Není-li nezbytné pro objasnění závažné trestné činnosti nasazení agenta, neznamená to současně, že není dán zákonný důvod pro utajení totožnosti policisty, který se při plnění služebních úkolů pohybuje v prostředí, které by na plnění jeho povinnosti vypovídat jako svědek v trestním řízení mohlo reagovat způsobem, ohrožujícím život či zdraví policisty či členů jeho rodiny. Je-li pro povahu objasňované trestné činnosti tato hrozba reálná, je dán zákonný důvod pro výslech policisty jako svědka utajeného podle § 55 odst. 2 TrŘ.

Napadeným rozsudkem byli obžalovaní J.N. a P.S. uznáni vinnými v bodě 1/ pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obžalovaný P.S. navíc v bodě 2/ trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že 1. oba si v dosud nezjištěné době a doposud neobjasněným způsobem společně opatřili nejméně 799 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě ŕ 5.000,- Kč, tedy v úhrnné hodnotě 3.995.000,- Kč, když dne 1. 6. 2000 v 11.30 hod., v hotelu S. na ul. L., předal P.S. 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 5.000,- Kč za úplatu 2.500,- Kč osobě, vystupující ve prospěch PČR – s utajenou totožností ve smyslu § 55 odst. 2 tr. ř. jako J.N., – jako zkušební vzorek pro předpokládaný další obchod, který se měl uskutečnit v týdnu od 5. 6. 2000 na v té době neurčeném místě, když předmětem obchodu mělo být nejméně 800 ks těchto padělků, načež dle další domluvy předal dne 7. 6. 2000 v 10.30 hod., v restauraci hotelu S. v B., P.S., za přítomnosti J.N., 799 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5.000,- Kč, tedy v úhrnné hodnotě 3.995.000,- Kč, osobě, vystupující pod jménem J.N., za dohodnutou úplatu 2.000.000,- Kč, které na místě převzal a byl bezprostředně po prodeji spolu s J.N. zadržen policejními orgány, 2. obžalovaný P.S. samostatným jednáním si v dosud nezjištěné době a dosud neobjasněným způsobem opatřil 10 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě ŕ 5.000,- Kč, v úhrnné hodnotě 45.000,- Kč, které přechovával v erotickém salonu E. v B. na T. ul. č. 34, kde nehlášen přebýval a vydal je po svém zadržení dne 7. 6. 2000 Policii ČR, přičemž první z padělaných bankovek prodal dne 1. 6. 2000 J.N. – viz shora. Za to byli odsouzeni – obžalovaný J.N. podle § 140 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a obžalovaný P.S. podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli oba obžalovaní pro výkon trestů odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl oběma obžalovaným uložen trest vyhoštění z území republiky na čtyři roky. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo zabráno 809 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5.000,- Kč, označených v odborném vyjádření ČNB – č. l. 274 – 280 spisu, neboť to vyžadoval obecný zájem společnosti na bezpečnosti a spolehlivosti peněz z hlediska jejich pravosti. Rozsudek soudu prvého stupně právní moci nenabyl, neboť byl bezprostředně po jeho vyhlášení v hlavním líčení napaden odvoláními obou obžalovaných a v zákonné lhůtě Krajským státním zástupcem v Brně. Odvolání obžalovaného J.N., vypracované jeho obhájcem Mgr. R.K., brojí proti výroku o vině, trestu, jakož i výroku o zabrání věci. Odvolatel vytýká soudu prvého stupně zejména nesprávnosti v právním posouzení celého případu z hlediska jednotlivosti, stejně jako i celku. Namítá, že všechny výroky soudu prvého stupně jsou zcela nesprávné, a to s ohledem na skutečnost, že spočívají na závažných skutkových a právních vadách. Jednání obžalovaného nenaplnilo znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz, a to zejména proto, že nebyla prokázána účast obžalovaného na trestně právně relevantním jednání, dále absentuje existence subjektivní stránky. Soud své závěry opřel o nejasné a diskutabilní úsudky, které dostatečně nezdůvodnil, čímž se pokusil dodatečně nahradit nedostatky nebo rozkoly v důkazech a zejména nerespektoval základní zásadu trestního procesu, tj. presumpci neviny a z ní logicky vyplývající zásadu „in dubio pro reo,“ stejně jako zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Celé řízení před soudem prvého stupně, stejně jako řízení původní, krátilo obhajobě možnosti plně se seznámit se všemi důkazními materiály. Tímto postupem byl opětovně obviněný krácen na svých procesních právech ve vztahu k právu na účinnou obhajobu. Krajský soud ani v průběhu hlavního líčení, ani státní zástupce v přípravném řízení, objektivním způsobem nekvalifikovali činnost osoby, která v trestním řízení vystupovala jako utajený svědek N. Zejména se soud nevypořádal s otázkou, zda svědek N. vystupoval ve věci jako policejní agent, a to dle zákona o Policii ČR, či v souladu s trestním řádem, zda v tomto případě byly splněny zákonné požadavky pro jeho užití. Poukázal na celkovou nevěrohodnost výpovědi svědka N., která se vyznačuje řadou podstatných nesrovnalostí a vnitřních rozporů. Krajský soud se dostatečně nevypořádal ani s obhájci navrženým výslechem výše uvedeného svědka. Nalézací soud nezajistil přítomnost svědka J.S. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zrušil a v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu. Pokud však odvolací soud zjistí, že jsou zde pochybnosti, nejasnosti nebo, že jsou skutková zjištění na základě dokazování neúplná, navrhl, aby soud napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 258 odst. 1 tr. zák. zrušil a věc vrátil, v souladu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. zák., soudu prvého stupně. V doplnění odvolání obžalovaný N. prostřednictvím svého obhájce namítá, že soud prvého stupně své závěry opřel o spekulativní úsudky, čímž si jednoduše nahradil absenci nebo rozkoly v jednotlivých důkazech. Nalézací soud nově pojal obsah zásady presumpce neviny a na ni přímo navazující zásadu in dubio pro reo, včetně zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Řízení před soudem prvého stupně je zásadním způsobem poznamenáno vážnými procesně právními a hmotně právními pochybeními soudu a z toho důvodu bylo nesprávně rozhodnuto ve věci. Doposud nebyla v průběhu řízení žádným způsobem prokázána skutečnost, že obviněný věděl o obsahu předmětné igelitové tašky s koženým pouzdrem, ve které později policie zajistila hotovost ve výši 2.000.000,- Kč. K tomuto nebyl soudu předložen ani jeden důkaz, s výjimkou výpovědi svědka N., který se však vlastní myšlenkovou konstrukcí dohaduje, že „N. musel vědět,“ oč se jedná. Soud vůbec nevzal za významnou skutečnost, že obviněný S. neměl zájem na tom, aby obviněný věděl o průběhu transakcí mezi svědkem N. a obviněným N. Soud se navíc s touto otázkou vypořádává poněkud zvláštním dokazováním, že důkazy k této otázce jsou nadbytečné, a to v kontextu, kdy obviněnému ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jedenácti let. Pokud jde i o další části výpovědi svědka N., doposud platí, co již bylo uvedeno dříve. Krajský soud nepřihlíží ke skutečnosti, že výpověď je částečně tendenční a nesená snahou stranit kolegům – orgánům činným v trestním řízení, a to zejména s ohledem na přeřeknutí a jiné nesrovnalosti, vždy dodatečně upřesněné v neprospěch obviněných. Jako příklad lze uvést např. „já jsem jenom předal vzorek a poznatek s informací mým kolegům a dostal jsem instrukci, abych byl v kontaktu ve vztahu k té objednávce, kterou jsem udělal, resp. k té nabídce, která mi byla učiněna.“ Právě v tomto kontextu by se soud měl zabývat otázkou, zda jistě správný zájem policisty na odhalení trestné činnosti, nemohl a neovlivnil i např. rozsah jeho zapamatování či pozdější rozpomínání na průběh trestně právně relevantního děje. S ohledem na výše uvedené se tedy nejeví jak dostatečně procesně správný způsob prokázání znalosti obviněného o obsahu igelitové tašky ani jeho přímá účast při např. přepočítávání či kontrole předaných peněz a proto nelze učinit závěr, že o věci něco věděl, tedy, že měl jakýkoliv trestně právně relevantní úmysl ve vztahu k jednání, jež by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Jestliže tedy nebyl prokázán úmysl, nespáchal obviněný trestný čin, který je mu kladen za vinu. Dalším podstatným znakem jednání, které vzal soud za nesporné, aniž by se rozhodl tuto skutečnost nesporně a procesně dokázat, je tvrzení, že čin byl spáchán obviněnými společně. S tímto tvrzením nelze v řízení, v jeho závěrech ani okrajově souhlasit. Svědek M. zřetelně popsal situaci, kdy obviněný S. neměl nejmenšího zájmu, aby obviněný N. znal obsah jednání, které proběhlo u stolu se svědkem N. a opět se zde opakuje stejná důkazní situace. Žádné procesní důkazy opět s jedinou výjimkou výpovědí svědka N. ani nenaznačují, že by obviněný o celé věci mohl cokoliv vědět anebo se na ní podílel jinak, než pouze donáškou igelitové tašky, jejíž obsah prokazatelně neznal. V tomto kontextu si tedy obhajoba jednoduše musí klást otázku, jak mohl soud učinit takovýto zkreslený a nepodložený závěr, postavený na zcela vratkých základech jediné svědecké výpovědi. Krajský soud neprovedl všechny dostupné důkazy, které by mohly do celé záležitosti vnést světlo. Odvolatel poukázal na výpověď svědka J.S. Dále nebylo objasněno, z jakého důvodu svědek N. soukromě a mimo své služební povinnosti hledal možnosti přijít do styku s osobami, jaký měl na této činnosti zájem a co jej k ní vedlo nebo zda se tato činnost nemohla pohybovat na hraně protiprávního jednání. Dále nebylo objasněno, proč k takovým jednáním provokoval a sváděl třetí osoby. Soud také neumožnil objasnit, z jakých prostředků byly aktivity svědka N. financovány. Obhajoba se domnívá, že v řízení by mělo být objasněno, na základě jakého pokynu byla z prostředků PČR uvolněna částka 2.000.000,- Kč a zejména na základě čeho svědek N. jednal, když v hlavním líčení uvedl, že nejednal jako agent dle zákona o Policii ČR. Dále se obhajoba domnívá, že výpověď svědka N. by měla být doplněna listinnými důkazy, které by jasně odpověděly na jeho zamlžující tvrzení, jako např. „byl jsem pověřen, abych udržel kontakt se S.“ nebo, že „víceméně vystupoval z pozice předstíraného převodu věci dle zákona o Policii ČR.“ Dále odvolatel namítá, že krajský soud bez jediného důkazu a volnou úvahou stanovil za původce dopisu, zadrženého u obviněného S., obviněného N. Soud odmítl akceptovat skutečnost, že nebylo nikdy prokázáno, že by obviněný takovýto dopis kdykoli a komukoli diktoval. Rovněž nevzal v úvahu námitku, že dopis podobného znění mohl být obdobnou provokací, jako bylo rovněž i objednání padělaných bankovek svědkem N. Soud odmítl rovněž argument, že obsah dopisu odpovídá obsahu vysvětlení, které podal obviněný a na kterém v řízení před soudem prvého stupně pouze setrval. Za zcela nepodložený je pak třeba označit i úsudek soudu, že tímto dopisem byla prokázána vina obviněného ve vztahu ke spáchání skutku, který je mu kladen za vinu. Právě tento závěr vyznívá v kontextu celého dokazování jako silně tendenční. Obhajoba dále namítla, že trestní řízení proti obviněnému trpí od svého počátku až doposud závažnými vadami, které se soud snažil zhojit volnou úvahou. Je rovněž nutno konstatovat, že činnost policie a zejména svědka N., ve věci není jasná, nebyla objasněna řada nepředložených a neprovedených důkazů, spíše přisvědčuje názoru, že předmětné jednání bylo ze strany policie vyprovokovanou a tedy i a priori úspěšnou akcí. Závěrem navrhl, aby odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Obžalovaný P.S. v odvolání, vypracované jeho obhájcem JUDr. V.K., považuje napadený rozsudek za nesprávný a vydaný v rozporu se zákonem. Namítá, že řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, trpí podstatnými procesními vadami. Rozsudek byl vydán bez řádného a úplného zjištění skutkového stavu věci a jsou zde dány závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Samotné výroky o vině trpí zásadními vnitřními rozpory, jsou nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a jsou i ve vzájemném rozporu. Namítá, že výrok pod bodem I) o vině, je uvozen větou hlavní (nadřazenou nebo-li řídící), která je následně časovou spojkou když, doplněna o větu vedlejší (podřazenou nebo-li závislou). Jediný možný a gramaticky i logicky správný význam tohoto souvětí je ten, že si společně s J.N. opatřil padělané bankovky v počtu nejméně 799 ks v době, kdy předal 1 ks padělané bankovky osobě, vystupující pod jménem J.N. Jinak souvětí s časovou spojkou když, zcela jistě vykládat nelze. Za této situace a z takto formulované skutkové věty, se stává výrok o vině zcela nesrozumitelným a rozporným a nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Není možné na jedné straně tvrdit, že si společně s J.N. v nezjištěné době opatřil 799 ks padělaných bankovek v době, kdy předal 1 ks padělané bankovky osobě, vystupující pod jménem J.N. Dále odvolatel uvedl, že není možné na jedné straně tvrdit, že si společně s J.N. v nezjištěné době opatřil 799 ks padělaných bankovek a na druhé straně konstatovat, že se tak stalo, když (tedy v té době, kdy) předal 1 ks padělané bankovky osobě, vystupující pod jménem J.N., tedy dne 1. 6. 2000 v 11.30 hod. Je zjevné, že tato dvě tvrzení nemohou obstát vedle sebe. K výroku pod bodem II) namítá, že není z něj zřejmé (a z odůvodnění napadeného rozsudku ani nijak nevyplývá), z čeho soud prvého stupně dovodil, že úhrnná hodnota 10 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5.000,- Kč je 45.000,- Kč a nikoli 50.000,- Kč. Rovněž pojem první z padělaných bankovek je více než zavádějící a jeho použití zůstalo soudem prvého stupně zcela neobjasněno. Předání této bankovky je součástí skutkové věty u obou trestných činů. U trestného činu, popsaného v bodě I) výroku rozsudku, je konstatováno, že si opatřil nejméně 799 ks padělaných bankovek, následně je však hovořeno celkem o 800 ks těchto bankovek. Podotkl, že právní věta je v rozporu s větou skutkovou, neboť právní věta hovoří pouze o spolupachatelství pokusu jinému opatřit padělané bankovky, přičemž na předání jednoho ks padělané bankovky dne 1. 6. 2000, se J.N. nijak nepodílel. O tom, že by je odvolatel opatřil, či se pokusil opatřit je někomu jinému (J.N.), se právní věta vůbec nezmiňuje. Předání 1 ks padělané bankovky J.N. je součástí skutkové věty u dvou skutků, avšak toto jednání není zahrnuto ani v jedné větě právní. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, na základě jakých skutečností a právních úvah dospěl soud k závěru, že svým jednáním se dopustil dvou trestných činů. Je přesvědčen, že jeho jednání, jak je popsáno v napadeném rozsudku a jak bylo popsáno ve sdělení obvinění a v podané obžalobě, je třeba posoudit jako skutek jediný. I z tohoto důvodu považuje rozsudek soudu prvého stupně za vnitřně rozporný, zmatečný a nepřezkoumatelný. Rozsudek byl vydán po řízení, vykazujícím podstatné procesní vady (byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby), bez řádného a úplného zjištění skutkového stavu věci a byly dány závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Soud prvého stupně zcela pomíjí uplatněnou obhajobu. Z toho důvodu považuje napadený rozsudek za nezákonný a jeho odůvodnění v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Napadený rozsudek soudu prvého stupně nepovažuje za správný kromě důvodů, uvedených výše, z důvodů následujících: 1. (opětovný) nesoulad v časovém údaji dne 7. 6. 2000, kdy mělo dojít ke skutku, popsanému ve výroku I) o vině, 2. porušení rovnosti procesních stran, státní zástupce měl možnost se seznámit a také se seznámil s celým trestním spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 12/2001, což bylo obhajobě znemožněno, 3. pro výslech utajeného svědka, vystupujícího pod jménem J.N., nebyly splněny zákonné předpoklady, stanovené v ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., naopak z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že důvody pro utajení svědka jsou zcela jiné, než stanoví zákon, 4. obhajobě nebylo umožněno se seznámit s operativním spisem expozitury ÚOOZ v Brně s odkazem na vyjádření vedoucího této expozitury přesto, že soudu prvého stupně nic nebránilo postupovat v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 tr. ř.; konfrontace výpovědi utajeného svědka s tímto spisem mohla přispět k objasnění svědkovy věrohodnosti, 5. bylo porušeno ustanovení § 107 odst. 3 tr. ř. – jeho obhájci nebyl do dnešního dne doručen znalecký posudek z oboru písmoznalectví, 6. zcela nejasný je osud bankovek, které měl od odvolatele koupit dne 7. 6. 2000 J.N., zejména není jasné, co se s těmito bankovkami stalo poté, co byly vydány vyšetřovatelce, 7. není jasné, kdo a jaké bankovky předložil dne 7. 6. 2000 do České národní banky v Brně ke zkoumání a co se s nimi stalo, 8. nejasný je původ bankovek, o kterých hovoří zpráva ČNB ze dne 3. 8. 2000; tyto bankovky nebyly ani před soudem předloženy jako důkaz, 9. zajímavý a dosud nevysvětlený zůstal osud bankovky, kterou si od odvolatele měl koupit J.N. dne 1. 6. 2000. Na jedné straně měla být přílohou úředního záznamu utajeného svědka a předána nadřízeným dne 1. 6. 2000, na druhé straně měla být vydána dne 7. 6. 2000 vyšetřovatelce, 10. nebyl předložen jediný důkaz o tom, že přechovával padělané bankovky v erotickém klubu E. v B. na T. ul., 11. není příliš jasné, z jakého důvodu soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku zmiňuje nějakou zprávu vedoucí expozitury ÚOOZ PČR Brno na č. l. 328, kdy se zcela nepochybně jedná o důkaz dle trestního řádu, 12. obhajobě bylo soudem prvého stupně zcela znemožněno konfrontovat věrohodnost utajeného svědka, vystupujícího pod jménem J.N. s ostatními důkazy (např. s výpovědí J.S., s jeho vzhledem atd.) a zejména se skutečnostmi, obsaženými v operativním spise expozitury ÚOOZ v Brně, 13. obhajobě bylo znemožněno prozkoumat legálnost postupu Policie ČR v daném případě, zejména s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. Ús 597/99, a to předložením operativního spisu a výslechem svědka J.S., 14. soud prvého stupně v rozporu se svým usnesením ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 39 T 8/2001 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 3 To 150/2001, neodstranil pochybnosti o věrohodnosti utajeného svědka a otázkou jeho věrohodnosti se příliš nezabýval, 15. nebyl vyslechnut svědek J.S. přesto, že jeho výslech považoval za nezbytný Vrchní soud v Olomouci a původně i soud prvého stupně, 16. rozhodnutí soudu prvého stupně je založeno na procesně nepoužitelných důkazech. Všechny protokoly o vydání věci byly sepsány před zahájením trestního stíhání, aniž šlo o neodkladné či neopakovatelné úkony. Jeden protokol nebyl ani sepsán vyšetřovatelkou, ale neznámo kým. Rozhodnutí soudu prvého stupně je dokonce opřeno i o úřední záznamy o úkonu předstíraného převodu věci a o výpověď utajeného svědka o tomto úkonu. V doplnění odůvodnění odvolání obžalovaného P.S., vypracované jeho obhájcem JUDr. V.K., mj. namítá, že odvolateli není jasné, na základě jakého důkazu učinil soud prvého stupně kategorický závěr, že je nesporné, že bankovky měl odvolatel v batohu společně s osobními věcmi. Namítá, že zpráva vedoucího expozitury ÚOOZ PČR Brno na č. l. 328, není důkazem dle trestního řádu. Je zřejmé, že podobné zprávy mohou pouze sloužit orgánům činným v trestním řízení pro přípravu a provedení procesních úkonů, resp. k posouzení, zda některé nabízené důkazy provedou či nikoli. Odmítl tvrzení soudu prvého stupně, že postup neidentifikovatelných policistů je dokumentován zprávou vedoucího expozitury, který o věci z osobní zkušenosti nic neví. Dále musí odmítnout tvrzení soudu prvého stupně o tom, že je nesporné, že mu patřil batoh s osobními věcmi i s vydanými bankovkami, když existenci batohu nikdo nepotvrdil. Závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil ve všech jeho výrocích a podle ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. podle ustanovení § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolání Krajského státního zástupce v Brně bylo podáno v neprospěch obžalovaných J.N. a P.S. do výroku o trestu. V odůvodnění svého odvolání státní zástupce uvedl, že s výměrou uloženého trestu souhlasí, nikoli však se zařazením obžalovaných pro výkon tohoto trestu toliko do věznice s ostrahou, když s ohledem na společenskou nebezpečnost jimi spáchaných trestných činů, absenci polehčujících okolností a neodůvodněnosti závěrů o možnostech jejich nápravy, nejsou dány důvody pro postup dle § 39a odst. 3 tr. zák. Státní zástupce dále nesouhlasil s rozhodnutím soudu, že trest vyhoštění se ukládá pouze na dobu čtyř let, neboť společenská nebezpečnost jednání obou obžalovaných dosáhla velmi vysokého stupně. Obžalovaný N. i obžalovaný S. jsou občany cizího státu, nemají na území České republiky žádné rodinné, osobní ani společenské vazby a jejich pobyt na území ČR byl podmíněn výlučně jejich snahou o distribuci padělaných bankovek. Ochrana peněz je dlouhodobě a celosvětově uznávanou hodnotou. Závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovanému J.N. podle § 140 odst. 3 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, když pro výkon tohoto trestu se zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, obžalovanému P.S. podle § 140 odst. 3 tr. zák. se ukládá za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, když pro výkon tohoto trestu se zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma obžalovaným dále navrhl podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložit trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Intervenující státní zástupce u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedl, že napadenému rozsudku především vytýká nedostatek ohledně uloženého druhu trestu oběma obžalovaným, konkrétně pak trestu vyhoštění. Odkázal na písemné odůvodnění odvolání Krajského státního zastupitelství v Brně. Závěrem navrhl, aby z podnětu odvolání státního zástupce i obžalovaných byl napadený rozsudek zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. a poté rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, jak je uvedeno výše, včetně toho, aby byl zopakován výrok o zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. K odvolání obou obžalovaných uvedl, že nespatřuje ve výroku o vině žádná závažná pochybení. Soud má k dispozici výpověď osoby, vystupující pod jménem J.N. Krajský soud se výpovědí tohoto svědka opakovaně a poměrně výrazným způsobem věnuje, hodnotí ji a činí podstatné závěry. Z důkazů, které byly ve věci zajištěny, nelze učinit závěr o tom, že v dané trestní věci bylo ze strany policie užito řízené provokace ke spáchání trestného činu. V tomto směru nebyly zajištěny žádné podklady a má za to, že výpověď J.N. byla natolik pádná a výstižná, že není důležité dokazování v tomto směru jakkoli rozvíjet. Má za to, že odvolací námitky obou obžalovaných jsou pouhým opakováním obhajoby z předchozích fází trestního řízení a jako takové je třeba je odmítnout. Nelze přehlédnout, že v dané trestní věci bylo již jedenkrát rozhodováno. Následným dokazováním z pokynu vrchního soudu však nedošlo k razantní výrazné změně důkazní situace a už vůbec ne ve prospěch obžalovaných. Shoduje se s odvolacími námitkami obžalovaného S., že rozpor ohledně doby spáchání trestného činu, nebyl odstraněn. Krajský soud hovoří o době spáchání trestného činu jako o čase v 10.30 hod. daného dne, ovšem ze spisu opakovaně vyplývá, že zásah policejní jednotky proběhl v 11.40 hod., tudíž má za to, že zde existuje rozpor a bylo by žádoucí provést úpravy v časovém údaji. Popis skutku pod bodem I) a II), není úplně přesný a výstižný. Ani tato skutečnost by neměla zůstat bez povšimnutí. Dle jeho názoru až na výhrady, o kterých hovořil, pokud jde o výrok o vině, může tato část výroku Krajského soudu v Brně obstát. Obhájce obžalovaného S. JUDr. K. u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedl, že ve spisu se nachází celkem 647 čísel bankovek a nikoli 809, o kterých je zmiňováno v rozsudku. V seznamu bankovek, který předložila Česká národní banka, se vyskytují dvě bankovky, které měl vydat obžalovaný S., a to číslo A 38417483 a A 38417526. Tyto bankovky se v seznamu, který obsahuje 647 čísel, nevyskytují a má za to, že v tomto směru by zpráva ČNB měla být doplněna. Obhájce obžalovaného N. u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedl, že obžalovaný N. v přípravném řízení i u hlavního líčení svou výpověď nezměnil. Nebylo mu prokázáno, že by tato výpověď byla lživá. Chce pouze doplnit svého kolegu JUDr. K., ohledně výpovědi svědka N., ve které tento svědek poté, co obžalovaného viděl několik sekund před kamerou v jednací síni, ho bezpečně poznal přesto, že jeho další výpověď, ohledně jiných věcí, byla velmi zamlžující a nejasná. Krajský soud vycházel při svém volném hodnocení důkazů ze skutečnosti, že obžalovaný N. byl osobou, která měla svědkovi K. diktovat dopis, který zadržela vězeňská služba u obžalovaného S. Byl vypracován znalecký posudek, který zcela jasně neuvádí, že tento dopis měl psát svědek K. Tento svědek u hlavního líčení vypověděl, že si na to nepamatuje a ani si nepamatuje na to, že by mu obžalovaný N. měl takovýto dopis diktovat. Tento dopis nic neprokazuje. Ve spise nebyly založeny žádné důkazy, svědčící pro to, že by obžalovaný N. měl být jakkoli aktivnější v plánování, přípravě a spáchání trestné činnosti. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Současně postupoval v intencích věty druhé § 254 odst. 1 tr. ř. Řízení, předcházející napadenému rozsudku, není zatíženo procesními vadami, které by měly za důsledek porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Bylo ověřeno, že k porušení zásady obžalovací nedošlo, neboť obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo odvolatelům sděleno obvinění. Rovněž bylo respektováno právo obžalovaných na obhajobu, neboť tito byli poučeni o podmínkách nutné obhajoby, vyplývajících z kvalifikace činu, kladeného jim za vinu, obhájci měli možnost účastnit se prováděných procesních úkonů. Obžalovaní se mohli k obvinění vyjádřit jak ve stadiu přípravného řízení, tak v řízení soudním. Řízení před soudem prvého stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12, § 220 odst. 1 tr. ř.) provádění důkazů, když svědci (jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci), byli soudem osobně slyšeni. Ostatní důkazy, které byly opatřeny a procesní formou provedeny ve stadiu přípravného řízení, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Lze proto konstatovat, že z pohledu procesního nezjistil odvolací soud žádná pochybení, která by z hlediska provedených důkazů, o nichž se napadené rozhodnutí opírá, odůvodňovala zrušení rozsudku z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudní moci vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Tento princip je třeba vztáhnout i k postupu soudu, při kterém váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. Rozsah nezbytného dokazování je odvoditelný z povinnosti, uložené orgánům činným v trestním řízení v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tj. z povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně, až na výjimky popsané níže, své povinnosti dostál. Trestné jednání obžalovaných je třeba považovat za do té míry objasněné důkazy, které nalézací soud provedl, že o skutkových zjištěních tohoto soudu, důvodné pochybnosti nevznikají. Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou založena na procesně účinných důkazech a na jejich následném vyhodnocení, které splňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že hodnocení důkazů nalézacím soudem je založeno na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podstatou obhajoby obžalovaných je popření naplnění objektivní stránky, jako obligatorního znaku skutkové podstaty daného trestného činu a dále popření úmyslu obžalovaných jednat způsobem předvídaným žalobcem, tedy naplnění stránky subjektivní. Jedním z přímých důkazů, jež bezprostředně usvědčuje obžalované z předmětného trestného jednání, je výpověď svědka, který vystupuje v daném trestním řízení v režimu § 55 odst. 2 tr. ř. (pod utajenou totožností), a to jako J.N. Bylo zjištěno, že tato osoba je policistou, je referentem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Oba obžalovaní shodně namítají, že u něj nebyly dány zákonné podmínky uvedené v § 55 odst. 2 tr. ř., tedy podmínky pro utajení jeho totožnosti. Odvolací soud s námitkami obžalovaných nesouhlasí, a to z následujících důvodů. Vrchní soud v Olomouci připomíná, že utajení skutečné totožnosti svědků, je jedním z prostředků ochrany jejich života, zdraví nebo jiných Ústavou zaručených základních práv. Současně jde o podstatný zásah do práva obviněného na obhajobu, a to jednak v možnosti prověření pravdivosti skutkových tvrzení, jednak v možnosti prověření věrohodnosti svědků. Odvolací soud si je plně vědom toho, že povinností státu je chránit obě tato práva. Jejich uplatnění v plném rozsahu během trestního řízení v jedné a téže věci ovšem není reálně možné – z logiky věci vyplývá, že uplatnění jednoho omezuje naplnění toho druhého. Zákonné předpoklady pro utajení totožnosti svědků jsou vymezeny v ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. Dle znění trestního řádu, účinného do 31. 12. 2001, z § 55 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké, v souvislosti s podáním svědectví, zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, připojí se tyto údaje k trestnímu spisu a podoba svědka už nebude utajována. Nově – na rozdíl od předchozí právní úpravy – zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb. umožňuje utajení totožnosti svědka a osoby jemu blízké jen při vážném nebezpečí porušení jejich základních (Ústavou zaručených) práv a nelze-li jejich ochranu zajistit jiným způsobem. Navíc musí být jejich zřejmé ohrožení podloženo konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Zákonnými předpoklady pro utajení totožnosti a podoby svědka jsou tedy: 1. zřejmé ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké vážným nebezpečím porušení jejich základních práv, 2. souvislost ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké s podáním svědectví, 3. existence konkrétní zjištěné okolnosti, dokládající tato ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké, 4. nemožnost spolehlivě zajistit ochranu svědka nebo osoby jemu blízké jiným způsobem. Ze znění první věty ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. však zároveň vyplývá, že k závěru o tom, že hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv, postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být zjištěnými konkrétními okolnostmi dostatečně odůvodněn a doložen. Přitom však závěr o tom, že újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv zřejmě hrozí, nemusí být jistý, postačí zde – jak již bylo řečeno – určitý doložený předpoklad způsobení této újmy nebo porušení těchto práv. Rozhodně nelze vyžadovat již způsobení určité újmy či porušení práv svědka nebo osoby mu blízké, protože právě těmto důsledkům mají zabránit opatření podle § 55 odst. 2 tr. ř. Východiskem úvahy o tom, zda je takové ohrožení dáno, přitom může být samotná povaha konkrétního projednávaného případu a okolnosti, za nichž k němu došlo. S ohledem na charakter trestné činnosti může být taková hrozba reálná zejména u svědka, vypovídajícího v souvislosti s postihem tzv. organizovaného zločinu, tedy půjde-li o trestné činy, spáchané ve prospěch zločinného spolčení. I zde bude ovšem záležet též na osobě obžalovaného a jeho možnostech, resp. možnostech jiných osob s ním spojených, iniciovat nebo realizovat uvedenou hrozbu, na jejich případných předchozích projevech v tomto smyslu, na osobě svědka a významu jeho výpovědi pro usvědčení obžalovaného a na možnosti zajistit svědkovi ochranu jiným způsobem. Odvolací soud si je plně vědom toho, že jestliže byl v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož podoba a osobní údaje byly utajeny, je zřejmé, že obviněný má ztíženou možnost ověření věrohodnosti takového svědka, protože nezná jeho skutečnou totožnost a nemůže o ni opírat případné námitky v tomto směru, přičemž je vyloučeno provedení konfrontace se svědkem a značně omezen i postup, jímž by obviněný sám nebo jeho obhájce provedl výslech takového svědka. Oba obžalovaní však měli právo vyjádřit se k výpovědi utajeného svědka a v rámci toho vznést námitky ohledně jeho věrohodnosti. Dále měli možnost svědkovi klást otázky, zaměřené právě k tomu, aby si mohli i bez znalosti jeho totožnosti ověřit jeho věrohodnost. Soud musí z úřední povinnosti učinit všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti takového utajeného svědka, aniž by vyčkal v tomto směru návrhu stran a bez ohledu na skutečnost, zda o věrohodnosti utajeného svědka vznikly pochybnosti či nikoli, což soud prvního stupně splnil. Možnostmi a limity použitelnosti svědectví utajených svědků se zabývá Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích, např. v nálezech sp. zn. PL. Ús 4/94, III. Ús 210/98 a IV. Ús 37/01. Ústavní soud ve svých rozhodnutích připomíná, že z jeho judikatury vyplývá, že smyslem Ústavou zaručeného práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Institut anonymních svědků – jak konstatuje Ústavní soud ČR – tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu a je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. V tomto smyslu je utajení totožnosti svědka v trestním řízení v rozporu s Ústavou ČR. Zároveň však Ústavní soud ČR připouští, že odhalení skutečné totožnosti svědka může v určitých případech vážně ohrozit nejen jeho samotného, ale i osoby jemu blízké, přičemž jejich právo na život, na zdraví a na soukromí je též zaručeno Ústavou ČR. Neposkytnutí ochrany těmto právům by tedy rovněž bylo v rozporu s Ústavou. Za těchto okolností objektivně dochází ke kolizi dvou skupin práv, zaručených Ústavou ČR, totiž práva obhajoby a práv svědků. V tomto kontextu Ústavní soud ČR uvádí, že v takových případech je nutno připustit omezení jedněch základních práv či svobod na úkor jiných, rovněž zaručených Ústavou ČR, i když jejich ústavní oprava omezení nepředpokládá. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěrů o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze, podle názoru Ústavního soudu ČR, odvodit i z ustanovení čl. IV odst. 4 LPS a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize. Za těchto okolností je nutno – jak uvádí Ústavní soud ČR – pokládat za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením jednak dodržení zásady subsidiality, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazů svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé. Z uvedeného tedy vyplývá, že omezit právo obviněného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Ze spisového materiálu v dané trestní věci vyplývá, že svědek, jež vystupuje v trestním řízení pod utajenou totožností, a to jako J.N., je příslušníkem Policie ČR, a to Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Z listinných důkazů, jež byly nalézacím soudem v rámci dokazování provedeny, bylo zjištěno, že tento svědek prováděl činnost jako oprávněný policista PČR. Spis Policie ČR, služby kriminální policie Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu expozitura Brno, čj. V 48/2000-ÚOOZ/E5 – OPČ, byl zapůjčen Krajskému soudu v Brně dne 21. 12. 200. Je nepochybné, že svědek, jako činný policista, se podílí na objasňování nejzávažnější trestné činnosti. Pohybuje se v prostředí a mezi osobami, které páchají trestnou činnost, jejíž stupeň společenské nebezpečnosti je velmi vysoký a tyto osoby jsou tedy ohroženy vysokým trestem odnětí svobody. Již tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že pokud bude prozrazena pravá totožnost osoby, jež vystupuje v daném trestním řízení jako J.N., může být vážně ohrožen nejen on samotný, ale i osoby jemu blízké, přičemž jejich právo na život, na zdraví a na soukromí, je zaručeno Ústavou ČR. Neposkytnutí ochrany těmto právům, jak již bylo konstatováno výše, by tedy rovněž bylo v rozporu s Ústavou. Odvolací soud si je vědom toho, že objektivně dochází ke kolizi dvou skupin práv, zaručených Ústavou ČR, a to práv obhajoby a práv svědka. Vrchní soud dospěl ke shodnému závěru se soudem prvého stupně, že v daném případě je opodstatněné utajení totožnosti této osoby, a to s ohledem na charakter trestné činnosti, pro níž jsou obžalovaní stíháni. Hrozba je v daném případě reálná, a to s ohledem na možnosti obžalovaných, resp. na možnosti osob s nimi spojených, od nichž obžalovaní získali padělané bankovky. Zejména je nutno přihlédnout k mimořádnému významu výpovědi utajeného svědka pro usvědčení obžalovaných a na možnosti zajistit svědkovi ochranu jiným způsobem, neboť nebezpečí, jež hrozí svědkovi a osobám jemu blízkým, je zvýšeno tou skutečností, že J.N. je iniciátorem dopisu, který napsal R.K. a v němž J.N. nabádá spoluobžalovaného P.S., aby vypovídal způsobem, kterým by mu vina nebyla prokázána, přičemž byl předán obžalovanému P.S. jeho obhájcem, a to JUDr. K., při jeho návštěvě ve vazební věznici, i když P.S. byl ve vazbě z důvodů uvedených dle § 67 písm. b) tr. ř. a dalších. Tyto skutečnosti jsou doloženy důkazy, jež byly provedeny v hlavním líčení a o nichž soud prvního stupně i odvolací soud, neshledávají žádných pochybností. Nebezpečí, které hrozí svědkovi s utajenou totožností, popř. i osobám jemu blízkým, je zdůrazněno i tím, že při domovní prohlídce domu, jež užíval obžalovaný J.N., byly zajištěny zbraně a střelivo. Z výše uvedeného dále vyplývá, že operativní spis expozitury ÚOOZ v Brně nemohl být předložen stranám, aby se s jeho obsahem seznámily, tudíž nebylo možno tímto spisem provést důkaz v rámci dokazování v hlavním líčení, neboť jsou v něm uvedeny skutečnosti, které by mohly odtajnit totožnost svědka, jež vystupuje v řízení v režimu § 55 odst. 2 tr. ř., popř. odtajněny další skutečnosti, které přímo nesouvisí s projednávanou trestní věcí a jsou doposud v šetření Policie ČR. Tento spis byl předložen soudu prvého stupně a soud nepochybil, pokud se s ním sám seznámil, ale informace z tohoto spisu dále v předmětné trestní věci neužil, což je jeho oprávněním. Obžalovaný P.S. ve svém podaném opravném prostředku dále namítá, že protokoly o vydání věci nejsou neodkladnými či neopakovatelnými úkony. Vrchní soud k této problematice i nadále zastává stejný názor, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 To 70/2002, a to, že vydání věci dle § 78 tr. ř., je v daném případě neodkladným úkonem, jímž se rozumí (§ 160 odst. 4 tr. ř.) takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty, nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Byly vydány padělané bankovky, u nichž je zvýšené nebezpečí, že mohou být zničeny, ztraceny a zejména zneužity ke spáchání trestné činnosti, jejíž typová nebezpečnost je velmi vysoká, o čemž svědčí zákonná trestní sazba § 140 tr. zák. Úředním záznamem ze dne 7. 6. 2000 (č. l. 22) je doloženo, že při sepisování záznamu dle § 158 tr. ř. P.S. uvedl, že je ubytován v erotickém klubu E. a že v tomto klubu má schovány další bankovky nominální hodnoty ŕ 5.000,- Kč, a to celkem 9 ks. Dále uvedl, že tyto bankovky dobrovolně vydá. Za tím účelem byl eskortován do klubu E., pracovníky policie sám pozval do klubu E. a zavedl je do místnosti, kde přespával a zde si opět sám ze svých osobních věcí vzal 9 ks bankovek. Úřední záznam byl sepsán Policií ČR, službou kriminální policie Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, expozitura Brno. Protokolem o vydání věci ze dne 7. 6. 2000 ve 14.30 hod., je doloženo, že obžalovaný P.S. dobrovolně vydal 9 ks bankovek, sériových čísel v tomto protokolu uvedených a sám tento protokol dobrovolně podepsal. Jednalo se o vydání věci podle § 78 tr. ř. Výpověďmi svědků P. a P. je doloženo, že obžalovaný P.S. si v erotickém klubu E. ponechal své osobní věci, a to ve dvou pytlích. Svědkyně P. dále uvedla, že obžalovaný P.S. v tomto klubu přespával, i když zde neměl svůj pokoj a že jej ona sama nebo i někdo další pouštěli dovnitř. Proto je nepochybné, že se souhlasem P.S. i souhlasem další osoby, která policisty s P.S. pustila do prostoru klubu, nemuseli mít policisté, kterým P.S. dne 7. 6. 2000 vydal 9 ks padělaných bankovek, povolení k domovní prohlídce, protože bankovky byly vydány na základě úkonu dle § 78 odst. 1 tr. ř. Navíc obžalovaný J.N. ve své výpovědi i v dopise uvedl, že jeho spoluobžalovaný měl do tohoto klubu přístup, dokonce, že měl od klubu klíče. Oba obžalovaní ve svých opravných prostředcích shodně namítají nejasný osud padělaných bankovek. Obhájce obžalovaného P.S. dokonce u veřejného zasedání před odvolacím soudem namítl, že ve spise se nachází celkem 647 čísel bankovek a nikoli 809, o kterých je zmiňováno v rozsudku. K tomu je nutno podotknout, že na č. l. 842 – 847 se nachází nezdařená kopie spisu, a to č. l. 274 – 280 a na těchto listech ve spise se nachází plný počet 809 čísel bankovek, jež byly vydány České národní bance. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž se ukládá ochranné opatření podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. odkazuje na specifikaci bankovek z č.l. 274 – 280 a nikoli z č.l. 842-847. Námitka obhájce obžalovaného S. je tudíž irelevantní. Pokud obžalovaní namítají neobjasněnost osudu všech vydaných bankovek, k tomu je nutno podotknout, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s ustanovením § 21 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění předpisů pozdějších, dle něhož padělané nebo pozměněné bankovky a mince, znějící na koruny české nebo na cizí měnu nebo bankovky a mince, u kterých vznikne důvodné podezření, že jsou padělané nebo pozměněné, odebírají banky a právnické osoby bez náhrady a předávají je České národní bance. Právnické osoby jsou oprávněny požadovat od osoby, která padělané bankovky a mince předložila, aby věrohodným způsobem prokázala svou totožnost. Odebrání padělaných bankovek a mincí oznámí právnická osoba, která je odebrala, orgánům činným v trestním řízení. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud nerozhodl o zabrání věci tak, jak to učinil soud prvého stupně, neboť toto rozhodnutí je nadbytečné. Česká národní banka má ze zákona uloženou povinnost nakládat s těmito padělanými nebo pozměněnými bankovkami a mincemi tak, aby nebyly zneužity k páchání další trestné činnosti. Odevzdání všech padělků ČNB dokládá zpráva České národní banky, odboru ochrany platidel a správy hodnot (ing. M. a ing. R. ze dne 3. 8. 2000), z níž bylo zjištěno, že zkušebně platidel České národní banky byly předány padělky, a to celkem 809 ks, jejichž sériová čísla jsou přesně specifikována v příloze. Z vyjádření České národní banky ze dne 1. 8. 2000 je doloženo, že zkušebně platidel České národní banky byl předán jeden kus padělku sériového čísla A 63 558317. Všechny padělky byly zadrženy Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování pod sp. zn. ČVS: KVJM - 210-22-2000, Brno. Všechny tyto padělky vykazují stupeň nebezpečnosti tři, tedy zdařilé. Oba obžalovaní ve svých opravných prostředcích dále vytýkají nalézacímu soudu, že nevyslechl svědka J.S. Soud prvého stupně zjistil, že J.S. má trvalý pobyt ve Slovenské republice. Byl jedenkrát odsouzen Krajským soudem v Banské Bystrici, a to dne 23. 2. 1996, sp. zn. 4 T 79/95, pro § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Dne 4. 3. 1999 byl podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby na čtyři roky. Je tudíž nepochybné, že tato osoba existuje, její totožnost není smyšlená. Dále bylo zjištěno, že S. se nenachází ve výkonu vazby ani trestu, a to jak v České republice, tak ani ve Slovenské republice. Na adrese trvalého pobytu nebyl orgány policie zastižen, zdržuje se neznámo kde. Není proto možno vytýkat soudu prvního stupně, že by nevyužil všech svých zákonných možností k zajištění účasti této osoby u hlavního líčení a provedení jejího výslechu. Obžalovaný P.S. ve svém odvolání dále namítá, že bylo porušeno ustanovení § 107 odst. 3 tr. ř., neboť jeho obhájci nebyl do dnešního dne doručen znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Soud druhé stupně ve svém rozhodnutí ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 To 70/2002, konstatoval, že soudem prvého stupně došlo k porušení ustanovení § 107 odst. 3 tr. ř. věta druhá, když znalecký posudek z oboru písmoznalectví, vypracovaný Kriminalistickým ústavem Policie ČR, nebyl doručen obhájcům. Písemně vypracovaný znalecký posudek byl doručen krajskému soudu dne 18. 2. 2002 a dne 20. 2. 2002 se konalo hlavní líčení, kde důkaz tímto posudkem byl proveden v souladu s ustanovením § 211 odst. 5 tr. ř. Smyslem ustanovení § 107 odst. 3 tr. ř. je umožnění obhájci včasné seznámení se znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že za dva dny od doručení posudku soudu prvého stupně, byly procesní strany s obsahem posudku seznámeny, ztrácí význam dodatečné zaslání tohoto znaleckého posudku obhájcům. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že výpověď svědka, jež vystupuje pod utajenou totožností jako J.N., je věrohodná a pravdivá. Nebylo prokázáno žádným z provedených důkazů, že by do skutkového děje aktivně vstoupila Policie ČR a svým jednáním by tak přispěla ke spáchání trestné činnosti obžalovanými. Tento svědek prováděl činnost jako oprávněný policista PČR, přičemž postupoval dle zákona č. 283/1991Sb., Policii České republiky ve znění předpisů účinných do 31.12.2000. § 33 odst. 1 tohoto zákona stanovil, že při odhalování úmyslných trestných činů a při zjišťování jejich pachatelů jsou služba kriminální policie, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce oprávněny používat operativně pátrací prostředky. Dle § 34c tohoto zákona předstíraným převodem věci se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné. Z výpovědi svědka J.N. bylo zjištěno, že tento byl náhodně kontaktován osobou, zvanou „B.“ (J.S.) a tento svědka seznámil s P.S. Sám obžalovaný S. tuto skutečnost potvrdil, když uvedl, že se svědkem jej seznámil J.S. Svědek N. dále vypověděl, že „B.“ o obžalovaném S. řekl, že má někoho, kdo by mu mohl event. učinit nějakou nabídku, že ví o skupině osob, která asi na území Slovenské republiky páchá trestnou činnost a nabízí věci. Když svědek šel na první schůzku se S., netušil, s kým se setká a jaká nabídka mu bude učiněna. Proto nemohl mít žádné pověření k předstíranému převodu věci. Na této schůzce mu byla učiněna nabídka. Před první schůzkou nepožádal o zajištění peněz na předstíraný převod věci, neboť o tom ještě nemohl vědět a nevěděl. Na první schůzce odkoupil vzorek za polovinu skutečné hodnoty, přičemž se jednalo o vlastní finanční prostředky svědka a bezprostředně informoval ÚOOZ Brno. Svědek dále vypověděl, že obžalovaný S. mu učinil nabídku většího množství padělků bankovek o hodnotě 5.000,- Kč. S. říkal, že celé množství by nemohl přivézt najednou a zmínil se o částce čtyř milionů korun. Obžalovaný P.S. při svém výslechu, v rámci přípravného řízení dne 29. 6. 2000, za přítomnosti obou obhájců vypověděl, že J.S. se s ním telefonicky zkontaktoval. Navrhl mu, že má pro něj nějaký obchod, že ví o nějakém člověku a že tomu by mohl něco sehnat. J.S. mu s tímto člověkem dohodl schůzku. J.S. jej zavedl do restaurace a seznámil s dotyčným. Tento S. požádal, aby je nechal samotné. Dotyčný od něj chtěl, aby mu sehnal falešné peníze. Na dotaz vyšetřovatele, proč zrovna od něj, obžalovaný uvedl, že se asi dozvěděl, že má možnost. Krajský soud tak nepochybil pokud uvěřil výpovědi svědka J.N. a považuje ji za pravdivou a věrohodnou. Výpovědí obou obžalovaných, svědka J.N., svědků – obsluhujících číšníků hotelu S. - a to J.M., J.V. a M.M., bylo prokázáno, že dne 7. 6. 2000, byli obžalovaní P.S. a J.N. zadrženi v restauraci hotelu Slovan v Brně. Protokoly o vydání věcí s fotodokumentací dokládají, že na místě činu byly zajištěny dva větší obnosy peněz, a to jeden v kufříku a druhý v malé tašce. V kufříku se nacházelo 799 ks bankovek o nominální hodnotě ŕ 5.000,- Kč, v tašce, kterou měl u sebe při zadržení P.S., bylo 400 ks bankovek o nominální hodnotě 5.000,- Kč, v celkové hodnotě dva miliony korun. Vyjádřeními České národní banky ze dne 7. 6. 2000, kdy byly posuzovány náhodně vybrané bankovky v počtu 20 ks ze zajištěných 809 ks, odborným vyjádřením ze dne 1. 8. 2000, kdy byla zkoumána jedna bankovka sériového čísla A 63 558317 a dále odborným vyjádřením ze dne 3. 8. 2000, kdy byly zkoumány všechny zadržené bankovky v počtu 809 ks, jež jsou přesně specifikovány na č. l. 275 – 280, je prokázáno, že všechny zajištěné bankovky jsou padělky třetího stupně nebezpečnosti, tedy zdařilými. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že aktivnějším z obou pachatelů byl J.N. Pro tento závěr svědčí zejména dopis, jehož iniciátorem byl obžalovaný J.N. a byl určen obžalovanému P.S., jak již bylo konstatováno výše. Soud druhého stupně se neztotožnil s odvolacími námitkami obžalovaného J.N., že s tímto dopisem nemá nic společného. Jeho autorství je prokázáno následujícími důkazy, a to znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze z oboru písmoznalectví ze dne 11. 2. 2000. Znalec měl k dispozici předmětný dopis a tři žádosti R.K., který určitou dobu byl ve vazební cele ve Věznici v Brně společně s obžalovaným J.N. Znalec zjistil shodné identifikační znaky v obecné i zvláštní rovině zkoumání a uzavřel, že předmětný dopis, zadržený dne 28. 6. 2000, napsal s velkou pravděpodobností R.K. Svědek R.K. vypověděl, že žádosti, které byly předloženy znalci k porovnání, vypsal on sám. U hlavního líčení uvedl, že předmětný dopis vypadá jako jeho a zda jej psal, si nepamatuje. Uvedl, že písmo je jeho. Psal hodně dopisů. Je nutno zdůraznit, že obsahem předmětného dopisu je přesný návod, jak má obžalovaný S. vypovídat. Dopis byl zadržen dne 28. 6. 2000 nstržm. R.S. při kontrole obžalovaného P.S., když ho odváděl od pohovoru s advokátem JUDr. K. Podle služebního záznamu nstržm. M. vyplývá, že dne 28. 6. 2000, v 10.15 hod. ve Věznici v Brně, předváděl obviněného P.S. z oddělení A – 2, cela 54, vazebně stíhaného z důvodů, uvedených v § 67 písm. a), b) c) tr. ř. a při osobní prohlídce, která byla provedena při opuštění cely obviněným, provedl i kontrolu osobních věcí, které si obviněný bral k advokátovi a v obálkách s modrým pruhem zjistil pouze úřední strojopisy, tedy předmětný dopis u něj nebyl zjištěn. O zadržení dopisu dne 28. 6. 2000, věděl pouze obžalovaný P.S., nikolivšak J.N. Dne 29. 6. 2000 se konaly výslechy obou obžalovaných před vyšetřovatelem. Obžalovaný J.N. vypovídal přesně podle dopisu, jehož byl autorem. P.S. se s obsahem dopisu neměl čas seznámit, a proto jeho výpověď s výpovědí obžalovaného N. nekoresponduje. Mj. v dopise je též návod, aby všechnu vinu obžalovaný S. vzal na sebe a aby se nezmiňoval o bratru obžalovaného J.N. – J.N. Na závěr je též instrukce, aby tento dopis po jeho přečtení a zapamatování roztrhal, zničil a nikomu jej neukazoval. Pro závěr, že iniciativnějším z obou obžalovaných byl obžalovaný J.N. svědčí i závěr znaleckého posudku z oboru školství a kultura – odvětví psychologie PhDr. M.S. Znalkyně dospěla k závěru, že obžalovaný P.S. je vůči okolí submisivní, nerad rozhoduje a nemá rád zodpovědnost. Respektuje autoritativně lidi, zejména typy neformálních vůdců skupiny, plně je poslouchá a podřizuje se jim. Je snadno ovlivnitelný a manipulovatelný. Vzhledem ke snížené inteligenci může být i zneužitelný, protože nemá jasný přehled a vhled do náročnější situace. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, že dne 7. 6. 2000, při setkání s J.N., byli oba obžalovaní plně seznámeni s cílem, kterého chtějí dosáhnout, tedy prodat padělané peníze za polovinu jejich nominální hodnoty, přičemž aktivnějším z obou pachatelů byl J.N. Tento obžalovaný nechal obžalovaného P.S. vstoupit do kontaktu s J.N. při samotném předávání peněz, a to jednak proto, že P.S. první kontakt s J.N. navázal a od vidění jej znal a též pro to, že si sám uvědomoval riskantnost a zejména protiprávnost jejich společného jednání (§9 odst. 2 tr. zák.). Odvolací soud v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř. doplnil dokazování soudu prvého stupně o fotokopii telefonního seznamu obžalovaného P. z trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 12/2001, z č. l. 360. Z tohoto listinného důkazu bylo zjištěno, že obžalovaný P. v deníčku s telefonními čísly, má pod písmenem „N“, telefonické spojení na J.N., bratra obžalovaného J.N. Ze spisového materiálu v dané trestní věci obžalovaných (39 T 8/2001), byly dále konstatovány odvolacím soudem ve veřejném zasedání listinné důkazy, a to fotokopie vyjádření České národní banky k padělkům na č. l. 627 a zpráva policie na č. l. 825. Česká národní banka dne 9. 7. 2001 sdělila, že padělky, zadržené dne 7. 6. 2000 (v předmětné trestní věci) i padělky ze dne 30. 10. 2000 (v trestní věci obžalovaného I.P. a obžalovaného B.K., jež je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 12/2001, v níž jsou oba obžalovaní trestně stíháni pro trestný čin podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zák.), jsou evidovány v rámci typu „C/41.“ Padělky spadají do jediného typu, jsou vždy zhotoveny shodnou technikou (jedná se o plošnou autotypii, doplněnou inkoustovým tiskem u sériových čísel), vykazují shodné znaky a shodují se v napodobení ochranných prvků. Těmito listinnými důkazy bylo tedy prokázáno napojení obžalovaných na další osoby, které páchají tutéž trestnou činnost. Nebylo doposud zjištěno, kdo padělané bankovky vyrobil a ani to, jakým způsobem se dostaly do dispozice obou obžalovaných, avšak oba obžalovaní se dopouštěli poslední činnosti při distribuci padělaných bankovek, tedy při udávání padělků bankovek do oběhu. Soud druhého stupně (rovněž tak i krajský soud) při formulaci závěrů o trestní odpovědnosti obžalovaného P.S. (tj. při řešení otázky v rovině základu trestní odpovědnosti) a následně při rozhodování o uložení adekvátního trestu (v rovině právních následků této odpovědnosti), vyšel i ze zpracovaného znaleckého posudku z odvětví psychologie. Z něj bylo zjištěno, že obžalovaný P.S. má sníženou inteligenci do hlubšího podprůměru, až hraničního pásma. Je schopný adekvátně vnímat, jednoduše hodnotit a zapamatovat si události. Je však málo racionální, unikají mu jemnější souvislosti a je i proto snadno ovlivnitelný. Netrpí psychickým onemocněním. Je však emočně labilní, nezvládá náročné situace a zátěž a potom je bezradný, chaotický a selhává. Je závislý, pasivní, submisivní, který se snadno nechá vést a ovlivnit. Žije nahodile, chybí mu vytrvalost, cílevědomost a plánovitost. Dle znalkyně obžalovaný P.S. v přípravném řízení projevil postoj, že ochotně vezme vinu na sebe, neboť je mu ve vazbě dobře ve srovnání s jeho dřívějšími životními podmínkami, kdy přespával v lese, je zde o něj postaráno a nic mu nechybí. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrhy obhajoby na doplnění dokazování přednesené v rámci řízení před soudem prvého stupně a v rámci řízení před soudem druhého stupně, jsou nadbytečné. Vrchní soud shledal v rozhodnutí nalézacího soudu pochybení, spočívající v nesprávném vymezení skutků, jež klade obžalovanému S. za vinu. Krajský soud v jeho jednání spatřuje dva skutky a proto uznal obžalovaného P.S. vinným jednak pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst.1 tr. zák. k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. a dále trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. V bodě II) výroku napadeného rozsudku se krajský soud dopustil nelogičnosti, když uvedl, že obžalovaný P.S. si opatřil 10 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě ŕ 5.000,- Kč, v úhrnné hodnotě 45.000,- Kč. Správně mělo tedy být uvedeno v úhrnné hodnotě 50.000,- Kč. (Odvolací soud se tak ztotožnil s námitkami obžalovaného P.S. v jeho opravném prostředku.) Soud prvého stupně s ohledem na všechny okolnosti a souvislosti jednání obžalovaného P.S., měl posoudit, zda jednání tohoto obžalovaného, vykazuje veškeré zákonné znaky pokračování v trestném činu dle § 89 odst. 3 tr. ř. Dle odvolacího soudu jednání obžalovaného P.S. je subjektivně i objektivně propojeno. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, a to jinému opatřit padělané peníze ve značném rozsahu. Tento jednotný záměr je u obžalovaného S. dán již při prvním útoku (dne 1. 6. 2000). Obžalovaný S. již od počátku zamýšlel i následující útoky (7. 6. 2000, popř. další), aby postupně svůj záměr realizoval. Objektivní propojení je dáno tím, že obžalovaný S. svým jednáním naplňoval stejnou skutkovou podstatu trestného činu, dále je dáno způsobem provedení činu, blízkou souvislostí časovou (1. 6. 2000 a 7. 6. 2000) a totožným předmětem útoku. Škody způsobené pokračováním v trestném činu, se sčítají. Všechny dílčí akty (v daném případě dva) pokračování tvoří tak jediné jednání, které pak má i jediný následek. Odvolací soud, veden zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), postupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř. a odchýlil se od skutkových zjištění soudu prvého stupně, zejména upřesněním času, kdy došlo k předání padělaných bankovek dne 7. 6. 2000 v hotelu S. mezi obžalovaným S. a svědkem J.N. a tuto dobu určil na dobu od 10.30 do 11.40 hod., tedy v souladu s vyjádřením vedoucího zásahové jednotky Brno – Dukovany pplk. Mgr. Z.F. z č. l. 825 spisu. Odvolací soud tak ustálil skutkový stav v předmětné trestní věci v podobě, uvedené ve výroku tohoto rozsudku a neshledává o něm důvodných pochybností. Obžalovaní jednáním zde popsaným, naplnili veškeré zákonné znaky pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním se dopustili jednání, pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, spočívajícího v přechovávání a opatření jinému padělaných peněz a takový čin spáchali ve značeném rozsahu, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání obžalovaných bylo kvalifikováno v podobě pokusu daného trestného činu dle § 8 odst. 1 tr. zák. (pokusu ukončeného), tedy jako jednání pro společnost nebezpečné, směřující bezprostředně k dokonání individuálně určeného trestného činu, přičemž se jedná o jednání úmyslné a vyznačuje se nedostatkem následku trestného činu. Osoba, vystupující pod jménem J.N., která přejímala padělané bankovky, tento úkon pouze předstírala, neboť se jedná o příslušníka Policie ČR, a to Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Policista, vystupující pod jménem J.N., předstíral, že je řádným zájemcem. Je nepochybné, že prodej padělaných bankovek vlastně nebyl uskutečněn, policií byla fingována koupě, což zakládá jednání obžalovaných ve skutkovém omylu pozitivním. Takovým jednáním nebyl a nemohl být zasažen objekt trestného činu, jímž je v dané trestní věci ochrana českých peněz a toto jednání bylo posouzeno pouze jako pokus trestného činu ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty. U skutkového omylu pozitivního pachatel mylně předpokládá existenci faktické okolnosti, která podmiňuje jeho trestnost, přičemž tato ve skutečnosti dána není. Oba obžalovaní se tohoto jednání dopustili v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr. zák. Nalézacím soudem byly správně shledány podmínky pro aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Mezi okolnosti, které zvyšují podstatnou měrou typovou společenskou nebezpečnost jednání, popsaného v základní skutkové podstatě daného trestného činu tak, že ve svém důsledku dochází ke zvýšení typové nebezpečnosti jednání obžalovaných, patří mimo počtu padělaných bankovek a jejich nominální hodnoty dále způsob spáchání daného trestného jednání, kdy bylo prokázáno napojení obžalovaných na další osoby, které páchají trestnou činnost. Nebylo doposud zjištěno, kdo padělané bankovky vyrobil a ani to, jakým způsobem se dostaly do dispozice obou obžalovaných, avšak oba obžalovaní se dopouštěli poslední činnosti při distribuci padělaných bankovek, tedy při udávání padělků bankovek do oběhu. Jsou cizími státními příslušníky, --kteří na území České republiky nemají trvalý pobyt. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných tak není určován pouze jednou okolností (výší škody), nýbrž komplexem všech výše uvedených okolností, jež ve svém souhrnu podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných. Opravným prostředkům obžalovaných nebylo možno přisvědčit v části, v níž napadli výrok o trestu. Obžalovaným byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byli, za použití moderačního ustanovení (§ 39a odst. 3 tr. zák.), zařazeni do věznice s ostrahou. Není možno učinit závěr ve světle výše uvedených zjištění, že by trest obžalovaným uložený, byl trestem nepřiměřeně přísným, který by měl být, při postupu dle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., odvolacím soudem zmírněn. Při úvaze o druhu a výši trestu (když druh trestu je trestní sazbou jednoznačně vymezen) nalézací soud správně vyhodnotil skutečnosti pro ukládání trestu rozhodující. Krajský soud postupoval podle všech zákonných hledisek, uvedených v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Rovněž bylo postupováno v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák., přihlédnuto k tomu, do jaké míry se jednání obžalovaných k dokonání trestného jednání přiblížilo, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Uložený trest odnětí svobody proto plně odpovídá konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných a není možno nalézacímu soudu nic vytknout. Nalézacímu soudu je však nutno vytknout to, že obžalované podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon uloženého trestu do jiného typu věznice, než kam podle zákona mají být zařazeni (§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.), a to do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. je možno obžalovaného zařadit do jiného typu věznice než kam podle zákona patří, má-li soud, se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena. Bylo prokázáno, že obžalovaní se dopustili zvlášť závažného trestného činu, neboť se dopustili trestného činu vysokého typového stupně společenské nebezpečnosti, jež je vyjádřen trestní sazbou od deseti do patnácti let a je nutno přihlédnout i ke konkrétní společenské nebezpečnosti, určené podle obecných kritérií, uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Obžalovanému S. nepřísluší polehčující okolnost ve smyslu § 33 písm. g) tr. zák., tedy, že před spácháním daného trestného jednání vedl řádný život, neboť byl již odsouzen pro úmyslný trestný čin na území Slovenské republiky, navíc je proti němu vedeno další trestní stíhání pro úmyslný trestný čin podle § 250 odst. 1 tr. zák. J.N. dle svého vyjádření je trestně stíhán na území Slovenské republiky pro trestný čin loupeže. Doposud řízení není pravomocně skončeno. Je nutno přihlédnout k tomu, že oba obžalovaní se daného trestného jednání dopustili ve značném rozsahu, s předpokládaným opětovným porušováním chráněného zájmu (nabídka na opatření padělaných peněz až do částky 12.000.000,- Kč). Pro zařazení do mírnějšího typu věznice nesvědčí ani jejich osobní poměry. Vrchní soud je proto zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou a přisvědčil tak odvolání státního zástupce. Odvolací soud se ztotožnil i s odvolacími námitkami státního zástupce, směřujícími do výroku o trestu vyhoštění z území České republiky. Krajský soud uložením tohoto trestu na dobu 4 let dostatečně nepřihlédl ke stupni společenské nebezpečnosti trestného jednání obžalovaných, k možnostem jejich nápravy, k jejich poměrům a ke stupni ohrožení bezpečnosti a ochrany české měny, tedy obecného zájmu. Odvolací soud proto s přihlédnutím ke konkrétními stupni společenské nebezpečnosti jejich jednání uložil oběma obžalovaným trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Pro trest vyhoštění byly splněny veškeré zákonné podmínky - obžalovaní nejsou státními příslušníky České republiky, nebyl jim poskytnut azyl, nemají na území republiky povolen dlouhodobý pobyt, nemají zde pracovní ani sociální zázemí a rovněž tento trest není v rozporu s zájmem na spojování rodin a nehrozí jim nebezpečí, uvedené v § 53 odst. 3 písm. d) tr. zák. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvého stupně, že v dané trestní věci je nutno uložit ochranné opatření podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tedy zabrání 809 ks padělaných bankovek, jež jsou přesně specifikovány na č. l. 274 – 280. Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem č. 6/1993 Sb. o České národní bance ve znění pozdějších předpisů. Jak již bylo konstatováno výše, § 21 tohoto zákona vymezuje pravomoci České národní banky v této oblasti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal v činnosti soudu prvého stupně pochybení výše rozvedená, bylo rozhodnuto podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.