Pachateli trestného činu podílnictví je třeba trest propadnutí věci uložit podle § 55 odst. 1 písm. c) TrZ a nikoli podle § 55 odst. 1 písm. d) TrZ, neboť věc, byť z části, nabytou za věc získanou trestným činem hlavního pachatele, získává prostřednictvím jejího převedení na sebe, tj. trestným činem podle § 251 odst. 1 písm. b) TrZ.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný L.P. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Současně podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obžalovanému uložen také trest propadnutí věci, a to jednoho ks kovového pětiramenného lustru, neboť tento obžalovaný nabyl za věc, získanou trestným činem. Trestné činnosti se obžalovaný podle skutkových zjištění v napadeném rozsudku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 10. 9. 1999 do 29. 9. 1999, na sebe převedl nejméně jeden kovový pětiramenný lustr, v hodnotě nejméně 4.750,- Kč a další blíže nezjištěné věci, ačkoli věděl, že peníze, za které tyto věci pro obžalovaného P. nakoupil již odsouzený F.B., pocházejí z trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal odsouzený B. společně s již odsouzenými P.J. a T.M. a kterým tito odsouzení způsobili škodu ve výši přibližně 1.008.000,- Kč. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden včas a řádně podaným odvoláním ze strany obžalovaného L.P. Toto odvolání bylo písemně odůvodněno prostřednictvím jeho obhájce JUDr. V.R. a směřovalo jak do výroku o vině, tak do výroku o uložených trestech. Odvolací námitky směřovaly jednak do odůvodnění napadeného rozsudku, které podle mínění odvolatele je v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. s tím, že jediným důkazem podle soudu prvého stupně, který má usvědčovat osobu odvolatele z trestného činu podílnictví, mají být záznamy o provedených telefonních odposleších. Podle názoru obžalovaného z nich nelze zjistit jeho vědomost o tom, že došlo ke spáchání předmětného trestného činu, když odsouzený B. měl uvádět, že i nějaký „L. si myslí,“ že má zmiňovanou částku. Rozsudek vůbec obsahuje spekulativní údaje, když např. na str. 3 dole se uvádí, že odsouzený B., J. a M. sice nepotvrdili, že by se obžalovaný P. měl na projednávaném skutku podílet, pouze připustili, že měl o tomto skutku vědět. On sám naopak tvrdí, že žádný z těchto odsouzených nikdy takovou skutečnost ve své výpovědi neuvedl. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti odsouzeného B. při hodnocení jeho, proti obžalovanému P. použité části telefonického hovoru, uvádí odvolatel, že tento odsouzený lhal i své matce, což je rovněž zřejmé z jednoho záznamu o telekomunikačním provozu. Další takovouto spekulací je konstatování soudu prvého stupně o tom, že obžalovaný P. měl mít jakési poznatky o trestné činnosti, stejně tak jako ničím nepodložené domněnky soudu o tom, že mu snad měl být odsouzený B. zavázán za zprostředkování „nějakých kšeftů,“ když tyto závěry nemají oporu v jakémkoli procesně použitelném důkazu. Velmi významnou skutečností však je to, zda shora uvedené záznamy o telekomunikačním provozu je možno považovat vůbec za důkazy, které byly získány v souladu s trestním řádem a zda vedle odvolatelem namítaných pochybení měly být použity jako důkaz. V § 88 tr. ř. se výslovně stanoví, že má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Z dikce tohoto ustanovení je jednoznačně zřejmé, že veškeré shora uvedené náležitosti protokolu musí být takto pořízeny v přípravném řízení a zcela rozhodně v této formě a obsahu v součásti důkazní při seznámení s výsledky vyšetřování. V tomto konkrétním případě však bylo jednoznačně poukázáno před soudem, že tyto protokoly neobsahují jeden rozhodující údaj – údaj o čase, tedy, kterého dne byly odposlouchávané hovory provedeny. Jak bylo prokázáno výpovědí příslušného policejního rady ing. B., tento osobně protokoly pořizoval a nedovedl vysvětlit, proč tento údaj o čase v protokolu chybí. Výslechem tohoto svědka bylo také zjištěno, že rozhovory přehrával z audiokazet cestou walkmanu svého nezletilého dítěte. Nahrávky na audiokazety prováděl příslušný specializovaný útvar policie na přání vyšetřovatele, které bylo formulováno tak, aby se tyto nahrávky, které mají být přepsány, týkaly projednávané věci. Za této situace je tudíž zřejmé, že vyhodnocení všech získaných záznamů neprováděl příslušný vyšetřovatel, ale utajená složka policie, která provedla nezákonnou selekci odposlechů a poté je předložila vyšetřovateli a již v této souvislosti se naskýtá otázka, kde jsou např. záznamy, které mohly svědčit ve prospěch odvolatele. Soud se sice pokusil napravit tuto zcela zjevnou nezákonnost tím způsobem, že na přenosném radiomagnetofonu v soudní síni přehrál příslušné, resp. alespoň ty kazety, které byly ve spisu založeny, a tak se snažil zjistit i čas jejich provedení. V této souvislosti však obžalovaný namítá již zcela logicky, že tyto audiokazety nebyly v mnoha částech pouhým sluchem srozumitelné a je jistě nanejvýš podivné, proč údaj o čase, protokoly neobsahují, což zcela jistě výrazným způsobem snižuje, vedle shora uvedeného způsobu zpracování, významně jejich objektivitu a důkazní význam. Jde zcela nepochybně v tomto směru o důkaz absolutně neúčinný a pak soud prvého stupně k nim vůbec neměl přihlížet, či alespoň v rámci předběžného projednání obžaloby na tuto skutečnost měl reagovat. Další stěžejní odvolací námitkou je podle mínění obžalovaného skutečnost, že podle zásady obžalovací soud může rozhodnout jen o skutku, uvedeném v žalobním návrhu obžaloby, podaném proti určité osobě. Soud může dále rozhodovat v případě, kdy dojde i k významným změnám v průběhu procesu, jak tomu bylo v daném případě pouze tehdy, kdy totožnost skutku udržuje buď totožnost jednání nebo totožnost následku. I z hlediska procesně právního namítá další pochybení, a to, že soud prvého stupně, jsa v důkazní nouzi, rozhodl nezákonně i v případě, že jej uznal vinným z trestného činu podílnictví, neboť bez důkazů navíc rozhodl o skutku, pro který nebyla podána obžaloba. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvého stupně při tomto postupu si byl vědom toho, že zde není totožnost jednání, a proto buduje totožnost skutku na zachování následku. Ve skutečnosti však původně bylo odvolateli dne 11. 10. 1999 sděleno obvinění z trestného činu loupeže, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. skutkově vymezeného tak, že měli spolu s F.B., P.J. a T.M. dne 10. 9. 1999 kolem 20.00 hod. v P. u supermarketu P., pod pohrůžkou zbraně, donutit dva pracovníky bezpečnostní služby M-PROFIS k vydání kufříku s převáženou tržbou ve výši 1.008.169,70 Kč. Je tudíž zřejmé, že podle popisu tohoto skutku se měl obžalovaný podílet bezprostřední účastí na zmiňovaném trestném činu jako aktivní spolupachatel. Dne 14. 3. 2000 byl podle § 160 odst. 6 tr. ř. tzv. upozorněn, že jeho jednání, pro které mu bylo sděleno obvinění dne 11. 10. 1999 pro trestný čin loupeže ve spolupachatelství, bude nadále posuzováno jako návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Dne 22. 6. 2000 byla na něj podána obžaloba pro účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., když jeho účastenství je v podstatě v obžalobě charakterizováno tak, že měl v blíže neurčené době instruovat F.B., jakým způsobem a na jakém místě je možné přepadnout a za použití výhružek i zbraně se zmocnit větší částky peněz, které byly přepravovány pracovníky agentury M–PROFIS P.. Jelikož v přípravném řízení žádná z těchto skutečností nebyla prokázána, resp. ani jeden důkaz k tomuto nebyl získán, neměl soud prvého stupně, vedle výhrad obžalovaným shora uvedených, vůbec jakýkoliv důkaz o tom, že by snad měl jakoukoliv vědomost o tom, že mu byla poskytnuta věc, získaná za peníze, které měly pocházet z trestného činu. Pokud soud uvažuje jiným způsobem, jedná se o pouhé spekulace, které nemají oporu v žádném provedeném důkazu, neboť se jedná o pouhé domněnky nebo nepodložená tvrzení, která neumožní jednoznačný výklad, když soud při hodnocení důkazní stránky věci výslovně uvádí, že nebyla prokázána skutková podstata trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. Namítá tedy z důvodů formálně procesně právních, že v daném případě neměl ani soud prvého stupně uvažovat z hlediska toho, zda snad je zachována totožnost skutku, když výklad soudem použitý, pokud se jedná o totožnost skutku, je nepochybně již nepřípustně extenzivní, v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou. Závěrem navrhl, aby z podnětu jeho odvolání pro vytýkané nedostatky, spočívající v oblasti hmotně právně i procesně právní v trestním řízení, které bylo vedeno proti jeho osobě, byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, čj. 28 T 2/2001 – 600, ze dne 17. 5. 2002, odvolacím soudem zrušen a bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaný v plném rozsahu podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání odvolacího soudu uvedla, že obžalovaný v podaném opravném prostředku neuvádí na svoji obhajobu nic nového, než co uvedl před soudem prvého stupně. Jeho námitky napadají důkazní hodnotu protokolu o záznamech telekomunikačního provozu a totožnost skutku. Ohledně protokolů o záznamech telekomunikačního provozu, tedy zda tyto byly pořízeny v souladu se zákonem a jsou procesně plnohodnotným důkazem, se ztotožnila s nalézacím soudem a jeho stanovisky tak, jak vyplývají ze str. 6 a 9 napadeného rozsudku. Také co se týká totožnosti skutku, sdílí názor nalézacího soudu tak, jak je prezentován na str. 10 napadeného rozsudku. Zdůraznila, že soud je povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní a promítnout do něho výsledky hlavního líčení. Skutek je tvořen souhrnem skutkových okolností, nikoli jeho právním posouzením. Podstata každého skutku spočívá v účasti obžalovaného na určité události, popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek, porušující zájmy chráněné trestním zákonem. Pokud by soud za situace, kdy nebylo možné s ohledem na důkazní situaci, která se vyvinula v řízení před soudem prvého stupně, uznat obžalovaného vinným účastenstvím na trestném činu loupeže, nereagoval na tu část skutkového děje, popsaného v závěru skutkové věty obžaloby a nevyčerpal by žalovaný skutek v celé šíři. Jedná se o tu část, kde se uvádí „F.B. L.P. koupil nejméně jeden pokojový lustr v hodnotě nejméně 4.750,- Kč a platil za něho útraty v různých obchodech.“ Má proto za to, že situace v předmětné trestní věci je téměř totožná se situací, která byla předmětem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 3 To 21/92, kdy obžalovaný byl původně uznán vinným trestným činem loupeže a nakonec byl uznán vinným pouze trestným činem podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák., kdy obdobně za peníze, které byly tímto trestným činem získány odsouzeným, převzal košili, která za tyto peníze byla zakoupena. Z toho vyplývá, že podobně je tomu tehdy, když je zjištěno, že obviněný, stíhaný jako spolupachatel trestného činu, pouze převede na sebe věc, získanou tímto trestným činem jinou osobou nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Totožnost skutku je vzhledem ke stejnému následku zachována i pro skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák., neboť tím pachatel vlastně napomáhá tomu, aby byl, pokud jde o odcizenou věc, zachován stav, vytvořený základním trestným činem. Navrhla, aby odvolání obžalovaného bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako odvolací soud, podle hledisek § 254 odst. 1 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jejichž nesprávnost odvolatel namítal a současně přezkoumal i správnost postupu řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo. Poté odvolání přisvědčil, avšak z jiných důvodů, než bylo namítáno. Shledal, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, byla respektována všechna příslušná ustanovení trestního řádu, proto zmíněné řízení netrpí žádnou z vad, předpokládanou ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Byla respektována ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práva obžalovaného na obhajobu, když obžalovaný měl od počátku trestního stíhání, tedy od sdělení obvinění, obhájce, který se mohl a také zúčastňoval úkonů trestního řízení již v průběhu přípravného řízení. Dále byla dodržena ustanovení, týkající se sdělení obvinění, seznámení se spisem a obžaloba byla podána pro skutek, který je obsažen ve sděleném obvinění, takže byla zachována i zásada totožnosti skutku. Z toho důvodu tedy nebyla akceptována jedna ze stěžejních odvolacích námitek, podle níž je odvolatel toho názoru, že soud prvého stupně rozhodl o skutku, u něhož není dána totožnost se skutky, obsaženými ve sděleném obvinění a v podané obžalobě a zcela zde tedy absentuje jak totožnost jednání, tak totožnost následku. Je sice pravdou, že původní sdělení obvinění ze dne 11. 10. 1999 znělo na kvalifikaci podle § 9 odst. 2 a § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., která byla skutkově vymezena tak, že obžalovaný P. měl spolu s F.B., P.J. a T.M. dne 10. 9. 1999 kolem 20.00 hod. v P., u supermarketu P., pod pohrůžkou zbraně, donutit dva pracovníky bezpečnostní služby M–PROFIS k vydání kufříku s převáženou tržbou ve výši 1.008.169,70 Kč, obžaloba byla podána pro účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., když toto účastenství obžalovaného je charakterizováno tak, že v blíže neurčité době instruoval F.B., jakým způsobem a na jakém místě je možné přepadnout a za použití výhrůžek či zbraně se zmocnit větší částky peněz, které jsou přepravovány pracovníky agentury M–PROFIS P.. Dlužno říci, že však ve skutku, tak jak byl vymezen v podané obžalobě, současně státní zástupce uvádí:... „F.B. z takto získaných peněz koupil L.P. nejméně jeden pokojový lustr v hodnotě nejméně 4.750,- Kč a platil za něho útraty v různých obchodech.“ Ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku je pak uvedeno, že obžalovaný L.P. v přesně nezjištěné době, od 10. 9. 1999 do 29. 9. 1999, na sebe převedl nejméně jeden kovový pětiramenný lustr v hodnotě nejméně 4.750,- Kč a další blíže nezjištěné věci, ačkoli věděl, že peníze, za které tyto věci pro něj nakoupil již odsouzený F.B., pocházejí z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal odsouzený B., společně s již odsouzeným P.J. a T.M. Podle teorie našeho trestního práva procesního, stejně jako podle ustálené soudní praxe, je v hlavním líčení soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě, přičemž tyto meze nesmí překročit. Stejným způsobem se uplatní totožnost mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem, pro který byla podána obžaloba. Z hlediska zachování totožnosti skutku může tedy soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který byl způsoben. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly také zjištěny v rámci dokazování v hlavním líčení, přičemž nelze pominout ani skutek, jak je obsažen ve sděleném obvinění. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoli samotné závěry právní. Totožnost skutku pak bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi, popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti tedy v rozhodnutí soudu mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout. Stejně tomu je i v případě vztahu mezi sděleným obvinění a podanou obžalobou. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jak už bylo výše naznačeno, skutek je tvořen souhrnem popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku tedy spočívá v účasti obžalovaného na určité události, popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Z toho plyne, že totožnost skutku bude zachována také za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání a také, jestliže jednání nebo následek jsou v případech uvedených výše alespoň částečně shodné, přičemž tato shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti, charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatným z tohoto hlediska pak nejsou skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění, či jiný znak subjektivní stránky. V posuzovaném případě podle názoru odvolacího soudu sice na první pohled není zřejmá totožnost skutku mezi tím, jak je uveden ve sděleném obvinění a tím, jak je uveden v napadeném rozsudku, nicméně lze tuto totožnost dovodit jako totožnost následku, plynoucí z toho, že ve sděleném obvinění je uvedeno, že obžalovaný P. spolu s dalšími, dnes již odsouzenými pachateli, donutil pracovníky bezpečnostní služby k vydání kufříku s částkou 1.008.169,70 Kč. Ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku je uvedeno, že na sebe převedl nejméně 1 kovový pětiramenný lustr v hodnotě 4.750,- Kč a další blíže nezjištěné věci, ačkoli věděl, že peníze, za které tyto věci pro něj nakoupil odsouzený F.B., pocházejí z trestného činu loupeže, který spáchal s dalšími dvěma spolupachateli, tedy z oné částky ve výši 1.008.169,70 Kč. Tuto procesní situaci již řeší ustálená soudní judikatura, a to jak z doby dřívější (rozhodnutí Rt 52/79), tak judikatura z pozdější doby (rozhodnutí Rt 17/93). S přihlédnutím k těmto, ale i k dalším rozhodnutím, se soudní praxe přiklonila k závěru, že u majetkových trestných činů, pro které je zahájeno trestního stíhání, případně podána obžaloba, zejména u trestných činů krádeže či loupeže, je totožnost skutku zachována, byť je později zjištěno, že obviněný, stíhaný původně jako spolupachatel hlavního trestného činu, na sebe převedl pouze věc, získanou tímto trestným činem jinou osobou nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Uvedený výklad lze tedy plně vztáhnout i na nynější procesní situaci a lze uzavřít, že totožnost skutku v daném případě je nepochybně zachována. Na tomto místě je nalézacímu soudu možno vytknout, že se měl institutem totožnosti skutku blíže zabývat nejen ve vztahu obžaloba – rozsudečný výrok, ale zejména ve vztahu ke skutku tak, jak byl vymezen ve sděleném obvinění, ke skutku, jak jej soud vymezil ve skutkové větě ve výroku napadeného rozsudku. Nicméně ani tento drobný nedostatek však nemůže mít vliv na věcnou správnost rozsudku, pokud se týká zjištění skutkového stavu. Podle mínění vrchního soudu vykonal nalézací soud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, důkazy, na základě nichž bylo možno právně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tyto důkazy přitom hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění napadeného rozsudku jasně, logicky a přehledně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a vyložil také, ze kterých důkazů, která skutková zjištění vzal za prokázaná a naopak, kterým důkazům a tvrzením obžalovaného a z jakých důvodů, neuvěřil. Nelze tedy vytknout, že by krajský soud neprovedl některý z nutných důkazů a nelze mu ani vytknout, že by některý z provedených důkazů nehodnotil, resp. hodnotil důkaz, který neprovedl. Hodnocení důkazů je podle našeho právního řádu výlučným právem soudu prvého stupně. Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde soud prvého stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Na rozdíl od obhajoby nesdílí vrchní soud názor, že by prvostupňový soud vycházel z důkazu, který je neprocesní, čímž má odvolatel na mysli záznam o odposlechu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. ř. Pokud jde o procesnost tohoto důkazu, je třeba poukázat především na tu skutečnost, že tento odposlech byl ve smyslu § 88 odst. 1 tr. ř. nařízen usnesením Okresního soudu v Olomouci, jež se nalézá na č. l. 202 spisu, a to před zahájením zmíněného odposlechu. Z protokolu o realizaci záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 4 tr. ř., jež se nachází na č. l. 206 – 233, je zřejmý jak čas tohoto telefonátu, uvedený v hodinách, minutách a vteřinách, tak také datum odposlechnutého telefonického hovoru. Pokud v některých z těchto přepisů, jež jsou obsaženy ve spisu, není uveden některý z údajů, jedná se o hovory, které nemají význam z důkazního hlediska pro posouzení tohoto jednání obžalovaného. Převážná část námitek, směřujících k odposlechům, byla sanována v rámci hlavního líčení přehráním všech odposlechů, které byly k dispozici a z nichž se také podávají skutečnosti, důležité pro rozhodnutí ve věci samé. Z hlediska validity tohoto důkazu není rozhodující, zda příslušný policista pořizoval záznamy za pomoci odposlechů na služebním magnetofonu, či walkmanu svého nezletilého dítěte. Z protokolů o realizaci záznamů o telekomunikačním provozu, obsažených ve spisu, vyplývá, že byly splněny i další požadavky, které klade trestní řád v ustanovení § 88 odst. 4, když kromě údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného, jakož i osobě, která záznam pořídila, je zaznamenáno, kde je uložen originál záznamu na kazetě. Splněn je také požadavek, že tyto odposlechy a záznam telekomunikačního provozu byl proveden v této a ne v jiné trestní věci. Ze záznamu hovorů mezi odsouzeným F.B. a odsouzeným P.J., jenž byl pořízen dne 29. 9. 1999 v čase 22 hodin, 32 minut a 36 sekund, pak zcela nepochybně vyplývá vědomost obžalovaného P. o tom, že odsouzený B. má v držení částku 1.008.000,- Kč, pocházející z loupeže a že z této částky mu zakoupil nejméně lustr za pět tisíc korun, tři žetony na nádrže v hodnotě 1.500,- Kč a spoustu dalších věcí do jeho domu. S tím koresponduje také nález zmíněného lustru v domě obžalovaného P. při domovní prohlídce, z čehož lze mj. také logicky dovodit, že oním L., který si myslí, že B. má částku 1.008.000,- Kč, je právě obžalovaný P. Tvrzení obžalovaného P., jenž uplatnil v rámci závěrečné řeči u hlavního líčení v tom směru, že lustr mu byl B. věnován u příležitosti 45. narozenin jako dar, je vyvrácen dalším obsahem citovaného telefonického rozhovoru ze dne 29. 9. 1999, z něhož je zřejmé, že odsouzený B. tyto věci nakupoval proti své vůli z iniciativy obžalovaného P. K tomu je třeba přičíst i velmi podivné návštěvy odsouzeného B. v době, kdy byl stíhán vazebně ve vazební věznici právě obžalovaným P. Za tohoto důkazního stavu je zcela a bezezbytku nutno přisvědčit skutkovým závěrům soudu prvého stupně tak, jak je učinil v napadeném rozsudku. Tyto skutkové závěry nalézací soud podřadil pod odpovídající hmotně právní ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť měl nepochybně prokázáno, že obžalovaný na sebe převedl to, co bylo opatřeno za věc, získanou trestným činem, spáchaným jinou osobou. V této souvislosti nechybí ani úvahy ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák., tedy v tom směru, podle kterého znění trestního zákona, platného a účinného v mezidobí od spáchání trestné činnosti do odsouzení, mohlo být toto jednání posouzeno. Napadený rozsudek proto neobsahuje ani žádnou z vad z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. Nalézací soud také nepochybil, pokud obžalovanému P. uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. V této souvislosti nezbývá, než poukázat na majetkový podtext jednání obžalovaného na straně jedné a následek trestného činu loupeže, spáchaný odsouzenými B., J. a M., který byl obžalovanému P. znám. V této souvislosti nebylo možno přehlédnout ani postoj obžalovaného k trestnímu stíhání. Také zjištění nalézacího soudu ve vztahu k tomu, zda uložený peněžitý trest je vydobytný ve smyslu § 54 odst. 1 tr. zák. má oporu v důkazech, obsažených ve spisu. Podle názoru vrchního soudu však nalézací soud nepostupoval správně v rámci úvah, týkajících se stanovení délky náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude peněžitý trest vykonán. Nelze přehlédnout, že maximální délka tohoto náhradního trestu odnětí svobody činí podle § 54 odst. 3 tr. zák. až dvě léta. Jestliže výměra peněžitého trestu podle § 53 odst. 1 tr. zák. může činit od dvou tisíc do pěti milionů korun, jeví se náhradní trest, uložený ve dvou třetinách délky pro jeho uložení, nepřiměřeným ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu, že skutkový stav byl správně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování poté, co tento výrok byl zrušen podle tohoto ustanovení trestního řádu, za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., rozhodl vrchní soud ve věci sám tak, že uložil obžalovanému náhradní trest odnětí svobody v nižší výměře, než soud prvého stupně, tedy v takové výměře, která lépe vystihuje výši peněžitého trestu, který byl obžalovanému uložen, přičemž přihlížel také k majetkovým poměrům obžalovaného. Další nesprávnost z pohledu § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje Vrchní soud v Olomouci ve výroku o trestu propadnutí věci, a to jednoho kusu kovového pětiramenného lustru, kdy jednak je tam nadbytečně citována část právní věty z ustanovení § 55 odst. 1 písm. e) tr. zák., obsažená slovy „neboť tento nabyl za věc získanou trestným činem,“ a dále pak zejména v nálezu nesprávného hmotně právního ustanovení pro uložení tohoto trestu, když správně měl být uložen trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť zmíněný pětiramenný kovový lustr získal obžalovaný trestným činem, a to trestným činem podílnictví a nikoliv za věc, získanou trestným činem. Také toto pochybení bylo odstraněno postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř.