Hodnotu tzv. kouřové bankovky, jenž bez vědomí obviněného byla vložena mezi hotovost, jíž se obviněný za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí zmocnil, nelze včítat do škody způsobené trestným činem loupeže podle § 234 TrZ, neboť ve vztahu k ní není dán úmysl obviněného zmocnit se cizí věci.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný L.V. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., kterého se měl dopustit tím, že 1) dne 18.11.2002 kolem 11.50 hod. v L., okr. Š., v prostorách pobočky České spořitelny, a.s., nám. M. 66, maskován úpletovou kuklou černé barvy, v úmyslu dosáhnout vydání finanční hotovosti, s namířenou legálně drženou střelby schopnou samonabíjecí pistolí zn. CZ 75B, ráže 9.19, v ruce, opakovaně požadoval po přítomných pracovnicích vydání peněz z pokladny, kdy následně mu jedna z pracovnic tohoto peněžního ústavu z obavy o svůj život peněžní hotovost ve výši 210.300,- Kč vydala a bankovky na jeho pokyn umístila do igelitové tašky, kterou si za tím účelem přinesl, přičemž v zápětí i s penězi odešel, čímž Českou spořitelnu, a.s., oblastní pobočku v O., o shora uvedenou finanční částku poškodil, 2) dne 3.1.2003 kolem 8.30 hod. v M., okres Š., v prostorách pobočky GE Capital Bank, a.s., ul. Z. 7, maskován úpletovou kuklou hnědé barvy, v úmyslu dosáhnout vydání finanční hotovosti, s namířenou legálně drženou střelby schopnou samonabíjecí pistolí zn. CZ 75B, ráže 9.19, v ruce, opakovaně požadoval po přítomných pracovnicích pobočky banky vydání peněz, když dvěma z přítomných pracovnic přikázal, aby ulehly na zem a třetí pracovnice mu na jeho pokyn do připravené igelitové tašky vložila finanční hotovost z pokladny ve výši 362.250,- Kč a 180 EUR, přičemž do stejné tašky nepozorovaně vložila také zabezpečovací systém na ochranu bankovek, tzv. kouřovou bankovku, v hodnotě 21.634,- Kč, načež poté obžalovaný přítomné pracovnice banky v místnosti pokladny uzamkl a banku i s penězi opustil, čímž způsobil poškozené GE Capital Bank, a.s. P. 4, škodu ve výši 367.891,20 Kč. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole tuzemské výroby zn. CZ 75B, ráže 9.19, výrobního čísla 8052R a 21 kusů nábojů ráže 9.19 LUGER, uložených na PČR Šumperk, oddělení zbraní, střeliva, výbušnin a drog. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené GE Capital Bank, a.s., V. 1422/1a, P. 4 – M., peněžní částku ve výši 100.701,80 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená GE Capital Bank, a.s. P.4 – M., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadený rozsudek právní moci nenabyl, neboť byl bezprostředně po vyhlášení v hlavním líčením napaden odvoláním obžalovaného L.V. Ve zdůvodnění odvolání, vypracovaného jeho obhájkyní JUDr. J.X., je vyjádřen nesouhlas s právní kvalifikací uvedenou v napadeném rozsudku, neboť obhajoba má zato, že nelze jednání obžalovaného kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin. Obžalovanému totiž nebylo prokázáno, že by již od počátku zamýšlel, byť i v nejhrubších rysech, i další útok. Naopak obžalovaný výslovně vypověděl, že již po prvém skutku neměl v úmyslu páchat další trestnou činnost, že byl z toho značně psychicky zdrcen a snažil se peníze sehnat od jiných osob. Obešel všechny své známé, ale peníze nesehnal. Teprve po tomto neúspěchu se rozhodl ke spáchání dalšího skutku. O tom, že obžalovaný byl v psychickém tlaku nasvědčuje i způsob, jakým provedl druhou loupež. Obhajoba má především konkrétně na mysli to, že obžalovaný postával inkriminovaného dne před bankou GE Capital Bank, kdy kolem něj šly všechny zaměstnankyně této banky, které jej posléze poznaly i z důvodu stejného oblečení. Obžalovaný navrhl doplnit dokazování svědeckými výpověďmi svědků S.N., Z.O., J.Š., Z.P., M.K. Tito svědci se měli vyjádřit k tomu, zda obžalovaný v mezidobí prvního a druhého skutku je žádal o finanční půjčku či nikoliv, zda mu tyto osoby půjčily peníze a v jakém psychickém rozpoložení se obžalovaný v inkriminovanou dobu nacházel. Obžalovaný dále uvedl jména svědků, kteří byli přítomni u jednání s panem U., a to P.M., P.H. a pana P., přičemž bližší údaje nezná. Další námitkou obhajoby je znění skutkové věty, která neobsahuje objektivní stránku trestného činu loupeže, která záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Právní věta neobsahuje tento prvek, byť v daném případě pohrůžka bezprostředního násilí byla učiněna konkludentním jednáním pachatele. Za pozornost rovněž stojí zmínka obžalovaného o jeho léčení s „nervy“ v sedmé třídě základní školy. Obžalovaný kategoricky popírá, že by měl v úmyslu pokračovat v páchání trestné činnosti a hodlá toto soudu prokázat. Přitom si je vědom, že trest, který mu byl uložen je na samotné dolní hranici trestní sazby ustanovení § 234 odst. 2 tr.zák. Nicméně obžalovaný navrhuje, aby odvolací soud z podnětu jeho odvolání z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Připustí-li a doplní-li odvolací soud sám dokazování, pak nechť zruší rozsudek soudu I. stupně a sám jej uzná vinným ze dvou samostatných trestných činů loupeže dle § 234 odst. 1 tr.zák. a uloží mu přiměřený trest. Intervenující státní zástupce u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedl, že napadený rozsudek je správný ve všech jeho výrocích. Krajský soud se vypořádal se všemi okolnostmi a s námitkami obžalovaného. Podmínky pro posouzení jednání obžalovaného jako pokračující trestné činnosti byly dány. Jednotný záměr je možno obžalovanému prokázat i z jiných skutečností a souvislostí a vyvrátit obhajobu o tom, že po prvním skutku neměl v úmyslu páchat další trestnou činnost. Obžalovaný se rozhodl opatřit si peníze k úhradě dluhů a neměl představu o tom, jaká výše lupu bude postačovat na úhradu jeho dluhů a jeho úmysl obstarat si peníze loupežným přepadením zahrnoval i možnost pokračovat, pokud dluhy nebudou splaceny. Toto podporuje i chování obžalovaného po činu, kdy získal částku převyšující o 20.000,- Kč dluh u svědka U., přesto tomuto svědkovi vrací pouze 100.000,- Kč s tím, že mu později vrátí zbytek. Významnou část uloupené částky prohrál. Intervenující státní zástupce k obhajobě obžalovaného, že byl pod psychickým tlakem, pod který se dostal díky dluhům a také snahou svědka U. o to, aby dluh vrátil, uvedl, že obžalovaný si veškeré dluhy způsobil sám neuváženými půjčkami a hazardním přístupem k penězům. Jeví se mu nadbytečné doplnit dokazování, jak bylo navrženo obhájkyní u veřejného zasedání. Odmítl i námitku o nedostatečném popisu skutku. Formulace o namíření zbraně při opakovaném požadavku na vydání peněz z pokladny na pracovnice peněžního ústavu je dostatečná a pohrůžka daná konkludentně svědčila o odhodlání obžalovaného použít násilí v případě, že jeho požadavek nebude splněn. Se zmínkou o léčení v sedmé třídě základní školy se krajský soud vypořádal dostatečně. Odvolání obžalovaného se mu proto jeví jako nedůvodné. Závěrem navrhl, aby odvolání obžalovaného bylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Rovněž tak návrhy na doplnění dokazování. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podané odvolání splňuje i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Proto soud neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání dle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno a dospěl k následujícím závěrům. Odsuzující rozsudek vydaný v dané trestní věci je výsledkem řízení, ve kterém byla zachována ta základní procesní ustanovení upravující provedení trestního řízení, která garantují práva obviněného na obhajobu a kontradiktorní charakter řízení. Zachována byla i ustanovení o dodržení zásady obžalovací a ustanovení o způsobu provedení důkazů (zásada ústnosti a bezprostřednosti). Skutkové závěry, které nalézací soud uvedl ve výroku napadeného rozsudku, mají oporu v procesně účinných a správně vyhodnocených důkazech. Tyto skutkové závěry odvolací soud sdílí, neboť vycházejí z řádně vyhodnocených důkazů citovaných v odvoláním napadeném rozsudku. Správnost skutkových zjištění je mimo jiné potvrzena i tím, že obžalovaný již ve fázi přípravného řízení vytýkanou trestnou činnost zcela doznal. K trestnému jednání popsanému v bodě 1) výroku napadeného rozsudku odvolací soud doplnil v rámci veřejného zasedání dokazování, a to podle § 213 odst. 2 tr.ř. záznamy kamerového systému ze dne 18.11.2002 (č.l. 221 a 208-212) v pobočce České spořitelny, a.s., nám. M. 66, v L., okr. Š., jež zachycují obžalovaného při jeho trestném jednání. Doznání a popis přepadení této pobočky České spořitelny, a.s. je zcela v souladu s podrobným popisem událostí pracovnicemi pobočky. Z trestného jednání popsaného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku je mimo svého doznání usvědčován celou řadou důkazů, zejména výpověďmi svědkyň – pracovnic peněžního ústavu GE Capital Bank, a.s. ul. Z. 7 v M. Svědkyně V.Š. uvedla, že obžalovaný byl klientem banky více než jeden rok a navíc bydlí ve stejném domě jako ona, obžalovaného tedy znala. Svědkyně K.F., další pracovnice této pobočky peněžního ústavu, uvedla, že dne 3.1.2003, v okamžiku svého příchodu do práce, si všimla nedaleko banky postávat mladšího muže, ve kterém poznala klienta banky – obžalovaného V. Tento muž měl stejné oblečení jako pachatel. Odvolací soud proto po přezkoumání dané trestní věci dospěl k závěru, že nalézací soud správně ustálil skutkový děj dané trestné věci obžalovaného L.V. Nalézací soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a § 2 odst. 5 tr.ř. Vina obžalovaného byla jednoznačně prokázána a o daných skutkových zjištění nevznikají důvodné pochybnosti. Z podrobného, logického a přesvědčivého odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění soudu I. stupně jsou správná. Předmětem odvolání obžalovaného je nesouhlas s právní kvalifikací jeho trestného jednání, dle něj se nejedná o jeden pokračující trestný čin, neboť nebylo prokázáno, že by již od počátku zamýšlel další útok. Obžalovaný L.V. u veřejného zasedání před odvolacím soudem, kde byl opětovně vyslechnut v procesním postavení obžalovaného, uvedl, že v měsíci listopadu roku 2002 měl včetně úroků dluh u svědka U. ve výši 180.000,- Kč. Nejdříve si půjčil od U., který půjčku zprostředkoval od nějakého Ukrajince, 70.000,- Kč, tento však chtěl vrátit 100.000,- Kč. Protože finanční částku v požadované výši neměl, tak si U. půjčil od nějakého kamaráda 100.000,- Kč, aby jim to mohl vrátit. Částku, kterou měl vracet nad rámec půjčky stanovil ten, od koho ji svědek U. půjčil, s výší úroků souhlasil. V bance měl půjčku ve výši 30.000,- Kč a další půjčku měl u Provident Financial, a to ve výši 40.000,- Kč, 50.000,- Kč si půjčil od svého dědy. Jeho čistý příjem činil 7.500,- Kč měsíčně. U. po prvním útoku, jež je popsán v bodě 1 výroku napadeného rozsudku, vrátil 100.000,- Kč, ptal se jej, zda mu to stačí a on odpověděl, že ano. Ze zbytku peněz získaných loupeží dne 18.11.2002 vrátil 50.000,- Kč svému dědečkovi, 40.000,- Kč si nechal u sebe a za zbytek peněz zaplatil dluhy bankám. U. v prosinci na něj tlačil, obžalovaný mu chtěl dát těch 40.000,- Kč, ale svědek mu říkal, že je nechce, že chce celou částku. Proto obžalovaný sázel v TipSportu, kde prosázel 40.000,- Kč. Nic nevyhrál. Kasino navštívil jen jednou, a to před loupeží. Z částky, kterou získal druhou loupeží mu zbylo asi 60.000,- Kč. Tyto peníze byly označeny červenou barvou, prosázel je v kasinu. Odvolací soud po přezkoumání všech okolností dané trestní dospěl k závěru, že nalézací soud nepřiřadil svým skutkovým zjištěním odpovídající právní kvalifikaci. Je sice pravdou, že obžalovaný se dopustil jednáním popsaným v bodě 1) i v bodě 2) výroku napadeného rozsudku trestného činu loupeže, avšak odvolací soud nesdílí názor, že se jedná o jeden pokračující trestný čin. Pro pokračování, jež je definováno v § 89 odst. 3 tr.zák., v trestném činu loupeže svědčí naplnění 3 ze 4 znaků. Útoky v bodě 1) a 2) naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Oba dva skutky byly spojeny stejným způsobem provedení, neboť trestné jednání obžalovaného v pobočce České spořitelny, a.s. i v pobočce GE Capital Bank, a.s. M. bylo provedeno podle zcela shodného scénáře za použití maskovací kukly a pistole. Jednalo se o stejný předmět útoku a současně časové rozpětí mezi jednotlivými útoky bylo v délce 6-ti týdnů, což lze považovat za blízkou časovou souvislost. Odvolací soud však nesdílí závěr nalézacího soudu, že byla dána i poslední podmínka, která musí být splněna současně s výše uvedenými třemi podmínkami, a to souvislost subjektivní, tedy, že oba dva skutky byly vedeny jednotným záměrem. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musel být dán již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku dne 18.11.2002, což v daném trestním řízení nebylo prokázáno. Nenaplnění tohoto jednotného záměru vyplývá zejména, mimo tvrzení obžalovaného, z výpovědi svědka R.U. Ve smyslu ustanovení § 263 odst. 6 tr.ř. bylo dokazování před odvolacím soudem doplněno výslechem tohoto svědka, jež byl slyšen pouze ve fázi přípravného řízení, k hlavnímu líčení se ze zdravotních důvodů nedostavil, proto jeho výpověď z fáze řízení přípravného byla přečtena. Svědek uvedl, že obžalovanému postupně půjčoval malé částky, nejvyšší byla částka 50.000,- Kč. Tyto peníze byly od více lidí, aby to mohl všem vrátit, půjčil si peníze od kolegy z práce. Výše úroků byla stanovena lidmi, kteří mu půjčili peníze. S obžalovaným se domlouval, jestli tu půjčku bude chtít, poté, co mu sdělil výši úroků. Obžalovanému nikdo nechtěl půjčku poskytnout, protože měl malý plat. Svědek nevěděl o tom, že by měl obžalovaný mít půjčené peníze ještě od někoho jiného. Obžalovanému telefonoval, upomínal jej o vrácení peněz, protože na něj bylo naléháno lidmi, od kterých měl půjčené peníze. Svědek si půjčil peníze od kolegy z práce, a to pana Z. a pana P., dále od své matky. Mezi lidmi, od kterých měl půjčené peníze, byli i lidé cizí národnosti – Ukrajinci, ti byli nejhorší, upomínali velice tvrdě, věděli, že peníze půjčují pro obžalovaného a svědek je ručitel. V listopadu 2002 byl tři dny v nemocnici, poté ležel doma. Již z nemocnice posílal obžalovanému SMS zprávy, že potřebuje peníze. Popřel, že by obžalovanému vyhrožoval. Bylo však vyhrožováno jemu. Je mu známo, že obžalovaný byl ve špatném psychickém stavu, říkal, že nemůže nikde sehnat peníze a že si něco udělá. Obžalovaný sdělil svědkovi, že 100.000,- Kč, které mu vrátil, získal ze stavebního spoření. Společně se snažili sehnat další lidi, od kterých by si obžalovaný mohl půjčit. Obžalovaný chtěl dát svědkovi do zástavy byt, on na to však nepřistoupil, neboť obžalovaný je jeho kamarád, věřil mu. Odvolací soud hodnotí výpověď tohoto svědka za pravdivou a věrohodnou, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by snižovaly věrohodnost této osoby. Je tudíž nepochybné, že obžalovaný po prvním skutku dne 18.11.2002 se snažil uhradit dluhy, a to u banky a Provident Financial, dědečka (50.000,- Kč), svědka U., kterému vrátil 100.000,- Kč, zbytek peněz, jež měl vrátit tomuto svědkovi se snažil získat sázením v TipSportu (40.000,- Kč). Z částky, kterou získal druhou loupeží (3.1.2003) a jež byly označeny červenou barvou, jednalo se o částku 60.000,- Kč, prosázel v kasinu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obžalovaný po prvním skutku dne 18.11.2002 se snažil uhradit své dluhy, přičemž nedostatek finančních prostředků se snažil získat jednak půjčkami a dále případnými výhrami ze sázek v TipSportu. Toto se mu však nepodařilo, a proto pojal úmysl spáchat opětovně trestný čin loupeže a dne 3.1.2003 se dopustil skutku uvedeného v bodě 2) výroku napadeného rozsudku. Protože dle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že obžalovaný již při prvním skutku dne 18.11.2002 zamýšlel alespoň v nejhrubších rysech i další útok, popřípadě útoky a že tedy nelze hovořit o tom, že po objektivní stránce se tyto jednotlivé skutky v bodech 1), 2) jeví jako postupné realizování jediného záměru, tedy zmocnit se cizí věci (peněz) za použití pohrůžky bezprostředního násilí (namířenou legálně drženou střelby schopnou samonabíjecí pistolí zn. CZ 75B, ráže 9 mm), jedná se o opakování trestného činu. Obžalovaný svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku pod bodem 1) i 2) naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr.zák. Jde o stejnorodý vícečinný souběh, tedy o dva trestné činy loupeže. Obžalovaný použil pohrůžek bezprostředního násilí, jíž se rozumí pohrůžka takovým násilím (oba dva skutky byly spáchány se zbraní v ruce), které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený (pracovnice peněžních ústavů) vůli obžalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí také konkludentní jednání, je-li z něj zřejmé, že násilí se uskuteční, pokud se napadený vůli pachatele nepodrobí. Tato pohrůžka bezprostředního násilí byla v daném případě prostředkem ke zmocnění se cizí věci (peněz). Je přitom nerozhodné, zda obžalovaný sám věc napadeného odejme nebo zda ji napadený v důsledku pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Pro kvalifikaci trestného činu loupeže ve smyslu ustanovení § 234 tr.zák. není přitom rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě než je osoba, vůči které používá pohrůžku bezprostředního násilí. Bylo prokázáno, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr.zák. a tento úmysl obžalovaného se vztahoval jak k jeho násilnému jednání, jímž chtěl zamezit kladení odporu, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (peněz). Přitom není podmínkou, aby pracovnice peněžních ústavů kladly odpor, neboť si byly vědomy převahy obžalovaného, jež na ně útočil se zbraní a z obavy před jeho násilným jednáním odpor raději vůbec neprojevovaly a plně se podrobily jeho vůli. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nelze započíst do výše způsobené škody v bodě 2) výroku hodnotu zabezpečovacího systému na ochranu bankovek, který obžalovaný nepochybně neměl v úmyslu získat, proto je tedy nadbytečné, aby hodnota tzv. kouřové bankovky byla uváděna ve výroku rozsudku. Z toho důvodu byla výše hodnoty kouřové bankovky vypuštěna z popisu skutku. Opravnému prostředku obžalovaného soud druhého stupně nepřisvědčil v části, v níž napadl výrok o trestu. Obžalovanému byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. Není možno učinit závěr, že by trest obžalovanému uložený, byl trestem nepřiměřeně přísným, který by měl být při postupu dle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. odvolacím soudem zmírněn. Při úvaze o druhu a výši trestu (když druh trestu je trestní sazbou jednoznačně vymezen) nalézací soud správně vyhodnotil skutečnosti pro ukládání trestu rozhodující, když navíc změnou právní kvalifikace daného trestného jednání obžalovaného v podobě dvou trestných činů podle § 234 odst. 1 tr.zák. obžalovanému přitěžuje, že spáchal více trestných činů /§ 34 písm. i) tr.zák./. Krajský soud při ukládání trestu postupoval podle všech zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. Bylo prokázáno, že obžalovaný se svým jednáním dopustil dvou závažných trestných činů, jejichž typový stupeň společenské nebezpečnosti je vysoký (je vyjádřen trestní sazbou od 2 do 10 let). Obžalovaný doposud nebyl odsouzen, k jeho osobě nebylo zjištěno žádných negativních poznatků, polehčuje mu okolnost dle § 33 písm. g) tr.zák., vedl před spácháním trestných činů řádný život, dále mu polehčuje, že svého jednání upřímně litoval a u hlavního líčení se všem přítomným pracovnicím peněžních ústavů za své jednání omluvil /§ 33 písm. ch) tr.zák./. Obžalovanému polehčuje i okolnost dle § 33 písm. j) tr.zák., že od počátku trestního řízení při objasňování své trestné činnosti orgánům činným v trestním řízení napomáhal. Ale i přes výše uvedené polehčující okolnosti nelze obžalovanému uložit mírnější trest než ten, jež byl uložen soudem nalézacím, zejména s ohledem na generální a individuální prevenci. Odvolací soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že trest odnětí svobody v trvání 5-ti let odpovídá všem skutečnostem dané trestní věci, jež spoluurčují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného a rovněž zařazení pro výkon tohoto trestu je v souladu se zákonem. Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně, že obžalovanému je nutno uložit trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák., a to zbraně, jež bylo užito ke spáchání předmětných skutků, jedná se o samonabíjecí pistoli tuzemské výroby zn. CZ 75B, ráže 9 mm, výrobního čísla 8052R a 21 ks nábojů ráže 9x19 LUGER. Bylo prokázáno, že obžalovaný je jejím legálním držitelem. Odvolací soud za správný považuje i výrok o náhradě škody. V přezkoumávaném rozsudku shledal odvolací soud pouze vadu dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. (bylo porušeno ustanovení trestního zákona), odvolací soud proto rozhodl o zrušení napadeného rozsudku a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. bylo ve věci rozhodnuto tak, jak je uvedeno výše.