Za situace, že žalovaný závazek uznal, platí vyvratitelná domněnka podle ust. § 323 odst. 1 ObchZ, že v době uznání tento závazek trvá, tudíž že existuje jako závazek toho, kdo toto uznání činí. Není na žalobci, aby prokazoval, že závazek, který žalovaný uznal, byl skutečně závazkem žalovaného. Žalovaný musí podat důkaz opaku, který předpokládá ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ, jímž by domněnka, že tomu tak bylo a že k datu uznání se skutečně jednalo o závazek žalovaného, mohla být vyvrácena.

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 379.726,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% z částky 155.576,- Kč od 12. 9. 1992 do zaplacení, z částky 130.962,- Kč od 10. 12. 1992 do zaplacení a z částky 93.188,- Kč od 15. 12. 1992 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále zavázal žalovaného uhradit žalobci náklady řízení částkou 15.192,- Kč. Dle odůvodnění soud prvního stupně dovodil, že žalovaný pohledávku uznal co do důvodu a výše a netvrdil ani neprokazoval, že by závazek neexistoval či zanikl. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, když dle jeho názoru rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný tvrdí, že ve sporu není pasivně legitimován, neboť nikdy nebyl se žalobcem v žádném právním či obchodním vztahu, nikdy nepřevzal žádné dluhy ani pohledávky za žalobcem či jeho právním předchůdcem a za situace, kdy žalobci za žalovaným nikdy v minulosti žádná pohledávka nevznikla, nemohl se žalovaný platně zavázat k uznání jakékoli pohledávky žalobce. Zápis ze dne 22. 4. 1994 z jednání o pohledávkách je zcela zmatečný, žalobce ani žalovaný nejsou v tomto zápise řádně označeni, neboť O. O. a.s. ani O. O. a.s., závod V. nikdy v minulosti jako právní subjekt neexistoval. Pokud takto označený subjekt zastupoval ing. P. P., nepodařilo se žalobci prokázat, že jmenovaný pohledávky projednával právě za žalobce. Stejně tak žalovaný je v zápise označen pouze jako K., Kratochvílova 18, Přerov, ač takovýto subjekt v minulosti nikdy neexistoval. Žalovaný dále namítal, že žalobce neprokázal, že by na základě písemné objednávky zrušeného státního podniku T., s.p. dodával zboží a toto zboží účtoval fakturami, které byly předmětem tohoto soudního řízení. Na žádné objednávce ani faktuře totiž neexistuje subjekt tak, jak je označen v zápise ze dne 22. 4. 1994, tedy O. O., a.s. závod V.. Žádný takovýto subjekt nikdy žádný papír nikomu nedodával, rovněž tak tvrzení uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že zrušený státní podnik T., s.p., se sídlem v Brně si objednával nějaké zboží u takovéhoto subjektu je nepravdivé. Žalovaný dále poukazoval na to, že žalobce nikdy nezdůvodnil, z jakého důvodu podal žalobu na obchodní firmu C. spol. s r.o., se sídlem v Dolních Vilémovicích, ani z jakého důvodu navrhl záměnu na straně žalovaného, navíc nepřesně označeného. Poukázal dále na to, že soud prvního stupně se nevypořádal s vznesenou námitkou promlčení a svůj závěr založil na domněnce, že žalovaný musel podnikat s majetkem, který byl odkoupen od Fondu národního majetku České republiky jako část státního podniku a že se toto dělo se souhlasem všech společníků žalované společnosti. Dle žalovaného je nezpochybnitelné, že žalovaný nikdy nebyl restituentem, nikdy neodkupoval od Fondu národního majetku ČR žádný státní podnik ani jeho část a nikdy neodkupoval ani neobdržel darem majetek, který byl odkoupen restituenty jako část státního podniku, když tento majetek si ani platně nepronajal. Pokud společníci žalovaného jsou současně restituenty, nelze pouze na základě této skutečnosti dovodit pasivní legitimaci žalovaného, který ani s jedním z restituentů neuzavřel platnou dohodu o převzetí pohledávek a závazků. Dle žalovaného nebylo žádným způsobem prokázáno, že by došlo mezi restituenty a žalovaným k převzetí dluhu podle § 531 ObčZ ani k přistoupení závazku podle § 534 ObčZ, takže se v žádném případě nejednalo o závazek žalovaného. Žalovaný tedy nemohl platně uznat cizí závazek. Navíc S. G., který podepsal za neexistující subjekt onen zápis ze dne 22. 4. 1994, nebyl oprávněn k uznání závazků a žalobce se o překročení jeho oprávnění mohl velmi snadno přesvědčit z obchodního rejstříku žalovaného, když S. G. nedisponoval žádnou plnou mocí či jiným hodnověrným dokladem od statutárního zástupce žalovaného. Žalovaný navíc považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, když z hlediska přiznaného úroku z prodlení není zřejmé, zda jde o úrok denní, měsíční či roční. Žalovaný se proto domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalovaný se k podanému odvolání blíže nevyjádřil, když podle jeho názoru je rozhodnutí soudu prvního stupně zcela správné. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolaní žalovaného není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 21. 2. 1994 se žalobce domáhal zaplacení částky 379.726,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 155.576,- Kč od 12. 9. 1992 do zaplacení, 130.962,- Kč od 10. 12. 1992 do zaplacení a z částky 93.188,- Kč od 15. 12. 1992 do zaplacení, a to proti žalovanému C. spol. s r.o. Dolní Vilémovice, IČ 45477370. Tvrdil, že nebyly uhrazeny faktury č. 1001011718 splatná 11. 9. 1992 v částce 155.576,- Kč, 1001012337 splatná 9. 12. 1992 v částce 130.962,- Kč a 1001012440 splatná 4. 12. 1992 v částce 93.188,- Kč, jimiž fakturoval zboží, které dodal firmě T. s.p., která byla k 1. 6. 1993 bez likvidace zrušena a jejíž veškeré pohledávky a závazky převzala dle jeho informací právě C. spol. s r.o. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala odpor společnost C. spol. s r.o., která namítla, že závod 4 Přerov, k němuž se pohledávka váže, byl rozhodnutím č. 239/1993 ministra průmyslu a obchodu ČR dne 1. 5. 1993 převeden v rámci restituce panu S.. V průběhu řízení pak žalobce navrhl záměnu žalovaného a žalovaného označil K. J. S., společnost s ručením omezeným, Kratochvílova 18, Přerov, IČ 48392308. Skutková tvrzení doplnil vůči tomuto žalovanému tvrzením, že závazek z nezaplacených faktur přešel na tohoto žalovaného, který dne 22. 4. 1994 svůj závazek vůči žalobci, pokud jde o nezaplacené faktury č. 1001011718, č. 1001012337 a č. 1001012440, uznal. Usnesením ze dne 10. 3. 1998 č.j. 31 Cm 163/95-71 soud prvního stupně navrženou záměnu připustil. Žalovaný namítl, že jako právnická osoba vznikl 1. 6. 1993 a nemohl tedy uplatnit restituční nárok, tvrdil, že nebyl účasten privatizace a nikdy nepřevzal žádný dluh třetí osoby. Žalovaný se stal pouze nájemcem nebytových prostor, které se nacházejí v domě č.p. 121 na parc. č. st. 33 k.ú. a obec Přerov. Soud prvního stupně provedl důkazy, které účastníci označili, a to důkaz sdělením Fondu národního majetku ČR, dohodou o vydání a převodu majetku uzavřenou mezi Fondem národního majetku ČR a MUDr. M. G., V. S., V. S., J. L. a L. S. a jejím dodatkem ze dne 6. 9. 1993, výpisem z obchodního rejstříku žalovaného, smlouvou o pronájmu nemovitosti ze dne 7. 6. 1993, zápisem z jednání účastníků ze dne 22. 4. 1994, pracovní smlouvou S. G. a výslechem svědka S. G., dále výslechem svědka ing. P. P. a poté, kdy poučil účastníky podle ust. § 119a o.s.ř. a účastníci žádné další skutečnosti netvrdili a žádné další důkazy k věci nenavrhli, rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Odvolací soud především přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a v tomto rozsahu odkazuje na věcně správné odůvodnění napadeného rozsudku. Mezi účastníky není sporu o tom, že odštěpný závod v Přerově s.p. T. Brno byl privatizován podle privatizačního projektu jako provozní jednotka metodou tzv. restituce s odkupem na základě dohody o vydání a prodeji majetku, když osobami oprávněnými a kupujícími byly MUDr. M. G., V. S., V. S., J. L. a L. S.. Dne 1. 6. 1993 všichni jmenovaní založili společnost žalovaného, jejímiž jednateli se stali V. S. a L. S.. Sídlo bylo zapsáno v Přerově, Kratochvílova 18, tedy v prostorách nemovitosti, jež byla rovněž předmětem restituce a v níž si žalovaný sjednal s restituenty nájem. Předmětem podnikání byl též knihtisk a další tiskařské činnosti (sítotisk, gumotisk atd.). Rovněž je nesporné, že od 1. 9. 1993 se pracovníkem společnosti žalovaného stal S. G. a byl pověřen řízením společnosti ve věcech personálních a pracovních. S. G. se pak účastnil jednání o pohledávkách žalobce dne 22. 4. 1994, kde došlo k odsouhlasení pohledávek a faktur, jež jsou předmětem sporu. Zápis obsahuje výslovné prohlášení o uznání závazku z těchto faktur co do obsahu a rozsahu, jakož i dohodu o zaplacení dluhu. Zápis je opatřen razítkem žalovaného a podpisem S. G.. Dle názoru odvolacího soudu je tak žalovaný v tomto zápise zcela jednoznačně identifikován bez ohledu na to, že v záhlaví zápisu je v kolonce přítomných uvedeno za „firmu K. S.“ p. G. S.. Obdobně dostatečně ze zápisu vyplývá, vůči komu bylo uznávací prohlášení učiněno, když věřitel je označen O. O. a.s., závod V., zápis je podepsán za „O. a.s. závod V.“ ing. P. P., přičemž v té době byl žalovaný v obchodním rejstříku zapsán jako O. P. akciová společnost, zkratka O. a.s., se sídlem Olšany u Šumperka. Zpochybňovat oprávnění ing. P. P. jednat za žalobce, pak žalovanému za situace, kdy sám žalobce se cítí jeho jednáním vázán, nepřísluší. Mezi účastníky byla sporná otázka platnosti uznání závazku. Žalovaný toto uznání nepovažuje za platné zejména ze dvou důvodů, které lze shrnout takto: 1) Nelze uznat cizí závazek, když žalovaný považuje za nezpochybnitelné, že žalovaný nebyl restituentem, státní podnik ani jeho část neodkoupil ani od Fondu národního majetku ČR ani neodkoupil či neobdržel darem od restituentů a za neprokázané považuje, že by došlo mezi restituenty a žalovaným k převzetí dluhu či přistoupení k dluhu. 2) S. G. nebyl oprávněn k uznání závazků. S námitkou nedostatku oprávnění S. G. jednat v konkrétním případě za žalovaného, se zcela správně na základě provedených důkazů vypořádal soud prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně jsou zcela v souladu s ust. § 15 a § 16 ObchZ. Odvolací soud především považuje S. G. za osobu pověřenou takovou činností, při níž k úkonu uznání závazku obvykle dochází. Navíc okolnosti, za nichž v provozovně žalovaného k podpisu zápisu z jednání obsahujícího uznávací prohlášení došlo, by i v případě, že by nebylo obvyklé, aby S. G. z titulu své funkce uznával závazky, zcela jednoznačně svědčily o tom, že jeho jednáním v konkrétním případě byl žalovaný vázán. Nelze souhlasit s odvolací argumentací žalovaného, že pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku mohl žalobce seznat, že S. G. není oprávněn závazek žalovaného uznat. Skutečnost, že nebyl jednatelem, ještě nevylučuje, že byl při provozování podniku pověřen takovou činností – funkcí, při níž je uznání závazku z faktury obvyklé. Ostatně S. G. ke svému podpisu otiskl razítko žalovaného, což druhou stranu nepochybně vedlo k přesvědčení, že jde o jednání žalovaného. Zásadní námitkou žalovaných však je, že nebylo možné platně uznat závazek, který žalovaný nikdy neměl. S argumentací žalovaného vycházející z úvahy, že jakýkoli přechod či převod tohoto závazku z původního dlužníka T. s.p. na žalovaného nebyl prokázán, a tudíž by byl uznán cizí závazek, nelze souhlasit. Žalovaný sice prokázal, že práva a povinnosti bývalého státního podniku T., konkrétně jeho závodu Přerov, přešly formou restituce v kombinaci s privatizací na fyzické osoby nikoli na žalovaného. Za situace, že žalovaný následně některé z těchto závazků uznal, platí vyvratitelná domněnka podle ust. § 323 odst. 1 ObchZ, že v době uznání tento závazek trvá, tudíž že existuje jako závazek toho, kdo toto uznání činí. Vyvrátit tuto domněnku nelze pouhým tvrzením, že tomu tak nebylo. Argumentace žalovaného, že nebylo prokázáno, že by kdy jakkoli takovýto závazek na něj přešel, je v rozporu s pojetím důkazního břemene. Není na žalobci, aby prokazoval, že závazek, který žalovaný uznal, na žalovaného přešel. Naopak je na žalovaném, aby své tvrzení o tom, že poté, kdy závazek v rámci privatizace přešel na fyzické osoby, tyto osoby, které posléze jako společníci založily žalovaného, dále tento závazek na žalovaného nepřevedly. K prokázání této skutečnosti však žalovaný žádný důkaz nenavrhl. Není tak sice prokázáno, že předmětný závazek na žalovaného skutečně přešel, ale chybí důkaz opaku, který předpokládá ust. § 323 odst. 1 ObchZ, jímž by domněnka, že se tak stalo a že tedy k datu uznání se skutečně jednalo o závazek žalovaného, mohla býti vyvrácena. Za situace, kdy došlo k uznání závazku, není ani žalobce povinen prokazovat, že na základě písemné objednávky zrušeného státního podniku T., s.p. dodával zboží a toto zboží účtoval fakturami, které byly předmětem tohoto soudního řízení. I tato skutečnost se s ohledem na uznání závazku presumuje. Vznesenou námitkou promlčení se soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku výslovně nezabýval, ale v konkrétním případě tato námitka nemůže být důvodná, když k uznání závazku došlo 22. 4. 1994 a návrh na záměnu žalovaného žalobce učinil 20. 3. 1995, tedy před uplynutím nové čtyřleté promlčecí doby běžící od tohoto uznání (§ 407 odst. 1 ObchZ). Důvodně žalovaný vytýká soudu prvního stupně pochybení, pokud jde o stanovený úrok z prodlení a jeho specifikaci. Odvolací soud však toto pochybení nehodnotí jako tak závažné pochybení, které by mělo za následek nepřezkoumatelnost rozsudku. Z výroku a odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že soud prvního stupně žalobě vyhověl v celém rozsahu a přiznaný úrok z prodlení je v souladu s požadavkem žalobce úrokem za každý den prodlení. Soud prvního stupně také dostatečně zdůvodnil počátek prodlení počítaný od splatnosti jednotlivých faktur (§ 365 věta první ObchZ). Výše požadovaného a přiznaného úroku z prodlení, která v přepočtu činí 18,25% p.a., je v souladu s ust. § 365 odst. 1 ObchZ, když obvyklý úrok požadovaný bankami za střednědobé úvěry v době podání žaloby se pohyboval v rozmezí 17 – 18% p.a. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).