnění svého násilí, které se projevilo ve svázání poškozené způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Toto jednání, které z příčin popsaných ve znaleckém posudku znalců z odvětví soudního lékařství vedlo k úmrtí poškozené, odůvodnilo (i v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci při změně alternativy právní věty) – s ohledem na existenci vědomostní a volní složky uvedených pachatelů – kvalifikaci činu obžalovaných Č.P. a P.S. v podobě trestného činu podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. h) tr.zák. Svázání poškozeného a převázání dýchacích otvorů textiliemi vedené úmyslem usnadnit jiný (již předtím páchaný trestný čin loupeže), vedlo k odstranění jakéhokoli odporu poškozené. Následně tito pachatelé vyzvali odvolatele, aby se s nimi vrátil do domku a podílel se společně s nimi na jeho prohledávání (ve vztahu k poškozené již z jejich strany k žádnému jednání nedošlo). Tuto činnost, kterou je z pohledu původní dohody nutno považovat za fázi dokončování trestného činu loupeže, odvolatel společně s jmenovanými pachateli vykonával poté, co jimi byl informován o svázání poškozené, a poté, co svými smysly měl možnost vnímat výsledek násilného jednání na poškozené spáchaného. I v této fázi děje proto existuje společné jednání charakterizované ustanovením § 9 odst. 2 tr.zák. Přestože k prohledávání místnosti odvolatelem došlo po překonání odporu poškozené, tj. po jejím svázání, nelze v jednání obžalovaného K.S. spatřovat toliko účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., neboť toto vylučuje původní – spáchání činu předcházející – dohoda osob na činu participujících o užití násilí proti poškozené. V tomto směru nezbývá než odkázat na právní vývody obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 31.10.2002 (str. 31-33), tj. mimo jiné na důvody, proč se nemohou uplatnit závěry o účastenství ve formě pomoci včleněné např. do R 34/1968. Pokud proto odvolatel v opravném prostředku vyjádřil názor, že za správnější považuje původně soudem prvního stupně (v rozsudku ze dne 27.6.2002) užitou právní kvalifikaci (v podobě pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c/, § 234 odst. 1 tr.zák.), poté nezbývá než odkázat na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, v němž vrchní soud vyložil, proč tato kvalifikace je ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným již v dřívějším rozsudku (nyní navíc modifikovaným) nesprávná. Krajský soud učinil závěr, že odvolatel „zaregistroval skutečnost, že poškozená byla po ukončení útoku zanechána ve svém rodinném domku svázaná a osamělá. Již vzhledem k uvedenému (míněny i závěry výše citované), tedy i kdyby nevěděl, že tímto způsobem může dojít k usmrcení M.K., toto vědět měl a mohl.“ Správnost závěru o odpovědnosti odvolatele, vztahujícímu se ke smrtelnému následku (pro dostačující formu zavinění a existenci jednání obžalovaného majícího za následek úmrtí poškozené), by však dle odvolacího soudu byla dána jen za situace, že by příčinou úmrtí poškozené bylo udušení, které by vzniklo (výlučně) v důsledku zamezení přístupu kyslíku do dýchacího ústrojí poškozené pro překážku, kterou představoval roubík vložený do úst poškozené. Jedině za situace, kdy by odvolatel vstupující do děje až po vykonání násilí vůči poškozené („k aktivitám směřujícím ke zmocnění se peněz M.K. … přistoupil poté, co již byl útok proti poškozené proveden“) mohl nabýt představy o možném úmrtí poškozené pro příčinu působící za jeho přítomnosti (z napadeného rozsudku to výslovně neplyne, ale odvolací soud usuzuje, že v tomto směru bylo zvažováno, resp. muselo být zvažováno jen působení roubíku), by měl opodstatnění závěr, který nalézací soud učinil. Odvolací soud usuzuje, že jedině za současného splnění dvou podmínek (při zapojení obžalovaného do děje ve fázi dokončování /ukončování/ trestného činu loupeže, tj. po násilí uskutečněném jinými pachateli), jimiž jsou, že poškozená žila a smrtelný následek byl odvratitelný v době, kdy se do děje zapojuje obžalovaný K.S., lze vyvodit odpovědnost odvolatele za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr.zák. Je tomu tak proto, že mezi jednáním a následkem musí být dána příčinná souvislost a i ve vztahu k ní musí být dána zákonem vyžadovaná forma zavinění. V případě spolupachatele sice nemusí mít následek svoji příčinu v jednání každého ze spolupachatelů, musí však vyplývat z takového jednání, které je společné v intencích požadavků § 9 odst. 2 tr.zák. Jestliže předchozí dohoda počítala „toliko“ s násilím nezbytným ke svázání poškozené (neboť nebylo prokázáno, že by součástí předchozí společné domluvy bylo tak intenzívní svázání, které by mohlo zapříčinit úmrtí poškozené), poté násilí provedené na poškozené M.K. již odsouzenými Č.P. a P.S. v době nepřítomnosti odvolatele na místě činu (a bez jeho vědomí), nemůže být považováno za jednání, které by z pohledu § 9 odst. 2 tr.zák. bylo společné i ve vztahu k obžalovanému K.S., neboť rysy spolupachatelství vykazuje jen u Č.P. a P.S., kteří se na něm společnou aktivitou podíleli. Pokud soud prvního stupně učinil závěr, že se odvolatel ztotožnil se způsobem fyzického napadení poškozené, pak jeho závěr možno vztahovat jen k těm složkám jednání dalších pachatelů (resp. jejich výsledkům), které znal, resp. měl možnost vnímat. Z pohledu zvažované odpovědnosti za smrt poškozené tak je možno hodnotit jen význam vizuálně (a akusticky) vnímaného dušení, vyvolaného působením roubíku. Pokud nalézací soud učinil závěr, že obžalovaný K.S. vědět měl a mohl, že tímto způsobem (působením roubíku v ústech poškozené) může dojít k úmrtí poškozené, poté se s tímto závěrem odvolací soud ztotožňuje, neboť možnost přivození smrti tímto způsobem je notorietou známou obecně v populaci a ve vztahu k tomuto mechanismu dušení se plně uplatňují závěry znalců psychiatrů a psychologa (jednání srozumitelné i pro člověka s ještě podprůměrnějším kognitivním potenciálem), které při formulaci svých právních závěrů využil soud prvního stupně. Jestliže by se na smrti poškozené (výlučně) podílel tento mechanismus užitého násilí, poté proto, že se uplatňoval ještě v době, kdy se činu opětovně účastnil obžalovaný K.S., a za podmínky, že odstraněním jeho působením by došlo k zamezení vzniku následku, posléze (v přesně nevymezeném časovém údobí) vzniklého, by platily právní závěry, které krajský soud učinil. V tomto případě by se uplatňovalo vymezení spolupachatelství, jak je zmiňuje napadený rozsudek na str. 34 („O společné jednání jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězce, kdy jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jednání ve svém celku tvoří skutkovou podstatu a působí současně shodně“). Z pohledu obžalovaného K.S. jde o situaci, která ve vztahu k samotné poškozené (a zájmu na ochraně jejího života) má podobu volního zdržení se pohybu (omisivní jednání), psychické aktivity projevené fyzickou pasivitou. Na (komisivní) jednání předchozích pachatelů, které se před příchodem obžalovaného neprojevilo ve smrtelném následku, navazuje omisivní jednání obžalovaného, které neodstraňuje příčinu, která vede ke vzniku následku. Za situace, že by k úmrtí poškozené M.K. došlo výlučně v důsledku dušení vyvolaného působením roubíku, by byla dána i příčinná souvislost mezi (omisivním) jednáním obžalovaného K.S. a smrtí poškozené, přičemž i ve vztahu k uvedenému kauzálnímu nexu by bylo na straně odvolatele dáno zavinění, které odůvodnil ve svém rozhodnutí krajský soud. Situace je však komplikovaná tím, že při převzetí odborných závěrů znalců z odvětví soudního lékařství nelze shora uvedený závěr (o výlučnosti smrtícího účinku tohoto mechanismu) učinit. Znalci totiž dospěli k závěru, že se uplatnili celkem tři mechanismy, které působily současně, avšak – a to je podstatné pro rozhodnutí o vině obžalovaného K.S. – podíl jejich uplatnění nelze objektivizovat, neboť každý z nich samostatně byl způsobilý k přivození smrti poškozené. Nepominutelnou skutečností je rovněž to, že po ukončení útoku na poškozenou (tedy před příchodem obžalovaného na místo činu) byla smrt poškozené z hlediska medicínského neodvratitelná. Na rozdíl od pachatelů, kteří vznik poškození tělesné integrity napadené svým aktivním (komisívním) jednáním přivodili (způsobili-li všechny příčiny vedoucí k úmrtí poškozené - smrt poškozené je tudíž jednoznačně v příčinné souvislosti s veškerým jejich jednáním), musí být v případě obžalovaného K.S. (představuje-li jednání Č.P. a P.S. exces z původní dohody) otázka příčinného vztahu důsledně posouzena s ohledem na varianty obsažené ve znaleckém posudku znalců z odvětví soudního lékařství. Připomíná se, že dle znalců bylo bezprostřední příčinou smrti M.K. udušení ucpáním nosu a úst jednak škrtidlem-roubíkem, jednak sevřením rukou a dále současným tlačením krku při rdoušení, eventuálně škrcení. Zjištěná zlomenina horního rohu chrupavky štítné vpravo svědčí pro sevření krku poškozené škrtidlem či rukou druhé osoby. Z posudku je zřejmé, že vyjma škrcení se mohlo na úmrtí poškozené podílet i rdoušení, o kterém obžalovaný K.S. neměl žádné informace, neboť mu toto spoluobžalovaní nesdělili a sám je neměl možnost registrovat (po návratu na místo činu již vůči poškozené násilí užito nebylo). Není-li možno dalším dokazováním vyloučit varianty smrtícího mechanismu, poté je zřejmé, že z pohledu odpovědnosti K.S. se musí uplatnit princip in dubio pro reo. Je třeba vyjít z varianty, která je pro obžalovaného nejpříznivější, tj. z té, že k úmrtí poškozené došlo vlivem takové příčiny, kterou již nemohl (z pohledu hrozícího a následně nastalého následku) odvrátit. Tou je rdoušení, které bylo uskutečněno v rámci excesívního jednání dalších pachatelů v době nepřítomnosti odvolatele na místě činu. Jestliže závěr posudku vyznívá tak, že v době ukončení útoku ani kvalifikovaná lékařská pomoc na úrovni současného stavu lékařské vědy by již nevedla k zachování života poškozené, poté není dán příčinný vztah mezi (omisivním) jednáním obžalovaného K.S. a smrtí poškozené, a proto nelze vyvozovat jeho odpovědnost v podobě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr.zák. Tato kvalifikace činu je vyloučena pro nedostatek objektivní stránky trestného činu, tj. pro absenci příčinného vztahu mezi jednáním obžalovaného a smrtelným následkem. Vědomost obžalovaného K.S. o působení roubíku a prokázaný fakt přežívání poškozené v době, kdy místnosti prohledával, tak může mít (a má) vliv jen z hlediska určení stupně nebezpečnosti jeho činu v rámci základní skutkové podstaty trestného činu loupeže. Na podkladě opravného prostředku obžalovaného, byť z jiných důvodů než obžalovaný uplatňoval, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány zákonné důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. Soud prvního stupně nepřihlédl ke všem skutečnostem významným pro rozhodnutí (otázka příčinného vztahu) a v důsledku toho dospěl k nesprávné právní kvalifikaci jednání odvolatele. Protože odvolací soud opětovně provedl důkaz znaleckým posudkem, z něhož vyvodil jiné skutkové a právní závěry, vytvořil si procesní podmínky k tomu, aby o vině obžalovaného mohl za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodnout. Na základě zjištění, plynoucích ze závěrů znaleckého posudku a výslechu jednoho ze zpracovatelů soudem prvního stupně, pak odvolací soud uznal obžalovaného K.S. vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., když při vymezení jeho činu vypustil popis skutku vztahující se ke vzniku smrtelného následku. Z důvodů již výše uvedených doplnil rozsudek o právní větu vyjadřující spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. ve vztahu k oběma trestným činům, kterými uznal odvolatele vinným, neboť naplněnost znaků užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci obžalovaným K.S. je dána jen prostřednictvím společného jednání fakticky vykonaného Č.P. a P.S.. Pokud se týká kvalifikace činu podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák., ztotožnil se odvolací soud plně s argumentací, která je obsažena v napadeném rozsudku na str. 37, na niž pro stručnost odkazuje. Opravnému prostředku obžalovaného bylo třeba přisvědčit v části výhrad, které vznesl vůči výroku o trestu. Soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího příliš nadhodnotil fakt, že spáchání činu bylo ovlivněno jednáním obžalovaného K.S., který ostatní obžalované na místo činu zavedl. Z pohledu realizace činu je tento závěr správný. Nelze však nevidět, že pro následek, který (při soudem prvního stupně užité právní kvalifikaci činu) odůvodňoval užití trestní sazby v trvání 10 až 15 let, bylo kauzální především jednání těch pachatelů, kteří poškozenou svázali, neboť udušení poškozené mělo bezprostřední příčinu v tomto jednání. Uzavřel-li soud prvního stupně, že zavinění obžalovaného K.S. k tomuto smrtelnému následku bylo v podobě nevědomé nedbalosti (§ 5 písm. b/ tr.zák.), potom uložení trestu tomuto obžalovanému ve výměře 13 roků bylo nepřiměřené a nevystihující participaci jednotlivých pachatelů na jeho spáchání (uložený trest se tak příčil požadavku soudní individualizace trestání obsaženému v § 31 odst. 2 písm. a/ tr.zák.). Uváží-li se, že obžalovanému P.S., který se na svázání poškozené podílel, byl při závažnější právní kvalifikaci činu (v rámci trestní sazby 12 až 15 let) uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků, resp. po změně rozsudku odvolacím soudem v trvání 12 roků, poté trest uložený obžalovanému K.S. byl trestem nepřiměřeným, neboť jeho výměru neodůvodňovala ani osoba pachatele. Obžalovaný K.S. byl sice vícekrát trestně postižen než obžalovaný P.S., charakter spáchané trestné činnosti (přečiny a trestné činy menší společenské nebezpečnosti - § 209a tr.zák., § 171 odst. 1 písm. c/ tr.zák.) však uložení tak přísného trestu, jak mu byl uložen soudem prvního stupně, neodůvodňoval. Došlo-li postupem odvolacího soudu ke zrušení výroku a vině a vyslovení výroku nového, bylo třeba zcela nově zvažovat otázku právního následku činu obžalovaného. Obžalovaný K.S. byl při nové kvalifikaci činu ohrožen trestem odnětí svobody v trvání dva až deset let. Obžalovanému bylo třeba trest uložit v horní hranici zákonné trestní sazby, neboť charakter činu, jehož se obžalovaný dopustil (loupežné přepadení starší ženy v jejím rodinném domku v nočních hodinách spolu s dalšími třemi osobami), vykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti. Obžalovaný se činu účastnil i ve fázi, kdy zjistil, že došlo k užití podstatně intenzivnějšího násilí, než původně bylo ujednáno. Spáchání dvou trestných činů v jednočinném souběhu za skutkových okolností popsaných ve výroku rozsudku odůvodňuje dle názoru odvolacího soudu uložení trestu odnětí svobody ve výměře sedmi roků. Povaha spáchaného činu a i poznatky o dřívějších protispolečenských projevech obžalovaného (byť v podobě méně závažnější trestné činnosti) neodůvodňují aplikaci moderačního ustanovení stran zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice (§ 39 odst. 3 tr.zák.), než dle kterého má dle obecného ustanovení být zařazen. Proto ve shodě s právní úpravou obsaženou v ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. rozhodl odvolací soud o zařazení obžalovaného pro výkon mu uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.