Zaznamenání hovoru vedeného se službou RZP trvale instalovaným záznamovým zařízením není úkonem provedeným orgánem činným v trestním řízení v rámci trestního řízení. Pořízení záznamu proto nepodléhá režimu ustanovení § 88 TrŘ. Je-li záznam, resp. jeho přepis poskytnut účastníkem hovoru pro účely trestního řízení, jde o soudně využitelný důkaz.

Napadeným rozsudkem byla obžalovaná Mgr. T.P. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 10. 5. 2002, asi ve 20.30 hod. ve svém bytě č. 53 v 11. poschodí, v O. Z., ul. U S. č. 2856/3, v obývacím pokoji, po předchozí slovní rozepři a ve stavu lehké až střední opilosti, v úmyslu usmrtit, bodla kuchyňským nožem s délkou čepele 20 cm do levé strany krku svého manžela J.P. a způsobila mu tak bodné poranění v délce 4,5 cm, zanořující se šikmo dolů do měkkých tkání krku na vnitřní straně průdušnice, společné krkavice, podklíčkové tepny a dutiny hrudní vpravo, kdy tento bodný kanál dlouhý 13 cm směřuje šikmo zleva zepředu a mírně shora dolů, přičemž v důsledku těchto zranění poškozený na místě krátce na to zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo zakrvácení do dutiny hrudní při bodném poranění krku a hrudníku. Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána povinností zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, pobočka O., H. č. 2, O. – P., náhradu škody ve výši 1.167,- Kč a poškozené M.P., trvale bytem K. č. 1, O. – V., náhradu škody ve výši 3.324,80 Kč, když podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek soudu prvého stupně právní moci nenabyl, neboť v zákonné lhůtě byl napaden odvoláními obžalované Mgr. T.P. a Krajského státního zástupce v Ostravě. Odvolání obžalované Mgr. T.P., zpracované jejím obhájcem JUDr. J.S., Ph. D., brojí proti výroku o vině a trestu napadeného rozsudku. Odvolatelka uvedla, že soud provedl všechny důkazy ke zjištění skutkového stavu věci a nejsou o něm důvodné pochybnosti, ovšem má za to, že je třeba zvážit, zda důkazy správně nalézací soud vyhodnotil, a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Namítla, že se doznala jak ve fázi přípravného řízení, tak u hlavního líčení ke všemu, co si k věci zapamatovala a co byla schopna popsat. Dnes upřímně lituje toho, co se stalo. Má za to, že závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nejsou natolik přesvědčivé a jednoznačné, aby bylo možno konstatovat, že její vina, stran spáchání trestného činu vraždy, byla prokázána jistě a bez jakýchkoli pochybností. Zdůraznila, že ona sama není schopna přesně popsat konkrétní okamžik spáchání činu s ohledem na to, že vše proběhlo velmi rychle a setrvává na své výpovědi z přípravného řízení i od hlavního líčení. Ve znaleckém posudku znalci učinili závěr, že mechanismus napadení, který ve výpovědi odvolatelka popsala, a který byl fotograficky dokumentován, je v naprostém souladu se zjištěními při soudní pitvě. Znalci uvedli, že považují za nereálné, aby k rozhodnému poranění došlo tím způsobem, že poškozený vstal a nabodl se na nůž, držený volně v nefixované horní končetině. Připustili však, že proti pohybu poškozeného se mohl spolupodílet na bodném poranění, avšak pouze za předpokladu zachování aktivní složky útoku, což potvrzuje podle znalců hloubka bodného kanálu. U hlavního líčení slyšený znalec MUDr. I.D. uvedl, že mechanismus tak, jak jej popisuje odvolatelka, tedy verbální konflikt a protipohyb poškozeného, je děj vcelku pravděpodobný, dodal však, že aktivní složka útoku se na bodném poranění významně podílela. K dotazu soudu pak upřesnil, že v prvé fázi průniku čepele nože kůží se mohla spolupodílet nejenom aktivní složka, ale i složka protipohybu poškozeného. Znalec na závěr uvedl, že na aktivní složce útoku z její strany trvá, s ohledem na hloubku bodného kanálu. Taktéž ovšem z jeho závěrů vyplynulo, že jakmile nůž překonal odpor kůže, nenarazil již v měkkých tkáních na jakoukoliv překážku, když měkké tkáně nekladou noži odpor, srovnatelný s povrchem těla. Znalci připustili reálnou možnost protipohybu poškozeného, když tento protipohyb se mohl podílet na překonání odporu kůže poškozeného, tedy jediného podstatného odporu, který tělo v předmětných místech klade. Nevyhnutelnost aktivní složky útoku znalci dovozují v podstatě výlučně z hloubky bodného kanálu, přičemž nejsou schopni objektivně vůbec stanovit intenzitu „vedeného útoku.“ Přitom ale uvádějí, že následný průnik čepele nože do hloubi měkkých tkání, již mohl být veden nepoměrně menší intenzitou síly. Je zde tedy situace, kdy zřejmě není možno určit, ve kterém okamžiku nastal protipohyb poškozeného, jež mohl být spouštěčem její podvědomé reakce (kterou si ovšem neuvědomuje, prostě se k tomuto okamžiku nemůže vyjádřit jinak, než ve své výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení), kdy zřejmě i zcela náhodný nešťastný pohyb nože proti tělu poškozeného za situace, kdy k tomuto není třeba velké intenzity síly, mohl způsobit ve svém důsledku zranění neslučitelné se životem. Podle názoru odvolatelky je za této situace nutno přihlédnout k vyjádření znalce MUDr. R., jež uvedl, že mohlo v průběhu prostého afektu dojít k výlevu adrenalinu a v této souvislosti v rámci poplašné reakce ke zvýšení svalového napětí, čímž tento pocit křečovitého svírání mohl být naprosto reálný. Dle názoru odvolatelky se jednalo v jejím případě o vědomou nedbalost a z toho důvodu je nutno kvalifikovat její jednání v podobě trestného činu dle § 224 odst. 1 tr. zák. Krajský soud uvedl všechny polehčující okolnosti a velmi pečlivě se zabýval otázkou aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Obžalovaná žádá vrchní soud, aby se v případě, že se ztotožní se soudem prvého stupně stran výroku o vině, zabýval úvahami o tom, zda trest uložený ve výměře šesti let, je přiměřený nebo zda s přihlédnutím k okolnostem případu a k jeho poměrům není možno považovat za přiměřený trest mírnější. K odvolání státního zástupce namítla, že se s tímto neztotožňuje. Má za to, že její doznání je kajícné, úplné a pravdivé tak, jak tehdy události vnímala. Pokud krajský státní zástupce konstatuje, že odvolatelka „několikrát opakovaně deklarovala, že svého manžela zabila,“ pak naráží nepochybně jednak na záznam telekomunikačního provozu ze stanice rychlé služby první pomoci a výpověď policisty s nímž po činu měla hovořit. Nejde však o procesně získané důkazy, jednalo se o období těsně po činu, kdy byla v šoku. Bylo jasné, že poškozený je mrtev, že zemřel v souvislosti s předmětným incidentem a nebyla schopna řádně komunikovat a popisovat děj s rozmyslem. Myslí, že naopak velmi klidný popis konkrétního děje po takovém činu, by svědčil o chladnokrevném provedení trestného činu vraždy. Po tragickém činu ihned poškozenému poskytla veškerou možnou první pomoc a snažila se jej zachránit, když si uvědomila, co se stalo. Odvolání krajského státního zástupce proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby Vrchní soud v Olomouci jej zamítl podle § 256 tr. ř. Závěrem navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě odvolací soud zrušil, nově ji uznal na vinu spácháním nedbalostního ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 224 tr. zák. a uložil jí přiměřený trest. Obhájce obžalované u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci uvedl, že v souvislosti se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je nutno hodnotit obhajobu obžalované, kdy popisuje předmětný incident. Znalci připustili za dané situace, že k prvotnímu probodnutí kůže u poškozeného mohlo dojít spolupůsobením protipohybu ze strany poškozeného. Nebyli však schopni se vyjádřit k otázce případné intenzity. Obhajoba se proto zabývala myšlenkou, zda-li existuje jiný vědní obor, kde by se cestou znalce došlo ke spolehlivému závěru o intenzitě této síly v bližším popisu interakce poškozeného a obžalované. Je třeba zvážit, zda by soud nepřipustil předložení nového důkazu v této věci, a to znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika. Obhájce dále poukázal také na názor Dr. R., který se vyjádřil ke křečovitému svírání nože v předmětné situaci. Po skutkové stránce nebyly provedeny všechny důkazy, které by mohly spolehlivě tuto otázku vyřešit a navrhuje, aby bylo obhajobě umožněno předložit znalecký posudek výše uvedený. Připustil, že napadený rozsudek obsahuje určité formální nedokonalosti stran aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. K tomu podotkl, že tíha péče o rodinu byla vázána výlučně na osobu obžalované. Pokud bylo poukazováno na to, že obžalovaná měla v minulosti proti poškozenému použít nůž, tak v rámci trestního spisu bylo jednoznačně prokázáno, že se nejednalo o použití tohoto nástroje proti poškozenému, ale o nešťastnou náhodu, kdy po vyběhnutí z kuchyně v reakci na nějaký děj, který probíhal v jiném pokoji, držela obžalovaná v ruce nůž a v žádném případě nedošlo k napadení. Pokud byl proveden záznam telekomunikačního provozu, pak jednoznačně nebyly splněny podmínky trestního řádu, přičemž byl čten pouhý přepis tohoto záznamu. Pokud se jedná o výpověď policisty, který byl po činu přítomen na místě činu, tak tento policista může být vyslechnut, ale v žádném případě není možno touto jeho výpovědí zprocesňovat něco, co lze ztotožnit s podáváním vysvětlení před zahájením trestního stíhání, když se zjevně nejednalo o nějaký neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Pokud jakýkoliv obžalovaný v této fázi sděluje skutečnosti, týkající se činu, jakékoliv osobě, která je policistou, pak podává vysvětlení. K těmto částem výpovědi pak není možno přihlédnout. Co se týká hodnocení situace má za to, že soud správně aplikoval ustanovení § 40 tr. zák. v případě, že dospěl k závěru o této právní kvalifikaci. Krajský státní zástupce ve svém odvolání uvedl, že je podává v neprospěch obžalované do výroku o trestu. V prvé řadě namítl, že zákonná trestní sazba u § 219 tr. zák. je 10 – 15 let. Pokud tedy soud uložil trest odnětí svobody nižší, než v rozmezí výše uvedeném, měl výslovně ve výrokové části rozsudku uvést, že tak činí s odkazem na ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., nakonec, jak to i zdůvodňuje v odůvodnění napadeného rozsudku a jak tento rozsudek vyhlásil. Státní zástupce také namítl, že písemné vyhotovení rozsudku neodpovídá vyhlášenému rozsudku, co do již výše uvedeného ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Dále namítl, že uložený trest je nepřiměřeně mírný a neodpovídá zákonným kritériím uvedeným v § 23 tr. zák. a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Má za to, že je zde třeba vidět na druhé straně to, že jejím jednáním přišel o životě člověk, otec rodiny. Obžalovaná při své vysoké inteligenci si měla být vědoma následků, které může způsobit. Její výpověď není objektivním vylíčením skutečností, proto není možno hovořit o úplném a pravdivém doznání, zejména stran mechanizmu vzniku zranění poškozeného. V tomto směru odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a na výslech znalce u hlavního líčení. Obžalovaná několikrát opakovaně deklarovala, že svého manžela zabila, nikoli, jak se o to snažila v průběhu přípravného řízení i u hlavního líčení, že se manžel napíchl na nůž prakticky sám. V tomto směru zdůraznil zjištěný směr a charakter bodné rány, která směřovala šikmo dolů. Při jednání, jaké se snaží zdůvodnit obviněná, by tato charakteristika rány vypadala úplně jinak a nelze přehlédnout to, že zde chybí hlavní předpoklad pro úvahy soudu k užití § 40 odst. 1 tr. zák., tj. úplné a pravdivé doznání a vylíčení věci v souladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 4 tr. ř., sám rozhodl tak, že obžalované se ukládá trest v rámci sazby podle § 219 odst. 1 tr. zák., u samé dolní hranice. Intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedla, že napadený rozsudek je chybný pouze ve výroku o trestu. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, soud své rozhodnutí o vině opřel o důkazy, které byly získány zákonným způsobem a jeho zjištění vyústila ve správné právní posouzení jednání obžalované, a to jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Trest uložený obžalované byl uložen mimo základní zákonnou trestní hranici uvedenou v § 219 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit, že mělo být použito zmírňovací ustanovení podle § 40 odst. 1 tr. zák. Soud postupoval nezákonným způsobem, pokud trest ukládal pod základní zákonnou hranici. Jedná se o formální pochybení. Zákonodárce použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. podmiňuje kumulativní existencí buď okolnostmi případu nebo poměrů pachatele nebo obou těchto podmínek, při splnění další zákonné podmínky a sice, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Pokud jde o samotné poměry pachatele, za tyto jsou podle výkladu zákona považovány rodinné a osobní poměry pachatele, existující v době rozhodování o trestu. V tomto případě takové poměry na straně pachatele absentují. Nalézací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že na straně obžalované neshledal okolnosti přitěžující a je zde dána existence polehčujících důvodů ve smyslu § 33 tr. zák. S tímto lze souhlasit, nicméně tyto okolnosti nalézací soud do jisté míry nadhodnotil, nepřiznává je ani dalším skutečnostem, které měl vzít v potaz. Jedná se zejména o okolnost, že v době spáchání trestného činu sám poškozený na obžalovanou nijak fyzicky neútočil. Jednalo se o slovní výhrůžky, které nebyly způsobilé vyvolat u obžalované strach, že takto jednat nebude, protože poškozený výhrůžky používal častěji a nikdy k nim nepřistoupil, fyzicky nikdy proti obžalované a ani proti dětem nevystoupil. Obžalovaná na vzniklou situaci jednala neadekvátně a zaútočila nožem. Soud pominul, že obžalovaná v minulosti již 1x nůž proti poškozenému použila, a sice v roce 1999, avšak zranění poškozenému nevzniklo. Poškozený se nacházel ve stavu, že se nemohl útoku nožem bránit a obžalovaná jednala pod vlivem alkoholu, kdy došlo k odbrždění morálních zábran. Proto zde nebyly dány okolnosti případu, aby mohlo být aplikováno ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Intervenující státní zástupkyně dále podotkla, že závěry nalézacího soudu ohledně viny obžalované jsou opřeny o důkazy a zejména o znalecký posudek, kdy je prokázáno, že aktivní působení ze strany obžalované zde muselo být. K námitkám o neprocesnosti důkazů uvádí, že byl použit záznam z telekomunikačního provozu a sice přepis telefonních hovorů rychlé záchranné služby lékařské pomoci. Tento záznam poskytl sám uživatel telefonní stanice. Byl z ní pořízen přepis a nejedná se o žádný nezákonný způsob, důkaz byl získán legálně. Procesně způsobilá je i výpověď policisty, který se na místo činu dostavil. Tento vypovídá jen o skutečnostech, které vnímal svými vlastními smysly a zdůvodňuje věcnou příslušnost krajské součásti policie, kdy mj. vycházel i ze samotné výpovědi obžalované. Podstatné je také to, že se jedná i o další důkazy a sice rozhovory s příbuznými, kterým obžalovaná sdělila, že svého manžela připravila o život. Námitky obžalované tak považuje za nedůvodné a její odvolání proto požaduje zamítnout. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obžalované se ukládá trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby § 219 odst. 1 tr. zák. Rozborem opravného prostředku obžalované Mgr. T.P. lze dojít k poznatku, že napadenému rozsudku jsou obžalovanou vytýkány: 1. nesprávnosti skutkových zjištění, týkající se pachatelství odvolatelky na činu, která pramení a) ze zjišťování skutkových okolností z procesně nevyužitelných důkazů, a to záznamu telekomunikačního provozu rychlé služby první pomoci a výpovědi policisty D.B., b) z nesprávného hodnocení důkazů tímto soudem provedených, c) z nedostatečného rozsahu dokazování před soudem prvého stupně – návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, 2. nesprávnosti právních závěrů nalézacího soudu o naplnění veškerých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky a s tím související závěry o vině a uloženém trestu, 3. absence aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. ve výroku o trestu napadeného rozsudku. Rozborem opravného prostředku státního zástupce vyplývá, že tento je podán v neprospěch obžalované do výroku o trestu napadeného rozsudku. Státní zástupce poukazuje na chybné úvahy nalézacího soudu, ohledně aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a absenci tohoto zmírňujícího ustanovení ve výroku o trestu napadeného rozsudku. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal vrchní soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Současně postupoval v intencích věty druhé § 254 odst. 1 tr. ř. Řízení, předcházející napadenému rozsudku, není zatíženo procesními vadami, které by měly za důsledek porušení ustanovení, jimž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Bylo ověřeno, že k porušení zásady obžalovací nedošlo, neboť obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo obžalované sděleno obvinění. Rovněž bylo respektováno právo obžalované na obhajobu, neboť tato byla poučena o podmínkách nutné obhajoby, vyplývající z kvalifikace činu, kladeného jí za vinu. Obhájce (zvolen na plnou moc) měl možnost účastnit se prováděných procesních úkonů. Obžalovaná se mohla k obvinění vyjádřit, jak ve stadiu přípravného řízení, tak v řízení soudním. Řízení před soudem prvého stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12, § 220 odst. 1 tr. ř.) provádění důkazů, když svědci (jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci), byli soudem osobně slyšeni, rovněž tak znalci, jež vypracovali v dané trestní věci znalecké posudky. Ostatní důkazy, které byly opatřeny a procesní formou provedeny ve stádiu přípravného řízení, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Lze proto konstatovat, že z pohledu procesního nezjistil odvolací soud žádná pochybení, která by z hlediska provedených důkazů, o nichž se napadené rozhodnutí opírá, odůvodňovala zrušení rozsudku z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudní moci vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Tento princip je třeba vztáhnout i k postupu soudu, při kterém váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. Rozsah nezbytného dokazování je odvoditelný z povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tj. z povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně své povinnosti dostál. Trestné jednání obžalované je třeba považovat za do té míry objasněné důkazy, které nalézací soud provedl, že o skutkových zjištění tohoto soudu důvodné pochybnosti nevznikají. Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou založena na procesně účinných důkazech a na jejich následném vyhodnocení, které splňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že hodnocení důkazů nalézacím soudem, je založeno na velice pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K výhradám odvolatelů zaujal odvolací soud následující stanovisko. Podstatou obhajoby obžalované je nejen popření úmyslu jednat způsobem předvídaným žalobcem, tedy naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného jednání, ale i naplnění stránky objektivní. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud podrobně vyložil, které skutečnosti vyvracejí jí uplatněnou obhajobu a které důkazy prokazují pachatelství obžalované na činu, s čímž se soud druhého stupně plně ztotožnil a odkazuje na podrobné a logické hodnocení. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil s tvrzením soudu prvého stupně, že obžalovaná svým jednáním naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., dle něhož, kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na 10 – 15 let. Objektivní stránka daného trestného činu, jež charakterizuje trestný čin z vnějšího pohledu, je dána určitými znaky, vytvářejícími její strukturu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Pokud některý z obligatorních znaků objektivní stránky chybí, je výsledkem závěr o beztrestnosti pachatele, a to pro nedostatek naplnění skutkové podstaty trestného činu. Objektivní stránka daného trestného jednání obžalované je spatřována v tom, že obžalovaná Mgr. T.P. bodla kuchyňským nožem do levé strany krku, svého manžela a způsobila mu zranění (přesně popsaná ve výroku napadeného rozsudku, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo zakrvácení do dutiny hrudní, při bodném poranění krku a hrudníku), v důsledku nichž obžalovaný zemřel. Obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., tedy jednání, následek i kauzální nexus byly prokázány důkazy, jež nalézací soud řádně provedl v hlavním líčení a jež jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Z těchto důkazů je nutno zejména upozornit na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Závěry znalců jednoznačně usvědčují obžalovanou z daného trestného jednání a vyvracejí jí uplatněnou obhajobu, že poškozený si měl přivodit smrtelné zranění tím, že se na nůž nabodl sám, bez aktivního spolupůsobení z její strany, v okamžiku, kdy se chtěl prudce pozvednout z křesla, na kterém seděl. Nalézací soud zcela správně vyhodnotil jí uplatněnou obhajobu jako nevěrohodnou a účelovou. Znalci konstatovali, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného je zakrvácení do dutiny hrudní, při bodném poranění krku a hrudníku. Nastalá násilná smrt je v přímé příčinné souvislosti se zraněními, utrpěnými při napadení ze dne 10. 5. 2002. Prokázaná onemocnění přirozené povahy se v příčině na nastalé smrti nepodílela. Znalci dále uvedli, že ani včasná, popř. bezprostřední odborně poskytnutá lékařská pomoc, by nevedla k záchraně života poškozeného. K požadavku obžalované, jež byl vznesen v rámci odvolacího řízení, na vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, je nutno podotknout, že při pitvě nebylo znalci zjištěno poranění kosti, proto nelze jednoznačně stanovit, jakou intenzitou síly byl rozhodný útok veden. Znalci pouze konstatovali obecně uznávanou skutečnost, že k bodnému poranění měkkých tkání nemusí být použita velká intenzita síly. Největší odpor při pronikání měkkými tkáněmi působí kůže. Skutečnosti, které uvedla obžalovaná při rekonstrukci dne 4. 6. 2002, zejména pak poloha poškozeného, vzájemné postavení i držení nože v době rozhodného útoku, jsou v souladu s lokalizací bodného poranění a směrem bodného kanálu. Znalci však považují za nereálné, že by k rozhodnému poranění došlo tím způsobem, že poškozený vstal a nabodl se na nůž, držený volně v nefixované horní končetině. Možnost tzv. „naběhnutí“ či „nabodení“ na nůž, který je držen druhou osobou, je v soudně lékařské praxi považována za připustitelnou pouze tehdy, pokud je končetina, držící předmětný nástroj, pevně fixována. Protipohyb se mohl spolupodílet na bodném poranění, avšak pouze za předpokladu zachování aktivní složky útoku. Toto potvrzuje rovněž hloubka bodného kanálu. Znalec MUDr. I.D. u hlavního líčení potvrdil závěry, ke kterým při vypracování znaleckého posudku dospěli a na konkrétní dotazy uvedl, že vzhledem k hloubce bodného kanálu se aktivní složka útoku, tedy bodnutí, významně podílela na vzniku rozhodného poranění. K prvotnímu nabodení kůže však tímto protipohybem dojít mohlo. V prvé fázi průniku čepele nože kůží, se mohla spolupodílet nejenom aktivní složka ze strany obžalované, ale i složka protipohybu poškozeného, který působí, či který se nahýbá, dle výpovědi proti obžalované a v tomto okamžiku dochází k průniku čepele kožním krytem. Následný průnik čepele nože do hloubky měkkých tkání, již mohl být veden nepoměrně menší intenzitou síly. V takovýchto případech již nekladou měkké tkáně noži odpor, myšleno odpor srovnatelný, např. s povrchem těla. K prvotnímu protipohybu poškozeného tedy dojít mohlo, avšak vzhledem k hloubce bodného kanálu znalci trvají na aktivní složce vedeného útoku. Ani tzv. subjektivně vnímané křečovité svírání nože, takovýto mechanismus nepřipouští, když obžalovaná měla možnost celé řady úhybných manévrů rukou, která v kritickém okamžiku nebyla zapřena o žádnou pevnou podložku. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud proto zamítl návrh obžalované na vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky. Obžalovaná vytýká nalézacímu soudu, že v jejím jednání shledal naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, tedy úmysl usmrtit svého manžela, poškozeného J.P. Subjektivní stránka charakterizuje ve smyslu zásady odpovědnosti za vinu trestněprávní delikt z vnitřního pohledu, tj. z hlediska psychiky pachatele. Obligatorním znakem subjektivní stránky je pouze zavinění. Složky, které pojem zavinění tvoří, jsou a) složka vědomostní (vědění, intelektová či představová), b) složka volní (opírající se o různě odstupňovanou vůli pachatele v určitých formách). U nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. musí pachatel vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. „Srozumění“ pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volný vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případě, kdy o této otázce chybí doznání obžalované, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Krajský soud zcela správně všechny tyto okolnosti hodnotil v jejich souvislostech a dospěl ke správnému závěru. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obžalovaná útočila proti krku poškozeného tak, že mu způsobila bodné poranění v délce 4,5 cm, zanořující se šikmo dolů do měkkých tkání krku na vnitřní straně s drobným rozdvojením, zraňující krční orgány, především protětí průdušnice, společné krkavice, podkličkové tepny a dutiny hrudní vpravo, tedy bodný kanál dlouhý 13 cm směřující šikmo zleva zepředu a mírně shora dolů. Poškozený se v kritické době nacházel ve stavu těžké opilosti, přičemž obžalovaná, s ohledem na svůj věk, životní zkušenosti a vzdělání, si musela být vědoma toho, že v krku jsou uloženy životně důležité orgány a pokud bude působit, byť malou silou nože, s délkou čepele nejméně 20 cm proti krku jiné osoby, může dojít ke snadnému proniknutí nože do těla, ke způsobení smrtelného zranění poškozeného, navíc, když poškozený byl ve stavu těžké opilosti a mohla předvídat i případnou reakci ze strany poškozeného proti špičce nože, kterou mu přiložila ke krku. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá, že není možno jednoznačně vyloučit spolupůsobení protipohybem poškozeného. Dále je nutno přihlédnout k ambivalentnímu vztahu obžalované k poškozenému, jež byl znalci z odvětví klinické psychologie zjištěn. Nalézací soud tedy správně vyhodnotil zavinění obžalované ve formě úmyslu nepřímého dle § 4 písm. b/ tr. zák. Zásadu in dubio pro reo je možno aplikovat jen v situaci, kdy již soud učiní úplná skutková zjištění podle § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotí všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tak, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Teprve po vyčerpání všech těchto možností, při přetrvávající existenci pochybností, je nutno vycházet z již citované zásady „v pochybnostech ve prospěch.“ Taková situace však v dané trestní věci nenastala. Dle odvolacího soudu není tedy možno pochybovat o skutkových závěrech, učiněných soudem prvého stupně. Tyto skutkové závěry měly oporu v provedených důkazech, jejichž hodnocení soudem nalézacím, plně odpovídalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud správně při formulaci závěrů o trestní odpovědnosti obžalované (tj. při řešení otázky v rovině základu trestní odpovědnosti) a následně při rozhodování o uložení adekvátního trestu (v rovině právních následků této odpovědnosti), vyšel i ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z něj bylo zjištěno, že obžalovaná Mgr. T.P., bez přihlédnutí k míře ovlivnění alkoholem, byla plně schopna rozpoznávat společenskou nebezpečnost svého jednání a byla plně schopna své jednání ovládat. V kritické době se nacházela na hranici mezi lehkou a střední opilostí (1,5g/kg) a tato lehce a nepodstatně snižovala ovládací schopnosti obžalované, její rozpoznávací schopnosti neovlivňovala. Znalci bezpečně vyloučili u obžalované v době posuzovaného trestného jednání projevy chorobně probíhající opilosti, tj. projevy patologické, komplikované nebo kombinované opilosti. Znalci nezjistili u ní projevy zneužívání alkoholu či jiných psychoaktivních látek a nezjistili projevy závislosti na alkoholu, či na jiných psychoaktivních látkách. U poškozeného J.P. byla hladina alkoholu zjištěna při pitvě ve výši 4,3g/kg. Jednalo se o těžkou opilost, prakticky otravu alkoholem, s těžkými poruchami, až s totální neschopností koordinovaných psychických a zvláště motorických funkcí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie bylo zjištěno, že intelekt obžalované odpovídá pásmu nadprůměru (IQ 126). Daná intelektová úroveň umožňuje obžalované kvalitní racionální orientaci v realitě. Její agresivita je v mezích průměru, je dobrá schopnost sebeprosazení a kultivovaných socializovaných forem agrese, není asociálních tendencí, není libosti z násilí. Po vyhodnocení všech dostupných dat dospěl znalec k závěru, že pokud se obžalovaná dopustila předmětného jednání tak, jak jí je kladeno za vinu, pak toto jednání je psychologicky nejlépe vysvětlitelné jako jednání, nesené silným dráždivě zlobným afektem, který se u ní aktualizoval v konfliktní situaci s poškozeným. V psychických obsazích v kritických momentech lze u obžalované modelovat prožitek hněvu v situační nevraživosti, dotčenosti manželovým chováním a jeho výroky. Při psychologickém hodnocení předmětného skutku je nutno též zohlednit faktor opilosti obou osob, jež je způsobilá vznášet iracionalitu do vzájemné komunikace, zesilovat konfrontační prvky v chování, odbourávat zábrany na obou stranách a eskalovat tak konflikt často od nezávažných témat do iracionálních dramatických rozměrů. Tato situační schéma motivace je ovšem nutno doplnit o faktor dlouhodobé disharmonie ve vzájemných vztazích s průvodní kumulací psychické tenze u obžalované. Obžalovaná byla pod značnou psychickou zátěží, vyplývající ze soužití s degradujícím alkoholikem, který svou nekritičností, nezodpovědností a iracionalitou v chování, opilecky vypjatou dominancí a tyranizováním, neurotizuje partnerku, destabilizuje její psychickou rovnováhu, provokuje u ní labilitu afektů, sklon reagovat přepjatě. V motivaci předmětného jednání obžalované lze tak počítat i s podílem energetického potencionálu, dlouhodobě kumulované psychické tenze z předchozích negativních zážitků s manželem. Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav věci, v souladu se zákonem správně kvalifikoval dané trestné jednání jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud nepřisvědčil obžalované Mgr. T.P., že nalézací soud pochybil, pokud přečetl záznam telekomunikačního provozu a sice přepis telefonního hovoru mezi obžalovanou Mgr. P. a operátorkou Integrovaného záchranného systému (IZS) města Ostravy, který byl záznamovým zařízením IZS Ostrava archivován z nouzové telefonní linky č. 155 dne 10.5.2002 od 20.34 hod. Odvolací soud se ztotožnil s názorem intervenující státní zástupkyně, že nebyl porušen zákon, důkaz byl získán legálně a je procesně využitelný, neboť k poskytnutí údajů dal souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovaly. Na druhou stranu však odvolací soud přisvědčil námitce obžalované, že nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet z důkazu, a to té části výpovědi policisty D.B., policejního inspektora PČR, Obvodní oddělení Ostrava – Vítkovice, v níž vypovídá o tom, co sdělila obžalovaná krátce po činu, když přišel do bytu. Z této části výpovědi nalézací soud neměl vycházet při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci a neměl její obsah uvádět v napadeném rozsudku (str. 5 – 6), neboť není možno obcházet absenci doznání obžalované výpovědí policisty, jež se dostavil na místo krátce po činu. Takový postup je v rozporu se zákonem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou Krajského státního zástupce v Ostravě ve zdůvodnění jeho opravného prostředku, že nalézací soud se dopustil pochybení, spočívající v tom, že písemné vyhotovení rozsudku neodpovídá rozsudku, tak jak byl vyhlášen, a to co do aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Z ustanovení § 129 odst. 1 věta druhá tr. ř. vyplývá, že vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen. Z protokolu o hlavním líčení i z protokolu o hlasování bylo zjištěno, že rozsudek byl vyhlášen tak, jak byl následně písemně vyhotoven, tudíž bez aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce v opravném prostředku vytýká soudu prvého stupně, že uložil obžalované trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a tedy chybně aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv ve výroku napadeného rozsudku toto ustanovení chybí. Moderační právo soudu ve smyslu § 40 tr. zák. představuje, jak vyplývá již ze samotného názvu uvedeného ustanovení, mimořádný prostředek soudní individualizace nepodmíněného trestu a je jedním z projevů zásady ekonomie trestní represe. Možnost moderace je vázána na okolnosti případu nebo poměry pachatele, ve vztahu k nimž by vyměření trestu, v rámci zákonné sazby, bylo nepřiměřeně přísné a účelu trestu přitom může být dosaženo i trestem kratšího trvání (§ 40 odst. 1 tr. zák.). Nalézacímu soudu odvolací soud vytýká, že shledává u obžalované poměry, jež odůvodňují aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Poměry pachatele je třeba chápat jako okolnosti, které se spácháním trestného činu přímo nesouvisí, jsou však významné z hlediska citelnosti trestu pro pachatele. Poměry pachatele jsou tedy okolnosti, které charakterizují jeho osobu, jako objektu trestu. V podstatě půjde o rodinné a osobní poměry, které existují nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu, např. majetkové poměry, zdravotní stav obžalované, zdravotní stav její rodiny, péče o početnou rodinu, těhotenství obžalované apod. Žádná z těchto podmínek nebyla u obžalované shledána. Naopak odvolací soud, ve shodě se soudem nalézacím, shledává u obžalované takové okolnosti případu, které odůvodňují zcela aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Okolnostmi případu se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnosti nápravy obžalované. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění, výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Okolnostmi mohou být i ty, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují. Okolnostmi případu jsou tedy všechny skutečnosti, ovlivňující konkrétní charakter a stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnost nápravy obžalované. Nalézací soud správně, při úvaze o druhu a výši trestu, vyhodnotil veškeré okolnosti pro ukládání trestu rozhodující, zejména konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalované. U obžalované byla shledána celá řada polehčujících okolností. Doposud žila řádným způsobem života, nebyla odsouzena, z místa bydliště nebyly k její osobě zjištěny negativní poznatky, má vynikající hodnocení ze zaměstnání (§ 33 písm. g/ tr.zák.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že obžalované svědčí ve prospěch polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 33 písm. a/ tr. zák., že spáchala trestný čin v silném rozrušení, čímž se rozumí silné citové hnutí obžalované. Toto silné rozrušení nepříznivě ovlivnilo volní složku jednání obžalované a snižuje míru jejího zavinění v takovém rozsahu, že to má vliv na snížení stupně nebezpečnosti daného trestného činu pro společnost. U obžalované se jednalo o stav vyčerpanosti, racionálních adaptačních mechanismů, o situační uvolnění nastřádané problematiky a negativních zážitků a postojů vůči poškozenému za situace jednání v prostém afektu, který obžalovaná, jako v předchozích případech, nezvládla. Dále obžalované polehčuje, že trestný čin spáchala pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, které si nezpůsobila (§ 33 písm e/ tr. zák.). Znalec PhDr. P.V., jež vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, dospěl k závěru, že v manželství obžalované a poškozeného existovala dlouhodobá disharmonie ve vzájemných vztazích. Obžalovaná byla pod značnou psychickou zátěží, vyplývající ze soužití s degradujícím alkoholikem, který svou nekritičností, nezodpovědností, iracionalitou v chování, opilecky vypjatou dominancí a tyranizováním, neurotizoval partnerku, destabilizoval její psychickou rovnováhu, provokoval u ní labilitu afektů, sklon reagovat přepjatě v různých afektivních modalitách. V motivaci předmětného jednání obžalované znalec tak shledal i podíl energetického potencionálu, dlouhodobě kumulované psychické tenze, z předchozích negativních zážitků s manželem. Dále obžalované polehčuje, že čin spáchala pod vlivem hrozby ze strany poškozeného, zejména, že ji zlikviduje v zaměstnání (§ 33 písm. d/ tr. zák.). Obžalované též polehčuje, že trestného činu upřímně lituje (§ 33 písm. ch/ tr. zák.), své trestné jednání sama oznámila úřadům (§ 33 písm. i/ tr. zák.), neboť bezprostředně po činu se obžalovaná snažila poskytnout poškozenému laickou první pomoc zastavením krvácení a umělým dýcháním a následně na lince č. 155, prostřednictvím svého mobilního telefonu, se pokusila o přivolání první pomoci přes integrovaný záchranný systém. Při objasňování své trestné činnosti napomáhala všem orgánům činným v trestním řízení (§ 33 písm. j/ tr. zák.). Je možno tedy shrnout, že nalézací soud při úvaze o druhu a výši trestu, správně vyhodnotil skutečnosti, pro ukládání trestu rozhodující. Krajský soud postupoval podle všech zákonných hledisek, uvedených v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let proto plně odpovídá konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti jednání obžalované a nalézacímu soudu je nutno pouze vytknout to, že ve výroku napadeného rozsudku neuvedl ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr. ř.). Odvolací soud se dále zabýval tím, zda je nezbytné obžalovanou pro výkon uloženého trestu zařadit do věznice s ostrahou, jak to učinil nalézací soud. Soud prvého stupně správně v rámci těchto úvah uvedl, že možnosti nápravy obžalované nejsou nijak ztíženy. U obžalované se jedná o zcela výjimečné a ojedinělé vybočení z jinak řádného způsobu života. Soud druhého stupně proto po zvážení všech skutečností dané trestní věci, jež určují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalované, zejména s přihlédnutím ke znaleckým posudkům vypracovaným na obžalovanou z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, dospěl k závěru, že zařazení obžalované do typu věznice v souladu se zákonem (§ 39a odst. 2 písm. c/ tr. zák.), je pro obžalovanou nepřiměřeně přísné (§ 258 odst. 1 písm. e/ tr. ř.), a proto využil moderačního ustanovení upraveného v § 39a odst. 3 tr. zák. a zařadil ji pro výkon daného trestu do věznice s dozorem, kde bude její náprava zcela dostatečně zaručena. Nalézací soud se nedopustil pochybení ve výroku o náhradě škody. Zcela v souladu se zákonem zavázal obžalovanou povinností nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 1.167,- Kč a poškozené M.P. škodu ve výši 3.324,80 Kč s tím, že se zbytkem svého nároku na náhradu škody, byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem přisvědčil odvolání státního zástupce, že ve výroku o trestu napadeného rozsudku absentuje ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., když soud prvého stupně uložil obžalované trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby § 219 odst. 1 tr. zák. Současně na podkladě odvolání obžalované rozhodl v její prospěch, že s ohledem na okolnosti případu, je zcela zákonné aplikovat u ní ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a zařadit ji do mírnějšího typu věznice, než kam byla soudem nalézacím v souladu se zákonem zařazena. Odvolací soud proto rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. o částečném zrušení napadeného rozsudku ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a rozhodl tak, jak je shora uvedeno.