Z krycí funkce podpisu výstavce na směnce vyplývá i jeho umístění, které by se mělo nacházet pod směnečným textem, a to graficky tak umístěné, aby byla zřejmá souvislost tohoto podpisu s textem směnečného příkazu. Nachází-li se podpis výstavce nad označením směnečníka na směnce, není označení směnečníka kryto podpisem výstavce, a proto je nutno směnku považovat za neplatnou. Taková směnka neobsahuje jednu z podstatných náležitostí směnky cizí, a to jméno toho, kdo má platit (směnečníka).

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 26.046,- Kč s postižními nároky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvádí, že ze směnečné teorie a praxe tak, jak se vyvinula po dobu několika století, po níž jsou směnky používány, vyplývá, že podpisy na směnkách by měly krýt směnečné prohlášení každého z účastníků směnečného vztahu a podpis výstavce směnky by tudíž měl být umístěn pod všemi zákonnými náležitostmi každé z předložených směnek. Na směnkách předložených soudu jsou však podpisy osob jednajících za výstavce umístěny napravo od textu směnky na úrovni označení výstavce a označení směnečníka, které je jednou z podstatných náležitostí cizí směnky, se nalézá teprve pod nimi. Všechny podstatné náležitosti směnky podmiňující platnost nejsou na předložených směnkách kryty podpisy osob jednajících za výstavce, a proto soud rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce na zaplacení směnečné pohledávky. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítá, že soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Žalobce tvrdí, že směnky předmětné grafické úpravy používá výstavce pro zajištění svých pohledávek z leasingu a později ze spotřebitelských úvěrů od roku 1997. Do kolektivní dohody soudců byly směnky se zcela shodnou grafickou úpravou považovány za platné, o čemž svědčí vícero, dnes pravomocných, dříve vydaných směnečných platebních rozkazů. Žalobce uvádí, že o tom, že tato dohoda skutečně zhruba od čtvrtého čtvrtletí roku 2001 existuje, svědčí mimo poznámek na nařízených jednáních skutečnost, že titíž samosoudci najednou považují tutéž grafickou úpravu žalovaných směnek za neplatnou. Žalobce poukazuje na to, že označení směnečníka a jeho podpis se skutečně nalézá pod podpisy výstavce a jako podstatná náležitost, dle mínění soudu, schází v textu směnky nad podpisy výstavce. Žalobce se domnívá, že v tomto případě nutno označit, směnku jako biancosměnku, kde s přihlédnutím k § 10 směnečného zákona byla směnka při vydání neúplná a měla být vyplněna výstavcem dle směnečného ujednání. Žalobce se domnívá, že soud měl vyzvat ve smyslu § 43 odst. 1 o.s.ř. žalobce k doplnění podání tím, že do biancosměnky dopíše oznámení směnečníka do místa nad podpisy výstavce. V případě, že by tak bylo učiněno, nebylo by možno směnku z předmětného důvodu zpochybnit. Žalobce dále namítá, že zákon směnečný a šekový v článku I, § 1 taxativně vyjmenovává, co musí směnka cizí obsahovat, v § 2 odst. 1 je pouze uvedeno, že pokud chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není listina platná jako směnka cizí. Pokud by směnečný zákon obsahoval ustanovení „nebo je-li zde uvedeno nesprávně“ pak by bylo na soudu, zda podstatná náležitost není moc vpravo nebo vlevo, moc nahoře nebo dole, zda měla být napsána rukou nebo strojem, velkými nebo malými písmeny, apod.. Žalobce tvrdí, že každá z předložených listin obsahuje podstatné náležitosti směnky cizí. Podle žalobce, pokud by zákonodárce striktně podmiňoval platnost směnky cizí tím, že požadované údaje musí být kryty podpisem výstavce (uvedeny nad ním), jistě by tak podstatnou okolnost zahrnul do dikce zákona. Žalobce poukazuje na to, že žalované směnky byly vystaveny výstavcem dnes běžným způsobem, tj. PC tiskárnou, kdy na arch čistého papíru výstavce nad rámec zákona čárkovanou čarou vymezil oblast pro náležitosti každé směnky a všechny tyto podstatné náležitosti do dané oblasti vytiskl. Teprve až následně mohlo dojít k podpisu výstavce, tedy je nezpochybnitelné, kdy výstavce vystavení směnky ukončil a v jakém rozsahu směnku vystavil. Žalobce se domnívá, že zákonodárce považuje za směnku cizí celou listinu, která obsahuje podstatné náležitosti a je na posouzení, v jakém rozsahu ji výstavce vystavil a v jakém rozsahu se směnečník se směnečným závazkem ztotožnil, resp. zda nebyla směnka vyhotovena doplněním směnečných údajů na jinou listinu s podpisem osoby označované následně jako směnečník, tedy, zda se nejedná o falzum. Žalobce má zato, že z obecného hlediska dohoda soudců o podmiňování platnosti směnky cizí podmínkou neobsaženou v zákoně silně zvýhodňuje postavení dlužníka, neboť věřitel pro vymahatelnost svého práva musí činit úkony známé pouze okruhu lidí přítomných dohodě, kdy úkony z minulosti musí být poplatné budoucím dohodám. Domnívá se tedy, že pokud např. podmínka krycí funkce podpisu výstavce není zakotvena v některém ustanovení směnečného zákona, nemůže být vyžadována mimo jiné proto, že není známa. Pokud není zákonem určena grafická podoba směnky, může být jakákoliv, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se směnečně nezavázal, případně nezaručil. Z předložených směnek ovšem nelze ani krkolomnou cestou dovodit, že se žalovaní směnečně nezavázali, tedy soud nemůže mít pochyb o přijetí směnečného závazku žalovanými. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrhu žalobce v plném rozsahu vyhoví. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení směnečné pohledávky ve výši 26.040,- Kč s příslušenstvím a tvrdí, že žalovaní se zavázali, případně zaručili k zaplacení směnečných pohledávek v celkové výši 26.040,- Kč na základě 18 ks směnek po 1.447,- Kč vystavených dne 14.10.1999 a splatných v období od 14.11.1999 do 14.4.2001. Soud prvního stupně provedl důkaz žalovanými směnkami a poté již ve věci rozhodl nyní napadeným rozsudkem s odůvodněním, jak výše uvedeno. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a souhlasí s právními závěry, které soud prvního stupně učinil a na které též v plném rozsahu odkazuje. Podle ust. článku I. § 1 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového cizí směnka obsahuje: 1) označení, že jde o směnku pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2) bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3) jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4) údaj splatnosti; 5) údaj místa, kde má být placeno; 6) jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7) datum a místo vystavení směnky; 8) podpis výstavce. Odvolací soud odmítá odvolací argumentaci žalobce, kterou nelze považovat za důvodnou. Je nepochybné, že vznik směnečné listiny je dovršen podpisem výstavce, který svým podpisem přemění pouhý list papíru na skutečnou listinu. Všechny podstatné náležitosti směnky cizí tak, jak jsou uvedeny ve shora uvedeném ust. článku I. § 1 zákona směnečného a šekového, jsou doložkami výstavcovými a podpis výstavce také plní vůči všem těmto doložkám krycí funkci, což zcela logicky vyplývá (aniž by muselo být v zákoně výslovně uvedeno, že podpis výstavce na směnce má krycí funkci, tak, jak se toho dovolává žalobce ve svém odvolání) právě z tohoto shora citovaného ustanovení. Z krycí funkce podpisu výstavce na směnce vyplývá i jeho umístění, které by se mělo nacházet pod směnečným prohlášením, a to graficky tak umístěné, aby byla zřejmá souvislost tohoto podpisu s textem směnečného příkazu. Je samozřejmé, že podpis výstavce nemusí být bezprostředně umístěn hned za kontext směnky, nesmí být však před kontextem nebo po stranách kontextu nebo napříč kontextu a nebo v kontextu. Soud prvního stupně v projednávané věci zcela správně zjistil, že na žalovaných směnkách jsou podpisy osob jednajících za výstavce umístěny napravo od textu na úrovni označení výstavce, přičemž označení směnečníka se nachází teprve pod těmito podpisy. Z textu směnek není zřejmé, komu je příkaz zaplatit směnku adresován, protože označení směnečníka není kryto podpisem výstavce, z čehož tedy vyplývá, tak jak již zcela správně dovodil soud prvního stupně, že žalované směnky neobsahují jednu z podstatných náležitostí směnky cizí, a to jméno toho, kdo má platit, tedy směnečníka, a z toho důvodu jsou neplatné. Odvolací argument žalobce, že do kolektivní dohody soudců prvního stupně byly žalované směnky se zcela shodnou grafickou úpravou považovány za platné, je třeba odmítnou jako zcela právně bezvýznamný. Odvolací soud v tomto řízení posuzuje pouze jedno konkrétní rozhodnutí soudu prvního stupně, které je věcně správné a v souladu se zákonem, takže je třeba odmítnou argument žalobce, že rozhodování soudců prvního stupně v obdobných sporech vychází z jejich dohody o podmiňování platnosti směnky cizí podmínkou neobsaženou v zákoně. Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.. Žalobce nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.