POZN: NS ČR 29 Odo 1085/2003

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobci částku 63.685,20 Kč s 15,5% úrokem prodlení z částky 62.594,80 Kč od 5. 7. 1998 do zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 1.090,40 Kč od 16. 7. 1997 do zaplacení (odstavec I.), žalobu o zaplacení 10,5% úroku z prodlení z částky 62.594,80 Kč od 5. 7. 1998 do zaplacení a 9% úroku z prodlení z částky 1.090,40 Kč od 16. 7. 1997 do zaplacení zamítl (odstavec II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.548,- Kč (odstavec III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci sporu uzavřeli kupní smlouvu, v níž byla sjednána smluvní pokuta za opožděné zaplacení faktur. Mezi účastníky nebylo sporu, že se žalovaný se zaplacením kupní ceny ocitl v prodlení, proto je požadavek na zaplacení sjednané smluvní pokuty oprávněný. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce uzavřel kupní smlouvu prostřednictvím své organizační složky, a to V. ú. 3636-7 N. J. – B. Podle zákona č. 15/1993 Sb. nemá Armáda ČR právní subjektivitu odlišnou od státu a má-li proto jednat stát (tedy i A. ČR), je nutné, aby takto jednal prostřednictvím k tomu určených orgánů, v daném případě orgánů veřejné správy. Tato skutečnost vyplývá podle soudu prvního stupně i ze zákona č. 2/1969 Sb., z něhož je zřejmé, že ministerstvo je organizační složkou státu a za ministerstvo jednají příslušné organizační složky. Soud prvního stupně se také zabýval námitkou žalovaného, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a návrhem žalovaného na její moderaci podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně k těmto námitkám nepřihlédl, neboť oba účastníci smlouvu řádně podepsali, se všemi skutečnostmi v ní uvedenými souhlasili a byla jim zřejmá i výše smluvní pokuty. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl také nárok na úrok z prodlení, nikoliv však ve výši požadované žalobcem, ale podle ustanovení §§ 369 odst. 1 a 502 obchodního zákoníku nárok na úrok z prodlení nižší, proto žalobě v tomto směru částečně vyhověl (odstavec I. výroku) a částečně ji zamítl (odstavec II. výroku). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, kterým jej napadl v odstavcích I., III. a IV. výroku a domáhal se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalovaný soudu prvního stupně vytýká, že nedostatečně posoudil zjištěné skutečnosti a provedené důkazy a nesprávně právně posoudil tato zjištění (ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Žalovaný zejména namítal, že se soud prvního stupně v podstatě nevypořádal s jeho hlavní námitkou, tedy s namítanou neplatností kupní smlouvy, na základě které byla vyúčtována smluvní pokuta. Ve smlouvě vystupoval na straně prodávajícího V. ú. 3636-7 Nový Jičín – Bludovice, který nemá právní subjektivitu, není právnickou osobou. Právnickou osobou není ani Armáda ČR. Má-li vzniknout Armádě ČR právo či povinnost k právním úkonům, je nutné, aby jednal stát svými orgány k tomu určenými, tedy orgány vojenské správy. Podle žalovaného tedy na straně prodávajícího vystupoval „non subjekt“, proto je kupní smlouva podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná jako celek a nemohl vzniknout závazek žalovaného k zaplacení smluvní pokuty. Žalovaný namítal, že soud prvního stupně měl využít svého moderačního práva a také že pochybil, pokud žalobci přiznal také úroky z prodlení za opožděné zaplacení smluvní pokuty. V tomto případě by docházelo k nekonečné penalizaci dlužníka, neboť jak smluvní pokuta, tak úroky z prodlení představují sankce za opožděné zaplacení kupní ceny. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Podle něj je z obsahu kupní smlouvy a z okolností, za kterých byla uzavřena, nutno dovodit, že smluvní stranou byla Česká republika – Ministerstvo obrany (podle terminologie užívané před účinností zákona č. 219/2000 Sb. Česká republika – vojenská správa) a velitel vojenského útvaru jednal za ni, respektive jejím jménem. S ohledem na citovanou právní úpravu (§ 20 odst. 2 občanského zákoníku) a z jednání žalobce a žalovaného (uzavření kupní smlouvy, předání a převzetí předmětu kupní smlouvy, vystavení a zaplacení faktur na kupní cenu) je podle žalobce zřejmé, že žalovaný považoval velitele vojenského útvaru za oprávněného jednat jménem ČR. Námitka žalovaného ohledně „non subjektu“ je účelová a nekoresponduje s chováním žalovaného v tomto právním vztahu. Podle žalobce je požadavek žalovaného na moderaci smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Není však v rozporu s dobrými mravy požadovat zákonný úrok z prodlení z pohledávky, kterou je smluvní pokuta. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce tvrdí, že on, respektive jeho organizační složka V. ú. 3636-7 N.J. – B., uzavřel se žalovaným kupní smlouvu dne 20. 1. 1996. Předmětem smlouvy byl prodej vyřazených ručních zbraní a jejich dílů. Smlouva obsahuje též ujednání o smluvní pokutě za prodlení se zaplacením faktur. Žalovaný se při placení jednotlivých faktur ocitl v prodlení, proto se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty z tohoto prodlení ve výši 63.685,20 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaný nejprve namítal nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, neboť smlouvu uzavřel subjekt odlišný od toho, který podal žalobu. Posléze žalovaný namítal, že kupní smlouva je nicotným právním úkonem, neboť ji uzavřel vojenský útvar, který nemá způsobilost k právním úkonům. Žalovaný se domáhal moderace smluvní pokuty a požadavek na zaplacení úroků z prodlení ze smluvní pokuty považoval za absurdní. Soud prvního stupně provedl důkazy kupní smlouvou, fakturami, korespondencí a výpisy z účtů ČNB a rozhodl, jak je již výše uvedeno. Odvolací soud zopakoval důkaz kupní smlouvou č. 3636-7-1-97 uzavřenou dne 20. 1. 1996 a zjistil z ní, že jako prodávající je zde označen V. ú. 3636-7 Nový Jičín – Bludovice zastoupený pplk. Ing. J. Z., je zde uvedeno IČ, DIČ, bankovní spojení a „vyřizuje“ pplk. Ing. Z. G., kupujícím je žalovaný. Předmětem smlouvy je odprodej vyřazeného vojenského šrotu, dohodnuté množství cca 100 t a cena 1.800,- Kč/t. Ve smlouvě je ujednáno, že prodávající bude kupní cenu fakturovat, v bodě 3 b) je ujednána smluvní pokuta, v závěru se ve smlouvě nachází razítko vojenského útvaru a nečitelný podpis zástupce prodávajícího. Podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Odvolací soud se nejprve zabýval tou námitkou žalovaného, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 1. 1996 mezi V. ú. 3636-7 N.J. – B. a žalovaným je neplatná, neboť vojenský útvar, který ji uzavřel jako kupující, neměl způsobilost k právním úkonům. V době, kdy byla tato kupní smlouva uzavřena, bylo postavení Armády ČR upraveno zákonem č. 15/1993 Sb. o Armádě ČR a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že Armáda ČR ani jednotlivé vojenské útvary Armády ČR nemají způsobilost k právům a povinnostem ani způsobilost k právním úkonům. Nebylo sporu o tom, že Armáda ČR nemá právní osobnost od státu odlišnou, že tedy tvoří součást státního mechanismu. Nebylo sporu ani o tom, že je-li zapotřebí, aby byla upravena práva a povinnosti týkající se armády, je nutné, aby jednal stát svými orgány, v tomto případě orgány vojenské správy. Žalobce však namítal, že z písemné kupní smlouvy a z okolností, za nichž byla uzavřena, je nutno dovozovat, že ji uzavřela Česká republika – Ministerstvo obrany, dle terminologie užívané před účinností zák. č. 219/2000 Sb. Česká republika – vojenská správa a velitel V. ú. 3636-7 N.J. – B. byl oprávněn v daném právním vztahu jednat jménem České republiky. Po provedení důkazu kupní smlouvou dospěl odvolací soud k závěru, že z kupní smlouvy nevyplývá, jak tvrdí žalobce, že by smluvní stranou prodávající byl stát a že by velitel vojenského útvaru jednal za stát, neboť je zde výslovně uvedeno, že prodávajícím je vojenským útvar, nikoli Česká republika a že velitel zastupuje vojenský útvar, nikoli stát. Žádné okolnosti uzavření smlouvy, z nichž by bylo možno dovozovat, že jako podávající vystupoval stát, nevyšly v řízení najevo. Z toho, že žalovaný převzal zboží a zaplatil faktury vystavené vojenským útvarem, nelze dovodit, jak tvrdí žalobce, že považoval velitele vojenského útvaru za osobu oprávněnou jednat jménem České republiky. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil kupní smlouvu jako smlouvu platnou, neboť jako prodávající ji uzavřel vojenský útvar, který nemá způsobilost k právním a povinnostem, tudíž ani způsobilost k právním úkonům. Z tohoto důvodu je smlouva jako celek včetně ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatná a požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty je nedůvodný. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, bylo jeho rozhodnutí ve věci samé, to je v odstavci I. výroku, změněno tak, že žaloba o zaplacení částky 63.685,20 Kč s 15,5% úrokem z prodlení z částky 62.594,80 Kč od 5. 7. 1998 do zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 1.090,40 Kč od 16. 7. 1997 do zaplacení byla zamítnuta (ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř.). V situaci, kdy kupní smlouva uzavřená mezi vojenským útvarem a žalovaným obsahující ujednání o smluvní pokutě je neplatnou a požadavek na zaplacení smluvní pokuty z tohoto důvodu není oprávněný, nelze se zabývat otázkou moderace smluvní pokuty ani oprávněností požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno též v odstavci III. výroku tak, že žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění totiž poplatková povinnost přechází na žalovaného tehdy, bylo-li žalobě vyhověno. V tomto případě byla žaloba zcela zamítnuta, poplatková povinnost proto na žalovaného nepřešla. Podle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V tomto řízení měl plný úspěch žalovaný, kterému vznikly náklady právního zastoupení v celkové výši 9.700,- Kč, což představuje náklady za čtyři úkony právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2.350,- Kč se čtyřmi paušálními náhradami hotových výdajů ve výši 75,- Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení měl také úspěch žalovaný, kterému vznikly tyto náklady: paušální odměna podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 14.060,- Kč, 2x režijní paušál po 75,- Kč, náhrada za ztrátu času za 6 půlhodin po 50,- Kč, soudní poplatek z odvolání ve výši 2.548,- Kč a cestovné automobilem značky Opel Astra, SPZ 2 T 10588 z Ostravy do Olomouce a zpět, celkem 220 kilometrů, průměrná spotřeba 7,7 l benzínu značky Natural za cenu 25,10 Kč za jeden litr, paušální náhrada činí 748,- Kč a náhrada za pohonné hmoty 425,- Kč. Celkem byla žalovanému přiznána na nákladech řízení před soudy obou stupňů částka 27.931,- Kč.