K tomu, aby byla založena pravomoc soudů České republiky postupem podle ust. § 37 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb., je třeba, aby písemná úmluva o tom byla uzavřena mezi stranami, to je účastníky konkrétního právního vztahu, tedy mezi žalobcem a žalovaným.

Napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo řízení zastaveno (výrok I) a bylo rozhodnuto, že žádný  z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je cizí právnická osoba a vztah účastníků je vztahem s mezinárodním prvkem, a proto se pravomoc soudů ČR v návaznosti   na   ustanovení  §  1  zákona  č.  97/1963  Sb.  řídí ustanovením § 37 tohoto zákona, a protože pravomoc soudu v tomto vztahu, kdy se žalobce domáhá po žalovaných zaplacení zažalované částky jako dluhu žalovaných vůči žalobci na základě dohody                  o přistoupení k závazku ze dne 25.10. 1996, nevyplývá ani z mezinárodní smlouvy ani není založena písemnou smluvou stran, platí podle § 37 odst. 1 zákona, že pravomoc soudů České republiky v majetkových sporech je dána, je-li dána podle předpisů ČR jejich příslušnot. Podle ust. § 84 a následujících o.s.ř. však k řízení není příslušný soud České republiky, věc nespadá do pravomoci soudu, a proto podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání žalobce. Podle něho soud nesprávně vyložil smlouvu o přistoupení k závazku (ust. § 533 OZ), kterou oba žalovaní přistoupili k původnímu dluhu dlužníka P., v-o družstvo Chotín, Slovenská republika, a kterou žalobce uzavřel s oběma žalovanými 25.10. 1996 a též soud nesprávně aplikoval příslušné ustanovení zák. č.  97/1963 Sb., jakož i nesprávně aplikoval platnou judikaturu. Podle něho předmětná smlouva o přistoupení k závazku představuje vedlejší smluvní závazek jako zajišťovací instrument ve vztahu k úhradě dluhu za původního dlužníka ve prospěch žalobce z titulu úhrady dluhu, a je proto nesprávný závěr, že není dána pravomoc soudu. Soud nesprávně posoudil žalované jako právnickou osobu, jde o dvě fyzické osoby - solidární dlužníky. Podle hlavního závazkového vztahu, a to Mezinárodní kupní smlouvy z 5.9. 1996, uzavřené mezi žalobcem  a původním dlužníkem P. Chotín, bylo ujednáno v článku VIII v tzv. doložce o obligačním statutu, že práva a povinnosti a právní poměry z této smlouvy vznikající a vyplývající se řídí hmotným právem země žalobce, tedy českým právem a v článku IX, že veškeré spory vyplývající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní vzniklé, což je podle něho zcela evidentně i předmětný právní spor, s konečnou platností budou rozhodnuty výlučně soudem v sídle žalobce, tedy krajským obchodním soudem, kam byla žaloba správně podána. Navrhuje proto zrušit napadené usnesení a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud projednal předmětné odvolání bez nařízení jednání, přezkoumal napadené usnesení jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 odst. 1 a 2, § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., vše ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. – část 12., hlava I., bod 15.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce vyhovět nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce žalobu u soudu prvního stupně podal dne 30.3. 2000. Jako žalované v ní označil fyzické osoby L. Z., narozeného X.Y. YYXX a P. R., narozeného X.Y. YYXX, oba bytem ve Slovenské   republice. Ve skutkových tvrzeních žaloby tvrdil, že dne 25.10. 1996 v sídle žalobce s ním uzavřeli žalovaní jako noví dlužníci dohodu o přistoupení k závazku, kterou se zavázali za původního dlužníka P., v-o družstvo Chotín, IČ 00193046, se sídlem v Chotíně, Slovenská republika, splnit peněžní závazek  ve výši 200 000,- Sk v termínu splatnosti do 30.3. 1997, splatným v sídle žalobce, zavázali se jako přistupující dlužníci dluh splnit společně a nerozdílně, a to vedle původního dlužníka, ovšem přes výzvy žalobce k úhradě dluhu nic neuhradili. K žalobě jako přílohy připojil výpis ze svého obchodního rejstříku, živnostenský list prvního žalovaného, rozhodnutí o změně živnostenského listu druhého žalovaného a dohodu o přistoupení k závazku z 25.10. 1996, vše v neověřených kopiích. Poté rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením s odůvodněním v něm uvedeném. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení správně uvádí, že soud musí kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (§ 103), správně též posuzuje, že mezi tyto podmínky patří i pravomoc soudu a dovozuje, že nedostatek pravomoci je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Při posuzování své pravomoci však soud prvního stupně, ač v záhlaví usnesení jako žalované správně označil dvě fyzické osoby, uvedl, že "žalovaný je cizí právnická osoba" a dále pak posuzoval, zda je dána pravomoc soudu. Žalovaní jsou však dva a jedná se o fyzické osoby. Pokud tedy soud prvního stupně v odůvodnění posoudil žalované jako právnickou osobu, dopustil se zřejmé nesprávnosti; tato nesprávnost však sama o sobě nemá vliv na správnost jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně neměl při rozhodování k dispozici "Mezinárodní kupní smlouvu", které se dovolává žalobce v odvolání; žalobce existenci takové smlouvy v žalobě netvrdil a v důsledku toho ji ani neoznačil jako důkaz a nepředložil. Předložil toliko dohodu  o přistoupení k závazku ze dne 25.10. 1996, v níž žádná úmluva stran, to je žalobce a obou žalovaných, o pravomoci českých soudů obsažena není. Ostatně žalobce ani v podaném odvolání netvrdí, že by se se žalovanými na založení pravomoci českých soudů písemně dohodl. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a veřejném v platném znění pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Takovouto úmluvu v žalobě žalobce ani netvrdil a soud prvního stupně správně dovodil, že v této věci je třeba postupovat podle § 37 odst. 1 uvedeného zákona. To stanoví, že pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Z tvrzení v žalobě vyplývá, že oba žalovaní mají bydliště ve Slovenské republice a žalobce netvrdí               a z obsahu spisu žádným způsobem  nevyplývá,  že  by  žalovaní  měli               v České republice majetek. Závěr o tom, že není dána pravomoc soudů České republiky proto, že není dána jejich příslušnost, je tedy správný. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani existence  "Mezinárodní kupní smlouvy", uzavřené mezi žalobcem                          P., v-o družstvem Chotín, dne 5.9. 1996. V této smlouvě, jak to žalobce dokládá kopií této smlouvy, se sice v článku IX účastníci smlouvy dohodli, že včechny spory vyplývající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní vzniklé, budou strany řešit především vzájemnou dohodou a nedojde-li k dohodě, budou spory rozhodnuty výlučně a s konečnou platností příslušného krajského obchodního soudu v sídle prodávajícího; žalobce ovšem mylně dovozuje, že toto ujednání se dotýká i vztahů mezi ním a oběma žalovanými. V Mezinárodní kupní smlouvě ze dne 5.9. 1996 je sice obsažena písemná úmluva, kterou se zakládá pravomoc českých soudů, ale "stranami", které si písemnou úmluvou pravomoc českých soudů založily, nebyl žalobce a oba žalovaní nebo některý z nich, ale žalobce a P. v-o družstvo Chotín se sídlem v Chotíně. Tuto úmluvu o pravomoci soudů České republiky nelze v žádném případě aplikovat též na právní vztahy mezi žalobcem a oběma žalovanými. Na tom nic nemůže měnit ani hmotněprávní povaha dohody o přistoupení k závazku, kterou uzavřeli oba žalovaní s žalobcem; přitom ovšem nelze ani souhlasit s názorem žalobce, že je-li uzavřena dohoda o přistoupení k závazku, že jde o zajišťovací instrument či o vedlejší smluvní vztah, který sleduje hlavní závazkový vztah. Za situace, kdy není dána podle ustanovení o.s.ř., a to § 84            a následujících, příslušnost českých soudů, by pravomoc českých soudů mohla být založena jen písemnou úmluvou stran. K tomu, aby byla založena, je třeba, aby   p í s e m n á   ú m l u v a   o tom byla uzavřena mezi         s t r a n a m i ,   to je účastníky konkrétního právního vztahu, tedy v této věci mezi žalobcem a oběma žalovanými. Taková písemná úmluva však tvrzena není a dohoda o přistoupení k závazku ze dne 25.10. 1996, na jejímž základě žalobce nárok po žalovaných uplatňuje, žádnou písemnou úmluvu stran, to je účastníků tohoto řízení, neobsahuje. Hmotněprávní povaha závazku, který je předmětem řízení, je při posuzování pravomoci soudu právně irelevantní. Je také zcela bez významu, zda žalobce s jiným subjektem než se žalovaným písemnou úmluvu o pravomoci uzavřel a zda projednávaná věc je či není sporem vzniklým v souvislosti s jinou věcí, u níž mezi jinými stranami úmluva uzavřena byla. Usnesení soudu prvního stupně je ve výroku I. o zastavení řízení správný, neboť pravomoc soudu v této věci dána není a  nezbývá,  než pro tento neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení postupem dle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit. Věcně správné je též usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., když žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto věcně správné usnesení soudu prvního stupně bylo postupem dle ust. § 219 o.s.ř. potvrzeno. V odvolacím řízení žalobce úspěch neměl, žalovaným žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Podle obsahu spisu proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).