Rozhodování o výkonu rozsudku cizího státu podle § 384d odst. 1 TrŘ spočívá v maximálním přiblížení výměry trestu a způsobu jeho výkonu trestu, který byl obsahem uznaného rozsudku ve smyslu § 384a TrŘ. Při tomto rozhodování nepřísluší soudu otázku viny přezkoumávat. Vykonávající stát je dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy vázán druhem a délkou trvání trestu uloženého odsuzujícím státem. Aplikace čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňujícího uložení jiného trestu za podmínky, že druh a délka trvání neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, není odůvodněna, má-li být vykonán trest odnětí svobody, jež svou výměrou nepřevyšuje nejvyšší obecně příslušnou hranici trestu odnětí svobody uvedenou v ustanovení § 39 TrZ, zejména pak nepřevyšuje-li výměra trestu i horní hranici tohoto druhu trestu stanoveného na čin odpovídající právní kvalifikace dle právního řádu vykonávajícího státu. Při rozhodování o způsobu výkonu tohoto trestu se aplikují zásady obsažené v ustanovení § 39a TrZ, příslušný typ věznice, v němž má odsouzený pokračovat ve výkonu trestu, ovlivňuje výměra uloženého trestu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.6.2003, č.j. 3 Nt 361/2003-72, bylo rozhodnuto o povinnosti odsouzeného T.Ž. vykonat na území České republiky zbytek trestu odnětí svobody uloženého mu za trestný čin protiprávního dovozu narkotik podle oddílu 162, § 1, § 3 věta první, § 5 tr. zákoníku Norského království v trvání 15 let rozsudkem Odvolacího soudu v Borgartingu, Norské království, ze dne 17.12.1999, sp.zn. 99-01038 M/01, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Výboru pro prozatímní odvolání při Nejvyšším soudu Norského království dne 28.3.2000. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl odsouzený T.Ž. zařazen pro výkon zbytku tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek soudu prvého stupně právní moci nenabyl, neboť byl bezprostředně po vyhlášení ve veřejném zasedání napaden odvoláním odsouzeného T.Ž. Ve zdůvodnění odvolání vypracovaném jeho obhájcem Mgr. V.E. odsouzený T.Ž. namítá, že nalézací soud nesprávně právně posoudil předmětnou věc, když chybně aplikoval Úmluvu o předávání odsouzených osob, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 553/1992 Sb., zejména co se týče ustanovení článku 10. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a mu nově uložen podstatně mírnější trest odnětí svobody. Odsouzený T.Ž. ve svém zdůvodnění odvolání namítal, že již v původním rozsudku odsuzujícího státu se poukazuje na skutečnost, že vězni s cizí státní příslušností se podle praxe propouštějí dříve než Norové z důvodu těžších podmínek výkonu trestu. S tímto bodem rovněž souvisí vydávaný zápočet trestu, který poukazuje na možnosti propuštění podle § 35 a § 36 norského trestního zákona a další možnosti. Již na základě těchto skutečností je patrné, že vynesený rozsudek tak, jak byl odůvodněn Krajský soudem v Ostravě porušuje ve své podstatě čl. 10 Úmluvy a značně zhoršuje trest co do jeho délky. Dále namítá, že tomuto ustanovení také odporuje zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť podle zákonů odsuzujícího státu má odsouzený rovněž právo na krátkodobé opuštění věznice po odpykání jedné třetiny trestu, maximálně však čtyř let. Proto i v tomto bodě Krajským soudem v Ostravě vynesený rozsudek jednoznačně zhoršuje podmínky odsouzeného. V neposlední řadě je vykonávající stát rovněž vázán skutkovými zjištěními tak, jak přímo či nepřímo vyplývají z rozsudku, který byl vynesen v odsuzujícím státě. Z toho důvodu proto trestný čin tak, jak je popsán v rozsudku odsuzujícího státu neodpovídá trestnému činu podle § 187 odst. 4 tr.zák. Krajský soud nepostupoval správně, zhoršil ve svých důsledcích druh i délku původně uloženého trestu. Odsouzený T.Ž. prostřednictvím svého obhájce, Mgr. V.E., v doplnění odvolání uvádí, že napadený rozsudek je nesprávný po formální stránce, a to proto, že výrok rozsudku postrádá vyjádření vyměřované výše trestu. Výrok, že má odpykat zbytek trestu je neurčitý a nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, jaký konkrétní trest je mu ukládán co do jeho výše. Odvolatel nesouhlasí s výkladem Úmluvy, jak to učinil nalézací soud, a to ve vztahu k trestu odnětí svobody, který by měl odpykat na základě rozsudku odvolacího soudu Norského království za jím pravomocně odsouzený trestný čin nelegálního dovozu narkotik. V případě pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody je ve smyslu ustanovení čl. 10 Úmluvy vázán vykonávající stát, tj. ČR, druhem a délkou trvání trestu tak, jak byl uložen odsuzujícím státem. To je obecné pravidlo pro rozhodování soudu vykonávajícího státu. Tato norma je však v ustanovení čl. 10 odst. 2 prolomena v tom smyslu, že pokud je druh a délka trvání tohoto trestu neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, nebo pokud to jeho právní řád vyžaduje, tento stát může soudním nebo správním rozhodnutím přizpůsobit sankci trestu nebo opatření stanovené mu jeho právním řádem za obdobné trestné činy. Nalézací soud proto vcelku správně vyložil ustanovení Úmluvy v tom smyslu, že umožňuje přizpůsobení sankce – trestu za obdobné trestné činy, že umožňuje soudu vykonávajícího státu přizpůsobit sankci – trest podle sankce za obdobné trestné činy vykonávajícího státu. Neobstojí však závěr nalézacího soudu, že oním obdobným trestným činem je trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 4 tr.zák., který je ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí 10-15 roků, takže trest, který mu byl uložen norským soudem v trvání 15 roků je uložen v rámci této trestní sazby, a proto nepřichází v úvahu přizpůsobení sankce, snížení uloženého trestu odnětí svobody, v úvahu. Tento závěr nesprávně buduje údajně na rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2002, kterým byl uznán na území ČR rozsudek norského Borgartingu. Výklad rozsudku Nejvyššího soudu, že skutek, za který byl odsouzen v Norsku vykazuje znaky trestného činu podle ustanovení § 187 odst. 4 tr. zák., je nesprávný. Nejvyšší soud výrokem svého rozsudku rozhodl pouze v tom smyslu, že se uznává rozsudek norského Borgartingu na území ČR, podle kterého se dopustil skutku spočívajícího v tom, že s Marwalovou dne 3.12.1997 přivezli asi 18,81 kg heroinu do Norska, přes Dánsko a Švédsko. Droga byla uschována mezi vnitřním blatníkem a nárazníkem osobního auta Toyota. Takto vymezený skutek však nezakládá skutkovou podstatu trestného činu podle ustanovení § 187 odst. 4 tr.zák. Zakládá skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odstavce třetího tr.zák. Tento trestný čin je však ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí sazby od 5 do 12 roků. Trest odnětí svobody uložený norským soudem v trvání 15 roků je tak neslučitelný s trestní sankcí vykonávajícího státu, tj. ČR. Kdyby byly odsuzujícím norským soudem zjištěny skutečnosti kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr.zák., jak je naznačil nalézací soud, tak by nic nebránilo tomu, aby mu norský soud uložil přísnější trest odnětí svobody, jak to umožňuje ustanovení oddílu 162 norského trestního zákoníku, který připouští uložení trestu v rozsahu až 21 roků za nedovolené nakládání s narkotiky za zvláště přitěžujících okolností, kterými by byly nepochybně skutečnosti zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 187 odst. 4 tr.zák., tj. že čin byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Naopak, skutková podstata trestného činu, za který byl odsouzen norským soudem, je vymezena tak, že trest odnětí svobody v trvání 3 až 15 roků se uloží tomu, kdo manipuluje se značným množstvím narkotika. Značné množství narkotika je však kvalifikačním momentem pro použití přísnější trestní sazby odstavce třetího § 187 tr.zák., kde je stanovena trestní sazba v rozpětí 2 až 10 roků, z toho důvodu nalézací soud pochybil, když nepřizpůsobil výši trestu a výrok o zařazení pro výkon trestu ustanovení 187 odst. 3 tr.zák. a ustanovení § 39a odst. 2 tr.zák. Nalézací soud pochybil při výkladu Úmluvy také v tom smyslu, že při rozhodování o případném přizpůsobení sankce nerespektoval ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že rozhodnutím o trestu vykonávajícího státu nemůže být zhoršena sankce uložená norským soudem, kterou je nutno rozumět nejenom trest odnětí svobody co do jeho délky, ale i možnost zkrátit výkon uloženého trestu podmíněným propuštěním z jeho výkonu. V tomto směru se nalézací soud věcí vůbec nezabýval. Kdyby tak učinil, zjistil by, že podle trestního zákona Norského království mohl být jako cizinec podmíněně propuštěn z výkonu trestu dle § 36 k 2.6.2005. Podle napadeného rozsudku však může být podmíněně propuštěn nejdříve po odpykání 2/3 uloženého trestu, tj. po 10 letech jeho výměry, tedy až dne 4.12.2007. Na podporu své obhajoby předložil odvolacímu soudu Soningstidsberegning z 29.6.2000 věznice Ullersmo, případně navrhuje, aby bylo řízení doplněno dotazem na tuto věznici za účelem ověření jeho tvrzení. V tom smyslu poukazuje rovněž na odůvodnění rozsudku norského Borgartingu (str. 4 a 5 rozsudku), kde v souvislosti s úvahami o výši trestu uvádí odvolací soud, že na okolnost, že je cizinec a že zažije tvrdší podmínky při výkonu trestu v Norsku než norští občané, se nemůže brát zřetel. Poukazuje se současně na to, že vězni s cizí státní příslušností se podle praxe propouštějí na zkoušku o něco dříve než Norové právě z důvodu těžších podmínek výkonu trestu. Nalézací soud pro výkon trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele. Proti tomu ve věznici v Norsku odpykával uložený trest v takových podmínkách, že byl od 4.12.2001 zařazen do zvýhodněného režimu, který spočíval v tom, že byl umístěn na oddělení bez ostrahy s možností opuštění věznice až na 30 dnů v roce dlouhodobě a krátkodobě s možností opuštění věznice na dobu 20 hodin. K těmto skutečnostem nalézací soud nepřihlédl. Podmínky výkonu tohoto trestu v Norsku jsou pak daleko mírnější než podmínky podle rozhodnutí nalézacího soudu. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k novému rozhodnutí nalézacímu soudu s tím, aby řízení doplnil zprávami z věznice Ullersmo fengsel v Norsku. U veřejného zasedání před odvolacím soudem odsouzený T.Ž. uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2002 četl ve věznici v Norsku a bylo tam pouze uvedeno, že trestný čin by odpovídal v České republice § 187 a dále bylo anglicky přeloženo celé znění § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4 tr.zák. vč. trestních sazeb. Nebylo tam uvedeno, že to bylo kvalifikováno jako trestný čin podle § 187 odst. 4 tr.zák. K žádosti o přeřazení jej vedly skutečnosti v jeho rodině. V Norsku studoval. Obětoval tedy studia, protože jej potřebovala jeho dcera a matka. Z norského trestního zákoníku vyplývá, že se vykonávají pouze 2/3 trestu, u cizince je to pouze 7/12, pokud je jim uloženo vyhoštění. On vyhoštění z Norska má. Podle norského práva měl možnost požádat i o poloviční propuštění z výkonu trestu. Má u sebe výkon trestu, jeho obhájce ho již předložil, je tam uveden § 35 a § 36 norského zákona, je tam také datum z roku 2001, což předpokládá dle norských vězeňských podmínek možnost opuštění věznice na delší dobu. Toho nevyužil, protože mu právník poradil, že pokud těchto výhod nebude využívat, bude mít možnost dřívější propuštění před odpykáním poloviny trestu. V Norsku pracoval, měl ve věznici důvěru. Má problémy v rodině, jeho dcera začala navštěvovat psychologa z důvodu citové závislosti na něm. Toto překonala poté, co s ní byl v telefonickém kontaktu z věznice. Problémy má však dodnes, je v pubertálním věku. Jeho matka stále pracuje, aby podporovala jeho dceru a navíc se stará ještě o svoji nemocnou matku. Odvolatel se staral o syna své družky, kterému tragicky zemřel otec. S oběma dětmi byl v kontaktu písemně i telefonicky, avšak toto přímý kontakt nenahradí. Zemřela mu také jeho druhá babička, matka jeho ochrnutého otce, který je nyní v ústavu. Žádá proto soud, aby bylo přihlédnuto k těmto skutečnostem a aby byl zrušen rozsudek nalézacího soudu. Intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání před odvolacím soudem uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný a zákonný ve všech jeho výrocích. Námitky obhajoby o nepřezkoumatelnosti výroku s odvoláním na § 122 tr.ř. jsou nedůvodné. Krajský soud nerozhodoval o druhu ani o výši trestu, rozhodoval jen o způsobu výkonu trestu již uloženého. Krajský soud správně zdůraznil, že mu nepříslušelo přezkoumávat výrok o vině, který vyplýval ze skutkových zjištění v Norsku, proto nemůže akceptovat námitky odsouzeného vznesené u veřejného zasedání dne 10.6.2003, a krajský soud správně a důvodně tyto námitky odmítl, vycházeje z úvahy, že Nejvyšší soud ČR, rozhodující o uznání rozsudku norského soudu, tento rozsudek podle § 384a tr.ř. uznal, když tento soud byl vázán skutkovými zjištěními norskými orgány. Konstrukce § 384a až § 384f tr.ř. je vytvořena tak, že nejprve musí dojít k uznání cizozemského rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR a pokud se tak stane, nastupují další instituty § 384c a § 384d tr.ř., jak tomu v tomto případě bylo. Je tedy správné, že krajský soud skutková zjištění norského soudu nepřezkoumával. Pokud obhajoba namítá, že došlo k porušení Evropské úmluvy o předávání odsouzených, vyhlášené pod č. 553/92 Sb., kterou jsou vázány jak Česká republika, tak i Norské království, tyto námitky nesdílí, protože ustanovení úmluvy hovoří o tom, že ke změně druhu a délky trestu již uloženého, může dojít jedině pro neslučitelnost s právním řádem vykonávajícího státu, případně, pokud to právní řád vyžaduje. Takové okolnosti v daném případě nenastaly. V tomto případě je nutno vyjít z množství zadrženého heroinu, které činilo skoro 20 kg. Kvalifikačním momentem odstavce třetího § 187 tr.zák. není značné množství narkotik, jak namítá obhajoba, ale to, že pachatel tímto činem získal značný prospěch. Trestní zákon v § 187 odst. 4 stanoví sankci v délce 10 až 15 let, takže trest nepřesahuje možnou výměru u tohoto trestného činu, ani výměru nejvyšší možnou, uvedenou v § 39 odst. 1 tr.zák. S názorem krajského soudu, že nejsou podmínky pro moderaci ve smyslu § 39a odst. 3 tr.zák. se ztotožňuje. Námitky odsouzeného, stran délky trestu míří ve své podstatě ke způsobu výkonu trestu již uloženého, vycházejí ze srovnávání podmínek výkonu trestu ve věznicích obou států, případně podmínek podmíněného propuštění atd. Považuje-li odsouzený podmínky výkonu trestu v Norsku za příznivější, tak se podivuje tomu, že právě on si požádal o výkon trestu v České republice. Závěrem navrhla, aby odvolání obžalovaného bylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Vrchní soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a v kterém nedošlo k žádným podstatným vadám. Je nutno podotknout, že nalézací soud se dopustil jistého pochybení, když v záhlaví napadeného rozsudku uvedl, že rozhodl podle § 384a tr.ř., přičemž správně mělo být uvedeno ust. § 384d odst. 1 tr.ř. Vrchní soud shledal, že pro to, aby napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že T.Ž. vykoná zbytek trestu odnětí svobody uložený mu za trestný čin protiprávního dovozu narkotik podle oddílu 162, § 1, § 3 věta první, § 5 tr. zákoníku Norského království v trvání 15 let rozsudkem Odvolacího soudu v Borgartingu, Norské království ze dne 17.12.1999 sp.zn. 99-01038 M/01, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Výboru pro prozatímní odvolání při Nejvyšším soudu Norského království ze dne 28.3.2000, byly splněny veškeré podmínky. Rozsudek soudu Norského království je pravomocný, vykonatelný a byl podle § 384a tr. ř. uznán na území České republiky rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2002, sp. zn.11 Tcu 160/2002. Pro výkon rozsudku soudu Norského království byly splněny všechny předpoklady také z hlediska Úmluvy o předávání odsouzených osob uveřejněné pod č. 553/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), kterou je Česká republika vázána a jejímž signatářem je i Norské království. Odvolací soud proto po přezkoumání dané trestní věci odsouzeného T.Ž. dospěl k závěru, že nalézací soud nepochybil, pokud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Vrchní soud se neztotožnil s námitkami odsouzeného T.Ž. v jeho opravných prostředcích, a to z následujících důvodů. Rozhodování o výkonu rozsudku cizího státu spočívá v maximálním přiblížení výměry trestu a způsobu jeho výkonu trestu, který byl obsahem rozsudku uznaného ve smyslu § 384a tr. ř. O tom svědčí ust. čl. 10 odst. 1 Úmluvy, který stanoví, že v případě, že bude pokračováno ve výkonu trestu, vykonávající stát je vázán druhem a délkou trvání trestu tak, jak byl uložen odsuzujícím státem. V rámci rozhodování ve smyslu ust. § 384d tr.ř. soudu nepřísluší otázku viny přezkoumávat. Rozsudkem Odvolacího soudu v Borgartingu, Norské království, ze dne 17.12.1999, sp.zn. 99-01038 M/01, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Výboru pro prozatímní odvolání při Nejvyšším soudu Norského království ze dne 28.3.2000, je T.Ž. kladeno za vinu, že společně s další spoluodsouzenou osobou dne 3.12.1997 okolo 17.10 hod. dovezl ze SRN přes Dánsko a Švédkso do Norska celkem 19,81 kg heroinu. Dovoz se uskutečnil přes celnici ve S.. Droga byla ukryta mezi vnitřní částí blatníku a nárazníkem osobního automobilu zn. Toyota s německou poznávací značkou. Za prokázané bylo vzato, že T.Ž. se přitom se spoluodsouzenou setkal několik dnů předtím ve Vídni, odkud odcestovali společně do Německa. V hotelu se Springe nedaleko Hannoveru strávili dvě noci, přičemž se sešli s několika osobami východoevropského původu. Odsouzení poté odjeli výše uvedeným vozem, který si vypůjčili, přes Dánsko a Švédsko do Norska. Tam se již zmíněného dne ve S. podrobili kontrole ze strany norských celních orgánů. Při kontrole byly objeveny dva kovové kufříky, vložené do přední části karosérie vozu mezi vnitřní část blatníku a nárazník, obsahující značná množství látky podkládané za heroin. Tuto celníci zaměnili za neškodnou substanci, o čemž odsouzené neinformovali. Umožnili jim pokračovat v cestě, přičemž byli současně tajně sledováni policií. Odsouzení odjeli do Oslo, kde se ubytovali v hotelu Quality Hotel. Následujícího dne odcestovali zpět na S., kde byli zadrženi. Síť adresátů látky v Norsku se přitom zjistit nepodařilo. Bližším ohledáním vozu se zjistilo, že v jedné z dutin vozu v blízkosti zavazadlového prostoru bylo nalezeno dalších 1,98 kg látky. Celkem tedy bylo zajištěno 19,81 kg látky, která byla pozdějším rozborem identifikována jako směs na bázi heroinu, s průměrným stupněm čistoty 45%. Vrchní soud se zabýval tím, zda je splněna podmínka předání uvedená v čl. 3 odst. 1, písm. e) Úmluvy. S ohledem na dobu, kdy byl trestný čin spáchán a zásadu zákazu retroaktivity trestního zákona vyjádřenou v § 16 odst. 1, 2 tr. zák., by bylo možno předmětný skutek v České republice posoudit jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. účinného do 31.12.1997, přičemž maximální výměra trestní sazby pro tento trestný čin byla zákonodárce stanovena v odstavci třetím na osm až patnáct let. Trestní zákon České republiky účinný od 1.1.1998 stanoví maximální výměru trestní sazby pro tento trestný čin v odstavci čtvrtém na 10 až 15 let. Z výše uvedeného popisu skutkového děje je nepochybné, že T.Ž. byl odsouzený za trestný čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky. Dále je nutno konstatovat, že trest odnětí svobody uložený T.Ž. norským soudem svou výší nepřesahuje nejvyšší možnou výměru trestu odnětí svobody podle českého práva pro výše uvedený trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. účinného do 31.12.1997 (s ohledem na ust. § 16 odst. 1 tr.z.), tedy trestní sazbu uvedenou v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (8-15 let), i nejvyšší obecně přípustnou hranici trestu odnětí svobody uvedenou v ustanovení § 39 odst. 1 tr. zák., kterou nelze při ukládání trestu překročit (15 let), neboť nejde ve smyslu ust. § 29 tr.z. o výjimečný trest. Vrchní soud se dále zabýval důsledky převzetí odsouzeného pro vykonávající stát, jež jsou uvedeny v ustanovení čl. 9 Úmluvy. Podle čl. 9 odst. 1 písm. a) Úmluvy příslušné orgány vykonávajícího státu zajistí pokračování výkonu trestu ihned nebo nařízením soudu nebo správního orgánu za podmínek stanovených v čl. 10, nebo podle čl. 9 odst. 1 písm. b) příslušné orgány vykonávajícího státu zajistí přeměnu trestu do rozhodnutí tohoto státu, kterým se v soudním nebo správním řízení nahrazuje sankce uložená odsuzujícím státem sankcí stanovenou právním řádem vykonávajícího státu za trestný čin, a to za podmínek stanovených v článku 11. S ohledem na ustanovení § 384d tr.ř., které stanoví, že o výkonu rozsudku cizozemského soudu rozhodne soud příslušný podle § 14 až § 18 tr.ř. ve veřejném zasedání rozsudkem, je zřejmé, že Česká republika při převzetí odsouzeného uplatní postup podle čl. 9 odst. 1 písm. a), jakož i čl. 10 Úmluvy, na který čl. 9 odst. 1 písm. a) odkazuje, tedy tzv. pokračování ve výkonu trestu. Podstatné je, že ač o výkonu trestu rozhoduje příslušný soud České republiky rozsudkem, jde v České republice stále o výkon trestu uloženého rozsudkem soudu odsuzujícího státu. Nejde o ukládání nového trestu podle práva České republiky, při kterém by byl soud České republiky pouze vázán skutkovými zjištěními z něj vyplývajícími, jak předpokládá postup podle čl. 9 odst. 1 písm. b) a čl. 11 Úmluvy, tzv. přeměna trestu. Pro tyto právní závěry o důsledcích převzetí odsouzeného Českou republikou není rozhodující, že s ohledem na trestním řádem České republiky stanovený postup se o výkonu trestu rozhoduje podle § 384d tr.ř. až po převzetí odsouzeného orgány České republiky a že do nařízení o pokračování ve výkonu trestu soudem je odsouzený držen ve vazbě na základě rozhodnutí soudu České republiky (§ 384c tr.ř.). Článek 10 Úmluvy, který upravuje pokračování ve výkonu trestu, stanoví v odst. 1, že v případě, kdy bude pokračováno ve výkonu trestu, vykonávající stát je vázán druhem a délkou trvání trestu tak, jak byl uložen odsuzujícím státem. Ve svém odst. 2 však uvádí, že v případě, kdy druh a délka trvání tohoto trestu je neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, nebo pokud to jeho právní řád vyžaduje, tento stát může soudním nebo správním rozhodnutím přizpůsobit sankci trestu nebo opatření stanovenému jeho právním řádem za obdobné trestné činy. Pokud jde o druh, bude trest nebo opatření odpovídat co nejvíce trestu nebo opatření uloženému rozhodnutím, které má být vykonáno. Trest nebo opatření nezhorší co do svého druhu nebo délky sankci uloženou v odsuzujícím státě a nepřekročí horní hranici stanovenou v právním řádu vykonávajícího státu. Krajský soud, který rozhodoval o výkonu trestu podle § 384d tr.ř., postupoval v souladu s ustanovením čl. 10 odst. 1 Úmluvy, neboť nebylo shledáno, že by druh a délka trvání trestu uloženého T.Ž. norským soudem byla neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, tedy České republiky. Je nezbytné též podotknout, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy hovoří o obdobných trestných činech. Lze proto uzavřít, že obdobným trestným činem je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 tr. zák. účinného do 31.12.1997, (přičemž maximální výměra trestní sazby pro tento trestný čin byla zákonodárce stanovena v odstavci třetím na osm až patnáct let), přičemž je nutno vycházet ze smyslu ust. § 384d tr.ř., dle něhož je hlavním smyslem přiblížení výměry trestu a způsobu jeho výkonu co nejvíce trestu, který odsouzený vykonával, resp. měl vykonat, ve státě, jehož soud vyhlásil odsuzující rozsudek, což je v daném případě splněno. Nelze souhlasit s návrhem obhájce odsouzeného T.Ž., že je nutno dané trestné jednání odsouzeného právně kvalifikovat dle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. z., dle něhož zákonné znaky této kvalifikované skutkové podstaty naplní ten, kdo zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a získá-li takovým činem značný prospěch. Ve skutku, pro který byl T.Ž. odsouzen není uvedeno, že by získal značný prospěch. Pokud by soudy České republiky měly překvalifikovat dané trestné jednání T.Ž., což není stanoveno a ani není smyslem ust. § 384d tr.ř. a Úmluvy o předávání odsouzených, postupovaly by s ohledem na ust. § 16 odst. 1 tr. zák. a kvalifikovaly by trestné jednání odsouzeného jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. účinného do 31.12.1997. Z tohoto pohledu je tudíž irelevantní námitka odsouzeného T.Ž., že výrok rozsudku nalézacího soudu je nepřezkoumatelný s odvoláním na ust. § 122 tr.ř. Vrchní soud připomíná, že účelem institutu předávání odsouzených osob k výkonu trestu do státu, jehož jsou občany, je pouze odstranění nepříznivého dopadu výkonu trestu na odsouzeného v cizím státě. S tím rovněž souvisí zásada, že výkon trestu bude prováděn podle právního řádu vykonávajícího státu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy). Omezením je zde pouze obecná podmínka, aby celkový dopad výkonu trestu nebyl nepříznivější, než kdyby bylo pokračováno ve výkonu trestu ve státě odsuzujícím. Pokud odvolatel poukazuje na to, že norské soudy berou na vědomí skutečnost, že cizí vězni jsou podle justiční praxe podmíněně propouštěni mnohem dříve než norští občané, a to právě z důvodu, že podmínky výkonu jejich trestu jsou tvrdší, tak předáním odsouzeného Žižky do domovského státu tyto tvrdší podmínky výkonu trestu odpadají. Z toho vyplývá, že krajský soud nepochybil, když v rámci řízení o výkonu rozsudku cizozemského soudu rozhodoval o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle příslušných ustanovení trestního řádu České republiky. Jedině kdyby nalézací soud zjistil, že jeho rozhodnutí o způsobu výkonu trestu, učiněné na základě tohoto postupu, by mělo za následek zhoršení celkového dopadu výkonu rozhodnutí ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, své rozhodnutí by musel přizpůsobit tomu, aby výkon trestu odpovídal způsobu výkonu trestu v Norském království. Toto však nebylo s ohledem na výše uvedené shledáno, proto krajský soud zcela správně rozhodl o zařazení odsouzeného do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. z., neboť jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro zařazení do tohoto typu věznice, též s ohledem na skutečnosti vztahující se ke spáchání daného trestného činu a postoji T.Ž. k danému trestnímu stíhání v Norském království, jak je rozvedeno na str. 4 napadeného rozsudku, a jež neodůvodňují použití moderačního ustanovení upraveného v ust. § 39a odst. 3 tr.z. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo shledáno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě správným a proto bylo odvolání odsouzeného podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto.