Není-li podle § 2 odst. 2 TrŘ možno, až do okamžiku nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, hledět na toho, vůči němuž se trestní stíhání vede, jako by byl vinen, tím spíše je takto nutno postupovat ve vztahu k osobě, jejíž trestní stíhání vůbec nebylo zahájeno. Je proto v rozporu s principem presumpce neviny, je-li ohledně této osoby, při popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku označené způsobem vedoucím k její snadné identifikaci (jménem, příjmením a datem narození), uvedeno, že společně s ní se obžalovaný dopustil dále konkretizovaného jednání naplňujícího znaky trestného činu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6.9.2002, č.j. 40 T 1/99-499, byl obžalovaný J.Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že na návod dalších osob, ač neměl v úmyslu řádně podnikat, si dne 14.1.1996 pod IČO: opatřil živnostenský list s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž dne 1.3.1996 změnil místo podnikání na adresu D. – areál A. S., když si dne 1.2.1996 od A. S. v administrativní budově pronajal kancelář, a poté z podnětu a za účasti dalších osob, postupně vystupující pod různými fiktivními obchodními názvy, V. Z. P., A. S., objednával a na faktury přebíral a pod cenou dále prodával zboží, aniž měl v úmyslu fakturovanou kupní cenu a náklady spojené s objednanou dopravou uhradit a následně nic poškozeným neuhradil a neměl to ani v úmyslu, neboť nedisponoval potřebným množstvím finančních prostředků a zboží předal do dispozice dalším osobám, či je pod cenou prodal, přičemž takto způsobil celkovou škodu ve výši 1.607.679,10 Kč a to tím, že 1) společně s D.S.,a Z.K., na základě faxových objednávek z 4.4.1996 a 30.4.1996 a po podepsání kupní smlouvy z 9.5.1996 odebral na fakturu vystavenou dne 23.5.1996 se splatností do 24.6.1996 od společnosti Z. - Z. a. ch., a.s. P., K. č. 175, dne 15.5.1996 formou železniční přepravy 15 tun kyseliny citrónové v hodnotě 781.640,- Kč, dlužnou částku však ve lhůtě splatnosti, ani později neuhradil, přičemž podstatnou část zboží prodal dne 5.6.1996 pod cenou společnosti H., s.r.o., čímž způsobil nástupnické firmě Z. R. J., O. B. 55, jež postoupila pohledávku společnosti G., s.r.o. O., Ch. 70, IČO:, škodu ve výši 781.640,- Kč, 2) společně s T.H., a V.S., na základě písemné objednávky z 6.5.1996 odebral na fakturu vystavenou dne 13.5.1996 se splatností do 27.5.1996 ve dnech 7.5.1996 a 10.5.1996 v Č., okr. D. u P. Č., a.s. celkem 17.750 kg máku v celkové hodnotě 420.645,10 Kč, který obratem prodal za podstatně nižší částku prostřednictvím B.V. V.Z., přičemž dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ani později neuhradil, čímž způsobil společnosti P. Č., a.s., IČO:, K., okr. D., škodu ve výši 420.645,10 Kč a v této souvislosti si dále telefonicky objednal odvoz máku, a to na 7.5.1996 u firmy S. P., s.r.o., na který byla vystavena dne 24.5.1996 faktura se splatností do 7.6.1996 ve výši 8.540,- Kč a na 10.5.1996 u firmy S., s.r.o., který provedl autodopravce M.K., na který byla vystavena dne 7.5.1996 faktura se splatností do 21.5.1996 ve výši 7.869,- Kč, přičemž po realizaci přepravy ve stanovený termín, ani později dlužné částky neuhradil, čímž způsobil firmy S., s.r.o. P., IČO: se sídlem P., D. 20, škodu ve výši 8.540,- Kč a soukromému podnikateli M.K., IČO: se sídlem V. 54, okres B., škodu ve výši 7.869,- Kč, 3) společně s T.H., a V.S., na základě písemné objednávky ze dne 19.6.1996 odebral na fakturu vystavenou dne 21.6.1996 se splatností do 5.7.1996 od firmy R., spol. s r.o., okres N., 8 tun baleného kmínu v celkové hodnotě 375.760,- Kč, když odběr kmínu byl realizován dne 20.6.1996 prostřednictvím firmy A. S. na fakturu vystavenou touto firmou dne 25.6.1996 se splatností dne 5.7.1996 na částku 13.225,- Kč, zboží přímo a výrazně pod cenou prodal B.V., obě faktury ve lhůtě splatnosti a ani později nezaplatil, čímž způsobil společnosti R., spol. s r.o. R., IČO:, okres N., škodu ve výši 375.760,- Kč a firmě A. S., soukromého podnikatele V.S., se sídlem K. 559, škodu ve výši 13.225,- Kč. Za tento trestný čin a současně i za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1,2 tr.zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., podplácení podle § 161 odst. 1,2 tr.zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti pod č.j. 3 T 164/96-101, ze dne 10.12.1996, pravomocným dne 10.3.1997, byl obžalovanému podle § 250 odst. 3 tr.zák. ve znění zákona č. 256/2001 Sb., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let a soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž byl obžalovanému uložen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10.12.1996 pod č.j. 3 T 164/96-101, jenž nabyl právní moci dne 10.3.1997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit škodu poškozeným, a to G., spol. s r.o., Ch. 70, O., IČO:, částku 781.640,- Kč, P. Č., a.s., K., okr. D., IČO:, částku 420.645,10 Kč, S., s.r.o. P., D. 20, IČO:, částku 8.540,- Kč, M.K., IČO:, částku 7.869,- Kč, V.S., IČO:, částku 13.225,- Kč, společnosti R., spol. s r.o. R., okr. N., IČO:, částku 375.760,- Kč. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného Š., které bylo v písemné podobě zpracováno jeho obhájcem JUDr. J.N. V odůvodnění zmíněného opravného prostředku uvádí odvolatel, že rozsudek soudu prvého stupně napadá ve všech jeho výrocích. Konstatuje, že si je sice vědom toho, že na rozdíl od řízení přípravného, v řízení před soudem změnil své stanovisko a podrobně vypověděl o skutkových okolnostech jednotlivých případů. Domnívá se však, že neměl být uznán vinným zažalovanou trestnou činností proto, že v žádném případě nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu po stránce subjektivní, neboť nikdy neměl v úmyslu způsobit škodu. Jednal pod vlivem dalších osob, které využívaly jeho postavení a zařizovaly v jednotlivých případech vše potřebné. Namítá, že nebyl v žádném případě schopen zařídit sám vše potřebné pro jednotlivá obchodní jednání, nemluvě o tom, že bylo prokázáno, že se při nich vyskytoval pravidelně v přítomnosti dalších osob. Pokud se týče výroku o trestu odnětí svobody, pak ten považuje odvolatel za přísný, neboť znovu argumentuje tím, že byl využíván jinými osobami k jednání, za něž byl uznán vinným, aniž se mohl ve všem náležitě zorientovat. Konstatuje, že v žádném případě nebyl iniciátorem trestného jednání, naopak byl manipulován jinými osobami. Stejně tak namítá nesprávnost výroku o náhradě škody, neboť má za to, že z důvodů výše uvedených poškozeným fakticky žádnou škodu způsobit nemohl. Výslovně konstatuje, že u Okresního soudu ve Zlíně podala obchodní společnost R., s.r.o. R., okr. N., proti němu žalobu o zaplacení 375.760,- Kč s příslušenstvím, o níž dosud není rozhodnuto. Namítá tedy, že minimálně z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o požadavku tohoto poškozeného v trestním řízení. V závěru svého opravného prostředku pak navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve všech jeho výrocích a obžaloby jej zprostil, alternativně aby mu alespoň uložil trest mírnější a upravil náhradovou povinnost. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, musí především uvést, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Opravný prostředek splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného odvolání je zcela zřejmé, že je zaměřeno do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy z podnětu tohoto opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku (vzhledem k tomu, že bylo podáno odvolání do výroku o vině), jakož i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo a poté dospěl k následujícím závěrům. Řízení, které předcházelo napadenému rozsudku netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se sdělení obvinění (v rámci právní úpravy platné a účinné v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno) a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které v tomto řízení byly provedeny, byly provedeny až po sdělení obvinění a jedná se tedy o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. V tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Stejně tak odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, dospěl k názoru, že nalézacímu soudu nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. O tom, že soud prvého stupně provedl veškeré důkazy, nutné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, svědčí konec konců již sám fakt, že odvolatel se nedomáhal doplnění dokazování jakýmkoliv důkazem. Byť je skutečností, že soud odvolací doplnil dokazování, resp. provedl znovu některé důkazy, které provedl již soud prvého stupně, pak tento postup soudu odvolacího nebyl motivován tím, že by nalézací soud nedostatečně respektoval ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., ale spíše snahou odvolacího soudu vytvořit si v duchu ustanovení § 263 odst. 7, věta poslední tr.ř. podmínky pro úpravu skutkových vět napadeného rozsudku oproti tomu, jak byl tento rozsudek soudem prvého stupně vyhlášen. O důvodech, které odvolací soud k tomuto postupu vedly, bude pojednáno níže. Fakticky stěžejní rovinou obhajoby obžalovaného Š. bylo jeho tvrzení, že soud prvého stupně nekvalitně vyhodnotil důkazy, pokud jej uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., když obžalovaný tvrdil, že na jeho vinu nemělo být uznáno proto, že v žádném případě nenaplnil subjektivní stránku zažalovaného trestného činu. K této námitce musí odvolací soud především v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, naznačeném v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno uvést, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvého stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně je nutno mít na paměti, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvého stupně postupuje při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř., tzn., že provedené důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učiní logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Navíc je nutno poukázat i na skutečnost, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnosti odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Konec konců i judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů obecných soudů lze toliko za situace, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Budou-li tedy výše ventilované teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného Š., potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely naznačené v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. dodržel. Především je nutno konstatovat, že nalézacímu soudu v žádném případě nelze vytknout, že by hodnotil některý důkaz, který by neprovedl, popř. že by naopak některý z provedených důkazů nehodnotil. Navíc dle přesvědčení odvolacího soudu odpovídá hodnocení důkazů soudem prvého stupně tak, jak je podáno v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku (viz. zejména str. 10) zásadám formální logiky a hodnocení provedených důkazů tak, jak je podává nalézací soud, v žádném případě není v rozporu s obsahem důkazů, které byly provedeny. Pokud se týče vlastních odvolacích námitek, které byly uvedeny v odůvodnění opravného prostředku obžalovaného J.Š., potom se fakticky jedná o opakování jeho obhajoby uplatněné v rámci řízení před soudem, kdy sice po skutkové stránce doznával, že se podílel na odběrech oněch komodit popsaných pod body 1)-3) výroku napadeného rozsudku, ovšem popíral, že by měl povědomost o tom, že se jednalo o odběry podvodné. V této souvislosti musí odvolací soud konstatovat, že s těmito námitkami se dle přesvědčení odvolacího soudu vypořádal prakticky beze zbytku již soud prvého stupně, když v již jednou zmiňované hodnotící pasáži konstatuje, že obžalovaný si musel být, s ohledem na své intelektuální schopnosti a malé dřívější podnikatelské zkušenosti, vědom toho, že při jednání tak, jak bylo prokázáno pod body 1-3) výroku napadeného rozsudku, před poškozenými fakticky zastíral pravý stav věcí, zejména tu skutečnost, že v rámci obchodních transakcí vystupuje toliko jako nastrčená osoba. Odvolací soud konstatuje, že lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, kde se, jak již bylo výše uvedeno, s touto základní námitkou obžalovaného, stran údajného nenaplnění subjektivní stránky zažalované trestné činnosti, krajský soud beze zbytku vypořádává. Nad rámec úvah nalézacího soudu cítí odvolací soud povinnost konstatovat, že konec konců sám obžalovaný ve svých výpovědích u hlavního líčení před soudem prvého stupně připustil, že věděl o tom, že zboží, které odebírá (zejména kmín a mák) budou prodávány pod cenou, připustil také, že o zisk z prodeje komodit uvedených ve výroku rozsudku se s oněmi muži, kteří se spolu s ním na celé trestné činnosti podíleli, rozdělili, aniž by dodavatelským organizacím uhradili byť jen část ceny za odebrané zboží. Pokud obžalovaný argumentoval tím, že si vzhledem ke svým malým, resp. spíše žádným, podnikatelským zkušenostem a prakticky nulové praxi, nemohl být vědom toho, že se nejedná o podnikání legální, potom s touto námitkou se odvolací soud neztotožňuje zcela zásadně. Především o tom, že si musel být vědom toho, že se o legální podnikání nejedná, svědčí skutečnosti uvedené výše. Navíc dle přesvědčení odvolacího soudu, pokud by býval hodlal obžalovaný podnikat skutečně legálně a pokud by zejména tuto činnost hodlal realizovat i v budoucnu, potom o to spíše by se musel snažit o to, aby jeho podnikání probíhalo řádně a transparentně, minimálně proto, aby získal zkušenosti do dalšího svého budoucího podnikání. Rozhodně nelze jako o řádném podnikateli uvažovat o podnikateli té kategorie v jaké se pohyboval obžalovaný Š., tedy o podnikateli, který dá k dispozici své podnikatelské doklady jiným osobám, aniž by se zajímal o to, k čemu tyto osoby zmíněné podnikatelské doklady použijí či spíše zneužijí. Navíc je nutno poukázat na to, že obžalovaný absolvoval odborné učiliště, není tedy na něj možno nahlížet jako na osobu intelektuálně diskvalifikovanou, která by se nebyla schopna orientovat v běžných životních reáliích. Ze všech těchto důvodů je tedy nutno dle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně odmítnout onu zásadní a základní námitku obžalovaného stran toho, že si nebyl vědom toho, že jeho jednání tak, jak je po skutkové stránce doznal a tak, jak je popsáno pod body 1)-3) výroku napadeného rozsudku, je jednáním podvodným. Naopak ze všech důkazů, které byly v této věci provedeny a jejichž hodnocení podává již nalézací soud, dle názoru odvolacího soudu vyplývá nepochybně opak, tedy fakt, že obžalovaný si musel být vědom toho, že jednání, jehož se zúčastnil a na kterém participoval, je jednáním podvodným. Dle názoru odvolacího soudu tedy soud prvého stupně v žádném případě nepochybil, pokud obžalovaného J.Š. uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se dopustil tím způsobem, jak je popsáno pod body 1)-3) výroku napadeného rozsudku. Rovněž tak je dle názoru odvolacího soudu správný závěr soudu prvého stupně v tom smyslu, že v počátečních fázích jednání obžalovaného lze shledávat jako formu zavinění úmysl nepřímý s tím, že ovšem poté, co obžalovaný byl přítomen rozdělování onoho zisku a přítomen i tomu, že zejména kmín a mák byly prodávány pod cenou, je nutno v jeho jednání shledávat úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr.zák. Pokud odvolací soud přes výše uvedené závěry cítil povinnost postupovat ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., potom je tomu tak z toho důvodu, že podle názoru odvolacího soudu Krajský soud v Brně pochybil, pokud vtělil do výrokové části rozsudku závěr o tom, že na trestné činnosti obžalovaného Š. se jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zák., podíleli bratři D. a V.S. a dále T.H. a Z.K. Je skutečností, že obžalovaný Š. o roli těchto osob obsáhle vypovídá, když uvádí, že to byli právě tito čtyři muži, kteří jej fakticky ke spáchání trestné činnosti přesvědčili, vytipovali jednotlivé poškozené a fakticky se o celý průběh jednotlivých „obchodních“ transakcí starali. Soud prvého stupně učinil poměrně obsáhlé doplnění dokazování stran zjištění skutečného podílu jmenovaných osob na trestné činnosti obžalovaného Š., když v této souvislosti lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku na str. 8-9. Lze souhlasit se závěry soudu prvého stupně v tom smyslu, že v případě fakticky všech čtyř osob se jedná o osoby, které nežijí právě řádným způsobem života, s výjimkou T.H. se jedná o osoby, které byly v minulosti již soudně trestány s tím, že navíc proti Z.K. a V.S. je v současné době vedeno na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně u Krajského soudu v Brně další trestní stíhání pro velmi závažnou trestnou činnost právně kvalifikovanou jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr.zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. Stejně tak ovšem ze všech důkazů, které byly soudem prvého stupně stran prokázání role bratří S., T.H. a Z.K. v trestní věci obžalovaného Š. provedeny, dle názoru odvolacího soudu nevyplývá závěr, že by bylo možno bez jakýchkoliv pochybností vyslovit závěr o vině jmenovaných osob tou trestnou činností, kterou byl uznán vinným obžalovaný J.Š. Dle názoru odvolacího soudu totiž nelze postupovat tak, jak postupoval soud prvého stupně, tedy nelze bez toho, že by bylo proti zmiňovaným čtyřem osobám vedeno řádné trestní stíhání, vyslovit faktický závěr o jejich spolupachatelství na trestné činnosti obžalovaného Š. Nelze vyslovit faktický závěr o jejich vině tou trestnou činností, kterou byl uznán vinným obžalovaný Š. Dle názoru odvolacího soudu je totiž takovýto postup soudu prvého stupně fakticky v rozporu se zákonem, neboť ani proti jednomu z oněch čtyř jmenovaných nebylo vedeno trestní stíhání pro onu trestnou činnost, pro kterou byl obžalovaný Š. uznán vinným, ani jeden z nich nebyl v rámci této trestné činnosti vyslechnut v procesním postavení obviněného, žádný z nich neměl také právo podávat eventuelní opravné prostředky či navrhovat důkazy k prověření své neviny. Je sice skutečností, že soud prvého stupně předvolal všechny čtyři jmenované k hlavnímu líčení, ovšem toliko v procesním postavení svědků, přičemž s výjimkou V.S., všichni zbývající odmítli vypovídat s tím, že V.S. v rámci své výpovědi zcela popřel, že by se na trestné činnosti obžalovaného Š. podílel. Odvolací soud sdílí názor soudu prvého stupně, že ve věci existuje poměrně silné podezření, že jmenovaní se skutečně na trestné činnosti obžalovaného Š. jakýmsi způsobem podíleli. Přes tuto skutečnost ovšem musí odvolací soud vyjádřit své přesvědčení, že ve věci nebylo v žádném případě shromážděno zákonným způsobem tolik důkazů a v takové kvalitě, aby bylo možno vyslovit nezpochybnitelný závěr o spolupachatelství bratří S., T.H. a Z.K. na trestné činnosti, jíž byl uznán vinným J.Š. Nelze tedy dle názoru odvolacího soudu bez toho, že by proti oněm čtyřem jmenovaným bylo vedeno řádné trestní stíhání, vyslovit faktický závěr o jejich vině tou trestnou činností, kterou byl uznán vinným J.Š. Proto tedy odvolací soud doplnil dokazování přečtením aktuálních opisů rejstříků trestů bratří S., Z.K. a T.H., přičemž z těchto důkazů se podává, že ke dni konání veřejného zasedání nebyl nikdo z nich pravomocně odsouzen pro tu trestnou činnost, pro kterou byl naopak odsouzen J.Š. a dále pak odvolací soud doplnil dokazováním opětovných přečtením policejních evidencí, týkajících se předchozích trestních stíhání D.S. (č.l. 426-427), T.H. (č.l. 428-429) a Z.K. (č.l. 430-431). Ani z těchto dokladů pak nevyplývá, že by kdy jmenovaní byli stíháni pro tu trestnou činnost, pro kterou byl stíhán a posléze odsouzen obžalovaný Š. Ona výše zmiňovaná obžaloba Krajského státního zastupitelství v Brně (č.l. 449) rovněž neobsahuje jednání, pro které byl postaven před soud obžalovaný Š. Ze všech výše naznačených důvodů tedy je podle názoru odvolacího soudu nesprávným postup soudu prvého stupně, pokud ten fakticky označil, bez toho, že by proti nim bylo vedeno řádné trestní stíhání, bratry S., T.H. a Z.K. za spolupachatele trestné činnosti J.Š. Toto pochybení nalézacího soudu, které zakládá důvody pro postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. ovšem není pochybením natolik zásadního charakteru, aby na ně bylo nutno reagovat postupem ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. Naopak bylo možno toto pochybení po výše naznačeném doplnění dokazování konvalidovat postupem ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. Odvolací soud tedy zrušil z výše naznačených důvodů rozsudek nalézacího soudu a sám ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl tak, že obžalovaného Š. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. prakticky na nezměněném skutkovém základě, ovšem s vypuštěním údajné participace bratří S., Z.K. a T.H. na oné trestné činnosti z jednotlivých skutkových vět a nahrazením jejich jmen výrazem „s dosud přesně neustanovenými osobami“. Tato formulace dle odvolacího soudu daleko přesněji odráží důkazní situaci, která v této věci existuje. Pokud se týče právní kvalifikace jednání obžalovaného Š., pak jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud akceptoval onu právní kvalifikaci, kterou použil soud prvého stupně s tím, že v této souvislosti lze jednoznačně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (viz. zejména str. 10). Zde soud prvého stupně správně rozvádí z jakých důvodů uznal obžalovaného Š. vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., když zejména rozebírá, z jakých důvodů aplikoval za podmínek ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jakožto normu, která je pro obžalovaného příznivější. Pokud se týče otázky trestu odnětí svobody, potom především je nutno jednoznačně souhlasit s nalézacím soudem, pokud ten uložil obžalovanému trest souhrnný podle § 35 odst. 2 tr. zákona. Podmínky pro uložení takovéhoto druhu trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10.12.1996, č.j. 3 T 164/96-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.3.1997, č.j. 5 To 50/97-131, byly nepochybně dány. Stran samotné výměry uloženého trestu odnětí svobody má odvolací soud za to, že nalézací soud především důsledně respektoval všechna kritéria ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák. týkající se účelu a ukládání trestu. Rovněž tak soud prvého stupně správně zhodnotil polehčující i přetěžující okolnosti, když zde lze odkázat na příslušné pasáže na str. 11 napadeného rozsudku, kde jsou rovněž rozvedeny úvahy nalézacího soudu stran hodnocení osoby obžalovaného. Soud prvého stupně podle názoru odvolacího soudu v žádném případě nepochybil, pokud zejména s ohledem na poměrně bohatou kriminální minulost obžalovaného a na skutečnost, že se v době, kdy proti němu bylo vedeno toto trestní stíhání, dopouštěl další trestné činnosti, uložil obžalovanému trest odnětí svobody v té výměře, v jaké jej uložil. Na takto uložený trest potom dle názoru odvolacího soudu v žádném případě nelze nahlížet jako na trest nepřiměřeně přísný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. či snad dokonce jako na trest nezákonný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Naopak uložený trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců dle názoru odvolacího soudu přesně odráží stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného i stupeň a povahu narušení pachatele. Pokud přesto cítil odvolací soud povinnost postupovat ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., potom tento jeho postup se týká výlučně trestu zákazu činnosti ve smyslu zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu deseti let tak, jak byl nalézacím soudem uložen. Především je nutno soudu prvého stupně vytknout jistou formulační nepřesnost, když uložil obžalovanému trest zákazu činnosti spočívající toliko v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a nikoliv již trest zákazu činnosti spočívající v soukromém podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej tak, jak bývá obvyklé. Zásadnějším pochybením nalézacího soudu je však dle názoru odvolacího soudu sama výměra trestu zákazu činnosti, na kterou byl tento trest uložen. Nalézací soud uložil obžalovanému trest zákazu činnosti na dobu deseti roků, tedy na samé horní hranici. Tento svůj závěr odůvodňuje navíc poněkud kuse, když na str. 12 odůvodnění konstatuje fakticky pouze to, že obžalovaný se svého trestného jednání dopouštěl v souvislosti s výkonem činnosti, která mu je zakazována a je zřejmé, že pro potřebu zajistit účel trestu, zejména zamezit obžalovanému v dalším páchání trestného jednání, je uložení takového trestu zcela nezbytné. S tímto obecným závěrem je nepochybně nutno zcela jednoznačně souhlasit, ovšem soud prvého stupně nikterak nekonkretizuje, z jakých důvodů ukládá obžalovanému trest na samé horní hranici zákonem stanovené výměry. V tomto smyslu je rozsudek stran uložení trestu zákazu činnosti na samé hraně přezkoumatelnosti. Odvolací soud je toho názoru, že je zcela nepochybné, že obžalovanému Š. je třeba, zejména v zájmu společnosti, ale konec konců i v zájmu jeho samotného, nutno zamezit v tom, aby mohl v budoucnosti po jistou dobu realizovat tu činnost, v jejímž rámci se dopouštěl oné trestné činnosti, tedy soukromé podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Pokud se však týče doby, na kterou je nutno tuto činnost obžalovanému zakázat, potom dle názoru odvolacího soudu krajský soud poněkud přecenil stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. Je nutno říci, že obžalovaný nebyl hlavním iniciátorem trestné činnosti, byl k ní do značné míry sveden jinými osobami. Konec konců ani výše škody, kterou způsobil, není nikterak závratná, když nedosahuje ani hranice škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Navíc je nutno konstatovat, že v případě obžalovaného Š. se jednalo fakticky o relativně krátkodobé zneužití jeho podnikatelských dokladů k páchání trestné činnosti, když jeho trestná činnost byla realizována v období zhruba dvou měsíců v roce 1996. Ze všech těchto důvodů se tedy odvolacímu soudu jeví uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu deseti roků jako nepřiměřeně přísný. Odvolací soud tedy ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. zrušil onen výrok o trestu zákazu činnosti a sám rozhodl tak, že obžalovanému uložil trest zákazu činnosti se stejným předmětem zakázané činnosti, ovšem na dobu kratší, konkrétně na dobu šesti roků, když tato doba, dle názoru odvolacího soudu, daleko lépe odpovídá charakteru trestné činnosti obžalovaného, výši způsobené škody i jeho osobě. Pokud se týče výroku, kterým byl obžalovaný Š. ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř. zavázán nahradit poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku škodu, potom až na výrok, kterým byl obžalovaný zavázán nahradit škodu společnosti R., s.r.o. R., okr. N., je postup soudu prvého stupně naprosto správný. Stran odůvodnění tohoto závěru lze zcela jednoznačně odkázat na str. 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku. Pochybení však bylo shledáno, jak již bylo výše naznačeno, v postupu soudu prvého stupně, pokud ten zavázal obžalovaného k náhradě způsobené škody též společnosti R., s.r.o. R., okr. N.. Jak se totiž podává ze spisu a jak to konec konců konstatoval už i soud prvého stupně, který ovšem s tímto faktem ne zcela přesně pracoval, poškozená společnost podala na obžalovaného Š. žalobu o zaplacení oné dlužné částky s tím, že Okresní soud ve Zlíně rozhodl svým rozsudkem ze dne 31.10.2002, č.j. 8 C 176/99-24 (viz. č.l. 542 spisu) tak, že zavázal obžalovaného zaplatit žalobci, tedy společnosti R., s.r.o., onu žalovanou částku s příslušenstvím. Je skutečností, že ze zprávy Okresního soudu ve Zlíně (viz. č.l. 532) vyplývá, že obžalovaný proti tomuto rozsudku podal odvolání, přičemž obsah této zprávy konec konců koreluje i se samotným vyjádřením obžalovaného tak, jak je učinil k dotazu odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání. Odvolací soud je však, vycházeje z ustálené právní teorie i soudní praxe toho názoru, že pokud jde v této věci nastal stav, že poměrně reálně hrozí, že by obžalovaný Š. mohl být uznán povinností zaplatit onu dlužnou částku společnosti R., s.r.o. R., okr. N., v onom civilním řízení, které v současné době i nadále probíhá a kde není vyloučeno, že ono odvolání obžalovaného proti onomu civilnímu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně bude zamítnuto, potom by tu existovalo, v případě, že by byl obžalovaný i v trestním řízení zavázán nahradit poškozenému onu způsobenou škodu, poměrně reálné nebezpečí, že by poškozený dosáhl bezdůvodného obohacení, neboť by fakticky ohledně téhož nároku, mezi týmiž dvěma subjekty, byla vydána dvě vykonatelná rozhodnutí. Z těchto důvodů tedy odvolací soud zrušil výrok, kterým byl obžalovaný Š. povinen nahradit poškozeným způsobenou škodu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. s tím, že toto pochybení nalézacího soudu bylo odvolacím soudem napraveno opětovným postupem ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř., kdy bylo znovu rozhodnuto tak, že obžalovaný byl zavázán nahradit škodu, kterou způsobil poškozeným, vyjma oné společnosti R., s.r.o. R., okr. N., přičemž tato společnost byla z výše uvedených důvodů se svými nároky na náhradu škody odkázána odvolacím soudem ve smyslu § 229 odst. 1 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. K jiným změnám napadeného rozsudku neshledal odvolací soud důvody.