Skutková věta ve sdělení obvinění (od 1.1.2003 v usnesení o zahájení trestního stíhání) má představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité kvalifikace. Trestní stíhání obviněného je zákonně zahájeno tehdy, lze-li výkladem slov a slovních spojení užitých při popisu skutku, v souladu s jejich běžným jazykovým chápáním, dospět k poznatku, že znaky objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu jsou jimi dostatečně vyjádřeny. Je-li proto ve sdělení obvinění uvedeno, že obviněný „… pistolí ráže 9 mm, střelil do hlavy do levého ušního zvukovodu K.R., který následkům střelného poranění namístě podlehl…“, pak nevzniká pochybnost o důvodnosti zahájení trestního stíhání obviněného pro úmyslný trestný čin (trestný čin vraždy podle § 219 tr.zák.), neboť nezbytná forma úmyslného zavinění je v popise skutku (v souladu s chápáním pojmu slovesa „střelit“ – střelnou ránou zasáhnout nebo usmrtit) takto dostatečně vyjádřena, neboť naopak nedbalostní přivození výstřelu majícího za následek usmrcení poškozeného by bylo třeba příslušným způsobem, tj. odlišně vyjádřit. Z hlediska ochrany obviněného je třeba rovněž zvažovat, zda na svém obhajovacím právu nebyl poškozen z hlediska garancí čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména, zda byl dostatečně seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu. Ani z pohledu tohoto aspektu nelze považovat ve sdělení obvinění užité slovní vyjádření za nedostatečné.

Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl dle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., v rámci předběžného projednání obžaloby, v trestní věci obviněného Z.S., na nějž byla podána Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 26. 3. 2003 obžaloba, pro trestné činy vraždy dle § 219 odst. 1, krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a), e) a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že 1. dne 8. 6. 2002 kolem 20.00 hod. v K., v rodinném domě na ul. T. č. 41, okr. P., kde byl na návštěvě u svého známého K.R., tohoto střelil do hlavy pistolí značky CZ 85 COMBAT, ráže 9 mm LUGER, v úmyslu ho usmrtit, v důsledku čehož pak poškozený K.R. utrpěl vstřel, lokalizovaný v levé spánkové krajině, zlomeniny klenby a spodiny lební, zhmoždění mozkového kmene, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v levé spánkové krajině, temenní krajině vlevo a v obou týlních krajinách, prokrvácení levého spánkového svalu, krvácení do měkkých plen mozkových na bočních plochách levého čelního, spánkového a temenního laloku, spodní ploše levého čelního a spánkového laloku mozku, v okolí mozkového kmene a na horní ploše pravé mozečkové polokoule, otok mozku a mozkového kmene, akutní rozedmu plic, známky vdechnutí malého množství krve do dýchacích cest, drobnou povrchní škrábancovitou kožní oděrku na pravé tváři a podkožní krevní výron na dolním víčku pravého oka a na pravé paži, kdy těmto zraněním na místě podlehl, 2. následně po jednání, popsaném v bodě 1. obžaloby, které se událo dne 8. 6. 2002, kolem 20.00 hod. v K., v rodinném domě na ul. T. 41, okr. P., odcizil samonabíjející pistoli značky CZ 85 COMBAT ráže 9 mm Luger, v hodnotě 16.740,- Kč, 94 ks nábojů ráže 9 mm v hodnotě 423,- Kč, kdy tyto věci byly majetkem zemřelého K.R., a pánskou riflovou bundu v hodnotě 400,- Kč, majitele K.R., čímž způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 17.563,- Kč a tohoto jednání se dopustil přes tu skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 1 T 83/2000, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2001, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle názoru soudu prvého stupně trpí přípravné řízení závažnými procesními vadami, jež nelze napravit v řízení před soudem a v důsledku podstatné procesní vady je pak třeba opakovat prakticky všechny úkony přípravného řízení, když nelze trestní věc Z.S. považovat za řádně objasněnou. Tyto procesní vady pak soud shledal v následujících skutečnostech: 1. soud prvého stupně konstatoval, že v důsledku pochybení při vypracování usnesení policejní rady SKPV PČR Olomouc, PSM – 62/OL-2002, ze dne 9. 6. 2002 (č.l. 4), jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Z.S. pro trestné činy vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., došlo k podstatnému pochybení, když v samotném popisu skutku absentuje údaj, zda obviněný poškozeného K.R. střelil úmyslně, v důsledku čehož je zřejmé, že ignoroval subjektivní stránku trestného činu vraždy, jenž je trestným činem úmyslným a jak v samotném popisu skutku, tak i v odůvodnění tohoto rozhodnutí, neuvedl skutková zjištění, ze kterých by subjektivní stránka trestného jednání, které je kladeno Z.S. za vinu, bylo možno dovodit. V důsledku toho nepovažuje obvinění Z.S. toliko pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák. za zákonné s poukazem na názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ÚS 30/2000, stanovící v případě, že jde o úmyslný trestný čin, v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. V případě, že ignoroval policejní orgán při zahájení trestního stíhání subjektivní stránku trestného činu, potom toto zahájení trestního stíhání postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř. Právě správným postupem dle § 160 tr. ř., je realizována zásada řádného zákonného procesu, uvedeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Pokud zahájení trestního stíhání nemá zákonný podklad, došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. V návaznosti na to pak cituje ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř., tedy procesního předpisu, upravující trestní stíhání ve smyslu Listiny základních práv a svobod, dle nějž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který tento zákon stanoví. Jde-li o úmyslný trestný čin, musí být v usnesení o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka činu, který zavinil, případně i pohnutka a následek. Nalézací soud konstatoval, že Z.S. byl obviněn vadně, přičemž se jedná o vadu natolik podstatnou, že k tomuto úkonu nelze přihlížet a nelze učinit jiný závěr, než, že Z.S. pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., nebyl obviněn (obviněn zákonným způsobem). Podle jeho názoru pak toto pochybení nebylo zhojeno ani následným podáním obžaloby, v níž se již o úmyslném zavinění Z.S. v popisu skutku hovoří a je bezpředmětné, že zachování podmínek totožnosti skutku, popsaného v obžalobě a skutku, pro nějž je Z.S. podezřelý, neboť dle ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. obžalobu lze podat pouze pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění, k čemuž z výše uvedených důvodů nedošlo. Uvedený procesní nedostatek pak soud nemohl odstranit, neboť není v jeho kompetenci postupovat podle § 160 odst. 1 tr. ř., když uvedená podstatná vada přípravného řízení mohla a měla být odstraněna postupem státního zastupitelství dle § 174 odst. 2 tr. ř. v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení. Tato vada pak se prolnula i do odůvodnění usnesení, v rámci něhož nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 (věta poslední) tr. ř., jenž stanoví povinnost přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. V důsledku těchto zjištění dle nalézacího soudu v situaci, kdy lze konstatovat výrazné podezření, že Z.S. úmyslně zastřelil K.R. v případě, že orgány činné v přípravném řízení Z.S. formálně opětovně řádně obviní z trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., budou muset opakovat řadu úkonů ve věci, a to zejména výslech obviněného, všech svědků, jejichž výpovědi se této problematiky dotýkají a nové rozhodnutí o vypracování prakticky všech znaleckých posudků a odborného vyjádření z odvětví odorologie, když tyto úkony nelze považovat za neodkladné a neopakovatelné ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., 2. Nalézací soud poukázal dále na skutečnost, že v případě, že orgány činné v přípravném řízení shledají podmínky pro zahájení trestního stíhání Z.S. pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., mělo být toto řízení vedeno vůči obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi dle § 41 odst. 1 tr. zák. neboť z obsahu opisu rejstříku trestů obviněného, vyplývající odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 148/96, ze dne 22. 7. 1996, pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, z něhož byl podmíněně propuštěn dne 5. 3. 1999, když měl znovu spáchat zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro jiný, zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Z obsahu shromážděných důkazů vyplývá, že měly být splněny i materiální podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněnému pak by v rámci případného závěrečného prostudování spisu musí být předložen jako připojený i spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 148/96, k zajištění zachování veškerých procesních práv obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. 3. Přes konstatované závěry o procesní nepoužitelnosti znaleckých posudků poukázal současně i na neúplnost závěrů znaleckého posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická fyzikálně – chemická expertíza (č. l. 44 – 50), z něhož vyplývá, že na těle poškozeného K.R. byly zjištěny chemické stopy - částice indikující povýstřelové zplodiny na obou jeho rukou, přičemž dokazování a odborné zkoumání mělo být zaměřeno na vysvětlení, jak je možné, aby povýstřelové zplodiny byly u poškozeného na těchto místech nalezeny. Proto se domáhá doplnění rozsahu znaleckého zkoumání o řadu jednotlivých podrobných otázek, jimiž by tato skutečnost měla být zodpovězena, 4. Nalézací soud shledává nesprávnosti i při vypracování znaleckého posudku ke zkoumání duševního stavu obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Dle opatření o přibrání znalců ze dne 27. 6. 2002 (č. l. 114) v otázce č. 4: „Jaký byl motiv obviněného při spáchání trestného činu, charakterizujte obviněného po stránce volní a emocionální,“ pro vadnou formulaci otázky, když zjevně nepřípustným způsobem byla přejímána vina obviněného. Dále namítl nesprávný postup policejních orgánů v souvislosti s vyšetřením duševního stavu obviněného v situaci, kdy byl informován policejní orgán znalci o nespolupráci obviněného při vyšetření a nerespektování instrukcí, které byly vydány státní zástupkyní v souladu s výkladem o potřebném postupu orgánů činných v trestním řízení před uplatněným postupem ve smyslu § 116 odst. 2 tr. ř., umožňujícím, aby nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, byl obviněný pozorován ve zdravotnickém ústavu. Poukázal na výkladová ustanovení k § 116 odst. 2 tr. ř. s tím, že k tomuto postupu je možno přistoupit tehdy, když orgány činné v trestním řízení vyčerpaly všechny možnosti vyšetření duševního stavu obviněného nebo je-li z okolností, týkajících se jeho osoby zřejmé, že žádné jiné možnosti tu nejsou. Z hlediska nařízení pozorování obviněného zvláštním oddělením nápravného zařízení je vždy potřebné zvážit jeho nezbytnost, a to i s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán a osobu obviněného, neboť pozorování duševního stavu obviněného ve zdravotnickém zařízení představuje velmi závažný zásah do základních práv a svobod občanů. Proto jestliže znalec sdělí příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, že obviněný při vyšetření duševního stavu odmítá spolupracovat, je nutno obviněného vyslechnout, dotázat se ho na důvody odmítání spolupráce, poučit ho o možnosti nařízení pozorování jeho duševního stavu. Jestliže setrvá na odmítavém stanovisku, znalcům se předloží všechny doklady, potřebné k podání znaleckého posudku, včetně znaleckých posudků, založených v trestních spisech o předcházejících odsouzeních, případně ve spisech, vedených u soudů v občanskoprávních věcech, jsou-li k dispozici. Pokud obviněný dále odmítá spolupracovat při vyšetření duševního stavu standardním způsobem, opatří se vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie nebo sexuologie, zda může na základě podkladů, jež má k dispozici, vypracovat znalecký posudek. Jestliže z jeho vyjádření vyplývá, že bez pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení nemůže učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu, je namístě nařídit pozorování duševního stavu obviněného. Dle názoru nalézacího soudu obviněný byl sice dotázán k důvodům odmítnutí vyšetření duševního stavu, ovšem nebyl upozorněn, že jeho duševní stav bude možno vyšetřit postupem podle § 116 odst. 2 tr. ř. a znalci následně vypracovali znalecký posudek, ač z obsahu spisu není zřejmé jejich předchozí vyjádření, zda mohou za daného stavu učinit spolehlivě diagnostické závěry. Taktéž se domnívá, že formulování psychiatrické části znaleckého posudku pouze na základě vyšetření, provedeného psychologem, je nepřípustné, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 2/1988-24, řešící obdobnou problematiku. Domnívá se proto, že vyšetření duševního stavu orgány činné v přípravném řízení podcenily a že uvedená pochybení vylučují, aby vypracovaný znalecký posudek bylo možno považovat za použitelný v řízení proti obviněnému. Ze všech těchto důvodů shledal nalézací soud podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 192 tr. ř. pak soud rozhodl o vazbě obviněného Z.S., když ponechal obviněného z důvodů, uvedených v § 67 písm. a, c) tr. ř., ve vazbě, neboť důvody vazby útěkové a předstižné nadále přetrvávají. V rámci zdůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal zejména na skutečnost, že s ohledem na výše uvedený rozbor, trestní stíhání obviněného pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a, e) tr. zák. a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., bylo shledáno zákonným, přičemž u obviněného s poukazem na konkrétní skutečnosti, jeho osobní poměry, tvrzení svědka H., že se mu Z.S. svěřil, že chce utéci do Ameriky a prostřílet se přes hranice, když u něj byl nalezen cestovní pas na cizí jméno, platná jízdenka do Brna a odcizená pistole poškozeného, i s ohledem na předcházející trestní minulost obviněného, konstatoval, že vazební trestní stíhání vůči němu je zákonné a důvodné. Výše uvedené usnesení, a to pouze ve výroku, jímž byla trestní věc obviněného Z.S. vrácena státnímu zástupci k došetření, napadl včas a řádně podanou stížností toliko Krajský státní zástupce v Ostravě, pobočka v Olomouci. V odůvodnění podané stížnosti namítl, že hodnocení krajského soudu k problematice řádného sdělení obvinění, je ryze formální s tím, že se fakticky domáhá, aby subjektivní postoj obviněného byl v popisu skutku vyjádřen slovy „v úmyslu usmrtit.“ Namítá, že z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 46/96 takový požadavek nelze vyložit. Podle § 160 odst. 1 tr. ř. musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Je rovněž nepochybné, že musí z popisu skutku vyplývat i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, případně pohnutka a následek. Podle názoru stěžovatele usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje natolik konkrétní popis skutku, že tento nemůže být zaměněn s jiným a obsahuje i zákonné označení trestného činu a z popisu skutku rovněž vyplývá i subjektivní stránka trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Z popisu, že dne 8. 6. 2002 v K., v bytě manželů R., kolem 19.00 hod., pistolí ráže 9 mm, střelil do hlavy do levého ušního zvukovodu K.R., který následkům střelného poranění namístě podlehl, atd., lze dovodit úmysl pachatele usmrtit jinou osobu jednak z povahy předmětu, kterým byl útok veden, tedy pistole ráže 9 mm, způsobu použití pistole a místa zásahu na těle poškozeného, kam byl útok veden (střelba z blízkosti do oblasti hlavy poškozeného, a to konkrétně do oblasti levého ucha). V této souvislosti poukazuje zejména, že okolnosti subjektivního charakteru, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy (tedy z povahy předmětu, kterým byl útok veden, způsobu použití pistole místa zásahu na těle poškozeného kam byl veden útok, střelba do konkrétní oblasti levého ucha), a to zvláště za situace, jaká nastala v této trestní věci, kdy se obviněný odmítá k věci vyjádřit, což je nepochybně jeho právo. Taktéž namítá, že ve věci nenastala stejná, či obdobná situace, jak byla řešena v rozhodnutí Ústavního soudu, jenž citoval v konkrétní věci, že vyšetřovatel policie ve sdělení obvinění zcela ignoroval subjektivní stránku trestného činu, když ani netvrdil, že by byla naplněna, ani v tomto směru neuvedl žádné okolnosti. Dále stěžovatel namítl, že opakovaně rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo přezkoumáváno jak okresním, tak krajským soudem v rámci rozhodování o vazbě obviněného a konečně i samotným Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, když dne 1. 4. 2003, rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě, když neshledal, že by obviněný nebyl řádně pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., obviněn. Státní zástupce taktéž poukazuje na rozpornost názoru nalézacího soudu, když na jednu stranu považuje usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 6. 2002 za procesně vadné, ve vztahu k trestnému činu vraždy, a to včetně odůvodnění, avšak totéž rozhodnutí považuje za procesně relevantní, ve vztahu k trestnému činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., ač se také jedná nepochybně o úmyslný trestný čin. Domnívá se, že při přistoupení na argumentaci krajského soudu o formálním požadavku na vyjádření zavinění v popisu skutku, by bylo obtížné se vypořádat s případy, kdy trestní stíhání je zahajováno pro trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti a v průběhu dokazování, při zachování totožnosti skutku, je zjištěno, že se jedná o trestný čin vraždy, kdy nepochybně nebude vyjádřeno v původním rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, že pachatel jednal v úmyslu poškozeného usmrtit. K námitce nesprávné kvalifikace jednání obviněného s tím, že měl být stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., poukazuje na návrh státní zástupkyně z 26. 3. 2003, podaný společně s obžalobou, aby soud, ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř., upozornil obviněného, že jeho jednání je možno takto kvalifikovat s tím, že soud není právní kvalifikací, uvedenou v obžalobě, vázán. K námitkám krajského soudu k obsahu posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická fyzikální – chemická expertíza jen konstatuje, že doplnění tohoto znaleckého posudku může soud vyžádat v rámci hlavního líčení. K tvrzení o základním pochybení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, státní zástupce konstatuje, že předmětný znalecký posudek nebyl vypracován pouze na základě vyšetření, provedeného psychologem, jak se krajský soud domnívá, ale na str. 2 znaleckého posudku znalci hovoří o tom, z čeho vycházeli při vypracování posudku, když uvádí, že v rozsahu komplexního vyšetření se uskutečnilo jen psychologické vyšetření (s ohledem na nespolupráci obviněného), když v případě psychiatrického vyšetření bylo realizováno dílčí vyšetření, pozorování a analýza celkového chování vyšetřovaného. Při koncepci závěrů znaleckého posudku tedy znalci vycházeli z poznatků vlastních odborných vyšetření i z informací, získaných analýzou rozsáhlého spisového materiálu, který měli k dispozici a který mj. obsahoval i dva předchozí znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jež byly k osobě obviněného vypracovány. Namítl, že v případě pochybností soudu nic nebrání, aby si nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Za této situace se státní zástupce domáhal, aby z podnětu podané stížnosti bylo napadené usnesení ve výroku pod bodem I. stížnostním soudem zrušeno a dle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, podle § 147 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadené části rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, jež jeho vydání předcházelo, přičemž shledal podanou stížnost důvodnou. 1. Základní problém rozhodnutí nalézacího soudu o splnění podmínek vrácení věci státnímu zástupci k došetření, spočívá v hodnocení, zda citovaný obsah usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Z.S., ze dne 9. 6. 2002 (č. l. 4), v jeho popisu skutku, jakož i v obsahu odůvodnění, splňuje podmínky ustanovení § 160 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř., stanovící, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Trestní stíhání obviněného bylo uvedeným usnesením zahájeno pro trestný čin vraždy a krádeže podle § 219 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 6. 2002 v K., v bytě manželů R., ul. T. č. 41, kolem 19.00 hod. pistolí ráže 9 mm, střelil do hlavy do levého ušního zvukovodu K.R., který následkům střelného poranění namístě podlehl, poté z bytu odcizil pistoli CZ 85 COMBAT, v. č. F0634, ráže 9 mm a náboje a riflovou bundu ke škodě K.R., vše v hodnotě nejméně 10.000,- Kč a když z místa odcházel, potkal se ještě v domě s manželkou poškozeného A.R., která ho zná, řekl jí, že byl vrátit půjčené věci a z místa odešel. V prvé řadě je třeba konstatovat, že samotné vymezení skutku (tzv. skutková věta), je stěžejní pro celý průběh trestního řízení, neboť je základem pro zkoumání, zda bylo zajištěno zachování totožnosti skutku, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání se skutkem, uvedeným v žalobním návrhu, ve smyslu § 177 písm. c) tr. ř. a rozhodnutím soudu ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. (příp. § 120 odst. 3), při respektování obžalovací zásady a tím i pro zachování základní zásady trestního řízení, práva na obhajobu, vycházející v pravé řadě z práva obviněného být seznámen s obsahem obvinění, jež je mu kladeno za vinu. Skutková věta má vyjadřovat stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění orgánů činných v trestním řízení v konkrétní důkazní situaci dopustil, když popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jimiž je obžalovaný vinným, když popis způsobu spáchání trestného jednání je odvislý od povahy konkrétního skutku. Jiný popis zaslouží majetkové trestné činy, jiný trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, případně trestné činy verbálního charakteru, apod. Každopádně však skutková věta má představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Na druhé straně ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti, než ty, které mají oporu v provedeném dokazování. Jestliže znakem objektivní stránky je i způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově, nikoli právně. Při hodnocení, zda popisovaný skutek odpovídá těmto požadavkům a v důsledku toho i ústavně chráněným právům, zejména zásadě řádného zákonného procesu, ve smyslu § 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je nutno zkoumat, zda obsah popisovaného skutku odpovídal konkrétním skutečnostem, z nichž mohl policejní orgán při zahájení trestního stíhání vycházet a zda takto vymezený popis skutku mohl vést k závěru o nutnosti zahájení trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., tedy, zda bylo důvodné podezření v závěru, že střelné poranění poškozeného způsobil úmyslně obviněný Z.S. a zejména, zda základní formální znaky trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., tedy objektivní a subjektivní stránka trestného činu, je v popisu skutku obsažena a zejména pro obviněného srozumitelně popsána. Stížnostní soud se neztotožňuje plně se závěry nalézacího soudu, že by v samotném skutku tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, nebylo možno shledat i naplnění subjektivní stránky trestného činu, jenž je kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., když je třeba vzít na zřetel, že popis skutku nemá obsahovat právní vyjádření, ale skutkový popis způsobu provedení činu, tedy znaky objektivní stránky, z nichž lze dovodit i subjektivní stránku trestného činu, zahrnující znaky, týkající se psychiky pachatele. Objektivní stránka trestného činu zahrnuje především obligatorní znaky, jimiž jsou jednání, následek a příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním a následkem. Jednání ve smyslu trestního práva je základní složkou objektivní stránky trestného činu a je nutno je chápat jako projev vůle pachatele ve vnějším světě, jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru, s nímž je spojována vnitřní složka (tedy vůle) se složkou vnější (projev vůle) a jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. Z hlediska konkrétního případu pak je nutno v obsahu vyjádření, kladeného obviněnému za vinu, že pistolí střelil do hlavy do levého ušního zvukovodu poškozeného K.R., který následkům střelného poranění namístě podlehl, spatřovat popis konání (jako vůli řízeného pohybu), jenž je v příčinné souvislosti s popsaným následkem, tedy usmrcením poškozeného. Při výkladu pojmu slovesa „střelil,“ je nutno vycházet z jazykového rozboru. Dle slovníku spisovné češtiny (vydaného Akademií Praha 1998), je pojem „střelit“ vykládán, jako střelnou ranou zasáhnout nebo usmrtit, shodně také zastřelit. Při hodnocení, zda tento popis skutku tedy obsahuje i subjektivní stránku trestného činu vraždy, je proto nutno vycházet z toho, jak je běžně jazykově chápán a zejména, jak je logicky společností pojímán a chápán i samotným obviněným. Ten v průběhu dosavadního řízení k věci sice odmítl vypovídat, ale z jeho stručného vyjádření ve výpovědi (na č. l. 173), kdy toliko sdělil, že poškozeného nezabil a v rámci písemného prohlášení ze dne 11. 3. 2003 (č. l. 264) z něhož je zřejmé, že chápe, že je viněn „ze zavraždění“ poškozeného K.R. a je zřejmé, že i obžalovaný chápe tento pojem právě jako úmyslné usmrcení poškozeného, které je mu kladeno za vinu, byť toto popírá. Je také nutno poukázat na právě v trestněprávní praxi obvyklý rozdílný způsob slovního popisu násilného trestného jednání, páchaného z nedbalosti, ve formě, např. při manipulaci se zbraní nedopatřením vyšel výstřel apod., jimiž právě je zdůrazňována odlišnost nedbalostní formy subjektivní stránky trestného jednání od obvyklého, poněkud příliš zaužívaného, stručného právnického způsobu popisu, užívaného v případě úmyslného zavinění, jako v případě popisu skutku v obžalobě. Stížnostní soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce i s výše uvedeným výkladem, že konstatovaná neúplnost a nepřesnost vyjádření v usnesení o zahájení trestního stíhání není totožná s citovaným případem, jenž byl předmětem rozhodnutí Ústavního soudu, v němž se jednalo o trestní jednání celníka, u něhož v popisu skutku v záznamu o sdělení obvinění, nebylo možno dovodit z žádných skutkových okolností, z nichž by bylo možno stanovit naplnění zákonných znaků trestného činu. Obdobná nesprávnost pak byla konstatována i v dalším rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/99, jakož i v dalších rozhodnutích. Ve všech zjištěných případech se ovšem jedná o popis skutkově složitého jednání, z něhož, na rozdíl od obsahu trestného jednání, popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Z.S., není možno jak obsah subjektivní stránky, tak zejména objektivní stránky, tedy popis konkrétního jednání, které bylo kladeno jednotlivým obviněným za vinu, dovodit. Je třeba zdůraznit, že skutkový popis nemá být právním vyjádřením trestného jednání a na druhé straně dostatečně výstižné zjištění skutkového stavu věci v době a v rozsahu konkrétního provedeného dokazování, resp. shromážděných informací, zajištěných prověřováním ve smyslu § 158 tr. ř., že byl spáchán trestný čin. Je nutno připustit oprávněnost námitky nalézacího soudu, že samotný výrok tohoto usnesení ve společném popisu dvou samostatných trestných činů, jež měly být spáchány ve vícečinném souběhu. Stručný popis skutkového děje mohl být přesnější a výstižnější. Na druhé straně nutno konstatovat, že formální nesprávnosti, ačkoliv jsou nežádoucí a nemělo by k nim docházet, jestliže nemají podstatný význam, nemohou založit nezákonnost, či protiústavnost a nemohou být respektovány jako důvody, pro které by celé trestní řízení mělo být anulováno (obdobně rozhodl Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 486/98). Hodnocení významu každé formální nepřesnosti a pochybení orgánů činných v trestním řízení je nutno dát vždy do souvislosti s konkrétním případem, zejména pak, zda případné pochybení je takové povahy, jenž může ohrozit základní práva obviněného v trestním řízení a objektivně pak jeho právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k námitce nalézacího soudu je třeba hodnotit, zda obviněný popsaným postupem byl poškozen na svém právu na obhajobu, zejména ve vztahu k mezinárodně uznávanému minimu práv obviněných z trestného činu, obsaženém v ustanovení článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za niž je považováno : a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby, c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují, d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch ze stejných podmínek, jako svědků proti sobě, e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Z obsahu vyjádření obžalovaného je zřejmé, že je srozuměn dostatečnou měrou s povahou a důvodem svého obvinění z trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák., lze tedy konstatovat v situaci, kdy ani v žádném dalším z bodů těchto citovaných jeho práv nebyla zjištěna žádná podstatná porušení v neprospěch obviněného a jeho práva v průběhu přípravného řízení byla zachována. Při tomto hodnocení pak i v souvislosti s obsahem námitky, uvedené ve stížnosti státního zástupce, je nutno poukázat taktéž na obsah publikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp.zn. 9 To 110/98, hodnotící porušení práva na obhajobu v případě, že pachatel trestného činu pokusu vraždy dle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., byl chybně obviněn z trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., jenž nezakládá nutnost obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., z čehož pak byl dovozen závěr o porušení práv na obhajobu pachatele. V důsledku toho byl učiněn závěr o nezákonnosti provedených důkazů v době nezabezpečení podmínek nutné obhajoby. V trestním případu obviněného Z.S. ovšem k takovémuto porušení práv obviněného očividně nedošlo, neboť obviněný byl od počátku zastoupen ustanovenou obhájkyní a je zjevné, že jeho právo na právní pomoc a na obhajobu bylo zabezpečeno. Z těchto všech důvodů dospěl stížnostní soud k závěru, že podstatné tvrzení nalézacího soudu, že na obviněného Z.S. nelze hledět jako na obviněného z trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák., není oprávněné a postup policejního orgánu není v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 tr. ř., jakož i s dalšími právy obviněného, zakotvenými v jednotlivých mezinárodně právních úmluvách. Samotné pochybení, jehož se dopustil policejní orgán, když do odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného neuvedl jako skutečnost, jež odůvodnila závěr o důvodnosti trestního stíhání pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák. i poznatky získané od jednotlivých vyslechnutých osob, v rámci podaných vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr.ř. (zejména A.H. č. l. 227 a násl.), je nutno hodnotit fakticky obdobně, tedy jako porušení ustanovení § 160 odst. 1 věta poslední tr. ř., ovšem bez souvislosti s porušením dalších práv obviněného na spravedlivý proces, když všichni jednotliví svědkové, od nichž byly získány před zahájením trestního stíhání poznatky k jednání obžalovaného, byli zákonným řádným způsobem v průběhu tohoto přípravného řízení vyslechnuti a právo obviněného na uplatnění jeho obhajoby bylo zachováno. Podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., může soud po předběžném projednání obžaloby vrátit státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout a v řízení před soudem by takové došetření bylo, v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení, spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci neshledal v namítaném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání obviněného závažnou procesní vadu, jež by mohla vést k rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Taktéž další, nalézacím soudem uváděné námitky k průběhu přípravného řízení, takovýto postup neodůvodňují. 2. Je nutno připustit oprávněnost námitky nalézacího soudu, že již v průběhu přípravného řízení orgány činné v přípravném řízení měly zvážit v situaci, kdy disponovaly rejstříkem trestů obviněného i obsahem spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 7 T 148/96, splnění podmínek pro stíhání obviněného, jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. a v jednání těchto orgánů lze spatřovat pochybení v ustanovení § 160 odst. 6 tr. ř. Na druhé straně je nutno konstatovat oprávněnost stížnosti státního zástupce v tom směru, že samotným právním posouzením žalovaného skutku není soud vázán a ustanovení § 190 odst. 2 tr. ř. a § 225 odst. 2 tr. ř. zakotvuje postup soudu při event. odchylném právním posouzení žalovaného skutku, jenž nemůže být na újmu obviněného, když v rámci řízení před soudem, bude nutno veškeré podklady, potřebné pro uvážení, zda jsou splněny uvedené podmínky, probrat. 3. Naznačená potřeba doplnění závěrů znaleckého posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická, fyzikální - chemická expertíza (viz strana 7, 8 napadeného usnesení), je zjevně zcela oprávněná, ovšem dle názoru stížnostního soudu doplnění tohoto znaleckého vyjádření, v rozsahu naznačených otázek, nemůže být spojeno s výraznými obtížemi a nemůže být zjevně na újmu rychlosti řízení, a proto nemůže být důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. 4. Lze připustit oprávněnost námitky nalézacího soudu ve směru nepřesnosti, či nepřípustné formulace otázky č. 4, zadané v rámci opatření o přibrání znalců k posouzení duševního stavu obviněného. Ovšem je zcela zřejmé, že samotným znalcům tato formulační nepřesnost byla natolik zřejmá, že z jejich vyjádření (č. l. 136 –137) nelze dovodit jakoukoliv formu ovlivnění takto položenou otázkou. Stížnostní soud se dále neztotožňuje s námitkami nalézacího soudu stran nesprávného postupu orgánů přípravného řízení při vypracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného. Z obsahu vyjádření ustanoveného znalce prim. MUDr. B.N. (č. l. 116) je zřejmé, že obviněný opakovaně odmítl účast na vyšetření a při snaze policejního orgánu o vysvětlení jeho postoje na tomto negativistickém přístupu k tomto úkonu v trestním řízení setrval a odmítl se s policistou provádějícím úkon dále bavit. Z obsahu následně vypracovaného znaleckého posudku je zcela zřejmé, že znalci dospěli k závěru o svých schopnostech v rámci částečně provedeného vyšetření znalcem z oboru psychologie a dílčího psychiatrického vyšetření, realizovaného na podkladě pozorování analýzy celkového chování obviněného a zejména z rozsáhlého písemného materiálu z předcházejících trestních věcí obviněného, v nichž byl tento opakovaně znalci z oboru psychiatrie zkoumán, tak, jak jsou uvedeny na straně 17 - 19 znaleckého posudku. Za takovéto situace nelze považovat absenci předchozího vyjádření znalců, zda mohou z těchto zjištění a materiálů učinit spolehlivě diagnostické závěry, za skutečnost, jež by sama o sobě mohla vést k závěru, že obsah znaleckého posudku je pro důkazní řízení nepoužitelný. Také absence případné pohrůžky či upozornění obviněného na možnost zkoumání jeho duševního stavu pozorováním ve zdravotnickém ústavu (dle § 116 odst. 2 tr. ř.) nebo případná pohrůžka či rozhodnutí podle § 66 tr. ř. v konkrétním případě obviněného, jenž obdobně postupoval i v dřívějším řízení, nemůže vést k hodnocení o nezákonnosti takovéhoto postupu. V další části odůvodnění si nalézací soud fakticky odporuje, když namítá, že formulováním psychiatrické části znaleckého posudku, bez provedeného vyšetření psychiatrem, považuje za nepřípustné a na druhé straně poukazuje na výklad ustanovení § 116 odst. 2 tr. ř., z něhož lze dovodit za uznávaný zákonný postup, vypracování znaleckého posudku i bez samotného psychiatrického vyšetření i bez nařízeného pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu. S ohledem na to, že lze předpokládat v natolik závažné trestní věci provedení před soudem osobního výslechu jednotlivých znalců, včetně znalců z oboru psychiatrie, kteří vypracovali znalecký posudek k posouzení duševního stavu obviněného, k objasnění jednotlivých podrobností k obsahu znaleckého posudku a způsobu jeho vypracování, mohou být znalci soudem a stranami podrobně vyslýcháni. Pro účely hodnocení objektivnosti tohoto znaleckého posudku bude ovšem třeba opatřit veškeré spisové materiály, z nichž znalci vycházeli (viz strana 3 znaleckého posudku výpis ze spisového materiálu, když nalézací soud doposud připojil jen část spisů) tak, aby popsaná zjištění znalců, z těchto materiálů vyplývajících, byla soudem přezkoumatelná a obviněnému nebylo upřeno právo se k těmto důkazům vyjádřit. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je nutno závěrem konstatovat, že Vrchním soudem v Olomouci nebyly shledány podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. z toho důvodu stížnosti Krajského státního zástupce v Ostravě, pobočka Olomouc, vyhověl a dle § 149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. byla uvedená část napadeného usnesení zrušena a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.