Posouzení činu podle základní skutkové podstaty, naplnil-li pachatel svým jednáním znaky skutkové podstaty kvalifikované, bude odůvodněno jen tehdy, bude-li možno komplexním vyhodnocením okolností rozhodných z hlediska stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu dospět k závěru, že nedosahuje typového stupně nebezpečnosti kvalifikované skutkové podstaty. Sama okolnost, že poškozená byla fyzicky vyspělejší a ve věku krátce před dovršením patnáctých narozenin, zpravidla nebude dostačující k odůvodnění kvalifikace činu toliko v podobě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ, zejména budou-li zjištěné skutkové okolnosti svědčit závěru o výraznějším naplnění okolností vypočtených v ustanovení § 3 odst. 4 TrZ (např. spáchání činu brutálním způsobem za okolností znamenajících pro poškozenou značné ponížení, zdravotní následky apod.).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byli obžalovaní ml. A.B. a ml. C.D. uznáni vinnými trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., a to jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr.zák., a obžalovaný P.G. byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., kterého se dopustil samostatně. Za to byl obžalovanému ml. A.B* (pseudonym). uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20-ti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 2.12.1999, č.j. 6 T 277/99-48, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazuje obsahujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovanému ml. C.D* (pseudonym). pak byl uložen souhrnný trest v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci, a to jednoho kusu kladiva s dřevěnou rukojetí, jednoho kusu šroubováku s červenou dřevěnou rukojetí a dvou kusů drátěných speciálních háčků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22.11.2001, č.j. 1 T 50/2000-178, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.3.2002, sp.zn. 8 To 49/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazuje obsahujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně obžalovanému P.G. byl uložen souhrnný trest v trvání 3 a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13.7.1998, č.j. 10 T 39/98-110, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výše uvedené trestné činnosti se obžalovaní měli dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tím, že obžalovaní ml. A.B. a ml. C.D. společně v době mezi 23.00 hodinou dne 11.12.1994 a 05.00 hodinou dne 12.12.1994 ve videopůjčovně s barem v B., na ul. Ú. č. 21, ml. C.D. ohrožoval lahví od Pepsi-coly a následně nutil údery rukou do obličeje E.F* (pseudonym), aby se svlékla a poté ji s ml. A.B. odvlekli do přilehlého skladu, kde ji ml. A.B. udeřil několikrát pěstí do břicha a tím ji srazil na zem; společně pak poškozenou E.F., která brečela, žádala mladistvé, aby ji nechali a upozorňovala je, že je jí 14 let, vysvlékli z oděvu, který ml. A.B. odnesl a uschoval; ml. C.D. pak na nezletilé E.F. přes její pláč a obranu vykonal pohlavní styk; následně poté se ml. A.B. vrátil zpět do místnosti skladu, odkud odvlekl zcela nahou nezletilou E.F.. do místnosti baru, kde ji s ml. C.D. posadili na barovou židli, přičemž ml. C.D. roztahoval poškozené E.F. nohy a ml. A.B. se pokoušel s poškozenou souložit, což se mu však nepodařilo; proto ml. C.D. stáhl nezletilou E.F. ze židle na podlahu, kde ji donutil, aby klečela opřená na rukou tím, že ji udeřil pěstí přes zadní část těla; ml. A.B. pak v této pozici zezadu přistoupil k nezletilé E.F., která plakala a vykonal s ní pohlavní styk, obžalovaný P.G. sám následně poté, co obžalovaní ml. A.B. a ml. C.D. dokončili výše uvedené jednání, dne 12.12.1994 mezi 05.00 – 08.50 hodinou tamtéž, vylákal pod záminkou rozhovoru nezletilou E.F. do objektu WC, uzamkl dveře a požadoval po E.F. pohlavní styk a když odmítala a plakala, kroutil jí rukama a narážel s ní zády o zeď a vyhrožoval jí, že ji odsud nepustí; poté, přestože ho odstrkávala rukama a dávala slovně najevo nesouhlas, ji svlékl a vykonal na ní pohlavní styk. Proti výše uvedenému rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obžalovaný ml. A.B., obžalovaný P.G. a Krajský státní zástupce v Brně. Všechna odvolání byla podrobně písemně odůvodněna. V odůvodnění odvolání obžalovaného ml. A.B.., které zpracoval jeho obhájce se uvádí, že toto směřuje proti výroku o vině i proti výroku o trestu. I když se trest uložený odvolateli nejeví jako a priori nepřiměřeně přísný je nutno se zabývat, jakým způsobem k němu krajský soud dospěl, neboť dle názoru obhajoby krajský soud položil důraz na exemplaritu svého rozhodnutí, na rozdíl od rozhodnutí v předchozích stádiích řízení. Zejména je zpochybňován závěr krajského soudu, že jsou zde dány podmínky pro formální užití kvalifikované skutkové podstaty v důsledku toho, že odvolatel věděl, jaký je skutečný věk poškozené. V této souvislosti je ovšem třeba klást otázku, zda výsledky dokazování tento závěr opravdu podložily, zvláště když znalkyně z oboru soudní psychiatrie (správně psychologie) sice u poškozené shledává převažující rysy věrohodnosti, avšak ponechává značný prostor pro hodnocení některých dílčích údajů ve výpovědi poškozené jako nepravdivých. V důsledku toho nelze závěry znalkyně hodnotit jako absolutní, ale je třeba vzít ohled na vazby tohoto důkazu na ostatní shromážděné důkazy, jak činil soud prvního stupně v předchozích fázích řízení, aniž by tak činil nyní. Na základě výše uvedeného obhajoba dospívá k závěru, že zde ani formálně nejsou znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., což by se mělo promítnout ještě důrazněji do výroku o trestu, a to ať už se týká jeho výměry, způsobu jeho výkonu apod. Obhajoba dále zdůrazňuje, že z hlediska věcného rozhodnutí má také vliv značný časový odstup mezi spácháním předmětného deliktu a dobou, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek. V odůvodnění odvolání obžalovaného P.G., které zpracoval jeho obhájce, se uvádí, že krajský soud rozhodl o vině tohoto odvolatele na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Odůvodnění napadeného rozsudku dle názoru obžalovaného trpí celou řadou vnitřních logických rozporů. V této souvislosti se poukazuje na závěr krajského soudu, podle něhož měl v úmyslu dosáhnout soulože obžalovaný poškozené kroutit rukama a narážet s ní o zeď, ačkoliv z výpovědi svědkyně C. vyplývá, že se jí poškozená svěřila v tom smyslu, že pohlavní styk s P.G. nebyl za použití násilí. Krajský soud se tímto důkazem zabýval nedostatečně, neboť pokud by jej hodnotil důsledně, nemohl by dospět k jinému závěru, než k tomu, že poškozená neuváděla pravdu. Dále odvolání cituje závěry krajského soudu obsahující hodnocení výpovědi poškozené, přičemž se jim vytýká, že zcela pominul skutečnost, že poškozená měla zájem s obžalovaným „chodit“, což se projevilo i v tom, že se i přes údajné znásilnění nechala od obžalovaného doprovodit, držíce se kolem ramen, na tramvaj, kde si vzájemně předali telefonní čísla a obžalovaný ji slíbil, že jí večer zavolá, což však neučinil. Dále obhajoba polemizuje s hodnocením závěru znaleckého posudku znalce doc. MUDr. M.H. CSc., který zopakoval, že sice vznik hematomů na těle je individuální záležitostí a nelze vyloučit v případě individuálních dispozic nějaké odchylky, v daném případě však u poškozené žádný takový stav zjištěn nebyl, a proto potvrdil již dříve uvedený názor, že ke vzniku hematomů došlo před 12.12.1994. Následně se brojí proti napadenému rozsudku i z toho hlediska, že jím bylo rozhodnuto, aniž by byl proveden jediný důkaz, takže lze uzavřít, že bylo rozhodnuto na základě faktického tlaku odvolacího soudu, který již v předchozím rozhodnutí hrozil změnou ve složení senátu. Tímto postupem došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení, neboť vrchní soud žádné důkazy neprovedl. V závěru odvolání se poukazuje na délku trestního řízení s tím, že obhajoba dospěla k závěru, že je na místě aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. Proto bylo navrženo, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění odvolání krajského státního zástupce se uvádí, že je podáno proti výrokům o vině i trestu v neprospěch všech obžalovaných. Krajskému soudu se zejména vytýká, že neuznal obžalované vinnými trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. a použil pouze skutkovou podstatu základní, a to přesto, že připustil, že obžalovaní věděli, že poškozená byla v době spáchání trestného činu nezletilá. Se závěrem, že zde materiální stránka kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění dána není, je vysloven zásadní nesouhlas. V této souvislosti se argumentuje závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie, jakož i závěry znaleckého posudku z odvětví gynekologie s tím, že událost hrubě narušila její psychický vývoj jak v oblasti partnersko-sexuální, tak i v utváření postoje k sobě samé. Dále se argumentuje samotnými okolnostmi trestného činu, neboť poškozená byla znásilněna za použití násilí postupně třemi muži, navíc za přítomnosti hloučku dalších mladíků, což muselo být zážitkem, se kterým se těžko může vyrovnat i dospělá žena, natož nezletilá dívka, která teprve začíná mít první zkušenosti v sexuální oblasti. Tyto okolnosti také významným způsobem ovlivňují společenskou nebezpečnost jednání pachatelů. I pokud by byla právní kvalifikace jednání obžalovaných správná, bylo by přitom nutno uložené tresty hodnotit jako nepřiměřeně mírné, neboť v případě obžalovaného ml. B. byl v rámci ukládání souhrnného trestu původní trest zvýšen o 8 měsíců, v případě ml. C.D. o 18 měsíců a v případě P.G. rovněž o 18 měsíců, což charakteru trestné činnosti neodpovídá. Nesouhlas je vysloven také se zařazením ml. B. pouze do věznice s dozorem. Státní zástupce se však domáhá užití přísnější právní kvalifikace a tomu odpovídajících trestů, přičemž ml. B. by měl být uložen trest odnětí svobody v rozmezí od 4 do 5-ti let, dalším dvěma obžalovaným pak v rozmezí od 6-ti do 7-mi let, ve všech případech se zařazením do věznice s ostrahou. Jen tak by bylo zohledněno brutální jednání psychopaticky strukturovaných mladíků, se sklony k trvalé delikvenci. Na základě výše uvedeného se tedy navrhuje zrušení napadeného rozsudku s tím, že vrchní soud sám nově rozhodne o tom, že obžalovaní jsou vinni trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., za což jim budou uloženy tresty ve shora uvedených intencích. Vrchní soud na podkladě podaných odvolání ve veřejném zasedání přezkoumal v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Zároveň musel přihlížet i k jistým vadám nevytýkaným, které mají vliv na správnost výrokové části napadeného rozsudku. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. V první řadě je třeba konstatovat, že napadený rozsudek není prvním meritorním rozhodnutím v této trestní věci. Předchozí rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7.4.2000, ze dne 2.4.2001 a ze dne 26.4.2002 byly totiž odvolacím soudem zrušeny s tím, že věc byla vždy vrácena Krajskému soudu v Brně, přičemž v prvních dvou případech byly krajskému soudu vytknuty i procesní vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., které však byly následným postupem krajského soudu odstraněny. Nyní tedy již v postupu nalézacího soudu závažné procesní vady předvídané ve výše uvedeném ustanovení shledány nebyly. Přesto nebylo možno napadený rozsudek potvrdit z důvodů, které budou rozvedeny v dalších pasážích tohoto rozsudku, a to i když se základními skutkovými zjištěními nalézacího soudu je možno v zásadě souhlasit. Hodnocení důkazní situace se rozpadá na dvě roviny. První rovinou je hodnocení objektivních okolností jednání obžalovaného ml. B. a obžalovaného ml. D. ve vztahu k poškozené. Ve vztahu k této rovině bylo shromážděno tolik do sebe zapadajících důkazů, že jejich hodnocení není nikterak náročné, a ani obhajoba k této rovině důkazní situace v této fázi řízení nevznáší žádné námitky. Druhá rovina hodnocení důkazů se týká okolnosti, zda obžalovaní jednali s vědomím skutečného věku poškozené a zda soulož poškozené s obžalovaným P.G. byla dobrovolná, či vynucená. Zde je situace z hlediska hodnocení důkazů podstatně náročnější. Stran první roviny hodnocení důkazů je možno v podstatě odkázat na to, co uvádí již soud prvního stupně s tím, že základem je zde nejen výpověď poškozené a navazující nepřímé důkazy, ale také výpovědi obžalovaného ml. D. a svědka D., kteří v hrubých rysech situaci popsali ve shodě s výpovědí poškozené, ač zejména intenzitu násilného jednání vůči poškozené do značné míry bagatelizují. Vzhledem ke stísněným podmínkám v baru, kde k projednávané trestné činnosti došlo, pak vyznívají naprosto nevěrohodně výpovědi svědka M. a obžalovaného G., kteří si údajně projednávané trestné činnosti nevšimli (jejich výpovědi jsou v rozporu s celou řadou dalších důkazů i ohledně dalších důležitých okolností, zejména stran chování poškozené před tím, než k trestné činnosti došlo). Závěr krajského soudu o tom, že všichni obžalovaní věděli o skutečném věku poškozené na základě toho, že jim tuto okolnost poškozená řekla, je pak závěrem správným, neboť výpověď poškozené nelze hodnotit izolovaně, ale v souladu s ostatními provedenými důkazy, jak to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Již výše bylo řečeno, že ohledně základních skutečností je situace poměrně jednoduchá, přičemž z provedených důkazů vyplynulo, že výpověď poškozené může sloužit jako spolehlivý základ pro ustálení skutkového děje. Pokud krajský soud, v minulých fázích řízení poškozené neuvěřil právě v jejím tvrzení, že obžalované upozornila na svůj věk, logicky vznikla otázka, jak takový závěr zdůvodnit vzhledem k tomu, že ve všech ostatních aspektech sloužila její výpověď jako základ pro skutková zjištění nalézacího soudu. Věrohodnost tohoto tvrzení poškozené se neodvíjí pouze od vazby její výpovědi na závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie, ale i od celkového obsahu výpovědi poškozené ve srovnání s výpověďmi ostatních aktérů události, tedy nejen obžalovaných, ale i přítomných svědků D. a M., což lze dokumentovat nejen rozpory v těchto výpovědích, ale také tím, co o osobách obžalovaných vyplývá ze spisu, jaké byly závěry jejich psychiatrického a psychologického zkoumání, a také úzkými vazbami mezi obžalovanými a ostatními přítomnými osobami, což lze dovodit například i z té okolnosti, že svědek D. byl v minulosti soudně trestán za trestnou činnost spáchanou v roce 1992 s obžalovaným ml. D. a s obžalovaným G. Výpovědi svědků pak byly nepochybně ovlivněny nejen tím, jaké byly jejich osobní vazby na pachatele trestné činnosti, ale i tím, že jim hrozilo trestní stíhání pro trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr.zák. Kromě toho je třeba upozornit na samotnou logiku událostí, neboť poškozená použila tvrzení o svém skutečném věku, v situaci, kdy bylo víceméně jasné, co mají obžalovaní ml. B. a ml. D. v úmyslu, a že odpor bude zlomen. Ani to však obžalované nezastavilo. Obhajoba se v průběhu veřejného zasedání snažila věrohodnost poškozené oslabit údaji, které o ní vyplývaly ze zpráv Středního odborného učiliště potravinářského a služeb na č.l. 468 – 469, nicméně veškeré materiály o osobě poškozené je třeba hodnotit komplexně, tzn. i ve vazbě na příznivou zprávu OPD na č.l. 467 a na závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie, který všechny uvedené materiály ve své podkladové části obsahuje. Dlužno dodat, že zpráva na č.l. 468 byla zpracována měsíc po inkriminované události a vyznívá příznivěji než zpráva pozdější, což nakonec nasvědčuje správnosti předpokladu znalkyně z odvětví psychologie, že jednání obžalovaných bude mít na další vývoj poškozené značný vliv. Obhajoba se v průběhu řízení domáhala dovození nevěrohodnosti poškozené také na základě rozporu mezi její výpovědí a výpovědí svědkyně C. stran údajů o tom, k čemu došlo ze strany P.G., jakož i na základě rozporu mezi výpovědí poškozené a svědkyně Š. o tom, zda poškozená u svědkyně Š. v minulosti přespávala. Při hodnocení těchto okolností je nutno vzít ohled na značný obsahový rozsah výpovědi poškozené, která se vyjadřovala k celé řadě okolností, přičemž obhajoba nebere ohled nato, že ve značném množství skutečností byla výpověď poškozené potvrzena dalšími důkazy. Výše uvedené dílčí rozpory tedy nemohou na celkové věrohodnosti poškozené nic změnit, zvláště v situaci, kdy zejména tvrzení před svědkyní C. je vysvětlitelné tím, že se uvedené svědkyni ze strany poškozené dostalo pouze stručného popisu toho, k čemu ve videopůjčovně s barem došlo, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že násilné jednání obviněného G. k poškozené bylo podstatně méně intenzivní, než jednání obžalovaného ml. B. a obžalovaného ml. D. Ve vztahu k tomuto rozporu je třeba dodat, že naopak svědkyni Š. poškozená uvedla, že byla znásilněná všemi třemi obžalovanými. Z výše uvedených okolností lze tedy jednoznačně vyvodit závěr, že obžalovaní při svém jednání nebyli odkázáni pouze na fyzickou vyspělost poškozené, což obhajoba neustále zdůrazňuje, ale také na její tvrzení, že jí ještě 15 let nebylo, k čemuž přistupuje také to, že poškozená nebyla ve vztahu k obžalovanému ml. B. a obžalovanému G. osobou cizí, neboť jejich rodiny se v minulosti stýkaly. Obžalovaný ml. B. a obžalovaný ml. D. tedy byli srozuměni s tím, že se jedná o osobu mladší 15 let, což platí i pro obžalovaného G., ovšem s určitým doplněním, neboť tvrzení poškozené o jejím skutečném věku bylo určeno obžalovaným mladistvým B. a D. Závěr o tom, že o tomto tvrzení věděl i obžalovaný P.G., krajský soud opírá o stísněnost prostor videopůjčovny s barem a o tvrzení poškozené, že i všechny ostatní osoby přítomné musely její vyjádření slyšet. K tomu je třeba dodat, že ve výpovědi svědka D. je uvedeno, že v době jednání obžalovaných vůči poškozené ve skladu stál obžalovaný G. u dveří do skladu. Tomuto tvrzení není důvodu nevěřit, neboť z okolností případu vyplývá, že jednání obžalovaných vědomě směřovalo k tomu, aby jeho průběh mohly sledovat osoby přítomné na místě samém. Na základě výše řečeného je pak obdobně nutno řešit otázku toho, zda pohlavní styk mezi obžalovaným G. a poškozenou byl dobrovolný nebo vynucený s tím, že lze uzavřít, že výpověď P.G. se jeví jako nevěrohodná a pokud obhajoba zdůrazňuje fakt, že se poškozená nechala doprovodit obžalovaným G. na tramvaj a že si vyměnili telefonní čísla, lze toto chování poškozené snadno vysvětlit tlakem obžalovaného G. na její osobu, což lze vysledovat v samotné výpovědi poškozené, která již před samotným znásilněním obžalovaným G. tomuto slíbila, že s ním bude chodit v domnění, že jí to pomůže se z videopůjčovny s barem dostat bez další újmy. Kromě výše uvedených argumentů je i zde možno zmínit logiku událostí, neboť si lze ztěží představit, že by poškozená dobrovolně souložila s obžalovaným G. poté, co se stala předmětem brutálního a ponižujícího jednání ze strany obžalovaného ml. B. a obžalovaného ml. D. Nelze tak uvěřit výpovědi obžalovaného G., který nejenže tvrdí, že soulož byla dobrovolná, ale ve své výpovědi popisuje i iniciativu poškozené v jejím průběhu. Obhajoba v průběhu veřejného zasedání ještě uplatnila další důkazní návrhy, a to na rekonstrukci ze strany obhájce obžalovaného G. a na doplnění znaleckého posudku z odvětví psychologie, ze strany obhájce obžalovaného ml. B. Tyto důkazní návrhy byly jako nadbytečné zamítnuty, přičemž v případě rekonstrukce se jedná o zcela evidentně neadekvátní důkazní návrh a v případě doplnění znaleckého posudku z odvětví psychologie je třeba upozornit na to, co zdůrazňuje samotná obhajoba, že tedy mezi událostí a současností uběhla dlouhá doba, kdy vývoj osobnosti poškozené prošel zcela nepochybně ovlivněním celou řadou faktorů, ať už příznivých či nepříznivých. Znalkyní z odvětví psychologie konstatovaný vliv trestné činnosti na utváření osobnosti poškozené není ničím, co by bylo možno předpokládat pouze na základě aplikace nějakých vědeckých metod atd., ale lze ho také předpokládat na základě samotné brutality jednání obžalovaných vůči nezletilé poškozené. Pokud tedy odvolací soud vyslovil souhlas se základními skutkovými zjištěními nalézacího soudu, musel se zároveň zabývat otázkou, zda krajský soud nepochybil v rovině právní kvalifikace jednání obžalovaných. K této otázce je třeba uvést, že krajský soud má plně pravdu, pokud u všech obžalovaných dovozuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., účinného v době jeho spáchání. V tomto směru je možné odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Problematické na napadeném rozsudku je však dovození znaku pohrůžky bezprostředního násilí vedle znaku násilí, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obžalovaní k překonání odporu poškozené použili pouze fyzického jednání a prohlášení obžalovaného G., že poškozenou nepustí z prostor WC pod výše uvedený znak nelze podřadit. Ani krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevysvětluje, v čem výše uvedený znak spatřuje, na což musel odvolací soud reagovat v důsledku toho, že z dalších důvodů, které budou rozvedeny následně, bylo nutno napadený rozsudek zrušit a nově rozhodnout. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry krajského soudu, na základě nichž ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. nebyla dovozena i materiální stránka výše uvedeného trestného činu, což ve svých důsledcích vedlo k použití pouze skutkové podstaty základní. Krajský soud ve svém rozsudku v tomto směru argumentuje tím, že poškozené chybělo do dovršení 15-tého roku věku pouhých 18 dní, že poškozená byla osobou vyspělou fyzicky a že jednání obžalovaných na poškozené nezanechalo trvalé následky jak fyzické, tak psychické. K tomu je třeba říci, že se sice poškozená již významně přiblížila dosažení 15-tého roku věku, ovšem tuto skutečnost z hlediska materiálního nelze hodnotit izolovaně. Je totiž třeba vzít do úvahy všechna hlediska významná pro ustálení společenské nebezpečnosti projednávaných trestných činů, přičemž zejména je položit důraz na celkový kontext věci, kdy obžalovaní, které nezastavilo ani prohlášení poškozené o jejím věku, opakovaně a v případě mladistvých D. a B. velmi brutálně znásilnili poškozenou, přičemž k jejich jednání došlo za okolností, které pro poškozenou znamenaly značné ponížení. Obžalovaný G. pak ke svému jednání přikročil poté, co věděl, za jakých okolností proběhla trestná činnost výše zmíněných spoluobžalovaných. To, že poškozená byla značně fyzicky vyspělá, je z hlediska dovození materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění irelevantní. Jednání obžalovaných pak bylo natolik intenzivní, že muselo mít určitý vliv na další psychický vývoj poškozené, i když o míře tohoto vlivu lze polemizovat. Na druhé straně je však třeba poukázat na závěry znalce gynekologa, podle nichž poškozená trpěla po znásilnění infekcí pochvy a děložního čípku se stěhovavými bolestmi v podbříšku, což nakonec muselo vést k operativnímu diagnostickému vyšetření, které vyžadovalo hospitalizaci. Takže i v rovině fyzické došlo k jistým, byť krátkodobým důsledkům ve zdravotním stavu poškozené. Za těchto okolností bylo nutno vyhovět odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaných a napadený rozsudek zrušit s tím, že jednání všech obžalovaných bylo nově posouzeno jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., ve znění účinném do 30.4.2001. V souvislosti s tím došlo k jistým formulačním upřesněním, když místo pojmu pohlavní styk bylo použito přesnějšího pojmu soulož a přímo do skutkového popisu jednání obžalovaného G. byla zahrnuta jeho vědomost o všech aspektech dřívější trestné činnosti spoluobžalovaných, aby tak již ze skutkového popisu vyplývaly všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že za použití § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. došlo ke zrušení celého rozsudku, muselo být nově rozhodováno o trestech, když navíc z části se výše uvedené zrušovací důvody vztahují i na výrok o trestu, jak bude uvedeno dále. Odvolací soud se totiž neztotožnil s uložením souhrnného trestu obžalovanému ml. A.B., ani s odůvodněním napadeného rozsudku na jeho straně 25-26. V této souvislosti se krajský soud zabývá pouze pozdějšími odsouzeními tohoto obžalovaného rozhodnutími Městského soudu v Brně, sp.zn. 10 T 174/99 a sp.zn. 6 T 277/99. Nijak se však nezabývá tím, že ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 8 T 190/95, byl dne 1.2.1996, tedy po spáchání projednávané trestné činnosti, vyhlášen rozsudek, kterým byl jmenovaný uznán vinným trestnými činy podle § 247 odst. 1, § 238 odst. 1 a § 249 odst. 1 tr.zák., kterých se dopustil v měsíci prosinci 1993 a za něž mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou v trvání 4 let, přičemž v této věci došlo k aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3.2.1998 s účinky zahlazení (výše uvedenému rozsudku přitom nepředchází jiný rozsudek později zrušený). V tomto směru odvolací soud i nadále zastává svůj dříve prezentovaný názor, že ustanovení § 35 odst. 3 tr.zák. brání uložení souhrnného trestu za trestnou činnost nyní projednávanou a trestnou činnost, kterou byl obžalovaný ml. B. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2.1.1996, sp.zn. 8 T 190/95, tato okolnost však nevyvolává právní důsledek spočívající v postupu dle § 35 odst. 2 tr.zák. ve vztahu k trestnímu příkazu Městského soudu v Brně, sp.zn. 6 T 277/99, neboť tímto trestním příkazem byl obžalovaný ml. A.B. uznán vinným trestnou činností, která byla spáchána 21.9.1999, tedy až po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1.2.1996, sp.zn. 8 T 190/95. To tedy ve svých důsledcích znamená, že rozsudek Městského soudu v Brně, sp.zn. 8 T 190/95, zůstává i nadále přes aplikaci ustanovení § 35 odst. 3 tr.zák. rozsudkem uvedeným v § 35 odst. 2 tr.zák., což brání dovození vícečinného souběhu mezi trestnou činností projednávanou a trestnou činností, kterou byl obžalovaný ml. A.B. uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp.zn. 10 T 174/99. V této souvislosti bylo totiž vzato do úvahy, že smyslem institutu souhrnného trestu je vytvořit výhodnější postup pro posouzení takového pachatele, který se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu. Obžalovaný ml. A.B. byl poprvé varován rozsudkem vyhlášeným dnem 1.2.1996 a tuto skutečnost je třeba zohlednit přesto, že se v této souvislosti na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Obžalovanému ml. A.B. tedy bylo třeba ukládat trest pouze za trestnou činnost nyní projednávanou, a to v sazbě předvídané v ustanovení § 241 odst. 2 tr.zák., účinného do 30.4.2001, ovšem snížené v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 tr.zák. Přitom muselo být přihlédnuto k tomu, jaká byla ona sazba trestu odnětí svobody před snížením, což charakterizuje typovou společenskou nebezpečnost projednávaného trestného činu, jakož i ke konkrétnímu charakteru jednání obžalovaného, které se vyznačovalo značnou brutalitou a souvisejícím výrazným ponížením poškozené. V rámci hodnocení osoby obžalovaného pak muselo být zohledněno i to odsouzení, o kterém hovoří ve svém rozsudku krajský soud, tedy odsouzení trestním příkazem ze dne 2.12.1999, sp.zn. 6 T 277/99. Ze všech těchto důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že na obžalovaného ml. A.B. je nutno působit již výrazným trestem odnětí svobody v rámci sazby od 1 do 5-ti let, tedy konkrétně v trvání 3 roků a 6-ti měsíců. Pro jeho výkon byl za splnění všech podmínek aplikace ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. V případě obžalovaného ml. C.D. byly všechny podmínky pro souhrnný trest, který byl napadeným rozsudkem uložen, shledány správně, takže v tomto směru je možno na napadený rozsudek odkázat. Vzhledem ke změně právní kvalifikace však bylo třeba ukládat trest nově, přičemž i když s ohledem na ustanovení § 79 odst. 1 tr.zák. jsou sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, kterým byl tento obžalovaný uznán vinným nalézacím soudem, a trestný čin, kterým byl uznán vinným odvolacím soudem, stejné, je třeba okolnost, že obžalovaný byl uznán vinným závažnějším trestným činem, vyjádřit konkrétní výměrou trestu. Vrchní soud přitom doplnil dokazování opakováním čtení podstatného obsahu těch spisů, které mají význam z hlediska uložení souhrnného trestu, aby si tak učinil obrázek o konkrétní společenské nebezpečnosti veškeré trestné činnosti obžalovaného, která byla spáchána ve vícečinném souběhu. Za situace, kdy byl ukládán souhrnný trest i za trestnou činnost, kterou obžalovaný spáchal již jako dospělý pachatel, bylo přitom třeba použít pro ukládání trestu odnětí svobody v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr.zák. ve vazbě na ustanovení § 35 odst. 1 tr.zák. trestní sazbu uvedenou v § 222 odst. 1 tr.zák., tedy v rozmezí od 2 do 8-mi let. Vzhledem k těm hlediskům, která byla rozvedena již v souvislosti s posouzením přiměřeného trestu ml. B. (brutalita útoku a značné ponížení poškozené), jakož i k tomu, že obžalovaný se později dopustil dalšího zvlášť závažného trestného činu, a to pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.zák., kterého se dopustil bodnutím šroubovákem do třísel poškozeného, přičemž k projednávané trestné činnosti sbíhá celá řada dalších méně závažných trestných činů, bylo třeba jmenovanému uložit trest odnětí svobody již v horní polovině zákonné trestní sazby, tedy konkrétně ve výměře 5-ti roků a 6-ti měsíců, pro jehož výkon byl za stejných podmínek jako spoluobžalovaný ml. B. zařazen do věznice s ostrahou. Vzhledem k dikci ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák. pak bylo nutno u tohoto obžalovaného zopakovat v předchozím rozhodnutí uložený trest propadnutí věci. Také v případě obžalovaného P.G. byl souhrnný trest ukládán správně, přičemž na rozdíl od spoluobžalovaných je třeba mu uložit v závislosti na nové rozhodnutí o vině souhrnný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od 5-ti do 12-ti let. Na jedné straně je konkrétní společenská nebezpečnost jeho jednání ovlivněna skutečností, že k němu přikročil poté, co věděl, že se poškozená stala předmětem velmi brutálního a ponižujícího jednání spoluobžalovaných. Na druhé straně je ovšem třeba vidět, že tato okolnost byla „spotřebována“ tím, že u obžalovaného bylo použito kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Kromě toho však nelze nevidět, že se ukládá souhrnný trest i za další trestné činy, z nichž jeden je trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. se sexuálním motivem a druhý je pokusem trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák. Za této situace nebylo možné obžalovanému uložit trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a proto mu také byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6-ti roků a 6-ti měsíců, pro jehož výkon byl ze stejných důvodů jako spoluobžalovaní zařazen do věznice s ostrahou. Ke všem těmto změnám přikročil odvolací soud pouze z podnětu odvolání krajského státního zástupce, neboť se jedná o změny v neprospěch obžalovaných. Proto také musela být odvolání obžalovaného ml. A.B. a obžalovaného P.G. jako nedůvodná zamítnuta.